Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 162/94-8
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.H., zastoupeného advokátem JUDr. V.B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 20. 7. 1994, sp. zn. 11 Co 481/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami, ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 6 C 143/93, o zaplacení náhrady za mrtvý inventář podle § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel svým návrhem ze dne 24. 10. 1994 žádá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 20. 7. 1994, sp. zn. 11 Co 481/94, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami, ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 6 C 143/93.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal podle § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a podle § 1 nařízení vlády č. 20/1992 Sb., ve znění nařízení vlády č. 57/1993 Sb., zaplacení náhrady za mrtvý inventář, a to v pozici oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 1
III. ÚS 162/94-9
Uvedenou náhradu požadoval stěžovatel ve smyslu citovaného nařízení vlády, protože podle jeho názoru odnětí inventáře nelze prokázat. Stejný důvod stěžovatel uvádí rovněž v ústavní stížnosti, přičemž v nevyhovění svému návrhu ze strany obecných soudů spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i další oprávněná osoba podle § 4 odst. 2 citovaného zákona má právo na náhradu vneseného nebo odňatého živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob. Ustanovení § 1 nařízení vlády č. 20/1992 Sb., ve znění nařízení vlády č. 57/1993 Sb., pak stanovuje postup určování náhrady pro případy, kdy vnesení nebo odnětí nelze prokázat.
Okresní soud v Příbrami při aplikaci uvedených ustanovení dospěl k závěru, podle něhož má zato, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že při převzetí výrobních prostředků ke společnému hospodaření nedošlo k převzetí navrhovatelem uváděného mrtvého inventáře a zásob. S uvedeným stanoviskem se ztotožnil Krajský soud v Praze.
Z hlediska ústavnosti interpretace citovaných právních předpisů nelze obecným soudům nic vytknout. Z § 1 nařízení vlády č. 20/1992 Sb., ve znění nařízení vlády č. 57/1993 Sb., totiž vyplývá, že náhrada se poskytuje toliko v případě, jestliže odnětí nebo vnesení inventáře nelze prokázat, nikoli však v případě, kdy byl v soudním řízení prokázán opak, tj. skutečnost, že k jeho odnětí či vnesení nedošlo (jak tomu bylo v předmětné věci). Při posouzení postupu soudů v dokazování nutno poukázat na stanovisko Ústavního soudu České republiky ( III. ÚS 23/93 ) a konstatovat, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely, dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu České republiky "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. III. ÚS 162/94-10
Jelikož Ústavní soud České republiky nezjistil z hlediska ústavního žádné pochybení v řízení před obecnými soudy a v jejich rozhodnutích, nezbylo, než kvalifikovat ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. ji odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně 19. 1. 1995
JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj