K povaze jiného než meritorního rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci L. Q. H., zastoupeného JUDr. B. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 17/98, ze dne 5. března 1998, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 17/98, ze dne 5. 3. 1998, se zrušuje. Odůvodnění. Včas podanou ústavní stížností napadl navrhovatel shora uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze s tím, že tímto rozhodnutím, označený obecný soud porušil jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud zjistil ze spisů Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 411/97 i ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 1 T 121/96, že stěžovatel v průběhu odvolacího řízení před Městským soudem v Praze podal dne 9.
10. 1997 návrh na vyloučení předsedkyně senátu JUDr. S. P. z vykonávání úkonů trestního řízení proti tehdy obžalovanému navrhovateli. Usnesením ve veřejném zasedání konaném dne 16. 10. 1997 Městský soud, pod sp. zn. 5 To 411/97, rozhodl podle § 31 trestního řádu (dále tr.ř.), že předsedkyně senátu JUDr. S. P. není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení proti tehdy obžalovanému L. Q. H. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 1 T 121/96. To proto, že předsedkyně senátu obžalovaného nezná, nemá k němu žádný vztah, stejně jako k projednávané věci, a proto se necítí podjatou.
Zmíněné usnesení konečně obsahuje poučení, že proti němu není další řádný opravný prostředek přípustný. Přes toto poučení však navrhovatel proti němu podal stížnost s tím, že navrhl, aby bylo jako nezákonné zrušeno. O podané stížnosti následně rozhodoval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 5. 3. 1998 v neveřejném zasedání stížnost podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl jako nepřípustnou. V odůvodnění svého rozhodnutí potom uvedl, že stížnost nepřezkoumával podle us. § 147 odst. 1 tr.ř.
(tedy správnost výroku napadeného usnesení a řízení, kterému předcházelo), neboť proti zmíněnému usnesení není stížnost přípustná. Uvedl též, že senát Městského soudu v Praze postupoval zcela souladu s ustanoveními § 141 odst. 2 věta druhá tr.ř., pokud stěžovatele poučil o nepřípustnosti stížnosti proti uvedenému usnesení. To proto, že Městský soud Praze v daném stadiu řízení rozhodoval jako soud odvolací a nikoli v řízení o věci v prvním stupni, když pouze v tomto je stížnost přípustná. Takto bylo poskytnuto i správné poučení (v souladu se zákonem) s tím, že dle obecné právní zásady nikdo nemůže (a to ani rozhodnutím soudu), nabýt více práv než mu dává zákon.
Proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal navrhovatel ústavní stížnost. V ní uvedl, že v daném případě se jedná o řízení, které Městský soud vedl jako soud prvoinstanční, proto je také proti jeho rozhodnutí přípustná stížnost (§ 31 odst. 2 tr.ř.) o které musí nadřízený soud (protože jde o rozhodování ve věci), rozhodnout z pohledu podané stížnosti. Takový druh rozhodnutí nesmí být ze zákona vyloučen.
Citovaným usnesením
Vrchního soudu v Praze potom dle názoru navrhovatele mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu a porušen tak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V rámci ústavní stížnosti poukázal navrhovatel i na nejednotnou soudní praxi, když zmiňuje odlišný názor vyjádřený v obdobné věci v rozhodnutí Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 7 To 462/96. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil tak, že vycházel při svém rozhodování ze striktního výkladu ustanovení § 141 odst. 2 věta druhá tr.ř.
Dále se zbývá otázkou jak vyložit pojem "ve věci" a dospívá k závěr, že "věcí" je nutno rozumět kauzu - tedy předmět celého trestního řízení založený na skutku, o němž je podána žaloba. Za současné právní úpravy proto výklad pojem "věc" tak jak je obsažen v ustanovení § 141 odst. 2 tr.ř. umožňuje pouze výklad obsažený v napadeném usnesení. Připustil, že argumentace stěžovatele má určitou logiku ovšem s tím, že jde o námět pro úvahy de lege ferenda. Zároveň navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vrchní státní zástupce ve svém vyjádření ze dne 14. 9. 1998 uvedl, že se postavení vedlejšího účastníka v projednávané věci vzdává. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Nutno zdůraznit, že pro trestní řízení je zásadním právo na spravedlivý proces a tedy zejména také právo na nestranný a nezávislý orgán, který rozhoduje. Výkladem ustanovení § 141 odst. 2 tr.ř., zejména z pohledu ústavně právních hledisek, lze bezpochyby dospět k závěru, že v případech, kdy rozhodování odvolacího soudu se netýká samotného předmětu řízení o stížnosti, tedy rozhodnutí o věci samé - kauzy (tedy např. právě rozhodnutí o námitce podjatosti soudců nadřízeného soudu nebo jeho rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby), jde o rozhodnutí, kdy právě soud odvolací přebírá úlohu přezkumného orgánu.
V naznačených případech je totiž nutné, aby odvolací soud vydal další (jiné) rozhodnutí, a to v postavení soudu I. stupně. Obecně totiž usnesením rozhodují soudy o způsobu a průběhu řízení, přesto však rozhodnutí shora popisovaná (podjatost, vazba) jsou tak zásadní, že vždy proti nim (jako výraz jejich závažnosti) zákon připouští opravný prostředek - stížnost. V naznačených souvislostech již Ústavní soud prostřednictvím svého rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 86/98 , konstatoval, že pokud rozhodují obecné soudy usnesením v souvislosti s věcí (tedy obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, avšak o takových, které lze snadno od "věci samé" oddělit, takové usnesení má potom povahu meritorního rozhodnutí, které se spravuje vlastním procesním režimem.
Proto také tam, kde je ze zákona přezkoumatelné vyšším soudem, má vždy povahu rozhodnutí prvostupňového. Stanovený postup (čl. 36 odst.
1
Listiny) představuje spravedlivý proces, k jehož základním prvkům patří i nezávislý a nestranný soud a možnost domáhat se naplnění této zásady. Jeví se tak důležitým i ústavní požadavek přezkumu rozhodnutí soudu I. stupně soudem nadřízeným, a to pro nezbytné naplnění ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a tedy i práva na již zmíněný spravedlivý proces. Protože v uvedené věci obecné soudy vycházely z právního názoru který je v rozporu s vyloženými ústavními zásadami, nezbylo Ústavnímu soudu než shora označené rozhodnutí zrušit. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 22. října 1998