Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní korporace Eruca Technologies, s. r. o., sídlem Lidická 326, Nový Bohumín, Bohumín, zastoupené JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou sídlem Coriových 822/11, Praha 6 - Vokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2023, č. j. 30 Cdo 514/2023-236, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2022, č. j. 91 Co 248/2022-214, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. května 2022, č. j. 12 C 38/2019-196, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným usnesením (ve znění opravného usnesení ze dne 5. 9. 2022, č. j. 12 C 38/2019-211) zastavil řízení o dovolání stěžovatelky směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 91 Co 202/2021-158, z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Obvodní soud usnesením ze dne 8. 3. 2022, č. j. 12 C 38/2019-186, vydaným vyšším soudním úředníkem, které bylo stěžovatelce doručeno dne 15. 3. 2022, určil stěžovatelce pro zaplacení soudního poplatku z dovolání lhůtu 15 dní od doručení usnesení. Stěžovatelka podala proti usnesení námitky podle § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb. o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen "zákon o vyšších soudních úřednících"), neboť měla za to, že poplatek neměl být stanoven podle položky č. 23 bodu 1. písm. d) Sazebníku soudních poplatků ve výši 14 000 Kč, ale podle položky č. 23 bodu 3 ve spojení s bodem 2 Sazebníku soudních poplatků, tedy ve výši 4 000 Kč. Ve stanovené lhůtě nezaplatila poplatek ve výši 14 000 Kč ani poplatek ve výši 4 000 Kč. Předseda senátu obvodního soudu rozhodl o námitkách stěžovatelky (usnesením doručeným stěžovatelce dne 4. 4. 2022) tak, že usnesení o vyměření soudního poplatku potvrdil. Stěžovatelka soudní poplatek ve výši 14 000 Kč zaplatila na účet soudu dne 5. 4. 2022, tedy již po stanovené patnáctidenní lhůtě.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku jako věcně správné.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka zdůrazňuje význam práva na přístup k soudu, resp. práva na soud v kontextu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Cituje z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3359/17 ze dne 6. 3. 2018 (N 43/88 SbNU 591), podle něhož není namístě zužující či formálně interpretační postup při výkladu práva na přístup k soudu.
6. Stěžovatelka upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, podle něhož "je-li rozhodnutí, kterým je účastník řízení vyzván k zaplacení soudního poplatku a stanovena mu lhůta k jeho zaplacení, vydáno vyšším soudním úředníkem, běží lhůta k zaplacení soudního poplatku až ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, nikoliv ode dne jeho doručení". Stěžovatelka tvrdí, že postupovala v důvěře v dané rozhodnutí a poplatek zaplatila ihned poté, kdy jí bylo doručeno usnesení o námitkách, které podala proti usnesení o stanovení soudního poplatku. Stěžovatelka akceptuje, že uvedený právní názor byl překonán usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, namítá však, že v době rozhodování o jejím soudním poplatku nebyl uvedený právní názor znám. Zpochybňuje, že by rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1933/2019 mělo být pouze ojedinělé, jak uváděl městský soud i Nejvyšší soudu v napadených rozhodnutích.
7. Stěžovatelka dále tvrdí, že Nejvyšší soud vytvořil rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, resp. svou rozhodovací praxí, natolik matoucí právní stav, který se v konečném důsledku podílel na odepření práva na přístup stěžovatelky k soudu.
8. Podle stěžovatelky není v materiálním právním státě akceptovatelné, aby spravedlnost byla nahodilá a nepředvídatelná. Odkazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1795/2022-255, v němž bylo dovolateli, při posuzování obdobného případu jako je případ stěžovatelky, vyhověno, v jiných obdobných případech však Nejvyšší soud dovolatelům nevyhověl.
9. Stěžovatelka odkazuje též na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle níž v případě dvou možností výkladu konce běhu lhůty pro zaplacení soudního poplatku je nutno volit výklad vstřícnější k právu na přístup k soudu. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že se v jejím případě nejedná o natolik specifický případ, který by v zájmu ochrany legitimního očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu odůvodňoval neuplatnění nového právního názoru Nejvyššího soudu na předmětnou otázku.
10. Stěžovatelka vytýká soudům, že nesplnily poučovací povinnost, která měla reflektovat právě změnu judikatury týkající se konce lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž poučovací povinnost nemá být paušální, neúplná, matoucí či pouze parafrázující text zákona, ale konkrétní a podrobná.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Součástí "stanoveného postupu", kterým se lze dle čl. 36 odst. 1 Listiny domáhat svých práv, je též uhrazení soudního poplatku za příslušné řízení ve stanovené lhůtě.
14. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, "nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží". Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka byla usnesením obvodního soudu č. j. 12 C 38/2019-186 vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání a byla jí k tomu určena lhůta 15 dnů. V této lhůtě soudní poplatek nezaplatila a soud proto postupoval dle citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích a řízení zastavil.
15. Je nutno přisvědčit stěžovatelce, že Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1933/2019 výklad zákona modifikoval tak, že je-li výzva k zaplacení soudního poplatku vydána vyšším soudním úředníkem, běží lhůta k zaplacení soudního poplatku až ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, nikoliv ode dne jeho doručení. Nešlo však o konstantní a ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se v usnesení ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021 (dále též jen "usnesení velkého senátu"), od shora provedeného výkladu odchýlil a uvedl, že "vyzval-li soud prvního stupně dovolatele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ve spojení s § 3 odst. 2 zákona o soudních poplatcích) k úhradě soudního poplatku za dovolání ve lhůtě 15 dnů počítané od doručení usnesení (výzvy), nemá na běh této lhůty žádný vliv skutečnost, že usnesení nabylo právní moci (ve spojení s rozhodnutím o námitkách dle § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících) až po uplynutí této lhůty".
16. Pro nyní posuzovanou věc je rozhodné, že již v době vydání usnesení obvodního soudu vyzývající stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, resp. v době samotného podání dovolání stěžovatelkou, bylo nejen vydáno, ale i zveřejněno shora citované usnesení velkého senátu. Nejvyšší soud usnesení velkého senátu vydal dne 12. 1. 2022, přičemž na webových stránkách Nejvyššího soudu bylo publikováno dne 1. 2. 2022. Dovolání bylo stěžovatelkou podáno 27. 2. 2022 a výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena stěžovatelce dne 15. 3. 2022.
17. Tvrdí-li stěžovatelka, že usnesení velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1622/2021 bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek až poté, kdy byl obecnými soudy posouzen její případ, Ústavní soud toto nezpochybňuje, avšak považuje za rozhodující, že rozhodnutí bylo v předmětné době publikováno na webových stránkách Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí velkého senátu, již v době jeho vydání a zveřejnění na webových stránkách nebyly pochybnosti o jeho důležitosti, závaznosti a o tom, že bude následně publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Ke stěžovatelčině námitce je dále nutné uvést, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, na něž se stěžovatelka dle svých tvrzení spoléhala, nebylo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vůbec schváleno.
18. K rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1795/2022-255, který stěžovatelka zmiňuje, a jímž bylo jinému dovolateli vyhověno, lze pouze dodat, že v daném případě rozhodl prvostupňový soud o zastavení řízení dne 4. 1. 2022, tj. před vydáním usnesení velkého senátu (12. 1. 2022) a odvolací soud usnesení prvostupňového soudu potvrdil dne 24. 2. 2022 již s odkazem na nový právní názor plynoucí z usnesení velkého senátu. Nejvyšší soud tak dovolateli vyhověl z důvodu, že nesouhlasil s retrospektivní aplikací nově přijatého právního názoru na dobu, kdy dovolateli vznikla poplatková povinnost, přičemž rozhodnutí velkého senátu ještě nebylo vydáno.
Případ stěžovatelky je odlišný právě z hlediska časových aspektů přijatého usnesení velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, neboť to v případě stěžovatelky předcházelo jak výzvě k zaplacení soudního poplatku, resp. veškerým jednáním stěžovatelky souvisejícím s poplatkovou povinností, tak i samotnému zahájení dovolacího řízení (27. 2. 2022). K jakémukoli retrospektivnímu působení nového právního názoru na dříve učiněné úkony stěžovatelky tak v posuzované věci nedochází.
19. Namítá-li stěžovatelka nedostatek či neurčitost poučení, nelze jí přisvědčit. Jak plyne z napadených rozhodnutí, obvodní soud v usnesení, kterým vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, jednak jednoznačně uvedl, že stěžovatelka je povinna zaplatit soudní poplatek do 15 dnů od doručení daného usnesení a dále zcela srozumitelně stěžovatelku poučil o tom, že při nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě bude řízení zastaveno, jakož i o tom, že k pozdějšímu zaplacení soudního poplatku se nepřihlíží.
20. Vzhledem k jasnému určení lhůty pro zaplacení poplatku v usnesení soudu, včetně výslovného uvedení, že se lhůta počítá od "doručení" usnesení, vzhledem k předvídatelnému a srozumitelnému poučení o důsledcích nezaplacení, které zcela korespondují s dikcí zákona o soudních poplatcích, i vzhledem k tomu, že v době zahájení dovolacího řízení již bylo vydáno i zveřejněno usnesení velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1622/2021 korigující předchozí právní názor Nejvyššího soudu vyjádření v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, není zde důvod, proč by měl být v případě stěžovatelky aplikován judikaturou překonaný právní názor Nejvyššího soudu. Uvedený přístup by naopak mohl vést k nerovnosti mezi různými účastníky dovolacích řízení.
21. Jiná situace by mohla nastat např. v případě, pokud by výzva k zaplacení soudního poplatku obsahovala nesprávné určení počátku či konce lhůty k zaplacení poplatku (korespondující již v té době překonanému rozhodnutí Nejvyššího soudu) či obsahovala nesprávné poučení vycházející z již překonaného rozhodnutí Nejvyššího soudu apod. Výzva k zaplacení však byla jednoznačná a korespondovala zákonu i aktuální judikatuře. Soudy se tak nedopustily nepřípustného formalismu či zužujícího výkladu práva na přístup k soudu. Stejně tak neměly prostor se přiklonit k variantě výkladu pro stěžovatelku příznivější, jak stěžovatelka požaduje, neboť určení lhůty pro zaplacení soudního poplatku, jejího počátku i konce, jakož i důsledků nezaplacení, bylo v usnesení obvodního soudu stanoveno jednoznačně bez možnosti odlišné interpretace.
22. Argumentace městského soudu i Nejvyššího soudu v napadených rozhodnutích je přiléhavá, a Ústavní soud jí z pohledu ústavního práva na přístup k soudu nemá co vytknout.
23. Ústavní soud proto uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nepřisvědčil stěžovatelce, že by zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu