20 Cdo 3298/2018-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a
soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v
exekuční věci oprávněné QI investiční společnosti, a. s., se sídlem v Praze 1,
Rybná č. 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupené JUDr. Erikem
Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova č. 1568/23, proti povinné O.
T., pro 20 000 160 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 39 EXE
1579/2013, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne
16. února 2018, č. j. 18 Co 424/2017-147, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 16. února 2018, č. j. 18 Co
424/2017-147, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 pověřil dne 22. listopadu 2013, č. j. 39 EXE
1579/2013-15, soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad Praha 8
(dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce na majetek povinné podle
notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 11. září 2013, sp. zn. NZ
438/2013, sepsaného Mgr. Radimem Neubauerem, notářem se sídlem v Praze 1,
Platnéřská č. 6 (dále též jen „exekuční titul“), k vymožení pohledávky
původního oprávněného R. B., (dále též jen „původní oprávněný“), ve výši 20 000
160 Kč.
Soudní exekutor usnesením ze dne 20. června 2017, č. j. 021 EX 6503/13-95,
vyhověl návrhu původního oprávněného, aby na jeho místo vstoupila QI investiční
společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, identifikační číslo
osoby 27911497 (dále též jen „oprávněná“), neboť původní oprávněný prokázal
převod práva úředně ověřenou smlouvou o postoupení pohledávky a nabyvatelka
práva se vstupem do řízení souhlasila.
Povinná podáním ze dne 12. srpna 2017 navrhla zastavení exekuce a odklad
exekuce. Svůj návrh odůvodnila tím, že exekuční titul nesplňuje náležitosti
stanovené v ustanovení § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „notářský
řád“, neboť nedefinuje skutečnosti týkající se vzniku pohledávky ze závazkového
právního vztahu mezi oprávněnou a povinnou, dále neobsahuje podmínky, na
jejichž splnění je vymáhané plnění vázáno a notářský zápis trpí i formálními
vadami, neboť při jeho sepisování nebylo zohledněno, že povinná neovládá český
jazyk.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 13. října 2017, č. j. 39 EXE
1579/2013-30, návrh povinné na zastavení a odklad exekuce zamítl, neboť dospěl
k závěru, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahuje veškeré
náležitosti stanovené v ustanovení § 71b notářského řádu. Vyplývá z něj, že
právním důvodem, zakládajícím nárok oprávněné, je smlouva o převodu akcií,
která byla uzavřena dne 11. září 2013 mezi původním oprávněným a povinnou.
Povinná nijak nedoložila svá tvrzení, že oprávněná nemá hmotněprávní nárok na
vymáhané plnění z důvodu nesplnění povinnosti ze smlouvy o převodu akcií,
přičemž obsahem notářského zápisu není žádná podmínka ani vzájemné povinnosti
oprávněné, na jejichž splnění je poskytnutí předmětu plnění vázáno. Námitku
povinné, že neovládá český jazyk, soud vyhodnotil jako účelovou, neboť z
notářského zápisu i z exekučního spisu vyplývá, že povinná v českém jazyce
opakovaně právně jednala.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. února 2018, č. j.
18 Co 424/2017-147, změnil usnesení soudu I. stupně tak, že exekuci zastavil
(výrok I.) a oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na
náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč (výrok II.), povinné na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku ve výši 64 057,40 Kč k rukám JUDr. Táni
Diršmidové (výrok III.), to vše do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, a dále
rozhodl, že účastníci řízení a soudní exekutor nemají navzájem právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že notářský zápis splňuje zákonné náležitosti k tomu,
aby byl exekučním titulem. Ohledně nové námitky povinné, že oprávněná není
aktivně věcně legitimována k vymáhání pohledávky, odvolací soud uvedl, že
soudní exekutor sice usnesením ze dne 20. června 2017, č. j. 021 EX 6503/13-95,
připustil, aby do řízení na místo původního oprávněného vstoupila současná
oprávněná jako nabyvatelka pohledávky, o niž v exekuci jde, avšak v rozporu s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 21 Cdo 4973/2015, se
soudní exekutor nezabýval hmotněprávním aspektem účinného převodu práva,
vymáhaného v exekuci, tudíž ve vztahu k této otázce není rozhodnutím soudního
exekutora založena překážka věci rozsouzené. Na základě této úvahy odvolací
soud dovodil, že oprávněná vstoupila do exekučního řízení po nařízení exekuce
na základě absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávky, neboť přes zákaz
postoupení pohledávky bez souhlasu dlužnice (zde povinné), formulovaný stranami
ve smlouvě o převodu akcií, na základě ustanovení § 525 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 - dále též jen
„obč. zák.“, absentoval souhlas dlužnice s postoupením pohledávky, a na
oprávněnou proto nepřešlo právo na vymáhání pohledávky, o niž v exekuci jde.
Podle názoru odvolacího soudu není rozpor s ustanovením § 525 odst. 2 obč. zák.
způsobilý zvrátit ani souhlas povinné, který byl dán původním oprávněným jako
zmocněncem povinné na základě generální plné moci, neboť povinná s postoupením
pohledávky nesouhlasila a rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce má za
následek neplatnost plné moci. Jelikož oprávněná není věřitelkou pohledávky,
není aktivně legitimována k vedení exekuce, a exekuci je tak třeba zastavit pro
nepřípustnost podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., aniž by bylo
třeba zkoumat, zda zmocnění původního oprávněného v době udělení souhlasu s
postoupením pohledávky trvalo.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, ve kterém (mimo
jiné) namítala nesprávné právní posouzení otázky, zda je soud vázán usnesením
soudního exekutora o vstupu oprávněné do řízení. Dovolatelka je toho názoru, že
pravomocné rozhodnutí soudního exekutora o vstupu oprávněné do exekučního
řízení na místo původního oprávněného vytváří překážku věci pravomocně
rozsouzené i k otázce platnosti postoupení pohledávky z původního oprávněného
na oprávněnou. Odvolací soud nebyl oprávněn tutéž otázku opětovně přezkoumávat,
na čemž nic nemění skutečnost, že soudní exekutor se při rozhodování o návrhu
na povolení procesního nástupnictví opomněl zabývat hmotněprávním aspektem
účinného převodu práva. Dovolatelka dále namítala nesprávnost právního závěru
odvolacího soudu, že souhlas s postoupením pohledávky daný na základě plné moci
udělené dlužníkem postupujícímu věřiteli je bez dalšího neplatný pro rozpor
zájmů zástupce a zastoupeného. V případě, kdy byla dána neomezená generální
plná moc zmocňující původního oprávněného k jakémukoli jednání za povinnou, je
dle názoru dovolatele samotný požadavek na souhlas s postoupením pohledávky
jednáním dle takové plné moci odstraněn. Nadto odvolací soud přistoupil k
posouzení otázky, zda je dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, aniž by
provedl jakéhokoli dokazování či procesní zjištění okolností případu. Dále
dovolatelka namítala, že v současné době je již překonána judikatura, podle
které absence souhlasu s postoupením pohledávky v případě, kdy je souhlas
dlužníka s postoupením pohledávky vyžadován ujednáním dlužníka a věřitele,
působí neplatnost smlouvy o postoupení takové pohledávky, neboť podle nového
občanského zákoníku má smluvní zákaz postoupení pohledávky toliko obligační
účinky mezi stranami takového ujednání. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud
napadené usnesení změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje
nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení,
a dále navrhla, aby dovolací soud u výroku I. odložil právní moc a u výroků II.
a III. vykonatelnost, neboť povinná má další vykonatelné závazky, které v
souvislosti se zastavením exekuce závažně ohrožují možnost uspokojení
dovolatelky z majetku povinné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanský soudní řád) dovolání projednal
a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s.
ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť v napadeném rozhodnutí se
odvolací soud při posouzení otázky platnosti plné moci v závislosti na
existenci rozporu v zájmech zástupce a zastoupeného odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
Ze spisu se podává, že původní oprávněný a povinná uzavřeli dne 11. září 2013
smlouvu o převodu akcií, přičemž v článku 6.13 si strany smluvili, že „žádná
smluvní strana nesmí převést zcela ani částečně práva a závazky z této smlouvy
bez předchozího písemného souhlasu ostatních smluvních stran“. K zajištění
pohledávky původního oprávněného za povinnou z titulu uvedené smlouvy byl téhož
dne sepsán Mgr. Radimem Neubauerem, notářem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č.
6, notářský zápis č. j. NZ 438/2013 (zde exekuční titul), jehož předmětem
plnění bylo zaplacení částky ve výši 20 000 160 Kč, které se povinná zavázala
původnímu oprávněnému zaplatit nejpozději do 30. září 2013, s tím, že v
případě, že tato povinnost nebude řádně a včas splněna, původní oprávněný a
povinná výslovně svolili k tomu, aby byl podle tohoto notářského zápisu nařízen
a proveden výkon rozhodnutí.
Dne 17. února 2016 udělila povinná původnímu oprávněnému generální plnou moc,
ve které zmocnila původního oprávněného, „aby ji ve všech věcech zastupoval,
aby vykonával veškeré úkony s tím související, zejména přijímal doporučované
písemnosti, podával návrhy a žádosti, uzavíral smíry a narovnání, uznával
uplatněné nároky, vzdával se nároků, podával opravné prostředky, námitky nebo
rozklad a vzdával se jich, vymáhal nároky, plnění nároků přijímal, jejich
plnění potvrzoval a vše i tehdy, když je podle právních předpisů zapotřebí
zvláštní plné moci.“ Povinná poté, zastoupená původním oprávněným na základě
výše uvedené generální plné moci, udělila původnímu oprávněnému dne 21. května
2017 souhlas s postoupením veškerých pohledávek původního oprávněného za
povinnou, vyplývající ze smlouvy o převodu akcií ze dne 11. září 2013.
Dovolací soud se nejdříve zabýval námitkou dovolatelky, že odvolací soud nebyl
oprávněn opětovně přezkoumávat otázku aktivní věcné legitimace oprávněné za
situace, kdy již o této otázce bylo pravomocně rozhodnuto usnesením soudního
exekutora o procesním nástupnictví. K dané námitce dovolací soud předně uvádí,
že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je soud v řízení o výkonu
rozhodnutí (exekuce) povinen kdykoli (včetně řízení odvolacího) zkoumat z
úřední povinnosti splnění podmínky aktivní legitimace oprávněné, tedy zda
oprávněné svědčí právo z exekučního titulu (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 20 Cdo 2246/2002).
Podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení
řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve,
než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti
vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v § 107. Podle ustanovení § 107a odst. 2 o. s. ř. soud návrhu
usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní
skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit
na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo,
se nevyžaduje; právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
Podle ustanovení § 256 odst. 1 o. s. ř. proti jinému, než kdo je v rozhodnutí
označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen
jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je
prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí. Přechod
povinnosti nebo práva lze prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním
orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá z právního předpisu.
Podle ustanovení § 36 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
– dále též jen „ex. řád“, proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako
povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako
oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla
povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu (odst. 3).
Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou
vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem pokud nevyplývá přímo z
právního předpisu (odst. 4). Prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního
oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na
místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době
jeho nástupu do řízení (odst. 5).
Nejvyšší soud se v usnesení velkého senátu ze dne 18. října 2017, sp. zn. 31
Cdo 4427/2016, zabýval otázkou vázanosti soudu předchozím rozhodnutím podle
ustanovení § 107a o. s. ř. v situaci, kdy ke změně v osobě oprávněného z
titulu dojde až poté, co výkon rozhodnutí – v jeho prospěch – byl již nařízen.
Tímto usnesením se dovolací soud odchýlil od již dříve vyslovených závěrů
(například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 21 Cdo
4973/2015, na které odkazoval odvolací soud), podle nichž předpoklady pro vstup
jiného oprávněného do vykonávacího řízení mají být zjišťovány prostřednictvím
standardního dokazování při jednání, a dospěl naopak k závěru, že soud při
posuzování splnění podmínek pro vstup nového oprávněného do řízení posuzuje
toliko kvalifikované listiny, ze kterých se podává, že právo z exekučního
titulu přešlo na jiného. Soud je proto vázán rozhodnutím podle § 107a o. s. ř.
potud, že je jím napříště jinak (než původně) vymezeno procesní účastenství na
straně oprávněného, avšak není jím založena překážka věci rozhodnuté, jde-li o
posouzení věcné legitimace do řízení vstoupivší oprávněné. Existence zvláštních
právních skutečností, na jejichž základě oprávněný není v řízení aktivně
legitimován, a které nevyplývají ze samotné listiny o postoupení pohledávky
(například tvrzení povinného o neplatném postoupení pohledávky) může být
efektivně uplatněna až k návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přičemž uvedenéplatí i pro poměry exekuce
vedené dle ex. řádu, jehož ustanovení § 36 odst. 3, 4 a 5 jsou rozhodným
ustanovením § 107a a § 256 odst. 1, 2 o. s. ř. obdobná.
Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci odvolací soud dospěl (byť na
základě již překonané judikatury) ke správnému závěru, že je (i přes existenci
usnesení soudního exekutora o procesním nástupnictví) na místě se v řízení o
návrhu na zastavení exekuce zabývat otázkou platnosti postoupení pohledávky a
na to navazující otázkou aktivní legitimace oprávněné.
Dovolatelka dále namítala, že v současné době je již překonána judikatura,
podle které absence souhlasu s postoupením pohledávky v případě, kdy je k
postoupení pohledávky vyžadován ujednáním dlužníka a věřitele, působí
neplatnost smlouvy o postoupení takové pohledávky, neboť podle nového
občanského zákoníku má smluvní zákaz postoupení pohledávky toliko obligační
účinky mezi stranami takového ujednání. Dovolací soud se s uvedenou námitkou
neztotožňuje, neboť dovolatelka v první řadě přehlíží,
že projednávanou věc je třeba i v dnešní době posuzovat podle obč. zák.,
jelikož se jedná o pohledávku ze smlouvy o převodu akcií, která byla uzavřena
dne 11. září 2013, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění od 1. ledna 2014 - dále též jen „o. z.“, podle jehož
ustanovení § 3028 odst. 3 se práva a povinnosti z porušení smluv uzavřených
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy.
Dovolací soud již dříve zdůraznil [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. února 2006, sp. zn. 29 Odo 882/2005 (uveřejněný pod č. 27/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
března 2015, sp. zn. 29 Cdo 821/2013], že k platnému postoupení pohledávky není
třeba souhlasu dlužníka; nelze však postoupit pohledávku, jestliže by
postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Dlužníku je tak v ustanovení § 525
odst. 2 obč. zák. dána možnost, aby na základě dohody s věřitelem předem
vyloučil případné postoupení pohledávky jinému. Lze dohodnout zákaz postoupení
vůbec, nebo jen na určitou dobu, ve prospěch určité osoby, nebo i tak, že
věřitel bez souhlasu dlužníka pohledávku nepostoupí jinému. Takové ujednání
může být obsaženo již v původní smlouvě mezi věřitelem a dlužníkem, nebo je lze
sjednat i dodatečně, a může se týkat jakékoliv pohledávky. Postupník, jemuž
věřitel postoupil svou pohledávku i přes zákaz dohodnutý s dlužníkem, není
chráněn ani v případě, že jednal v dobré víře a o tomto zákazu nevěděl. Smlouva
o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s ustanovením § 525 obč. zák. je pak
absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. Od tohoto právního názoru dovolací soud
nemá důvod se odchýlit.
Další argumentaci dovolatelky ohledně nesprávného právního závěru odvolacího
soudu, že souhlas s postoupením pohledávky daný na základě plné moci udělené
dlužníkem postupujícímu věřiteli je bez dalšího neplatný pro rozpor zájmů
zástupce a zastoupeného, shledal dovolací soud důvodnou.
Vzhledem k tomu, že plná moc byla udělena dne 17. února 2016, je třeba její
platnost posuzovat podle o. z. a nikoli (jak učinil odvolací soud) dle obč.
zák.
Podle ustanovení § 436 o. z. kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je
jeho zástupcem; ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.
Není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem
(odst. 1). Je-li zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti,
přihlíží se k tomu i u zastoupeného; to neplatí, jedná-li se o okolnost, o
které se zástupce dozvěděl před vznikem zastoupení. Není-li zastoupený v dobré
víře, nemůže se dovolat dobré víry zástupce (odst. 2). Podle ustanovení § 237
o. z. zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl
nebo musel vědět (odst. 1). Jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se
zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti
nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu
je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto
třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti (odst. 2).
Obecně vzato nemůže jiného zastoupit ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
zastoupeného. Jestliže mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného reálně existuje
rozpor, může zmocnitel namítat relativní neplatnost právního jednání zmocněnce.
O. z. oproti předchozí právní úpravě formuluje výjimku, podle které i při
existenci rozporu zájmů zástupce a zastoupeného může vzniknout smluvní
zastoupení a jednání zmocněnce bude účinně zavazovat zmocnitele, a to jestliže
zastoupený o daném rozporu věděl nebo o něm musel vědět, avšak vždy bude nutné
důkladně zkoumat všechny okolnosti konkrétního případu. Zákon rovněž stanoví
vyvratitelnou právní domněnku, že rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného je
dán i tehdy, pokud zástupce právně jedná ve vlastní záležitosti nebo pokud
jedná za třetí osobu, se kterou má právně jednat za zastoupeného (Lavický, P. a
kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání, Praha: C.
H. Beck, 2014, 2400 s., s. 1660-1661).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (která byla přijata za
účinnosti obč. zák., avšak je přiměřeně použitelná i na úpravu dle o. z.) musí
rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného reálně existovat a musí být v řízení
zjištěn (postaven najisto), neboť sama možnost existence rozporu se zájmy
zastoupeného k zákazu zastupovat nestačí. Při posuzování rozporu mezi zájmy
zástupce a zastoupeného je třeba vždy vycházet z povahy konkrétního právního
úkonu, jakož i ze všech okolností případu tak, aby bylo možno náležitě
zabezpečit ochranu zájmů zastoupeného (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006). Dovolací soud dále opakovaně
judikoval, že v některých situacích zpravidla není potřebné objasňovat, zda je
či není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, kupříkladu pokud jeden
dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která
se svými důsledky pro zastoupeného dědice blíží odmítnutí dědictví, a z plné
moci přitom vyplývá, že zastoupený nestanovil zástupci hranice, ve kterých a
jak má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat, a jestliže současně
zastoupený deklaroval, že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z
dědictví nenabyl nic
(srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
května 2006, sp. zn. 21 Cdo 2209/2005, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007).
V projednávané věci uzavřeli povinná a původní oprávněný smlouvu o převodu
akcií, podle jejíhož ustanovení nelze pohledávku převést bez souhlasu povinné,
přičemž následně povinná udělila původnímu oprávněnému generální plnou moc k
jejímu zastupování. Původní oprávněný jakožto zástupce povinné poté udělil
souhlas s postoupením pohledávky na současnou oprávněnou. Jestliže odvolací
soud dospěl k závěru, že uvedená plná moc byla absolutně neplatná z důvodu
rozporu v zájmech povinné (jako zastoupené) a původního oprávněného (jako
zástupce), který dovodil toliko z toho, že potřebný konsens smluvních stran
nemůže vzniknout faktickým jednáním jediné osoby, tak danou věc jednak posoudil
podle jiné než účinné právní úpravy, a jednak se tímto odchýlil od výše uvedené
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť se s ohledem ke všem
okolnostem případu nezabýval zjištěním, zda rozpor v zájmech zástupce a
zastoupené reálně existoval v době, kdy došlo k postoupení pohledávky (srov.
dále níže).
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné
a tedy (zatím) i nesprávné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovoláním
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Právní
názor vyslovený v tomto usnesení je závazný, v novém rozhodnutí bude nezbytné
vyřešit otázku, zda oprávněná je v exekučním řízení aktivně věcně legitimována,
k čemuž bude nutné posoudit, zda došlo k platnému postoupení pohledávky z
původního oprávněného na oprávněnou a to v závislosti na tom, zda a z jakého
důvodu existoval rozpor v zájmech povinné a původního oprávněného při udělení
souhlasu s postoupením pohledávky s ohledem na platnost a rozsah plné moci a
další okolnosti daného případu. Odvolací soud dále rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), nebude-li o náhradě nákladů rozhodováno ve
zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného
usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp.
zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o
návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž
by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za
předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu
na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy
Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že
dovolací soud o dovolání oprávněné rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem
zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem oprávněné na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu
zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí
veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně vykonatelnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23.
10. 2018
JUDr. Zbyněk
Poledna
předseda senátu