Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Jana Vavřiny, advokáta, se sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2024 č. j. 29 Co 35/2023-1176, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a byla mu odňata možnost vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel vystupoval v dědickém řízení po zemřelém M. H. vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 26 D 760/2020 jako soudem ustanovený opatrovník nezletilé pozůstalé dcery B. H.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 20. 3. 2024 č. j. 29 Co 35/2023-1176 změnil k odvolání vedlejší účastnice řízení (České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 6) usnesení obvodního soudu vydané prostřednictvím soudní komisařky Mgr. Jany Večerníkové (notářky) ze dne 14. 11. 2022 č. j. 26 D 760/2020-1097 (dále jen "usnesení obvodního soudu") ve výroku IV, jímž byla stěžovateli, jako opatrovníkovi, určena odměna ve výši 1 981 610,95 Kč tak, že celkovou odměnu stěžovatele stanovil částkou ve výši 51 304 Kč (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud rozhodoval poté, co jeho předchozí usnesení ze dne 3. 3. 2023 č. j. 29 Co 35/2023-1137 zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1555/23
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), v němž městskému soudu vytknul, že stěžovateli neumožnil vyjádřit se ke změněnému právnímu názoru a aplikaci § 12a odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2021. Při stanovení výše odměny stěžovatele vyšel městský soud v nyní posuzované věci obdobně jako ve svém předchozím (nálezem Ústavního soudu zrušeném) usnesení (a na rozdíl od usnesení obvodního soudu) z limitace její výše ve smyslu § 12a odst. 2 advokátního tarifu, který stanovil limit pro odměnu opatrovníka ve výši 5 000 Kč. Městský soud přiznal odměnu stěžovateli za 8 úkonů právní služby, když ostatní úkony považoval za pomocné (např. jednání s protistranou nebo vyjádření ke znaleckým posudkům).
K výši odměny městský soud poznamenal, že značná hodnota dědického podílu nezletilé dědičky neznamenala sama o sobě mimořádnou náročnost úkonů prováděných stěžovatelem. Městský soud nepřehlédl, že se ústavněprávní pohled na limitaci výše odměny měnil právě v době, kdy stěžovatel vykonával funkci opatrovníka, nicméně vyjádřil přesvědčení, že i s ohledem na vázanost přechodným ustanovením čl. II novely advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 406/2021 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, se jeho rozhodnutí nepříčí judikatuře Ústavního soudu.
Podle městského soudu je nepřiléhavá rovněž argumentace vycházející z rozhodnutí Ústavního soudu o odměně ustanovených zmocněnců poškozených v trestním řízení. K tomu dodal, že v trestním řízení se odměna zmocněnců poškozených porovnává s odměnou ustanovených obhájců, čemuž by mohlo odpovídat porovnání odměny ustanoveného opatrovníka dědice s odměnou notáře. Dále uvedl, že vycházelo-li by se při stanovení mimosmluvní odměny opatrovníka dědice z hodnoty dědického podílu počítaného z obvyklé ceny zůstavitelova majetku, byla by výše odměny excesivně vysoká.
4. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah v řízení vydaných rozhodnutí (včetně nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1555/23 ), která se týkají stanovení jeho odměny. Poukazuje na odůvodnění usnesení obvodního soudu, v němž je uvedeno, že svoji funkci opatrovníka vykonával pečlivě a řádně a vyúčtování bylo v souladu s právními předpisy i nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 26/19 . Městskému soudu vytýká, že jej nepoučil v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 1555/23 o možnosti odlišného právního hodnocení a záměru krátit jeho odměnu prostřednictvím aplikace § 12a advokátního tarifu. Stěžovatel se domníval, že městský soud bude ctít ustálený právní názor Ústavního soudu, že odměna ustanoveného opatrovníka se zásadně nemá lišit od výše mimosmluvní odměny advokáta a že jeho odměnu nebude krátit podle § 12a advokátního tarifu. Nesouhlasí s tím, že by úkony právní služby poskytnuté v rámci projednávání pozůstalosti byly jednoduchými, resp. průměrně jednoduchými úkony, nebo že by šlo o úkony pomocné, za něž odměna podle advokátního tarifu nenáleží. Z odůvodnění městského soudu není dále seznatelné, jaká úvaha jej vedla k aplikaci § 12a advokátního tarifu. Domnívá se, že § 12a advokátního tarifu by se měl jako výjimka z pravidla uplatňovat restriktivně. Výčet řízení, na něž se v době účinnosti § 12a advokátního tarifu vztahoval, byl podle stěžovatele taxativní a nebylo-li v něm uvedeno dědické řízení podle zákona o zvláštních řízeních soudních, nebylo možno jej aplikovat přímo. Napadené usnesení městského soudu nesplňuje podle stěžovatele požadavek na náležité odůvodnění. Odměnu přiznanou městským soudem považuje za extrémně nespravedlivou, a to i ve srovnání s odměnou přiznanou soudní komisařce, jíž byla odměna navýšena o 100 % pro náročnost.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje předpoklady vyplývající z § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ačkoli stěžovatel není zastoupen advokátem, protože jím sám je [viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; č. 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí městského soudu, jímž mu byla na základě aplikace § 12a advokátního tarifu snížena (oproti usnesení obvodního soudu) jeho odměna jako opatrovníka ustanoveného soudem nezletilé za úkony právní služby v dědickém řízení.
8. V prvé řadě je třeba se vypořádat s tím, že ve věci již jednou rozhodoval Ústavní soud, který svým nálezem sp. zn. I. ÚS 1555/23 zrušil předchozí usnesení městského soudu ohledně odměny stěžovatele. V této souvislosti nelze přehlédnout, že nosným důvodem pro zrušení předchozího usnesení městského soudu bylo, že městský soud neumožnil stěžovateli vyjádřit se ke snížení jeho odměny aplikací § 12a odst. 2 advokátního tarifu. Stěžovatel i ve stávající ústavní stížnosti namítá, že jej městský soud nepoučil o možném použití uvedeného ustanovení.
Ústavní soud však v postupu městského soudu žádné pochybení nespatřuje. Stěžovateli muselo být po nálezu Ústavního soudu naprosto zřejmé (a to zejména s ohledem, na čem bylo postaveno předchozí rozhodnutí městského soudu), jakým způsobem může městský soud k dané problematice přistupovat, pokud bude znovu posuzovat limitaci tarifní hodnoty podle § 12a advokátního tarifu. Ústavní soud se přitom ve svém nálezu nevyslovil negativně k možné aplikaci § 12a odst. 2 advokátního tarifu v posuzované věci.
Stěžovatel byl rovněž dostatečně seznámen s odvolací argumentací vedlejší účastnice řízení, která rozporovala počet a účelnost úkonů právní služby a ve vyjádření k odvolání k jejím námitkám podrobně argumentoval. Městský soud následně v ústavní stížností napadeném usnesení reagoval na argumentaci vedlejší účastnice řízení týkající se účelnosti jednotlivých úkonů právní služby i na výhrady stěžovatele (viz zejména body 35 až 38 usnesení).
9. Ústavní soud dále podotýká, že k problematice stanovení paušálního procentního snížení odměny podle § 12a advokátního tarifu v nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19
(č. 302/2019 Sb.) uvedl, že obecné snížení (jak lze dovodit i z tamtéž citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva) není bez dalšího rozporné se základními právy, neboť po advokátovi lze požadovat, aby některé činnosti vykonával v přiměřeném rozsahu bez nároku na odměnu nebo za odměnu sníženou; rozhodné je, aby se tak nedělo diskriminačně, na základě nevhodných (svévolných) kritérií. Rovněž je možné poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 33 Cdo 4495/2014, podle něhož je výkon advokacie speciální podnikatelskou činností, která je nejen upravena zákonem, ale je výrazně modifikována i stavovskými předpisy.
Podle nich advokát nesmí zejména snižovat důstojnost advokátního stavu, je povinen dodržovat pravidla etiky i soutěže s tím, že dokonce i samosprávná organizace advokátů může rozhodnout, že advokát je povinen jemu určenému klientovi poskytnout právní službu ve vymezené věci bezplatně nebo za sníženou odměnu. Výkon advokacie je tedy skutečně speciální činností silně ovlivněnou též obecně přijímanými pravidly slušnosti a představami o tom, co je mravné a co již nikoliv. Na druhou stranu je advokacie stále koncipována jako služba poskytovaná za odměnu.
Stát sice negarantuje dosažení zisku, nicméně má povinnost [srov. nález ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/13
(N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.)] vytvářet takové podmínky, aby ho mohlo být dosaženo.
10. V nyní posuzované věci městský soud jasně a srozumitelně vysvětlil, a to i při zohlednění úvah zmiňovaných v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1555/23 , resp. v dalších nálezech (zejména ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 22/19 , ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 23/19 nebo ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 26/19 ), jaké důvody jej vedly k aplikaci § 12a odst. 2 advokátního tarifu a snížení odměny stěžovatele. Městský soud rovněž vysvětlil, že i na odměnu za úkony právní služby advokáta jako ustanoveného opatrovníka podle zákona o zvláštních řízeních soudních se vztahuje § 140 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ústavní soud nemá taktéž výhrady proti úvaze, že odměna by měla být přiměřená vynaloženému úsilí.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu