29 Cdo 821/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce FORMOSANA LIMITED, se sídlem v Bristolu BSl 6JS, 21 St. Thomas Street,
Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 06374876,
zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická
707/51, PSČ 602 00, proti žalovanému KOMFORT, a. s., se sídlem v Brně, Křenová
478/72, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25524241, zastoupenému JUDr.
Lenkou Štěpánkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Křenová 478/72, PSČ 602 00, o
zaplacení částky 967.408 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 41 Cm 55/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 4. října 2012, č. j. 4 Cmo 276/2012-144, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního
výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. října 2012, č. j. 4 Cmo
276/2012-144, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému
výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. října 2012, č. j. 4 Cmo
276/2012-144, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 20. února 2012, č. j. 41 Cm 55/2008-116, zamítl Krajský soud v
Brně žalobu, kterou se žalobce (FORMOSANA LIMITED) domáhal vůči žalovanému
(KOMFORT, a. s.) zaplacení částky 967.408 Kč s příslušenstvím (tvořeným
zákonným úrokem z prodlení) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod
II. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Žalovaný jako objednatel a PRŮMSTAV BRNO, a. s. jako zhotovitel (dále též
jen „úpadce“) uzavřeli dne 5. srpna 2005 smlouvu o dílo (dále jen „první
smlouva o dílo“), jejímž předmětem byl závazek zhotovitele provést do 30. října
2005 označenou hrubou stavbu bytového domu za dohodnutou cenu díla ve výši
3.197.117 Kč (bez daně z přidané hodnoty). 2/ Článek XV. odst. 3 první smlouvy o dílo obsahoval ujednání, podle kterého
zhotovitel není oprávněn převést svá práva a závazky z této smlouvy na třetí
osobu bez předchozího písemného souhlasu objednatele. 3/ Žalovaný jako objednatel a pozdější úpadce jako zhotovitel uzavřeli dne 28. listopadu 2005 smlouvu o dílo (dále jen „druhá smlouva o dílo“), jejímž
předmětem byl závazek zhotovitele provést do 30. března 2006 označenou hrubou
stavbu bytových domů za dohodnutou cenu díla ve výši 2.575.221 Kč (bez daně z
přidané hodnoty). 4/ Článek XV. odst. 3 druhé smlouvy o dílo obsahoval ujednání, podle kterého
zhotovitel není oprávněn převést svá práva a závazky z této smlouvy na třetí
osobu bez předchozího písemného souhlasu objednatele. 5/ Usnesením ze dne 26. února 2007, č. j. 46 K 28/2006-510, prohlásil Krajský
soud v Brně konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty
ustavil Mgr. Marka Indru (dále též jen „M. I.“). 6/ M. I. (jako postupitel) a žalobce (jako postupník) uzavřeli dne 12. února
2009 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva“), jejímž
předmětem byla pohledávka úpadce vůči žalovanému z titulu nedoplatku ceny díla
z první smlouvy o dílo ve výši 967.408 Kč (s veškerým příslušenstvím),
uplatněná postupitelem u soudu v této věci. Sjednaná úplata za postoupení
pohledávky činila 100.000 Kč. Na tomto základě dospěl soud k následujícím závěrům:
1/ Žaloba není důvodná, jelikož současný žalobce není ve sporu aktivně
legitimován. V obou smlouvách o dílo byl (totiž) platně ujednán zákaz
postoupení práv a závazků z nich vyplývajících na třetí subjekt. Pohledávku tak
nemohl platně postoupit ani správce konkursní podstaty zhotovitele, jenž je
rovněž vázán ujednáním účastníků smluv o dílo. 2/ Postupní smlouva uzavřená bez předchozího písemného souhlasu objednatele
(jenž nebyl žalobcem ani tvrzen) je neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. února 2006, sp. zn. „29 Odo 7882/2005“ [správně jde o rozsudek sp. zn. 29 Odo 882/2005, uveřejněný pod číslem 27/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 27/2007“), který je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího
soudu].
„Literatura“ pak dovozuje, že postupník, jemuž věřitel postoupil
pohledávku přes zákaz dohodnutý s dlužníkem, není chráněn, ani když jednal v
dobré víře a nevěděl o zákazu. 3/ U části žalované pohledávky došlo ke změně žaloby ohledně skutkových
tvrzení [tím, že žalobce tvrdil uzavření nové smlouvy o dílo (druhé smlouvu o
dílo)], takže potud došlo ke stavení běhu promlčecí doby až doručením změněného
návrhu soudu. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 525 odst. 2 obč. zák. - uzavřel, že:
1/ Obecně lze uvést, že k platnému postoupení pohledávky není třeba souhlasu
dlužníka; pohledávku však nelze postoupit, jestliže by to odporovalo dohodě s
dlužníkem. Postupník, jemuž věřitel postoupil pohledávku přes zákaz dohodnutý s
dlužníkem, není chráněn, ani když jednal v dobré víře a nevěděl o zákazu. Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s ustanovením § 525 obč. zák. je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. (R 27/2007). 2/ Názor soudu prvního stupně, že postupní smlouva je absolutně neplatná,
jelikož ujednáním účastníků smlouvy o dílo je vázán i správce konkursní
podstaty, má odvolací soud za správný. S přihlédnutím k ustanovení § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
totiž nelze aplikovat ustanovení § 283 odst. 1 insolvenčního zákona. 3/ Argumentuje-li žalobce smyslem konkursního řízení (s odkazem na usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2009, č. j. 27 Co 4029/2007-126) a
dovozuje-li, že zákaz postoupení pohledávky se nemůže uplatnit při postoupení
pohledávky v rámci konkursního řízení, neboť by to odporovalo smyslu tohoto
řízení, pak k tomu odvolací soud především uvádí, že rozhodnutím Krajského
soudu v Brně není vázán. Shodně se soudem prvního stupně je odvolací soud
názoru, že zákaz postoupení pohledávky bez souhlasu dlužníka se vztahuje i na
správce konkursní podstaty [při neexistenci ustanovení jako § 283 odst. 1
insolvenčního zákona v zákoně o konkursu a vyrovnání nelze dovodit, že by
správce konkursní podstaty nebyl vázán smluvním ujednáním (pozdějšího) úpadce]. Již proto je rozhodnutí soudu prvního stupně správné. 4/ Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že u části žalované
pohledávky (částek účtovaných fakturou č. 4242 ve výši 519.590,40 Kč a fakturou
č. 4265 ve výši 131.689,90 Kč) došlo ke stavení běhu promlčecí doby až
doručením změněného návrhu. Názor žalobce, že nešlo o změnu žaloby, nýbrž o
doplnění žalobních tvrzení (přičemž hmotněprávní i procesněprávní účinky žaloby
by měly působit již od jejího podání), není správný. 5/ Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 967.408 Kč s
příslušenstvím, byla (totiž) úplná, neboť žalobce se domáhal zaplacení ceny
prací vyúčtovaných fakturami č. 4223, 4242, 4244 a 4265 dle první smlouvy o
dílo. Takto koncipovaná žaloba nebyla nikterak doplňována, ale dne 12. prosince
2011 byla částečně změněna tak, že faktury č.
4242 a 4265 byly vystaveny k
vyúčtování prací provedených na základě druhé smlouvy o dílo. V případě částek
účtovaných fakturami č. 4242 a 4265 tudíž došlo ke stavení promlčecí doby až
12. prosince 2011. Podle tvrzení žalobce se faktura č. 4242 stala splatnou 12. června 2006 a faktura č. 4265 se stala splatnou 31. července 2006. 6/ Námitku žalobce proti závěru soudu prvního stupně, že v řízení nebylo
prokázáno, že by žalovaný uznal pohledávku, nemá odvolací soud za důvodnou. Žalobce (totiž) namítal, že k uznání závazku došlo částečným započtením (a
zápočty nabízel k důkazu). Právní úkon směřující k započtení není bez dalšího
projevem uznání závazku ve smyslu § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“); srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007 (jde o usnesení uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2010, pod číslem 42). S názorem
vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 32
Odo 901/2004 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4,
ročník 2006, pod číslem 55), dle kterého má započtení pohledávky účinky uznání
zbytku závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., jímž argumentuje žalobce,
odvolací soud nesouhlasí. Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. spojuje účinky
uznání závazku s částečným plněním, nikoli se započtením. V obou případech jde
o způsoby zániku závazku, ale jde o způsoby odlišné. Stanoví-li zákon následek
uznání pro případ částečného plnění, nelze z toho dovozovat, že by takový
následek měl nastat v jiných případech částečného zániku závazku, např. při
započtení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v plném rozsahu“ dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je
dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky,
zda správce konkursní podstaty je vázán zákazem postoupení pohledávky ve smyslu
§ 525 odst. 2 obč. zák., sjednaným (pozdějším) úpadcem (jako věřitelem),
jestliže (úpadcův) dlužník nedá souhlas s postoupením pohledávky. Dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soudy řeší tuto otázku rozdílně a poukazuje
na to, že odvolací soud v této věci dospěl k názoru, že správce konkursní
podstaty je vázán smluvním zákazem postoupení pohledávky, kdežto Krajský soud v
Brně (jako soud odvolací) dovodil opak v usnesení č. j. 27 Co 4029/2007-126, v
němž argumentoval následovně:
„Rovněž neobstojí námitka žalovaných, že ve smlouvě o úvěru byl zakotven zákaz
postoupení úvěrové pohledávky bez souhlasu klienta (§ 525 odst. 2 obč. zák.),
přičemž písemný souhlas nebyl prvním žalovaným pro takový účel nikdy dán. V
daném případě je nutno vycházet ze skutečnosti, že k postoupení pohledávky
došlo v průběhu konkursního řízení. (…) Je zřejmé, že s ohledem na povahu
konkursního řízení, se žalovanými zmiňovaný zákaz nemůže při postoupení
pohledávky v rámci konkursního řízení uplatnit, neboť by to odporovalo smyslu
tohoto řízení, kdy postoupení pohledávky je jedním z možných způsobů, kterým
dochází ke zpeněžení konkursní podstaty. Pro úplnost nutno dodat, že v rámci
konkursních řízení vedených podle insolvenčního zákona v platném znění je na
takové případy pamatováno již výslovně - viz § 283 odst. 1 poslední věta za
středníkem.‘‘
Dovolatel je přesvědčen, že správce konkursní podstaty úpadce není vázán
smluvním ujednáním, kterým úpadce s dlužníkem dříve vyloučili případné
postoupení pohledávky jinému subjektu. K tomu dodává, že v souladu se zákonem o
konkursu a vyrovnání přechází okamžikem prohlášení konkursu oprávnění nakládat
s majetkem konkursní podstaty na správce konkursní podstaty, který tak ve
vztahu k majetku náležejícímu do konkursní podstaty nabývá specifické
postavení, jež se často odlišuje od původních práv a povinností úpadce k jeho
majetku. Postoupení pohledávek (pokračuje dovolatel) je jedním z možných způsobů, kterým
lze zpeněžovat konkursní podstatu. Zákon o konkursu a vyrovnání se výslovně
nevyjadřuje k tomu, zda je správce konkursní podstaty vázán smluvním zákazem
postoupení pohledávky, nicméně by bylo v rozporu s účelem konkursního řízení,
kdyby se takové smluvní ujednání úpadce vztahovalo na správce konkursní
podstaty. Tuto konstrukci pak již výslovně zakotvuje ustanovení § 283 odst. 1
poslední věty zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon).
Smluvním zákazem postoupení pohledávky je vázán věřitel dlužníka. Správce
konkursní podstaty však není ani osobou jednající jménem úpadce (v pozici
věřitele) ani osobou jednající za úpadce. Správce konkursní podstaty je
samostatným subjektem s právy a povinnostmi zakotvenými zákonem ve vztahu k
majetkové podstatě a konkursnímu řízení; jedná pak svým vlastním jménem, byť v
podstatě na účet úpadce. Formálně právně tudíž správce konkursní podstaty již z
tohoto důvodu nemůže být vázán smluvním zákazem postoupení pohledávky, když
takovou dohodu s dlužníkem sám neuzavřel. Dále se dovolatel „pouze nad rámec dovolání“ vyjadřuje nesouhlasně k závěru
soudu prvního stupně, že vzhledem ke změně žaloby ohledně smlouvy o dílo č. 19275 došlo ke stavení promlčecí doby u pohledávek účtovaných fakturami č. 4242
a 4265 až doručením změněné žaloby soudu. Bez doplnění dokazování má závěry
soudů k této otázce za předčasné. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout. K tomu
především uvádí, že ač žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém
rozsahu, vzhledem k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2003“)] není dovolání přípustné proti
výrokům o nákladech řízení. Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání nemá za důvodné,
s tím, že souhlasí se závěry soudů nižších stupňů. Žalovaný dodává, že výklad
práv a povinností účastníků konkursního řízení prostřednictvím ustanovení
insolvenčního zákona není na místě. Obecná povinnost zpeněžení penězi ocenitelných majetkových hodnot způsoby
uvedenými v § 27 odst. l zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále
též jen „ZKV“) je derogována ustanovením § 27 odst. 4 ZKV a ve vztahu k
pohledávkám za dlužníky úpadce nastupuje správci povinnost takové pohledávky
vymáhat, nikoli zpeněžovat. Případy, kdy výjimečnou nezávaznost smluvních ujednání mezi úpadcem a třetími
osobami považoval zákonodárce za vhodnou a odpovídající smyslu zákona o
konkursu a vyrovnání, jsou v zákoně uvedeny výslovně (srov. § 27 odst. 2
poslední větu, odst. 7 ZKV). Je tedy zřejmé, že pro případy, kdy neměl být
správce vázán nějakým právem vzniklým před zahájením konkursu, tak zákon
stanoví výslovně. Vedle zásad a cílů zákona o konkursu a vyrovnání je třeba
brát v úvahu také účel ustanovení § 525 obč. zák., tj. ochranu dlužníka, který
si s věřitelem sjednal „určité parametry smluvního vztahu“, jakož i ústavně
zaručený princip autonomie vůle smluvních stran. Žalovaný tudíž uzavírá, že při postoupení pohledávek v řízení podle zákona o
konkursu a vyrovnání nemá správce konkursní podstaty zvláštní postavení a je
vázán smluvním zákazem postoupení pohledávky. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně směřuje dovolání do „všech“ výroků
napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té částí prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému
výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud
bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5
o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. R 4/2003). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té částí prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným dle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
přisuzuje řešení otázky dovoláním otevřené (v dotčených souvislostech dovolacím
soudem nezodpovězené). Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 525 odst. 2 obč. zák. nelze postoupit pohledávku, jestliže
by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Dle ustanovení § 27 ZKV podstatu lze zpeněžit veřejnou dražbou věcí a jiných
penězi ocenitelných majetkových hodnot, soudním výkonem rozhodnutí nebo jejich
prodejem mimo dražbu. Veřejnou dražbu věcí a jiných penězi ocenitelných
majetkových hodnot včetně podniku provede dražebník na návrh správce. Přitom se
postupuje podle zvláštního předpisu (odstavec 1). Prodej mimo dražbu uskuteční
správce se souhlasem soudu; při svém rozhodování přihlédne soud zejména k
vyjádření věřitelského výboru, k době předpokládaného zpeněžení, jakož i k
nákladům, které bude třeba vynaložit na další udržování a správu podstaty. Udělí-li soud souhlas, může též stanovit podmínky pro prodej. Věci lze prodat
mimo dražbu i pod odhadní cenu. Obdobně lze převést i úpadcovy sporné nebo
obtížně vymahatelné pohledávky. Souhlasu soudu není třeba k prodeji věcí
bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením. Při zpeněžování správce
postupuje tak, aby byla šetřena možnost zachování podnikatelské činnosti a
pracovních příležitostí, a tak, aby bylo co nejvíce chráněno životní prostředí
nebo jiný zvláště významný obecný (veřejný) zájem. Smluvními předkupními právy
není správce vázán (odstavec 2).
Zpeněžení věcí prodejem podle ustanovení o
výkonu rozhodnutí provede soud na návrh správce, který má přitom postavení
oprávněného (odstavec 3). Peněžité pohledávky, které má úpadce za svými
dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku, je správce povinen
uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty; to platí přiměřeně i pro nepeněžité
pohledávky úpadce, pokud je možné ocenit je penězi. Tuto povinnost správce
nemá, pokud náklady na uplatnění a vymáhání pohledávek nelze krýt z podstaty,
ledaže by konkursní věřitelé poskytli správci přiměřenou zálohu k jejich krytí
(odstavec 4). Osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky
(§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch
konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu
věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li
uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo
pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§
18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve
veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně
bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky
poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu) [odstavec 5]. Nedobytné
pohledávky a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nebylo možno
prodat, může správce po schválení soudem vyloučit z podstaty. Věřitelský výbor
s tím musí předem projevit souhlas (odstavec 6). Smluvními předkupními právy
není správce vázán. Správce je při zpeněžování podstaty vázán zákonným
předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního zákona. Byty a nebytové
prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání, s nimiž je omezeno právem
fyzických osob - členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor,
na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23
odst. 1 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění
pozdějších předpisů, musí správce nejprve nabídnout k bezplatnému převodu
osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených
zvláštním zákonem. Správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k
převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných
k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na
provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního
předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou
nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí správce ke zpeněžení,
přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců se v těchto
případech již neužijí (odstavec 7). V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského
zákoníku a zákona o konkursu a vyrovnání již v době prohlášení konkursu na
majetek úpadce a později nedoznala změn. Ustanovení zákona o konkursu a
vyrovnání byla použitelná v konkursu vedeném na majetek úpadce i po 1. lednu
2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen insolvenčním zákonem (srov. §
432 odst.
1 insolvenčního zákona a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Judikatura Nejvyššího soudu k postoupení pohledávky ve smyslu § 524 a násl. obč. zák. je ustálena následovně:
1/ Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s ustanovením § 525 odst. 2 obč. zák. je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. (R 27/2007). 2/ Oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak
dlužník nemá [s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně
případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za
následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení], vůči postupníku ve sporu o
úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o
postoupení pohledávky (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007,
uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 3/ Zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty se rozumí i úplatné
postoupení úpadcových pohledávek třetí osobě podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák. [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 29 Odo
777/2002, uveřejněné pod číslem 48/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 48/2004“)]. Již na základě závěru obsaženého v R 48/2004 tak Nejvyšší soud shledává
nepřípadnou námitku žalovaného (ve vyjádření k dovolání), že pohledávky úpadce
za jeho dlužníky lze - ve smyslu § 27 odst. 4 ZKV - jen vymáhat, nikoli
zpeněžovat. V usnesení ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96, uveřejněném pod
číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 17/1998“) a
následně pak pod bodem XIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem
52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), str. 185 (361), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že správce konkursní podstaty není
účastníkem konkursního řízení. Jako zvláštní procesní subjekt má samostatné
postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům a nelze jej považovat
za zástupce konkursních věřitelů ani za zástupce úpadce. V rozsudku ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008, uveřejněném pod
číslem 94/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 94/2010“),
však Nejvyšší soud také ozřejmil, že pravomocný rozsudek, jímž bylo před
prohlášením konkursu na majetek dlužníka rozhodnuto vůči dlužníku o určení, zda
tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80
písm. c/ o. s. ř.), nebo jímž bylo vůči dlužníku rozhodováno o vindikační
žalobě ve smyslu § 126 obč. zák., je ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. závazný
i pro správce konkursní podstaty, na kterého přešlo prohlášením konkursu podle
zákona o konkursu a vyrovnání oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty
(§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV). V usnesení ze dne 28. dubna 2005, sp. zn.
29 Odo 1051/2004, uveřejněném pod
číslem 37/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 37/2006“),
pak Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí doložka, sjednaná pozdějším úpadcem
podle § 2 odst. 3 písm. b/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o
výkonu rozhodčích nálezů, se vztahuje také na správce konkursní podstaty, který
v průběhu konkursu uplatňuje pohledávku z právního vztahu, jehož se rozhodčí
doložka týká. Tyto judikaturní výstupy lze shrnout tak, že jen proto, že správce konkursní
podstaty je zvláštním procesním subjektem (R 17/1998, R 52/1998), není tam, kde
nestanoví jinak zákon o konkursu a vyrovnání (nebo jiný zákon), jako osoba, na
kterou prohlášením konkursu přešlo právo nakládat s majetkem úpadce, zbaven
povinnosti dodržet závazky vážící se k tomuto majetku (R 37/2006, R 94/2010). Postavení správce konkursní podstaty v konkursním řízení vedeném na majetek
úpadce tedy není právní skutečností, jež by dovolovala uzavřít, že správce
konkursní podstaty není vázán zákazem postoupení pohledávky sjednaným mezi
(pozdějším) úpadcem jako věřitelem a úpadcovým dlužníkem. Dovolání je přesto důvodné. Zákon o konkursu a vyrovnání neobsahuje pravidlo obdobné tomu, jež se nyní
nachází v § 283 odst. 1 insolvenčního zákona, a primárně předpokládá, že
pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které takové
pohledávky zajišťují, správce konkursní podstaty vůči takovým osobám uplatní a
bude je vymáhat ve prospěch podstaty (§ 27 odst. 4 ZKV). Je-li ovšem (jak se podává z R 48/2004) zpeněžením majetku patřícího do
konkursní podstaty i úplatné postoupení úpadcových pohledávek třetí osobě podle
ustanovení § 524 a násl. obč. zák., pak odpověď na otázku, jakým pravidlům
takové zpeněžení podléhá, plyne z úpravy obsažené v ustanovení § 27 odst. 2 ZKV
pro prodej mimo dražbu. Při ustáleném výkladu o možnosti zpeněžit pohledávku
postoupením pohledávky za úplatu, by závěr, že správce konkursní podstaty je
vázán smluvním ujednáním pozdějšího úpadce a jeho dlužníka o zákazu postoupení
pohledávky bez souhlasu dlužníka (§ 525 odst. 2 obč. zák.), ve skutečnosti vedl
(v režimu zpeněžování majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu) k
neodůvodněnému rozdílu ve zpeněžování pohledávek (na straně jedné) a ostatního
úpadcova majetku (na straně druhé), u kterého jsou vyloučena smluvní ujednání
omezující výtěžnost zpeněžení. Srov. ustanovení § 27 odst. 2 poslední věty ZKV
[podle kterého smluvními předkupními právy není správce vázán (při zpeněžování
majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu)] a opakování téhož pravidla v
§ 27 odst. 7 první větě ZKV. Jakkoli samozřejmě nelze mít za to, že zákaz formulovaný v § 525 odst. 2 obč. zák. má stejnou povahu jako smluvní předkupní právo, oba tyto instituty mají
společný základ v tom, že smluvně omezují možnost volného nakládání s majetkem
při jeho zpeněžování, což v konkursních poměrech vytváří (může vytvářet) [s
přihlédnutím k účelu a cíli konkursu formulovanému v § 1 odst. 1 a v § 2 odst. 3 ZKV a ke společnému zájmu věřitelů úpadce] nežádoucí překážku bránící co
nejvyššímu poměrnému uspokojení úpadcových věřitelů.
Zákaz formulovaný ustanovením § 525 odst. 2 obč. zák. nemá (např. v porovnání
se zákazem dle § 525 odst. 1 obč. zák.) povahu zákonného zákazu (plyne z dohody
věřitele s dlužníkem). Ustanovení § 27 ZKV pak nepodmiňuje zpeněžení úpadcovy
pohledávky prodejem mimo dražbu (postoupením pohledávky za úplatu dle § 524 a
násl. obč. zák.) souhlasem úpadcova dlužníka ani tam, kde si smluvní strany
ujednaly zákaz postoupení pohledávky dle § 525 odst. 2 obč. zák. Lze tudíž uzavřít, že při zpeněžení úpadcovy pohledávky prodejem mimo dražbu
jejím úplatným postoupením třetí osobě podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák. není správce konkursní podstaty úpadce vázán dohodou úpadce a jeho dlužníka
zakazující postoupení pohledávky bez souhlasu úpadcova dlužníka (§ 525 odst. 2
obč. zák.). Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není. Nejvyšší soud proto,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené
rozhodnutí zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení a vrátil věc
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2015
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu