29 Cdo 1825/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce ARENA MB, a. s., se sídlem v Kosmonosech, Průmyslová 829, PSČ 293 06,
identifikační číslo osoby 25 74 91 37, zastoupeného JUDr. Jiřím Cehákem,
advokátem, se sídlem v Novém Boru, nám. Míru 1, PSČ 473 01, proti žalovanému
JUDr. Janu Camrdovi, advokátu, se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225,
PSČ 256 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka CARTEC MB, s. r. o. v
likvidaci, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, se sídlem v
Benešově, Masarykovo náměstí 225, PSČ 256 01, o určení pravosti a pořadí
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 54 CmI 8/2009, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CARTEC MB, s. r. o. v likvidaci, se
sídlem v Mladé Boleslavi, Jičínská 414, identifikační číslo osoby 46 35 14 26,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 4440/2008, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č.
j. 13 Cmo 80/2011-170, takto:
I. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 13 Cmo 80/2011-170, ohledně
určení pravosti pohledávky žalobce ve výši 18.895.000,- Kč, se odmítá.
II. V rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 13 Cmo 80/2011-170, ohledně
určení práva žalobce na uspokojení pohledávky ve výši 18.895.000,- Kč ze
zajištění, se dovolání zamítá.
III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 13
Cmo 80/2011-170, se v měnících výrocích ohledně určení pravosti pohledávky
žalobce ve výši 3.105.000,- Kč a určení práva žalobce na uspokojení pohledávky
ve výši 3.105.000,- Kč ze zajištění, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 18. dubna
2011, č. j. 54 CmI 8/2009-130, ve znění usnesení ze dne 12. prosince 2011, č. j. 54 CmI 8/2009-144, určil, že tehdejší žalobce (Ing. I. S.) má za dlužníkem
(CARTEC MB, s. r. o. v likvidaci) pohledávku z titulu půjčky ze dne 12. prosince 2007 ve výši 18.895.000,- Kč a „ve zbytku“ žalobu na „určení pravosti
a výše“ pohledávky zamítl (výrok I.). Dále zamítl žalobu o určení, že
pohledávka žalobce za dlužníkem uvedená ve výroku I. je zajištěna zástavním
právem na nemovitostech ve vlastnictví dlužníka specifikovaných ve výroku
rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) [výrok II.] a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Původní žalobce a dlužník uzavřeli 12. prosince 2007 smlouvu „o
půjčce“ (dále též jen „smlouva“), na základě které se původní žalobce zavázal
poskytnout dlužníku půjčku ve výši 22.000.000,- Kč, s tím, že částka
12.500.000,- Kč bude převedena na účty označené dlužníkem ve smlouvě, ohledně
částky 9.500.000,- Kč pak bylo ve smlouvě uvedeno, že již byla poskytnuta. Dlužník se zavázal půjčku vrátit nejpozději do 15. března 2008, přičemž pro
případ prodlení se splacením půjčky či i její části se dlužník zavázal zaplatit
původnímu žalobci smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení. Smluvní strany se dále dohodly na zajištění splacení půjčky „formou zřízení
zástavního práva ke sporným nemovitostem“. 2) V období od 7. listopadu 2007 do 10. prosince 2007 předal původní žalobce
dlužníkovi v hotovosti 9.500.000,- Kč. 3) Dne 14. prosince 2007 původní žalobce poukázal na účty uvedené ve smlouvě o
půjčce částku 12.500.000,- Kč. 4) Dne 12. prosince 2007 uzavřeli původní žalobce, společnost ARENA MB, a. s. (dále též jen „společnost A“) a dlužník za účelem zajištění pohledávek dle
smluv [rozuměj pohledávky původního žalobce za dlužníkem ve výši 22.000.000,-
Kč a pohledávky společnosti A za dlužníkem ve výši 25.500.000,- Kč (ze smlouvy
„o půjčce“ z téhož data)] zástavní smlouvu, podle níž bylo ke sporným
nemovitostem zřízeno zástavní právo, „a to společně a nerozdílně pro oba
zástavní věřitele“ (dále jen „zástavní smlouva“). 5) Dlužník uhradil ve prospěch původního žalobce a společnosti A
úhrnem 9 x 750.000,- Kč, a to bez právního důvodu. V rozsahu této částky
(rozpočítané mezi původního žalobce a společnost A podle poměru jejich
pohledávek za dlužníkem) snížil pohledávku ze smlouvy o půjčce, jež co do
jistiny zůstala nezaplacena v rozsahu částky 18.895.000,- Kč. 6) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, č. j. 11
Cmo 225/2010-79, potvrdil rozsudek ze dne 14. prosince 2009, č. j. 36 C
49/2009-45, jímž Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí označeného
katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva původního žalobce a
společnosti A ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí [na základě kupní
smlouvy uzavřené mezi původním žalobcem a společností A (jako kupujícími) a
dlužníkem (jako prodávajícím) dne 12.
prosince 2007 – dále jen „kupní smlouva“]
a nahradil je tak, že návrh na vklad vlastnického práva zamítl. Soudy obou
stupňů dospěly k závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy s tím, že jde o
tzv. propadnou zástavu. Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 657, § 37, § 39, § 152,
§ 451 a § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
– dovodil, že původní žalobce a dlužník uzavřeli platnou smlouvu o půjčce, na
základě které původní žalobce jednak předal v hotovosti dlužníkovi částku
9.500.000,- Kč, jednak bezhotovostně převedl na dlužníkem určený účet částku
12.500.000,- Kč, a dlužníku vznikla povinnost zmíněnou částku žalobci vrátit. V souvislosti s takto vzniklým dluhem bylo nutno – pokračoval insolvenční soud
– zohlednit (započítat) částku 3,105.000,- Kč (jde o poměrnou část plateb
dlužníka ve výši 9 x 750.000,- Kč, určenou podle poměru pohledávek původního
žalobce a společnosti A za dlužníkem, připadající na původního žalobce), v
důsledku čehož se konečná výše dluhu ze smlouvy snížila na 18.895.000,- Kč. Jelikož dle kupní smlouvy měly vzájemná pohledávka na zaplacení kupní ceny a
pohledávka ze smlouvy zaniknout započtením a bylo „stanoveno“, že ke dni 15. března 2008 (datum splatnosti dluhu ze smlouvy) neexistoval závazek ze smlouvy
(neboť byl zapraven zápočtem), nemohl se dlužník dostat ani do prodlení s
úhradou dluhu a původní žalobce tak nemohl po právu po dlužníku požadovat ani
zaplacení smluvní pokuty (za dobu prodlení), ani zaplacení příslušenství. Na závěru, podle něhož „prodlení dlužníka nezačalo běžet“, přitom – zdůraznil
insolvenční soud – nemůže nic změnit ani rozhodnutí soudu, které „pravomocně
odstranilo kupní smlouvu jako neplatný právní úkon a obnovilo povinnost
dlužníka hradit závazek ze smlouvy“. Ohledně požadavku původního žalobce na určení práva na uspokojení pohledávky ze
smlouvy ze zajištění (výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí) insolvenční soud
uzavřel, že zástavní smlouva je neplatná, neboť „přiznává právo na zástavu
společně a nerozdílně pro dva subjekty, jejichž pohledávky za dlužníkem nemají
charakter společných a nerozdílných práv, ale každý z nich disponuje
pohledávkou samostatnou, vzniklou odděleně od pohledávky druhého. Akcesorická
povaha zástavního práva, kterým je zajištěn závazek hlavní, vylučuje, aby si
účastníci v rámci smlouvy o zajištění (zástavním právem) dohodli změnu povahy
práv z hlavních závazků ze samostatných na společné a nerozdílné“. Proto insolvenční soud určil pravost pohledávky původního žalobce za dlužníkem
ve výši 18.895.000,- Kč, ve zbývající části žalobu o určení pravosti (a výše)
pohledávky zamítl a zamítl rovněž návrh na určení, že pohledávka z titulu
smlouvy je zajištěna zástavním právem na sporných nemovitostech. Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 30. listopadu
2011, č. j.
13 Cmo 80/2011-170, rozsudek insolvenčního soudu ve výroku, jímž
byla určena pravost pohledávky žalobce ve výši 18.895.000,- Kč, potvrdil (první
výrok), v zamítavých výrocích ve věci ohledně určení pravosti pohledávky ve
výši 3.105.000,- Kč a ohledně určení práva na oddělené uspokojení pohledávky ve
výši 22.000.000,- Kč ze zajištění (z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí),
jej změnil tak, že i v tomto rozsahu žalobě vyhověl (druhý a třetí výrok) a v
zamítavém výroku ohledně určení pravosti pohledávky ve výši 4,214.590,- Kč
rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení (čtvrtý výrok). Odvolací soud především přitakal insolvenčnímu soudu v závěru
ohledně pravosti pohledávky ze smlouvy „ve výši 18.895.000,- Kč“, maje jej,
jde-li o platnost smlouvy a poskytnutí částky 22.000.000,- Kč dlužníku, za
správný. Přitom zdůraznil, že ve vztahu k částce 9.500.000,- Kč, předané
dlužníku v hotovosti, smlouva „toliko potvrzuje, že uvedená částka byla již
poskytnuta“. Stalo se tak na základě jednotlivých „dílčích“ smluv o půjčce,
které původní žalobce uzavřel s dlužníkem ústně. Na rozdíl od insolvenčního soudu naopak neshledal po právu „krácení“ zmíněné
pohledávky o částku 3.105.000,- Kč (jakožto podílu připadajícího na pohledávku
původního žalobce za dlužníkem z plateb 9 x 750.000,- Kč ze strany dlužníka ve
prospěch původního žalobce a společnosti A), když „provedeným dokazováním bylo
prokázáno, že se jednalo o jakousi sankci za to, že dlužník nebyl s to uhradit
pohledávku z půjčky v termínu její splatnosti a že se jedná o plnění, jež s
půjčkou nesouvisí“. Ve vztahu k zamítavému výroku o určení pravosti pohledávky ve výši 4.214.590,-
Kč (jde o pohledávku z titulu úroků z prodlení ve výši 1.644.590,- Kč a z
titulu smluvní pokuty ve výši 2.570.000,- Kč), odvolací soud akcentoval, že
byla-li shledána (absolutně) neplatnou kupní smlouva (pro zákonem zakázané
ujednání o propadné zástavě) a z tohoto důvodu dlužníku nevznikla pohledávka za
původním žalobcem z titulu kupní ceny, proti níž by bylo možno pohledávku z
titulu smlouvy započíst, neobstojí závěry insolvenčního soudu o tom, že se
dlužník nedostal do prodlení se splacením půjčky. Jelikož k otázkám
souvisejícím s úrokem z prodlení a smluvní pokutou insolvenční soud neprováděl
žádné dokazování, odvolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí insolvenčního soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Konečně, jde-li o právo na uspokojení pohledávky z titulu smlouvy ze zajištění
(rozuměj z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí), odvolací soud – cituje
ustanovení § 152, § 156 odst. 1 a 2, § 157 odst. 1 a § 165 odst. 1 a 2 obč. zák. a odkazuje na ustanovení § 231 odst. 2, § 232 a § 298 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) –
dovodil, že zástavní smlouva je platná a zástavní právo ke sporným nemovitostem
bylo podle ní „řádně vloženo“ do katastru nemovitostí.
Skutečnost, že podle zástavní smlouvy mělo být zřízeno právo zástavních
věřitelů k zástavě „společně a nerozdílně“, nemá vliv ani na platnost zástavní
smlouvy, ani na realizační funkci zástavního práva. Proti potvrzujícímu a měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně platnosti
smlouvy, namítaje, že původní žalobce dlužníku (v rozporu s obsahem smlouvy a
její reálnou povahou) nepřenechal při uzavření smlouvy sjednanou částku v plné
výši, když část finančních prostředků měla být dlužníku předána již před
uzavřením smlouvy; podle jeho názoru tak ve smlouvě učiněný projev vůle
smluvních stran neodpovídá skutečnému stavu a strany smlouvy tuto smlouvu
uzavřely pouze tzv. „na oko“. Současně se původnímu žalobci – pokračuje
dovolatel ? nepodařilo věrohodným způsobem prokázat, že by dlužníkovi jakoukoli
částku v hotovosti poskytl. V této souvislosti nastoluje otázku, „zda mohla být
vůbec platně uzavřena smlouva o půjčce, když část peněžité půjčky měla být dle
smlouvy údajně poskytnuta ještě před podpisem smlouvy o půjčce“. Podle dovolatele navíc ani v případě, že by žalobce předání sjednané částky (v
době před uzavřením smlouvy) prokázal, „nemohlo by být rozhodnuto o určení, že
má za dlužníkem pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 12. prosince 2007“,
neboť k poskytnutí finančních prostředků by nedošlo na základě smlouvy, ale
„jiného právního úkonu, který však žalobce netvrdil, ani žádným způsobem
neprokazoval“. Za nemající oporu v provedeném dokazování dále dovolatel považuje závěr
odvolacího soudu, podle něhož platby dlužníka ve prospěch původního žalobce a
společnosti A (9 x 750.000,- Kč) nesouvisely se smlouvou. V tomto směru
považuje za správné rozhodnutí insolvenčního soudu, který o částku „3.105.000,-
Kč“ pohledávku snížil. Navíc je přesvědčen, že prokázal úhradu celkem osmnácti
plateb po 750.000,- Kč, jakož i splnění podmínek pro započtení vzájemných
pohledávek podle ustanovení § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona. Konečně dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem co do
(ne)platnosti zástavní smlouvy, maje za to, že akcesorická povaha zástavního
práva vylučuje, aby si účastníci v rámci smlouvy o zajištění dohodli změnu
povahy práv ze zajišťovaných oddělených pohledávek na pohledávky společné a
nerozdílné. V tomto případě měl mít každý z věřitelů svoji jednotlivou a
samostatnou pohledávku vůči dlužníku a konstrukce o solidární povaze pohledávek
dvou věřitelů činí každý právní úkon, který z této konstrukce vychází,
neplatným pro neurčitost a nesrozumitelnost.
Je-li zástavní smlouva neplatná,
nevzniklo podle ní ani zástavní právo a původní žalobce nemá právo na
uspokojení pohledávky ze smlouvy ze zajištění (výtěžku zpeněžení sporných
nemovitostí). Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. S přihlédnutím k tomu, že v průběhu dovolacího řízení rozhodl insolvenční soud
(usnesením ze dne 11. prosince 2012, č. j. KSPH 39 INS 4440/2008-P12-4), že
společnost A vstupuje do insolvenčního řízení na místo věřitele Ing. I. S.,
rozhodoval Nejvyšší soud o dovolání již ve vztahu ke společnosti A, jako
žalobci (§ 19 insolvenčního zákona). Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé ohledně pravosti pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši
18.895.000,- Kč, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.. Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z
níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Závěr, podle něhož je smlouva o půjčce (§ 657 obč. zák.) smlouvou reálnou,
vznikající až skutečným odevzdáním (přenecháním) předmětu půjčky dlužníku a
podle něhož věřitel ze smlouvy o půjčce může splnit svůj závazek přenechat
dlužníku peníze jak jejich předáním dlužníku v hotovosti, tak i formou
bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka,
respektive podle dohody s dlužníkem na účet třetí osoby, kterou může být i
dlužníkův věřitel, je judikaturou Nejvyššího soudu konstantně zastáván [k tomu
srov. např. rozsudky ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne
14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003 (uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 6, ročníku 2004, pod číslem 110), ze dne 29. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, ze dne 30. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010 a ze dne
30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2000/2012, jakož i usnesení ze dne 27. března
2014, sp. zn. 33 Cdo 3756/2013 a ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo
3370/2012 (uvedená rozhodnutí jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího
soudu)]. Soudní praxe připustila rovněž možnost, aby se smluvní strany dohodly, že
peníze, které již byly dlužníku předány z jiného důvodu a které je povinen
věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět
půjčky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33
Odo 209/2005 a ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4237/2011).
Současně nelze přehlédnout, že odvolací soud na řešení (dovolatelem
předestírané) otázky, „zda mohla být vůbec platně uzavřena smlouva o půjčce,
když část peněžité půjčky měla být dle smlouvy údajně poskytnuta ještě před
podpisem smlouvy o půjčce“, své rozhodnutí ani nezaložil, uzavíraje, že ohledně
částky 9.500.000,- Kč, předané dlužníku v hotovosti v období od 7. listopadu
2007 do 10. prosince 2007, smluvní strany (původní žalobce a dlužník) uzavřely
podle ustanovení § 657 obč. zák. ústně „jednotlivé dílčí smlouvy o půjčce“. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
způsobilá založit ani výhrada dovolatele, že k úhradě částky 9.500.000,- Kč by
došlo na základě jiného právního úkonu“, než „tvrdil a prokazoval“ žalobce a
odvolací soud proto nemohl určit pravost pohledávky žalobce z titulu smlouvy. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí se důvodem vzniku popřené
pohledávky (srov. § 174 odst. 2 a § 198 odst. 2 insolvenčního zákona) rozumí
skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž
lze usuzovat na existenci této pohledávky (k tomu srov. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 29 ICdo 1/2012, jakož i závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97,
uveřejněného pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a
rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v
časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35, které – ač přijaté
při výkladu ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání – se v tomto směru uplatní i v poměrech založených insolvenčním
zákonem). O tom, že žalobce v projednávané věci dostál (jde-li o důvod vzniku
popřené pohledávky) požadavku plynoucímu z ustanovení § 198 odst. 2
insolvenčního zákona (a odvolacímu soudu tedy z tohoto pohledu nic nebránilo v
tom, aby žalobě o určení pravosti popřené pohledávky vyhověl), přitom Nejvyšší
soud žádné pochybnosti nemá (předmětem řízení nebyla – z hlediska skutkového –
zjevně jiná pohledávka než ta, kterou původní žalobce přihlásil do
insolvenčního řízení). Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu [a přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] konečně nelze v daném rozsahu
usuzovat ani z hlediska výhrad dovolatele ohledně přenechání částky 9.500.000,-
Kč, respektive ohledně plateb nad insolvenčním soudem zjištěných 9 x 750.000,-
Kč, když v tomto směru dovolatel (nepřípustně) uplatňuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné
jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá. Samotné
hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV.
ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost
hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů
provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího
důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. V rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu
tak, že určil pravost pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 3.105.000,- Kč,
je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož byly platby dlužníka ve
prospěch původního žalobce (a společnosti A) ve výši 9 x 750.000,- Kč plněním
na „jakési sankce“, pročež nešlo o plnění bez právního důvodu, Nejvyšší soud
nepovažuje za správné. Nevyslovil-li se totiž odvolací soud k tomu, jaký byl
právní důvod plnění uvedených částek (zda šlo o plnění na smluvní pokutu, na
úrok z prodlení nebo na jinou pohledávku, která původnímu žalobci vůči dlužníku
vznikla), je jeho závěr v tomto směru nepřezkoumatelný a již z tohoto důvodu
nemůže v uvedeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu obstát.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku ohledně
pravosti pohledávky ve výši 3.105.000,- Kč, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Konečně dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
ohledně existence práva žalobce na uspokojení pohledávky ze smlouvy ve výši
22.000.000,- Kč ze zajištění (z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí), je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto
případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení § 155 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna pohledávka
peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této
pohledávky (odstavec 1). Zástavním právem může být zajištěna i pohledávka,
která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na
splnění podmínky (odstavec 3).
Podle ustanovení § 156 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné
smlouvy (§ 552) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví.
Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě
rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze
zákona (odstavec 1). Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a
pohledávky, kterou zástava zajišťuje (odstavec 2).
Podle ustanovení § 157 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k nemovitým věcem a k
bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního
předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak.
Podle ustanovení § 165 obč. zák., není-li pohledávka zajištěná zástavním právem
splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku
zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po
své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství
pohledávky (odstavec 1). Vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojují
se zajištěné pohledávky postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních
práv (odstavec 2).
V poměrech dané věci nemá Nejvyšší soud pochybnost o tom, že zástavní smlouva
odpovídá požadavkům plynoucím z ustanovení § 156 odst. 2 obč. zák., když
obsahuje označení zástavy (sporných nemovitostí) a pohledávky, kterou zástava
zajišťuje (půjčky poskytnuté dlužníku původním žalobcem a společností A).
Nejvyšší soud se rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že ujednání
obsažené v zástavní smlouvě, podle něhož se (…) zřizuje „právo zástavních
věřitelů k zástavě, a to společně a nerozdílně pro oba zástavní věřitele“,
nezpůsobuje neplatnost zástavní smlouvy.
V daném případě byly zástavním právem ke sporným nemovitostem zajištěny
pohledávky za dlužníkem z titulu půjček, a to pohledávka původního žalobce ve
výši 22.000.000,- Kč a pohledávka společnosti A ve výši 25,500.000,- Kč. Přitom
je zcela zjevné, že nejde o žádný z případů předvídaných ustanovením § 513 obč.
zák., jež upravuje tzv. aktivní solidaritu věřitelů a podle kterého by věřitelé
(žalobce a věřitel S) byli vůči dlužníku oprávněni společně a nerozdílně.
Jakkoli platí, že shora citované ujednání v zástavní smlouvě (posuzováno podle
jeho obsahu) nic nemění na (samostatné) povaze pohledávek z půjček, není
žádného důvodu, pro který by mělo mařit platnost zástavní smlouvy. V situaci,
kdy ustanovení § 165 odst. 2 obč. zák. výslovně upravuje možnost vzniku více
zástavních práv na (téže) zástavě a kdy určuje rovněž pořadí uspokojení
zajištěných pohledávek, Nejvyšší soud uzavírá, že „dovětek“, obsažený v
zástavní smlouvě, nemá na platnost zástavní smlouvy (a vznik zástavního práva
ke sporným nemovitostem) žádný vliv (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1826/2012, v němž se zabýval
žalobou společnosti A o určení pravosti a pořadí její pohledávky z titulu
půjčky poskytnuté dlužníkovi, zajištěné zástavním právem zřízeným na základě
nyní posuzované zástavní smlouvy, přičemž se vypořádával – ve vtahu k otázce
platnosti zástavní smlouvy – se stejnými námitkami jako v této věci).
Nejvyšší soud proto v rozsahu měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé ohledně práva žalobce na uspokojení pohledávky ve výši 18.895.000,- Kč ze
zajištění (výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí) dovolání žalovaného zamítl
(§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Co do práva žalobce na uspokojení pohledávky ze zajištění (z výtěžku zpeněžení
sporných nemovitostí) ve výši 3.105.000,- Kč, Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc (i) v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o.
s. ř.).
Neobstálo-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ohledně pravosti
pohledávky (v rozsahu zmíněné částky), nemohl obstát ani jeho měnící výrok
ohledně existence práva na uspokojení této pohledávky ze zajištění.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (a insolvenční soud)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu