Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Metrostav, a. s., IČO 000 14 915, se sídlem v Praze, Koželužská 2450/4, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti usnesení Vrchního soudu v Praze 8 ze dne 12. března 2019, sp. zn. 12 Ntd 3/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) MUDr. Davida Ratha a 2) Ing. Pavla Piláta jako vedlejších účastníků, o vyloučení soudce Radovana Suchánka, takto: Soudce Radovan Suchánek je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod spisovou značkou III. ÚS 1618/19.
Přípisem ze dne 22. května 2019 soudce Radovan Suchánek navrhl, aby IV. senát Ústavního soudu rozhodl o jeho vyloučení z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1618/19
. Jako soudci zpravodaji mu byla přidělena věc o návrhu stěžovatelky a vedlejších účastníků na odnětí a přikázání věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016 jinému soudu téhož stupně. Soudce Radovan Suchánek se cítí být podjatý, neboť pro vztah k prvnímu vedlejšímu účastníkovi byl již dříve vyloučen z projednávání věci ( sp. zn. III. ÚS 189/14 a
III. ÚS 1872/16 ). V tehdy předloženém vyjádření soudce Radovan Suchánek uvedl, že v letech 2004 - 2006 vykonával funkci náměstka na Ministerstvu zdravotnictví v době, kdy byl první vedlejší účastník ministrem zdravotnictví; v letech 2006 - 2013 vykonával činnost odborného poradce poslaneckého klubu České strany sociálně demokratické v době, kdy byl první vedlejší účastník místopředsedou tohoto poslaneckého klubu; a konečně v letech 2009 - 2012 vykonával pro Středočeský kraj činnost poradce, tj. v době, kdy byl první vedlejší účastník hejtmanem tohoto kraje.
Čtvrtý senát, který je příslušný k rozhodnutí podle § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu, ve znění účinném od 10. dubna 2019, dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro vyloučení soudce Radovana Suchánka z projednání a rozhodnutí věci. Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
V daném případě existují pochybnosti o nepodjatosti uvedeného soudce, a to i s ohledem na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu. Soudce Radovan Suchánek je soudcem zpravodajem, který má určující vliv na postup v řízení a přijetí konkrétního rozhodnutí, a jeho vztah k vedlejšímu účastníkovi byl již opakovaně posouzen jako natolik intenzivní, že i v tomto případě mohou vzniknout o podjatosti soudce objektivně pochybnosti. Čtvrtý senát přitom nezkoumá současný vztah soudce Radovana Suchánka k prvnímu vedlejšímu účastníkovi; důležité pro rozhodnutí je, zda uvedený vztah soudce Radovana Suchánka vyvolá i jen pouhou pochybnost o jeho nepodjatosti.
Na základě výše uvedených důvodů rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu podle § 36 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu tak, že soudce Radovan Suchánek je vyloučen z projednání a rozhodování věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu
5. Stěžovatelka obsáhle polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, přičemž vyslovuje přesvědčení, že v její věci poměr přísedících krajského soudu ke dvěma poškozeným vzhledem k nižším zárukám jejich nestrannosti a nezávislosti s ohledem na to, že jsou voleni, odvoláváni či opětovně voleni zastupitelstvem Středočeského kraje, který uplatňuje v daném řízení práva poškozeného, vytváří důvodné pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti všech přísedících. Dle jejího názoru bylo proto namístě, aby vrchní soud věc krajskému soudu odňal. Vrchní soud však takovému návrhu nevyhověl, čímž porušil právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Odkazuje přitom zejména na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53).
6. Dle stěžovatelky nelze pominout ani podivný a nezákonný způsob, jakým na krajském soudu došlo k určení senátu, který má její věc rozhodovat. Z rozvrhu práce pro rok 2018 s platností od 1. 7. 2018 totiž vyplývá, že kromě předsedkyně senátu bylo k tomuto soudnímu oddělení přiděleno celkem 7 přísedících, ani jeden z nich však nebyl v době podání obžaloby zařazen do senátu rozhodujícího její věc. To by mělo být dalším důvodem, proč měla být věc podle § 25 tr. řádu delegována jinému soudu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že právo na nestranného a zákonného soudce i zákonný soud je neodmyslitelnou součástí práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právě nestrannost soudce a soudu je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou ze základních premis důvěry občanů v právo a právní stát [viz nálezy ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04
(N 121/34 SbNU 255), ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS /03 (N 101/41 SbNU 297), ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15
(N 15/80 SbNU 191); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Záruka nestranného a zákonného projednání věci může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle § 25 tr. řádu. Uvedený postup však představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny. Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený [srov. nálezy ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13
(N 206/75 SbNU 313) a ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15
(N 15/80 SbNU 191, usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1370/17 , ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2990/17 a ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3371/16 )].
11. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že vrchní soud neshledal existenci žádných důležitých důvodů opodstatňujících postup podle § 25 tr. řádu. S jeho závěry se však stěžovatelka neztotožňuje a obsáhle s nimi polemizuje. Přes jí odkazovanou judikaturu však nelze dospět k závěru, že by z ní napadené rozhodnutí jakkoliv vybočovalo. Vrchní soud ostatně ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč považoval stěžovatelčin odkaz na závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 za nepřípadný. Její věc není obdobná věci řešené uvedeným nálezem, neboť na rozdíl od ní není dán žádný konkrétní osobní vztah přísedících k poškozeným. Takové konkrétní námitky ani pochybnosti o tvrzené podjatosti přísedících působících v dané trestní věci ani vzneseny nebyly ani nebyl tvrzen či dovozován určitý vztah přísedících k některým členům zastupitelstva či jiným konkrétním osobám vystupujícím za poškozené.
12.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhovuje požadavkům § 134 tr. řádu na úplnost a přesvědčivost důvodů, o něž vrchní soud své závěry opřel Za situace, kdy vyloučení všech přísedících krajského soudu pro poměr k osobám zúčastněným na trestním řízení je dovozováno z toho, že ve věci vystupují a uplatňují své nároky na náhradu škody poškození Středočeský kraj a jím zřízená obchodní korporace, přičemž zastupitelstvo Středočeského kraje volí a odvolává přísedící ke krajskému soudu, je plně akceptovatelný závěr vrchního soudu, že v důsledku tohoto jediného faktického vztahu přísedících ke Středočeskému kraji, konkrétně k jeho zastupitelstvu, založenému § 64 odst. 2 a 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), nelze reálně pochybovat o jejich nepodjatosti.
Ze samotné skutečnosti, že přísedící jsou voleni zastupitelstvem kraje z kandidátů navrhovaných členy zastupitelstva (k nimž se vyžaduje vyjádření předsedy příslušného soudu) nelze totiž důvodně dovozovat, že jsou vůči tomuto zastupitelstvu kraje v postavení jakékoliv závislosti, z něhož by mohla vyvstat obava, že jsou ve věci podjatí. Ze zákona o soudech a soudcích je naopak zjevné, že soudci i přísedící jsou v otázce záruk a ochrany nezávislosti a nestrannosti rozhodování v rovném postavení. Ani zastupitelstvo kraje nesmí do nezávislosti a nestrannosti soudců i přísedících zasahovat, přičemž bez součinnosti předsedy soudu a splnění zákonných podmínek nemůže přísedící odvolat.
13. Ústavní soud znovu připomíná výjimečnost postupu podle § 25 tr. řádu, z čehož vyplývá i restriktivní přístup k použití uvedeného ustanovení. Okolnosti, které namítá stěžovatelka, přitom bez dalšího nesvědčí pro možný závěr, že by existovaly relevantní konkrétní skutečnosti o (ne)strannosti přísedících zasedajících u krajského soudu.
14. Označuje-li stěžovatelka za další důvod delegace její věci na jiný soud nezákonný a podivný způsob, jakým podle jejího názoru na krajském soudu došlo k určení senátu, který má trestní věc rozhodovat, tuto námitku v návrhu na postup dle § 25 tr. řádu vůbec neuplatnila, takže vrchní soud nedostal příležitost, aby ji řešil. Jde o nová tvrzení, tzv. "nova", která mohla být vznesena v návrhu na odnětí a přikázání věci, a nemohou být uplatněna až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post); [k tomu srov. nálezy ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96
(N 95/8 SbNU 367), ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15
(N 145/82 SbNU 307)]. V důsledku postupu stěžovatelky nemohl Ústavní soud přezkoumávat důvodnost či nedůvodnost předmětné námitky a tím nahrazovat činnost vrchního soudu, a to vzhledem k zásadě minimalizace zásahu a subsidiaritě ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je proto v této části nezpůsobilá k věcnému přezkumu a je ve vztahu k uvedené námitce návrhem nepřípustným.
15. Právním závěrům ani procesnímu postupu vrchního soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
16. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti dle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu