20 Cdo 417/2020-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněné J. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené
JUDr. Janem Hejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Mostě, Bělehradská č. 3347/7,
proti povinnému R. I., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím
Filípkem, advokátem se sídlem v Mostě, Čsl. armády č. 2112/56, pro 205 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 48 EXE 4830/2018,
o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne
24. září 2019, č. j. 11 Co 149/2019-63, takto:
I. Dovolání oprávněné se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
„exekuční titul“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce. Soud
prvního stupně zjistil, že oprávněnou vymáhaná pohledávka je pohledávkou, která
vznikla právní předchůdkyni oprávněné, když si povinný v rámci
zprostředkovatelské smlouvy ponechal pro svou potřebu získanou kupní cenu za
dvě motorová vozidla, že trestní stíhání proti povinnému za tento čin bylo
usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 5. 2012, č. j. 4 T 138/2010-138,
zastaveno pro neúčelnost, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
26. 2. 2018, č. j. KSUL 79 26170/2012-B-58, bylo vzato na vědomí splnění
oddlužení povinného a povinný byl osvobozen od placení dalších pohledávek, že
oprávněná svou pohledávku za povinným do insolvenčního řízení nepřihlásila a že
k podání exekučního návrhu (zahájení exekučního řízení) došlo dne 18. 6. 2018.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka oprávněné se v důsledku
osvobození povinného od placení nepřihlášených pohledávek v rámci insolvenčního
řízení stala naturální obligací se stejným postavením jako promlčený dluh,
proto tuto pohledávku oprávněné, která nebyla přihlášena do insolvenčního
řízení a která byla v civilním řízení přiznána jako bezdůvodné obohacení ze
zprostředkovatelské smlouvy, nelze v exekuci vymáhat a existuje tak důvod pro
zastavení exekuce. V projednávané věci nejsou dány podmínky pro výjimku z
osvobození ve smyslu § 416 insolvenčního zákona, neboť povinný nebyl v rámci
trestního řízení odsouzen a exekvovaná pohledávka nebyla v nalézacím řízení
přiznána jako náhrada škody.
2. K odvolání oprávněné Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne
24. 9. 2019, č. j. 11 Co 149/2019-63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že je dán důvod pro zastavení exekuce, neboť
povinný byl v insolvenčním řízení osvobozen od placení pohledávky oprávněné ve
smyslu § 414 odst. 2 insolvenčního zákona, protože oprávněná svou pohledávku do
insolvenčního řízení nepřihlásila, ačkoliv tak učinit měla, a její pohledávka
nebyla přiznána jako pohledávka na náhradu škody způsobené úmyslným porušením
právní povinnosti, ale v civilním nalézacím řízení jako bezdůvodné obohacení,
kterým získal povinný majetkový prospěch tím, že si bez právního důvodu
ponechal částku 205 000 Kč. Na uvedeném nic nemění ani trestní stíhání
povinného pro trestný čin zpronevěry, kterého se měl dopustit tím, že na
základě plné moci právní předchůdkyně oprávněné převzal celkem 205 000 Kč z
titulu zaplacení kupní ceny dvou vozidel a vyinkasovanou částku právní
předchůdkyni oprávněné nepředal, neboť nebyl za toto jednání odsouzen, trestní
stíhání bylo zastaveno a povinnému proto nebyl uložen žádný peněžitý trest, ani
majetková sankce.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Namítá, že
exekuce v projednávané věci neměla být zastavena, neboť na pohledávku oprávněné
se osvobození od placení pohledávek nevztahuje. Pohledávka oprávněné vznikla v
důsledku trestné činnosti povinného a jde ve své podstatě o škodu způsobenou v
důsledku trestného činu zpronevěry, který spáchal povinný; není přitom
rozhodné, zda byla pohledávka přiznána rozsudkem trestního či civilního soudu.
Oprávněná vytýká soudům nižších stupňů hodnocení pohledávky jako pohledávky z
bezdůvodného obohacení, neboť je třeba zohlednit skutečnou povahu pohledávky a
důvod jejího vzniku, jíž je v projednávané věci škoda způsobená trestným činem
zpronevěry spáchaným povinným. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání povinného
bylo zastaveno a oprávněná (a ani její právní předchůdkyně, která v trestním
řízení vystupovala jako poškozená) tento výsledek trestního řízení nemohla
ovlivnit, náhrada škody spočívající v trestné činnosti povinného jí nemohla být
v trestním řízení přiznána a svůj nárok musela uplatnit v civilním řízení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že
se exekuce nezastavuje.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že
jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť napadené usnesení závisí na posouzení otázky procesního práva, zda
exekuční soud, který rozhoduje o návrhu povinného na zastavení exekuce proto,
že pohledávka oprávněného z exekučního titulu zanikla následkem oddlužení
povinného, je vázán právním důvodem, pro který nalézací soud exekuční titul
vydal, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu v úplnosti vyřešena,
přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné není
důvodné.
5. Jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle
schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud po slyšení dlužníka
usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do
oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh
dlužníka [srov. § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění (vzhledem k tomu, že insolvenční řízení
bylo zahájeno dne 24. 10. 2012) účinném do 31. 12. 2012, dále též jen „ins.
zák.“]. Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž
pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své
pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (srov. §
414 odst. 2 ins. zák.).
6. Osvobození podle § 414 a 415 ins. zák. se nedotýká peněžitého trestu
nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro
úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným
porušením právní povinnosti (srov. § 416 odst. 1 ins. zák.).
7. Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo
právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li
právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy,
jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku [srov. § 268 odst. 1 písm.
g) o. s. ř.].
8. Odvolací soud správně uzavřel, že pro pohledávky uvedené v § 416
odst. 1 ins. zák. platí výluka z účinků osvobození dlužníka od placení dluhů
bez ohledu na to, zda je věřitel předtím přihlásil do insolvenčního řízení (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2153/2018). Proto
bylo na místě se zabývat tím, zda pohledávka oprávněné, ohledně jejíhož
uspokojení se nyní vede exekuce, má skutečně charakter pohledávky způsobené
úmyslným porušením právní povinnosti, a proto ji lze nuceně vykonat i poté, co
byl povinný osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení.
9. Odvolací soud i soud prvního stupně při rozhodování o návrhu
povinného na zastavení exekuce vycházely ze spisu Okresního soudu v Mostě, sp.
zn. 15 C 73/2010. Zjistily z něj, že exekučním titulem je v projednávané věci
rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 7. 2010, č. j. 15 C 73/2020-26,
kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni oprávněné
částku 205 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, když
povinný v rámci zprostředkovatelské smlouvy získanou kupní cenu za dvě motorová
vozidla nepředal právní předchůdkyni oprávněné, ale ponechal si ji pro svou
potřebu. Odvolací soud i soud prvního stupně vycházely též z usnesení Okresního
soudu v Mostě ze dne 4. 5. 2012, č. j. 4 T 138/2010-138, o zastavení trestního
stíhání povinného. Z něho se podává, že jednání povinného, na jehož základě
vznikl dluh povinného vůči oprávněné vtělený do exekučního titulu, naplňuje
znaky protiprávního jednání, konkrétně zákonné znaky trestního činu zpronevěry
podle § 248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále též
jen „tr. zák.“), kterého se povinný měl dopustit tím, že dne 28. 11. 2009 a 5.
12. 2009 v autobazaru, na základě plné moci udělené mu právní předchůdkyní
oprávněné a majitelkou dvou prodávaných vozidel, převzal od společnosti Mati
s.r.o. finanční hotovost v celkové výši 205 000 Kč z titulu zaplacené kupní
ceny za prodej těchto vozidel, který zprostředkoval. K pravomocnému odsouzení
povinného pro toto jednání nedošlo a trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu
podle § 172 odst. 2 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), dále též jen „tr. řád“, pro údajnou bezúčelnost.
10. Dovolací soud konstatuje, že ve vykonávacím řízení již není prostor
k revizi skutkových zjištění, na nichž nalézací soud postavil své rozhodnutí.
Vykonávací řízení totiž neslouží k nalezení, ale výhradně k prosazení již
zjištěného práva (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10.
2008, sp. zn. 20 Cdo 1710/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018,
sp. zn. 20 Cdo 1545/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn.
20 Cdo 2377/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo
1166/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo
554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Proto exekuční soud zásadně nemá ani možnost, aby posoudil právní
charakter přiznaného plnění jinak, než v souladu s odůvodněním exekučního
titulu. Skutková zjištění a jejich hmotněprávní posouzení ze strany nalézacího
soudu totiž vytvářejí funkční jednotu, pro kterou reálně není možné, aby
exekuční soud, aniž by mohl doplnit nebo upřesnit skutková zjištění nalézacího
soudu, uzavřel, že plnění bylo exekučním soudem přiznáno z nesprávného
hmotněprávního důvodu. Exekuční titul je tedy pro účely jeho nucené realizace
pojímat jako celek i při posouzení, jaký je právní důvod vzniku exekuované
pohledávky, jenž plyne nikoliv z výroku, ale z odůvodnění exekučního titulu ve
formě rozsudku.
11. Závěr, že exekuční soud má respektovat i nalézacím soudem zjištěný
právní charakter pohledávky plynoucí nikoliv z výroku, ale z odůvodnění
exekučního titulu, lze opřít i o dosavadní judikaturu dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že exekuční soud (exekutor) při posouzení,
zda exekuční titul je dostatečně určitý, má v případě potřeby využít i
odůvodnění exekučního titulu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7.
2019, sp. zn. 20 Cdo 2188/2019). Jestliže exekuční soud má při posouzení
materiální vykonatelnosti exekučního titulu vycházet i z jeho odůvodnění, tím
spíše (argumentem od většího k menšímu) exekuční soud musí respektovat
odůvodnění rozsudku i tehdy, když řeší, zda přisouzená pohledávka zanikla nebo
nezanikla následkem oddlužení, případně zda je, či není pohledávkou přednostní
ve smyslu § 279 odst. 2 o. s. ř. V opačném případě by došlo k setření rozdílu
mezi nalézacím a vykonávacím řízením, který je nezbytné zachovat s ohledem na
potřebu funkčnosti soudního řízení jako celku. Opačný přístup může exekuční
soud zaujmout jen tehdy, když případnou „nespravedlnost“ spočívající v údajně
nesprávném hmotněprávním posouzení plnění ze strany nalézacího soudu by bylo
nezbytné korigovat z pozic argumentačně mimořádně silných, protože poškození
práva účastníka exekučního řízení (zde oprávněné) bylo natolik podstatné, že
přivodilo kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov.
např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo
3406/2019, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo
4022/2017, srov. i s bodem 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze
dne 10. 1. 2018).
12. Skutečnost, že pohledávka, jež byla oprávněné (její právní
předchůdkyni) přiznána exekučním titulem z údajně nesprávného hmotněprávního
důvodu, zásadně nemůže v poměrech oprávněné přivodit zásah, jenž by byl v
rozporu se základními principy demokratického právního státu. Tak by tomu mohlo
být jen v případě, že by tak oprávněné byla zcela znemožněna realizace
přisouzeného práva nejen prostřednictvím exekuce, ale i za použití jiných
procesním právem předpokládaných nástrojů pro uspokojení plnění z exekučního
titulu, včetně insolvenčního řízení. Jestliže oprávněná následkem možná
nesprávného právního posouzení přisouzeného plnění ze strany nalézacího soudu
nezíská právo na uspokojení své pohledávky cestou exekuce (neboť došlo k
oddlužení povinného), měla možnost svou pohledávku uplatnit přihláškou podle §
110 ins. zák. Z obsahu dovolání ani ze zjištění soudu prvního stupně a
odvolacího soudu se podává, že oprávněná měla možnost se domáhat upokojení
předmětné pohledávky v insolvenčním řízení vedeném vůči povinnému.
13. Lze tedy uzavřít, že exekuční soud, který rozhoduje o návrhu
povinného na zastavení exekuce proto, že pohledávka oprávněného z exekučního
titulu zanikla následkem oddlužení povinného (§ 416 odst. 1 ins. zák.), je
zásadně vázán právním důvodem, pro který nalézací soud nebo jiný k tomu
oprávněný subjekt vydal exekuční titul ve formě rozhodnutí.
14. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správné.
15. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad,
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.
s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
oprávněné podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty za
středníkem o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a povinnému v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 5. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu