Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové a soudců Jiřího Přibáně a Josefa Baxy o ústavní stížnosti Emila Kokiho, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, se sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2023, č. j. 20 Cdo 3363/2022-143, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. srpna 2022, č. j. 26 Co 121/2021-130, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. března 2021, č. j. 31 EXE 251/2014-60, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, a GasNet, s. r. o., zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá otázkou, zda exekuční soudy ústavně souladným způsobem posoudily právní povahu pohledávky, kterou vedlejší účastnici přiznal exekuční titul. Zatímco soudy dospěly k závěru, že jde o pohledávku "na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti", podle stěžovatele ji takto kvalifikovat nelze.
2. Vedlejší účastnice se žalobou proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 237 797,35 Kč s příslušenstvím, kterou jí podle ní stěžovatel dlužil za neoprávněný odběr plynu.
3. Okresní soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici požadovanou částku (viz rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 8 C 347/2012-33, který bude dále označován jako "exekuční titul").
4. Exekuční titul je odůvodněn velmi stroze. Z hlediska skutkového stavu je v něm uvedeno jen to, že "[z] provedených důkazů vzal soud za prokázané, že žalovaný neoprávněně odebral zemní plyn v období od 21. 5. 2011 do 9. 10. 2011 na adrese odběrného místa […] v hodnotě 237,797,35 Kč". Z hlediska právního posouzení soud v odůvodnění exekučního titulu uvedl pouze to, že stěžovatel svůj dluh řádně a včas nesplnil, a "[s]oud proto žalobě vyhověl".
5. Stěžovatel uloženou povinnost nesplnil, a proto byla k jejímu vymožení zahájena exekuce. Ještě před jejím skončením proti němu bylo zahájeno insolvenční řízení, v jehož závěru byl stěžovatel osvobozen od placení neuspokojených pohledávek zahrnutých do oddlužení (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 41 INS 18310/2014-8-56).
6. Soudy se následně zabývaly tím, zda osvobození stěžovatele od placení pohledávek dopadá i na pohledávku přiznanou exekučním titulem, a zda je tedy třeba jeho výkon zastavit. Vedlejší účastnice uváděla, že nikoliv, protože jde podle ní o pohledávku, na níž se osvobození nevztahuje – konkrétně o pohledávku "na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti" (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona). Stěžovatel naopak tvrdil, že osvobození na tuto pohledávku dopadá a exekuci je třeba zastavit. To, že by škodu způsobil úmyslně, totiž nevyplývá ani z exekučního titulu, ani ze zbylého obsahu nalézacího spisu (spis Okresního soudu v Hradci Králové vedený pod sp. zn. 8 C 347/2012).
7. Soudy se touto otázkou zabývaly, v průběhu řízení docházely k různým závěrům – ve věci dvakrát rozhodoval okresní soud, třikrát krajský soud a dvakrát Nejvyšší soud. Nakonec soudy rozhodly, že pohledávka má povahu "pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti", a stěžovatel proto od jejího placení osvobozen není. Okresní soud tedy návrh na zastavení exekuce zamítl, krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Stěžovatel považuje tato tři rozhodnutí za protiústavní, a proto proti nim podal ústavní stížnost.
8. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele porušila jeho právo vyplývající z poslání soudů poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky), právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
9. V první rovině své argumentace stěžovatel tvrdí, že sporná pohledávka nemá charakter škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. V té souvislosti uvádí: (a) Závěr, že stěžovatel si kvůli odstoupení od smlouvy o dodávkách plynu musel být vědom úmyslného způsobení škody, odporuje zásadě předvídatelnosti rozhodnutí a neodpovídá důkazům, na nichž je založen exekuční titul. Z žaloby ani nalézacího spisu nevyplývá, zda, kdy a jak mu bylo odstoupení doručeno. Mezi důkazy v nalézacím spise a zjištěními exekučních soudů proto existuje protiústavní rozpor. (b) Skutečnost, že ho vedlejší účastnice neinformovala o tom, že dojde k demontáži měřidla, a nedozvěděl se tak o neúspěšném pokusu o demontáž měřidla, opět vylučuje jeho úmysl způsobit jí škodu, neboť subjektivně získával plyn na základě smlouvy. (c) Vymáhaná částka je výsledkem odhadu vedlejší účastnice. Tento způsob fakturace vylučuje jeho úmysl, neboť není prokázáno, že plyn ve fakturovaném období skutečně odebral. V tomto období bylo léto a jediný plynový spotřebič, který byl v prostorech umístěn (plynový kotel), nebyl v provozu. Ke dni začátku období údajného odběru plynu navíc nebylo měřidlo přístupné. (d) Nalézací spis neobsahuje žádnou doručenku či dodejku oznámení o neoprávněném odběru plynu (strana 18 nalézacího spisu).
10. V druhé rovině své argumentace stěžovatel namítá, že soudy protiústavním způsobem aplikovaly rozsah vázanosti exekučním titulem, protože mu neumožnily prokázat skutečnosti uvedené v předchozím bodě a namísto výkladu obsahu nalézacího spisu vycházely jen z účelového výkladu obsahu žaloby. V té souvislosti uvádí následující: (a) Napadená rozhodnutí s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu uvádí, že pokud z exekučního titulu není zřejmé, podle jakého předpisu nalézací soud hodnotil vztah mezi účastníky, učiní tak exekuční soud podle obsahu spisu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2431/2010). To však soudy neučinily. (b) Pokud okresní soud vycházel z žalobních tvrzení, a opakoval tedy dokazování, které je předmětem nalézacího řízení, měl provést i důkazy připojené k žalobě, jejichž provedení stěžovatel navrhoval – konkrétně oznámení vedlejšího účastníka na straně 18 a e-mail na straně 29. (c) Obsah nalézacího spisu neumožňuje jednoznačný závěr o úmyslu neoprávněně odebírat plyn. V té souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 , podle něhož opomenuté důkazy téměř vždy založí protiústavnost rozhodnutí.
11. Stěžovatel zároveň navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť to podle něj nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a pokračující exekuce by pro něj znamenala nepoměrně větší újmu (v podobě nákladů exekuce a vymožení plnění), než jaká může při odložení vykonatelnosti vzniknout vedlejší účastnici.
12. Nejvyšší soud, krajský soud i okresní soud odkázaly ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti na odůvodnění napadených rozhodnutí.
13. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že obecné soudy protiústavně nepostupovaly. Tento závěr podložila následujícími argumenty: (a) Exekuční titul obsahuje právní důvod pohledávky – a to neoprávněný odběr plynu (§ 74 energetického zákona). Odůvodnění exekučního titulu totiž uvádí, že "žalovaný neoprávněně odebral zemní plyn v období od 21. 5. 2011 do 9. 10. 2011 na adrese odběrného místa: […] v hodnotě 237.797,35 Kč". (b) Nalézací soud považoval doručení odstoupení od smlouvy za prokázané, protože by jinak nemohl dospět k závěru, že byl odběr plynu neoprávněný. (c) Stěžovatel v exekučním řízení uváděl nová, nepřípustná tvrzení, která měl uvést již v nalézacím řízení – zpochybňoval svou pasivní legitimaci, výši spotřeby i období odběru plynu. Tyto skutečnosti však byly v nalézacím řízení řádně prokázány. (d) Důkazy připojené k žalobě, které podle stěžovatele exekuční soudy neprovedly, provedl již nalézací soud a jejich opětovné provedení není v exekučním řízení přípustné. Vykonávací řízení totiž nenabízí prostor k revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byl vydán exekuční titul (viz usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3733/2021-115). (e) Údajné odnětí možnosti uplatňovat práva v soudním řízení je jen důsledkem stěžovatelova laxního přístupu zejména v nalézacím řízení, v němž stěžovatel nebrojil ani proti žalobě, ani proti následnému exekučnímu titulu. (f) Argument, že fakturace spotřeby plynu odhadem vylučuje stěžovatelův úmysl, je účelový. Provedení odhadu stěžovatelův úmysl nevylučuje; jde jen o důsledek nesplnění jeho povinnosti umožnit vedlejší účastnici přístup k plynoměru (§ 57 vyhlášky č. 365/2009 Sb.). Skutečnost, že takto stěžovatel jednal i přes opakovaná oznámení a pokusy, závěr o jeho úmyslu spíše podporuje. (g) Tvrzení, že neinformování stěžovatele o demontáži plynoměru vylučuje jeho úmysl, je chybné. Vedlejší účastnice k žalobě přiložila oznámení o neoprávněném odběru i protokol o neúspěšných pokusech o demontáž, které se stěžovatel bránil. Stěžovatel mohl údajné neinformování o demontáži namítat již v nalézacím řízení, ale neučinil tak. (h) Stěžovatel jako osoba průměrného rozumu musel vědět, že plyn není volným statkem, že jej lze odebírat jen na základě smlouvy, a že pokud bude tato smlouva ukončena, bude jeho další odběr neoprávněný. I tak po jejím ukončení zálohy nehradil a plyn nadále odebíral. Takové jednání nelze považovat za nedbalostní, ale úmyslné (viz rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3009/2017).
14. Stěžovatel ve své replice konstatoval, že vyjádření účastníků řízení neobsahují žádné nové argumenty. Kromě toho uvedl i následující: (a) Vedlejší účastnice hodnotí důkazní situaci, což přísluší nalézacím soudům, a zmiňuje skutečnosti, které mají své místo v nalézacím řízení. (b) Vedlejší účastnice nadále chybně dovozuje úmysl stěžovatele z údajného porušení smlouvy, odstoupení od této smlouvy a vědomého odebírání plynu.
(c) Vedlejší účastnice pomíjí, že napadená rozhodnutí vychází z účelového výkladu obsahu žaloby, a nikoli z celého obsahu nalézacího spisu. Tím bylo stěžovateli odepřeno právo navrhovat důkazy, což je něco jiného, než o čem hovoří ona.
15. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavní stížnosti jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí je proto oprávněn zrušit jen tehdy, pokud je zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že důvody k jejich zrušení dány nejsou.
17. Podstatou sporu před obecnými soudy byla otázka, zda je pohledávka za neoprávněný odběr plynu, kterou vedlejší účastnici přiznal exekuční titul, pohledávkou "na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti" – tedy pohledávkou, na níž se podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona nevztahuje osvobození od placení pohledávek, a lze-li proto v nuceném výkonu exekučního titulu pokračovat.
18. Soudy dospěly k závěru, že exekuovaná pohledávka tuto povahu má. Ústavní soud na jejich rozhodnutích nespatřuje nic protiústavního – a to jak z hlediska jejich závěrů (viz část V.1 usnesení), tak i procesního postupu (viz část V.2 usnesení).
1. K posouzení právní povahy exekuované pohledávky
19. Obecné soudy se shodly na tom, že exekuční titul neobsahuje výslovné posouzení povahy přiznaného plnění (viz zejména třetí odstavec na straně 4 rozhodnutí krajského soudu či předposlední odstavec na straně 4 rozhodnutí okresního soudu).
20. Při rozhodování vycházely z předpokladu, že pokud nalézací soud zcela vyhoví podané žalobě a v odůvodnění rozhodnutí neozřejmí povahu exekuovaného nároku, má exekuční soud vycházet při posuzování povahy exekuovaného nároku z toho, že nalézací soud zcela převzal skutkovou argumentaci uvedenou v žalobě (viz zejména čtvrtý odstavec na straně 4 rozhodnutí krajského soudu; dále předposlední odstavec na straně 4 rozhodnutí okresního soudu či bod 12 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
21. Za použití tohoto východiska obecné soudy hodnotily to, zda je exekuovaná pohledávka pohledávkou "na náhradu škody" (viz bod 22 tohoto usnesení), která byla způsobená "úmyslným porušením právní povinnosti" (viz bod 23 tohoto usnesení).
22. Závěr, podle něhož je exekučním titulem přiznaná pohledávka pohledávkou "na náhradu škody", dovodily exekuční soudy z toho, že vedlejší účastnice uplatnila svůj nárok "s odůvodněním, že jde o škodu způsobenou neoprávněným odběrem plynu". Nalézací soud přitom zcela převzal její skutkovou argumentaci a žalobě vyhověl, což nelze vyložit jinak, než že jí přiznal uvedenou částku jako náhradu škody (viz předposlední odstavec na straně 4 rozhodnutí okresního soudu a čtvrtý odstavec na straně 4 rozhodnutí krajského soudu a tvrzení vedlejší účastnice na straně 1 nalézacího spisu).
23. K závěru o úmyslném porušení právní povinnosti soudy dospěly na základě toho, že stěžovatel po dobu přibližně pěti měsíců odebíral plyn, ačkoli za jeho odběr neplatil a ačkoli věděl, že k němu nemá smluvní oprávnění. Obchodník s plynem totiž od smlouvy o odběru plynu uzavřenou se stěžovatelem účinně odstoupil. Podle soudů je tedy třeba vycházet z toho, že stěžovatel byl s ukončením smlouvy obeznámen a s neoprávněným odběrem plynu byl přinejmenším srozuměn (viz předposlední odstavec na straně 4 rozhodnutí krajského soudu a poslední odstavec na straně 4 rozhodnutí okresního soudu a tvrzení vedlejší účastnice na straně 1 nalézacího spisu).
24. Obecné východisko, z něhož exekuční soudy při rozhodování vycházely – tedy východisko převzetí skutkové argumentace – stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje. Za protiústavní jej přitom nepovažuje ani Ústavní soud. V situacích, kdy je třeba kvalifikovat právní povahu exekuované pohledávky, která není v exekučním titulu nijak objasněna, může být naopak správné použití tohoto východiska smysluplné a praktické. Pomáhá překonat situace, kdy kvůli strohému odůvodnění exekučního titulu nelze kvalifikovat povahu exekuovaného nároku, což je z hlediska reálně vynutitelnosti práva nežádoucí. Přílišná strohost odůvodnění exekučního titulu totiž může jít k tíži některého z účastníků řízení.
25. Právě této situaci se obecné soudy snažily zabránit. Způsob, jakým tak učinily, přitom není podle Ústavního soudu v žádném ohledu protiústavní. Závěr, k němuž dospěly – tedy že exekuovaná pohledávka má povahu pohledávky "na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti" – není svévolný, žádným protiústavním způsobem nepostihuje stěžovatelova ústavně zaručená práva a soudy jej řádně odůvodnily.
2. K procesnímu postupu při posouzení právní povahy exekuované pohledávky
26. Ústavní soud dále posuzoval, zda soudy nepostupovaly protiústavně, když při posouzení povahy pohledávky vycházely jen z odůvodnění exekučního titulu a obsahu žaloby, a pokud neprovedly důkazy připojené k žalobě, jak navrhoval stěžovatel.
27. Ústavní soud dospěl k závěru, že ani v tomto ohledu obecné soudy nepochybily. Důvod, proč tomu tak je, souvisí do značné míry s odlišnou úlohou soudů v nalézacím a exekučním řízení.
28. Zatímco úkolem soudu v nalézacím řízení je právo nalézt (tedy zjistit a autoritativně stanovit, jaká práva a povinnosti mezi stranami existují), úkolem soudu v exekučním řízení je již nalezené právo vynutit (blíže viz např. Alena Winterová. In: Alena Winterová, Alena Macková a kol. Civilní právo procesní. Díl druhý: řízení vykonávací, řízení insolvenční. Praha: Leges, 2022, s. 17 až 19, či Petr Lavický. In: Petr Lavický, Eva Dobrovolná a Bohumil Dvořák. Civilní právo procesní. Díl první. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2023, s. 13 až 14 a 27 až 28).
29. Úkolem soudu v exekučním řízení proto (až na výjimky) není přehodnocovat správnost či domýšlet důvody toho, jak a proč nalézací soud rozhodl. Tím, kdo rozhoduje o tom, co je po právu, a kdo toto právo kvalifikuje, jsou především soudy nalézací – nikoli exekuční.
30. Odlišnou úlohu soudu v nalézacím a exekučním řízení ve své judikatuře respektuje i Nejvyšší soud. Ten v kontextu posuzování právní povahy exekuovaných pohledávek opakovaně uvádí, že "exekuční soud zásadně nemá […] možnost, aby posoudil právní charakter přiznaného plnění jinak, než v souladu s odůvodněním exekučního titulu" (viz např. sbírkové usnesení sp. zn. 20 Cdo 417/2020, bod 10, a posléze vydaná usnesení sp. zn. 20 Cdo 84/2022, bod 8; 20 Cdo 3733/2021, bod 13; sp. zn. 20 Cdo 2745/2021, bod 12).
31. Exekuční soudy v tomto řízení dovodily, že pokud odůvodnění exekučního titulu neobsahuje popis povahy exekuované pohledávky a zároveň jím bylo žalobě zcela vyhověno, je třeba vycházet z toho, že nalézací soud zcela převzal skutkovou argumentaci žalobce.
32. Výhodou takto formulovaného východiska není jen zabránění nemožnosti kvalifikovat právní povahu pohledávky (viz bod 24 tohoto usnesení), ale i zabránění tomu, aby exekuční soud musel za účelem kvalifikace povahy pohledávky znovu posuzovat obsah celého nalézacího spisu a případně provádět i další důkazy, čímž by se fakticky stavěl do pozice nalézacího soudu.
33. Ústavní soud netvrdí, že byl takový přístup z ústavněprávního hlediska nepřípustný. Závěr Nejvyššího soudu, kterému jako jedinému přísluší zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování v občanskoprávních věcech, a který považuje takový přístup za nesprávný, je však obhajitelný, lépe respektuje rozdělení rolí mezi soudem v nalézacím exekučním řízení a má své racionální opodstatnění. Ústavní soud tedy konstatuje, že exekuční soudy ani z tohoto pohledu protiústavně nepostupovaly.
34. Nic na tomto nemění ani závěry stěžovatelem zmíněného nálezu sp. zn. III. ÚS 61/94
, podle něhož opomenuté důkazy téměř vždy založí protiústavnost rozhodnutí. Z napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že soudy neprovedly dokazování celým nalézacím spisem právě proto, že k tomuto postupu zásadně není v exekučním řízení prostor, a proto, že závěr o povaze exekuované pohledávky lze učinit již na základě obsahu žaloby.
35. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že dokumenty založené v nalézacím spise (včetně stěžovatelem zmiňovaného oznámení vedlejší účastnice na straně 18 a e-mail na straně 29 spisu) nejsou způsobilé vyvrátit závěr o úmyslu stěžovatele neoprávněně odebírat plyn.
36. Ústavní soud dospěl z výše popsaných důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Jeho ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
37. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl. Samotný výkon běžného peněžního nároku (a s ním spojená povinnost nahradit náklady exekuce a strpět vymožení plnění) jako důvod k odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí bez dalšího nepostačuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu