20 Cdo 3406/2019-880
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněného J. K., narozeného XY, bytem XY,
zastoupeného JUDr. Michalem Fraňo, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská č.
1108/3, proti povinnému V. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím
Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 727/39, pro 3 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 18 EXE
8078/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 27. června 2019, č. j. 11 Co 194/2018-817, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. června 2019, č. j.
11 Co 194/2018-817, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. března
2018, č. j. 18 EXE 8078/2011-753, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Litoměřicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 23. 3. 2018, č. j. 18 EXE
8078/2011-753, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením
Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 7. 2011, č. j. 18 EXE 8078/2011-16. Soud prvního stupně zjistil, že exekučním titulem je v projednávané věci
směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010, č. j. 50
Cm 153/2010-11 (dále též jen „předmětný směnečný platební rozkaz“), jímž byla
povinnému uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni oprávněného WADEO,
s.r.o., směnečný peníz ve výši 3 000 000 Kč, 6% úrok z této částky od 30. 5. 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 10 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, č. j. 50 Cm 153/2010-18,
byl zamítnut návrh povinného na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného
platebního rozkazu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, č. j. 50 Cm 153/2010-58, byly námitky žalovaného proti předmětnému směnečnému
platebnímu rozkazu odmítnuty jako opožděné a že předmětný směnečný platební
rozkaz nabyl právní moci dne 5. 10. 2010. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že měla-li být vymáhaná pohledávka splněna převodem obchodního podílu ve
společnosti HOTEL FORREST, s. r. o., ve výši 3 000 000 Kč na oprávněného jako
nabyvatele, a to na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 16. 3. 2009, tedy před vydáním předmětného směnečného platebního rozkazu, nelze těmto
námitkám ve vykonávacím řízení vyhovět, neboť by šlo o nepřípustný věcný
přezkum exekučního titulu, který ani z důvodu zmeškání lhůty pro podání námitek
v nalézacím řízení není možné ve vykonávacím řízení otevřít. Důvodem pro
zastavení exekuce není v projednávané věci ani námitka započtení, kterou
povinný vznesl z důvodu, že oprávněný mu neuhradil kupní cenu za převedený
obchodní podíl ve společnosti HOTEL FORREST, s. r. o., neboť ze smlouvy o
převodu obchodního podílu ze dne 16. 3. 2009 se podává, že „dohodnutá cena
převáděného podílu ve výši 3 000 000 Kč byla nabyvatelem (oprávněným) zaplacena
prodávajícímu (povinnému) před podpisem této smlouvy“. Z tohoto důvodu soud
prvního stupně vyhodnotil námitku započtení vznesenou povinným jako účelovou,
neboť dospěl k závěru, že oprávněný kupní cenu za převod obchodního podílu ve
společnosti HOTEL FORREST, s. r. o., povinnému zcela uhradil, a pohledávka
povinného k započtení proto neexistuje a v době zápočtu ani neexistovala. K odvolání povinného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 11 Co 194/2018-817, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že námitky povinného
ve své podstatě směřují k nedostatkům nalézacího řízení, které však nelze v
exekučním řízení přezkoumávat. Rovněž k námitkám, že pohledávka zanikla
splněním ještě před vydáním exekučního titulu a že směnka byla účelově
indosována, v exekučním řízení přihlížet nelze, neboť směřují ke zpochybnění
věcné správnosti exekučního titulu; tyto námitky měl povinný uplatnit v rámci
řízení nalézacího.
Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně
neposoudil námitku započtení pohledávky povinného jako účelovou, neboť zjistil,
že oprávněný částku 3 000 000 Kč nezaplatil. Odvolací soud rovněž zjistil, že
povinný učinil jednostranný zápočet své pohledávky dopisem ze dne 31. 12. 2011
a dopisem svého tehdejšího zástupce ze dne 11. 1. 2012, avšak před tímto
kompenzačním projevem, ani v návrhu na zastavení exekuce povinný jako věřitel
nevyzval a ani netvrdil, že by oprávněného jako dlužníka vyzval k zaplacení své
pohledávky, ačkoliv pohledávka povinného byla splatná pouze na požádání
povinného. Z tohoto důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že kompenzační úkon
povinného nemohl mít žádné účinky, jestliže ho povinný učinil, aniž vyzval
oprávněného k zaplacení pohledávky, která se proto nestala splatnou, a nelze ji
proto jednostranně započíst proti splatné pohledávce oprávněného.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že
oprávněný zneužil práva směnečné indosace tak, že povinnému vrátil pouze
barevnou kopii zajišťovací směnky znějící na částku 3 000 000 Kč namísto jejího
originálu a povinný na něj převedl podíl ve společnosti HOTEL FORREST, s. r. o., za cenu 3 000 000 Kč a vrátil oprávněnému částku 500 000 Kč, načež
oprávněný indosoval originál směnky na společnost WADEO, s. r. o., s úmyslem
vyloučit kauzální námitky (zánik pohledávky oprávněného, kterou směnka
zajišťovala, v důsledku převodu podílu a vrácení dluhu 500 000 Kč). Společnost
WADEO, s. r. o., následně pohledávku ze směnky na povinném vymáhala a po vydání
exekučního titulu pohledávku převedla zpět na oprávněného. Povinný nemohl toto
zneužití práva spočívající v účelovosti směnečné indosace namítat v nalézacím
řízení, neboť tato účelovost vyšla najevo až po vydání exekučního titulu. Povinný dále dovodil, že odvolací soud se měl otázkou objektivní nemožnosti
uplatnění kauzálních námitek v nalézacím řízení v důsledku směnečné indosace
zabývat, neboť dle ustálené judikatury dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012) nejde o věcný přezkum exekučního
titulu v případě, že soud zkoumá, zda nedošlo k vydání exekučního titulu v
rozporu s dobrými mravy, resp. v důsledku protiprávního jednání oprávněného. Vzhledem k tomu, že jednání oprávněného bylo v rozporu s dobrými mravy,
procesními zásadami a účelem exekuce, měly se soudy zabývat otázkou, zda není
dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h)
občanského soudního řádu. Povinný konečně namítá, že došlo k zásahu do jeho
práva na spravedlivý proces tím, když odvolací soud sice dovodil, že pohledávka
povinného vůči oprávněnému ve výši 3 000 000 Kč jako kupní cena převáděného
podílu existovala, avšak uzavřel, že povinný neprokázal, že oprávněného k
úhradě dluhu vyzval a tudíž jeho pohledávka nebyla k okamžiku zápočtu splatná,
aniž by však povinného vyzval podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského
soudního řádu k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností, tedy zda zápočtu
předcházela výzva a zda byla doručena. Soudy nepostupovaly ani podle ustanovení
§ 118a odst. 1 občanského soudního řádu, měly-li za to, že otázka splatnosti
pohledávky není dostatečně vyřešena, měly o tom povinného informovat a vyzvat
jej k nápravě. Vzhledem k tomuto pochybení soudů se povinný nemohl domnívat, že
otázka splatnosti pohledávky je spornou otázkou, když předložil argumentaci se
závěrem o splatnosti k okamžiku uzavření smlouvy o převodu podílu; rozhodnutí
odvolacího soudu je proto překvapivé. Povinný navrhl, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění
tak, že se exekuce zastavuje, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Povinný v dovolání dále navrhl, aby dovolací soud
odložil právní moc a vykonatelnost usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel ve svém dovolání vede rozsáhlou polemiku se závěrem odvolacího soudu,
že se jeho námitkami stran zneužití směnečné indosace oprávněným nelze zabývat,
neboť by šlo o nepřípustný přezkum exekučního titulu, a že tyto námitky měl
povinný uplatnit již v nalézacím řízení. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že
těmito svými námitkami dovolatel ve své podstatě zpochybňuje věcnou správnost
exekvovaného směnečného platebního rozkazu. Je výrazem ustálené soudní praxe,
že v exekučním řízení již nelze exekuční titul věcně přezkoumávat a nelze
přihlédnout ani k případným vadám řízení, jež jeho vydání předcházely (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo
2020/1998, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník
2000 pod č. 4, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, č. j. 20 Cdo
554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník
2004 pod č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo
1585/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon
rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením
přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11,
bod 14, 15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo
2559/2019). Odkazuje-li dovolatel ve svém dovolání na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, není tento jeho odkaz přiléhavý. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí dovodil, že jestliže oprávněný dosáhl
vydání exekučního titulu trestným činem, za který byl později odsouzen, jedná
se právě ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
o onen „jiný
důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat“. V tomto případě však bylo rozhodné,
že šlo o okolnosti při podpisu směnky, které působily intenzívně a v podstatné
míře a které byly prokázány v trestním řízení, proto dovolací soud exekuční
titul považoval za vadný. V projednávané věci však takové podstatné a
intenzivní okolnosti nebyly prokázány, exekučním titulem byl v dané věci
směnečný platební rozkaz, tedy rozhodnutí soudu vydané na základě zákonem pevně
ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem (z toho důvodu není
přiléhavé ani dovolatelem namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uveřejněné pod číslem 62/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, neboť zde byl exekučním titulem notářský zápis se
svolením k vykonatelnosti). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, připustil, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže
by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy
právního státu. Takový důvod pro zastavení situace však odvolacím soudem
správně nebyl shledán vzhledem k tomu, že vlivem okolností na straně povinného
(pro opožděnost) nebyly jeho námitky proti exekučnímu titulu věcně posouzeny
již v nalézacím řízení. Za takové situace je třeba respektovat rozdíly mezi
nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“
plnění přisouzeného exekučním titulem je již s ohledem na zcela základní
okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud
povolán) natolik zjevná, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně
mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým
obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. bod
16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), a to i
v poměrech, v nichž má dojít k zastavení exekuce (srov. Ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.). Ze shora uvedeného se tedy nevyhnutelně podává, že možnost
uplatnění kauzálních námitek až ve vykonávacím řízení je zcela výjimečná, když
skrze směnku a její uplatnění v nalézacím řízení došlo ke spáchání trestného
činu nebo k realizace výtěžku z předchozí trestné činnosti (např. vydírání,
fyzické násilí při podpisu směnky, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012). Jde-li o námitku dovolatele, že skutečnosti rozhodné pro závěr, že oprávněný
zneužil právo směnečné indosace, vyšly najevo až poté, co exekuční titul nabyl
právní moci, jde ve své podstatě o dodatečně najevo vyšlou skutkovou okolnost,
k jejímuž zjištění a případné změně původního meritorního rozhodnutí v
nalézacím řízení (včetně směnečného platebního rozkazu) slouží institut obnovy
řízení [srov. ustanovení § 228 odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř.], takže pro
takovou obranu zásadně není prostor v exekučním řízení.
Dovolatel však kromě shora uvedeného namítá, že odvolací soud a soud prvního
stupně nesplnily svou poučovací povinnost, když nevyzvaly povinného k doplnění
rozhodných skutečností, konkrétně že dosud netvrdí a neprokazuje konkrétní
okolnosti, pro které pohledávka, kterou namítá k započtení, již je splatná. Dovolateli je třeba dát za pravdu, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že
povinný netvrdil a ani neprokázal, že je jeho pohledávka splatná, aniž by
předtím vyzval povinného k vylíčení rozhodných skutečností podle ustanovení §
118a odst. 1 o. s. ř., šlo o vadu, která vedla k porušení jeho práva na
spravedlivý proces, což je samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4579/2017, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Dovolací
soud proto i v právě uvedené souvislosti přezkoumal napadené usnesení ve smyslu
§ 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání povinného je opodstatněné. Podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Nejvyšší soud již například v usnesení ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo
2560/2019, konstatoval, že smyslem poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a
odst. 1 o. s. ř. není, aby soud účastníka upozorňoval na možné eventuality, při
jejichž tvrzení a následném prokázání by ve věci mohl být úspěšný (např. možnost vznést námitku promlčení požadované pohledávky či tvrzení okolností,
pro které by právní jednání, na jehož základě účastníku vznikla požadovaná
povinnost, je relativně neplatné, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 1999, sp. zn. 29 Cdo 155/98, usnesení téhož soudu uveřejněné pod
číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne
3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3865/2010). Účelem poučovací povinnosti podle
ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. naopak je, aby soud vedl účastníka, kterému
hrozí procesní neúspěch, aby svá tvrzení doplnil o sdělení skutkových
okolností, které jsou rozhodné podle normy, která na posuzovanou situaci
primárně dopadá. Tedy jsou zásadní pro rozhodnutí ve věci samé za jakýchkoliv
okolností. Primární normou, na jejímž základě soud podle hmotného práva účinného do 31. 12. 2013 posuzuje důvodnost vznesené námitky započtení, je souhrn vícero na
sebe navazujících ustanovení. Prvním z nich je ustanovení § 580 odst. 1 věta
prvá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, dále
též jen „obč. zák.“, podle něhož mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky,
jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Z
této normy se podává, že soud musí účastníka, který se brání námitkou
započtení, vést k tomu, aby mimo jiné sdělil, zda projev započtení vůči
protistraně opravdu uskutečnil nebo nikoliv. Bezprostředně spjatou a navazující
normou je ustanovení § 581 odst. 2 věta druhá obč. zák., podle níž proti
splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Z této
normy se podává, že soud má účastníka, jenž svou obranu staví na námitce
započtení, případně upozornit na to, že dosud neposkytl žádné tvrzení, z něhož
by vyplývalo, že pohledávka, kterou započítává, je splatná, a že je povinen
takové případné tvrzení posléze prokázat. Jestliže odvolací soud povinného při využití ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neupozornil, že dosud netvrdí, zda a z jakých důvodů by jím započítávaná
pohledávka měla být splatná (a proč by exekuce z tohoto důvodu měla být
zastavena), znemožnil povinnému uvádět další skutečnosti a důkazy ve svůj
prospěch (že oprávněného již dříve vyzval k plnění započítávané pohledávky). Postavil-li odvolací soud své rozhodnutí na tom, že povinný takovou okolnost
netvrdil a neprokázal, aniž by jej předem poučil podle § 118a odst. 1 o. s. ř. o hrozícím riziku neúspěchu, porušil jeho právo na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené
usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Okresnímu soudu v Litoměřicích) k dalšímu řízení (srov. § 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Dovolatel v dovolání navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním
napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový
postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s
dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to
však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí
o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti
tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k
tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním
soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinného na odklad
právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu,
protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním
napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní
moci a vykonatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude
rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu