20 Cdo 4579/2017-76
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného P. P., zastoupeného JUDr. Robertem
Falbrem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1040/5, proti povinnému J.
M., zastoupenému JUDr. Klárou Doležalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8,
Sokolovská č. 32/22, pro 3 389 415 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 33 EXE 1435/2016, o dovolání oprávněného proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2017, č. j. 17 Co
131/2017-58, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2017, č. j. 17 Co
131/2017-58, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. března 2017, č.
j. 33 EXE 1435/2016-42, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 pověřením ze dne 24. 10. 2016, č. j. 33 EXE
1435/2016-24, pověřil vedením exekuce podle vykonatelného notářského zápisu
sepsaného JUDr. Blankou Čechalovou dne 30. 9. 2010, sp. zn. N 420/2010, NZ
306/2010, soudního exekutora Mgr. Pavla Pajera, Exekutorský úřad Tachov.
Podáními ze dne 22. 11. 2016 povinný navrhl částečné zastavení exekuce co do
částky 400 000 Kč s příslušenstvím podle § 268 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu, neboť po vydání exekučního titulu došlo ze strany povinného k
částečnému plnění na jistinu ve výši 400 000 Kč a tedy i k částečnému zániku
práva přiznaného notářským zápisem. Dále navrhl částečné zastavení exekuce co
do částky 1 766 356,50 Kč s příslušenstvím podle § 268 odst. 1 písm. h)
občanského soudního řádu, neboť mezi oprávněným a povinným nedošlo k předání a
převzetí finančních prostředků podle smlouvy o půjčce, která byla součástí
notářského zápisu jako exekučního titulu, ale výběrem finančních prostředků ze
sdružení ADK Prague povinným a vložením prostředků do tohoto sdružení
oprávněným; smlouva o půjčce nikdy nevznikla, neboť povinný plnění z ní nikdy
neobdržel.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 2. 3. 2017, č. j. 33 EXE
1435/2016-42, návrh povinného na částečné zastavení exekuce co do částky 400
000 Kč i co do částky 1 766 356,50 Kč zamítl. Soud prvního stupně rozhodl bez
jednání, neboť dospěl k závěru, že skutkové okolnosti ohledně vzniku a uznání
vymáhaného dluhu účastníci líčí shodně a ve věci tak lze rozhodnout na základě
listin obsažených ve spise a dospěl k závěru, že co do částky 400 000 Kč není
návrh povinného důvodný, neboť povinný tím, že jednotlivé částečné úhrady
zaslané na účet oprávněného označil jako „úhrada půjčky“ a „vrácení půjčky“
neprojevil svou vůli plnit na jistinu dluhu a dle § 1932 odst. 1 občanského
zákoníku se v tomto případě plnění započte nejprve na náklady již určené, na
úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu. Co do částky 1 776 356,50
Kč rovněž není návrh povinného na částečné zastavení exekuce důvodný, neboť
smlouva o půjčce mezi povinným a oprávněným vznikla, a to výběrem prostředků
povinným ze sdružení ADK Prague a následně uzavřenou dohodou oprávněného s
povinným; závazek mezi oprávněným a povinným tedy platně vznikl.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2017, č. j.
17 Co 131/2017-58, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce
ohledně částek 400 000 Kč a 1 766 356,50 Kč částečně zastavuje. Z doložených
listin vzal odvolací soud za prokázané, že „povinný si ze společných peněz
sdružení ADK Prague „půjčil“ v roce 2005 částku 168 010,50 Kč, v roce 2006
částku 166 976 Kč a v roce 2007 částku 202 000 Kč a dále částku 150 754 Kč“, a
že z „Dohody o započtení pohledávek“ vyplývá, že oprávněný uznává vůči
povinnému svůj závazek v částce 2 078 625 Kč z důvodu nerovnoměrného
financování Sdružení ADK Prague v době od 7. 6. 2002 do 20. 4. 2004. Bez
nařízení jednání dospěl k závěru, že podle shodných stanovisek oprávněného a
povinného nedošlo k uzavření ústní smlouvy o půjčce (na kterou odkazuje
notářský zápis jako exekuční titul) a povinnému nebyly poskytnuty žádné
finanční prostředky a nebylo tak prokázáno, že by existoval dluh, který je
předmětem vykonávaného exekučního titulu, jímž je notářský zápis se svolením k
vykonatelnosti. Oprávněný se tak domáhá nařízení exekuce fakticky pro jiný
závazek (čerpání peněz povinným ze sdružení), než ten, který byl předmětem
notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá, že dle
ustálené judikatury dovolacího soudu (například dle namítaného rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 209/2005, nebo rozsudku Nejvyššího soudu sp.
zn. 29 Cdo 1825/2012) je reálný charakter smlouvy o půjčce naplněn dohodou, že
peníze, které byly dříve dlužníku předány z jiného právního důvodu, budou od
uzavření smlouvy o půjčce tvořit předmět půjčky a současně je možné, aby se
smluvní strany dohodly na tom, že poskytnutí prostředků proběhne zcela jiným
způsobem, než jen bezhotovostním převodem na účet dlužníka, například na účet
třetí osoby, jako tomu bylo v projednávané věci. Odvolací soud rovněž pochybil,
když dovodil, že podle shodných stanovisek obou účastníků k uzavření smlouvy o
půjčce nedošlo a oprávněným nebyly poskytnuty finanční prostředky, když z
listin doložených oprávněným vyplývá, že účastníci si poskytnuté prostředky
jako půjčku kvalifikovali. Povinný navíc svůj dluh výslovně uznal a nejde o
neexistující závazek, a to ani v případě, že by skutečný právní titul vzniku
závazku byl jiný, než smlouva o půjčce a notářský zápis i tak obstojí jako
exekuční titul. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu (například s rozhodnutím Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3334/2012), když ve věci nenařídil
jednání, ačkoliv rozhodoval o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně
vydanému ve věci zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského
soudního řádu. Dovolatel v dovolání navrhl, aby dovolací soud odložil právní
moc rozhodnutí odvolacího soudu.
Povinný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání oprávněného neobsahuje zákonné
náležitosti, když neobsahuje vymezení otázky, která by měla založit přípustnost
dovolání, že oprávněným namítaná judikatura dovolacího soudu není přiléhavá a
že v projednávané věci je předmětný notářský zápis materiálně nevykonatelný,
neboť závazek mezi oprávněným a povinným nebyl smlouvou o půjčce. Povinný
navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, nebo zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podstatou dovolání oprávněného je polemika se skutkovými zjištěními odvolacího
soudu, neboť dovolatel má za to, že jako věřitel reálně poskytl povinnému
finanční prostředky a že poskytnutí těchto finančních prostředků „je možné jako
půjčku právně kvalifikovat“. Dovolací soud se tak musel zabývat otázkou, zda je
za dané situace možné, aby přípustnost dovolání byla založena poukazem na
údajně nesprávné skutkové závěry odvolacího soudu s odůvodněním, že odvolací
soud v rozporu s konkrétní ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu
nenařídil k projednání návrhu povinného na zastavení exekuce ústní jednání.
Při posouzení shora uvedené otázky je třeba zohlednit nálezovou judikaturu
Ústavního soudu, podle níž námitka, jejíž podstatou je tvrzení dovolatele o
porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod postupem nebo
rozhodnutím odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., když ústavně zaručeným právem je
i právo na spravedlivý proces, a může být o ni opřeno i dovolání (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Přitom nelze
odestát, že za porušení práva na spravedlivý proces (konkrétně práva účastníka
být slyšen) je třeba pokládat i situaci, kdy odvolací soud, aniž by nařídil
jednání, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, když učinil svá vlastní
skutková zjištění a na jejich základě věc po právní stránce posoudil jinak než
soud prvního stupně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp.
zn. III. ÚS 3317/15). Ústavní soud nevylučuje přípustnost dovolání, jsou-li
namítány „vady řízení“, neboť zákonem vymezený dovolací důvod je třeba
interpretovat ve spojení s pojmem „otázek hmotného a procesního práva“ podle
ustanovení § 237 o. s. ř., je-li s nimi spojena existence příslušné právní
otázky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS
772/13).
V projednávané věci dovolatel tímto směrem vymezil i předpoklad přípustnosti
vztahující se k shora uvedenému dovolacímu důvodu, když v dovolání mimo jiné i
v souvislosti s tím, že odvolací soud rozhodl ve věci bez jednání, namítl
rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s
usnesením ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3334/2012.
Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání
oprávněného je přípustné. Dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 253 odst. 2 o. s. ř. soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné
nebo stanoví-li to zákon.
Podle § 254 odst. 8 o. s. ř. k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání
také tehdy, jestliže se v odvolacím řízení neprovádí šetření nebo dokazování
nebo jestliže soud prvního stupně rozhodl v souladu se zákonem bez nařízení
jednání; to neplatí, bylo-li odvolání podáno proti usnesení soudu prvního
stupně vydanému ve věci zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm.
g) a h).
Ze shora uvedeného se podává, že ve vykonávacím řízení zásadně platí, že soud
nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (srov. §
253 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže však soud rozhoduje o návrhu na zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř., rozhoduje zpravidla po
předchozím jednání, což se týká i jednání před odvolacím soudem (srov. § 254
odst. 8 o. s. ř.). Přitom platí, že o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. g) nebo h) o. s. ř. lze rozhodnout bez nařízení jednání jen tehdy, když
tvrzení účastníků, v nichž soud spatřuje důvod pro zastavení exekuce, jsou
shodná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2
Cdon 1624/96); jestliže rozhodné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné
nebo pochybné, je třeba jednání nařídit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003, uveřejněné pod číslem 3/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci odvolací soud svá výše popsaná skutková zjištění uskutečnil
nikoliv jen na základě údajně shodných skutkových tvrzení, ale především na
podkladě vyhodnocení „Příloh“, jimiž jsou „Smlouva o půjčce“ a „Dohoda o
započtení pohledávek“. Tím, že odvolací soud shora uvedená skutková zjištění
učinil nikoliv při ústním jednání, přestože měl v době svého rozhodnutí k
dispozici vyjádření oprávněného (nyní dovolatele) ze dne 7. 4. 2017, z něhož je
zřejmé, že oprávněný pokládal skutečnost, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce
a že půjčka byla povinnému skutečně poskytnuta, za prokázanou uznávacím
prohlášením povinného, odvolací soud nerespektoval právo oprávněného být slyšen
(srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. V novém
rozhodnutí o věci soud nařídí jednání za účelem zjištění pro rozhodnutí
podstatných skutečností. Vzhledem k tomu, že prozatím není zřejmé, jaká
skutková zjištění budou učiněna, nebylo možné (pro „předčasnost“) zabývat se
věcnými námitkami dovolatele.
Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího
soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro
Prahu 2) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o
věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání navrhuje odklad právní moci dovoláním napadaného usnesení
odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na
odklad Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro
které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve
lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí.
Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě
projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání
oprávněného rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené
lhůtě), nezabýval se návrhem povinného na odklad právní moci dovoláním
napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním
napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých
vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci. Výrok o návrhu na
odklad právní moci je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí
odmítnutím nebo zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu