20 Cdo 2560/2019-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v právní věci žalobkyně Velo MTB s.r.o. se sídlem v Praze 1, Rybná č.
716/24, identifikační číslo osoby 48949566, zastoupené Mgr. Lukášem Blažkem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Děkankou č. 435/27, proti žalované UNIVERSE
AGENCY spol. s r. o. se sídlem v Praze 2, Botičská č. 419/2, identifikační
číslo osoby 45789347, zastoupené Mgr. Ondřejem Maderem, advokátem se sídlem v
Praze 7, Dukelských hrdinů č. 975/14, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 229/2015, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2019, č. j. 70 Co
19/2019-160, t a k t o :
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobkyně
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 9. 2018, č. j. 8 C
229/2015-131, v jeho napadeném výroku II., kterým soud prvního stupně zamítl
žalobu, aby byly z exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Petrem Polanským,
Exekutorský úřad Liberec, pod sp. zn. 131 EX 3854/15 vyloučeny movité věci
sepsané pod položkou č. 6 – 67, 71, 73, 75, 77, 85, 87 – 193, 197 – 245, 247 –
307, pojaté do soupisu movitých věci pořízeného dne 17. 9. 2015 (dále též jen
„předmětné movité věci“). Odvolací soud dále potvrdil napadený výrok III. rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, že na návrh žalované je vedena exekuce proti
povinné 1) Kola Šírer, s.r.o., a povinnému 2) J. Š., k vymožení pohledávky
žalované ve výši 20 404 191 Kč s příslušenstvím, přiznané exekučním titulem,
kterým je notářský zápis sepsaný M. M. dne 13. 4. 2012, č. j. NZ 203/2012, N
228/2012, který se stal vykonatelným dne 1. 5. 2015, že mezi žalobkyní jako
věřitelem a povinnou 1) Kola Šírer, s.r.o., jako dlužníkem byla dne 13. 1. 2012
uzavřena dohoda o úhradě závazků (dále též jen „předmětná dohoda“), ve které
byl současně mezi stranami sjednán zajišťovací převod práva [konkrétně
vlastnického práva povinné 1) k historickým kolům] pro závazky splatné v
minulosti [konkrétně závazek povinné 1) „ za nájemné za prostory v XY a XY“, za
období od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2011 ve výši 6 336 000 Kč] s tím, že tyto
závazky měly být současně uznány co do důvodu a výše (čl. I. dohody), a dále že
bylo sjednáno (čl. 2 dohody) zajištění závazků splatných v budoucnu [konkrétně
závazku povinné 1) vůči žalobkyni z nájemného za prostory v XY a XY ve výši 4
224 000 Kč za rok 2012 splatných do 31. 12. 2012]. Odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná dohoda mezi povinnou 1) a
žalobkyní je neplatná, neboť vymezený závazek nesplňuje požadavek určitosti,
konkrétně označení důvodu vzniku dluhu tak, aby byl právní důvod nade vši
pochybnost zřejmý a nezaměnitelný s jiným právním důvodem, když v předmětné
dohodě jsou uvedeny dvě nemovitosti, bez uvedení nájemních smluv, kterými byly
pronajaty, a není ani zřejmé, v jakém rozsahu se celková částka týká které ze
smluv. Jako neurčitý shledal odvolací soud i čl. II. předmětné dohody, který
převádí vlastnické právo k historickým kolům v hodnotě 6 500 000 Kč k zajištění
budoucího závazku ve výši 4 224 000 Kč, přičemž dále stanovil, že „následně se
budou veškeré budoucí závazky dlužníka vůči věřiteli,…, k okamžiku jejich
splatnosti započítávat na kupní cenu“, neboť zde absentuje přesné označení
zajišťovaných závazků. Tato neurčitost závazku, který má být zajištěn,
způsobuje neplatnost celé dohody o úhradě závazků ze dne 13. 1. 2012 ve smyslu
§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Neurčitost předmětné dohody dovodil odvolací
soud i z důvodu, že neupravuje postup při částečném plnění dlužníka a nevyplývá
z ní, jaký vliv by mělo částečné plnění jednak na vlastnické právo k
historickým kolům, jednak na povinnost věřitele zaplatit kupní cenu a nelze tak
dovodit zda a v jakém rozsahu by se při částečném plnění obnovilo vlastnické
právo dlužníka. Odvolací soud konečně dospěl k závěru, že vlastnické právo k
předmětným movitým věcem nemohla žalobkyně nabýt ani vydržením, neboť nebylo
prokázáno, že by s předmětnými movitými věcmi nakládala jako vlastník po
vydržecí dobu, ani netvrdila, že by objekt, kde byla předmětná historická kola
zajištěna soudním exekutorem, byl v jejím vlastnictví, a nelze tedy dovodit, že
by je fakticky ovládala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
neurčitost právního úkonu se dle ustálené judikatury dovolacího soudu (např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Odo 1242/2005) dovozuje v případě, je-li
vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný a
určitý není jeho věcný obsah a tato neurčitost nelze ani překlenout za použití
výkladových pravidel podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., tato výkladová
pravidla však odvolací soud při svém hodnocení nepoužil. V uznání dluhu musí
být závazek jednoznačně identifikován, způsob identifikace však zákon neurčuje
a lze ji provést jakýmkoliv jednoznačným způsobem. V projednávané věci bylo
vymezení závazku v dohodě o úhradě závazků dostatečně určité, neboť žalobkyně
byla v rozhodném období vlastníkem dvou budov, které sloužily jako prodejny,
toto vlastnictví nebylo v řízení před soudy nižších stupňů zpochybňováno a bylo
snadno zjistitelné z katastru nemovitostí, celková výše závazku i měsíční
nájemné za oba prostory jednoznačně vyplývá z textu předmětné dohody a i
předmět zajištění byl jednoznačně specifikován v příloze č. 1 předmětné dohody.
Dovolatelka dále namítá, že absence postupu při částečném plnění dlužníka
rovněž nemůže být důvodem pro neurčitost a tedy neplatnost předmětné dohody,
když v projednávané věci jde o kupní smlouvu, ve které je splatnost kupní ceny
vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky s tím, že bude-li zajištěná
pohledávka řádně a včas splněna, zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní
ceny, v opačném případě se kupní cena započte na zajišťovanou pohledávku.
Vzhledem k tomu, že částečné plnění není a nemůže být řádným a včasným
splněním, je zřejmé, že částečné plnění neobnovuje vlastnické právo dlužníka.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s odvolacím soudem v otázce vydržení vlastnického
práva k předmětným movitým věcem, neboť sice nebyla vlastníkem Zámku
Boskovštejn, ale je nájemcem tohoto objektu, ve kterém byl prováděn soupis
majetku povinné 1) a provozovatelem tamního muzea historických kol a tato
skutečnost nebyla v předcházejícím řízení zpochybňována. Žalobkyně předmětné
movité věci rovněž fakticky ovládala, a to prostřednictvím jejich vystavování v
pronajatých prostorech Zámku Boskovštejn, tyto skutečnosti tvrdila již od
počátku sporu a stejně k předmětným movitým věcem přistupoval soudní exekutor
provádějící soupis i žalovaná. Měl-li odvolací soud za to, že tato tvrzení
žalobkyně nebyla prokázána, měl postupovat ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3
ve spojení s § 213b odst. 2 občanského soudního řádu, což však neučinil.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o.
s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozsudek
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
není ani důvod, aby odpovídající právní otázky byly posouzeny jinak (srov. §
237 o. s. ř.).
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že pro
právní závěr o určitosti právního úkonu nestačí, je-li jen mezi účastníky
jasné, co je předmětem právního úkonu. Určitost závazku nelze ztotožňovat jen s
jeho výší. Pochybnost o určitosti úkonu může být rozptýlena výkladem ve smyslu
§ 35 obč. zák., případně § 266 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), avšak výkladem
nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4603/2009, proti
kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 10.
2010, sp. zn. III. ÚS 2649/10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007,
sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Jestliže byl tedy závazek povinné 1) vůči žalobkyni
popsán pouze svou výší s dodatkem, že jde o nájemné za prostory v XY a v XY za
období od 1. 7. 2010 a 31. 12. 2011, je údajný důvod vzniku tohoto závazku
popsán pro třetí osoby nedostatečně, neboť z něj není patrné, na základě jakých
konkrétních nájemních smluv a které konkrétní prostory měly být pronajaty.
Nelze se ztotožnit s názorem žalobkyně, že tento nedostatek v popisu závazku
lze zhojit tím, že si třetí osoba nebo soud dohledají, jaké nemovitosti
žalobkyně v době vzniku dluhu vlastnila v XY a v XY. Není pravdou, že by
odvolací soud a soud prvního stupně neodůvodnily, proč nelze závěr o
neurčitosti předmětné dohody překlenout výkladem podle § 35 obč. zák.; důvody,
pro které soudy pokládaly popis závazku v předmětné dohodě za neurčitý, nelze
výkladem překlenout. Jiný závěr nenabízí ani dovolatelkou namítaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005. Za situace, kdy
v dohodě o zajišťovacím převodu vlastnického práva není vymezen závazek, jenž
má být prostřednictvím této dohody zajištěn, neobstojí dohoda o zajišťovacím
převodu vlastnického práva jako celek, proto je pro účely posouzení věcné
správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nadbytečné zabývat se otázkou, zda
by předmětná dohoda (pro případ, že by byla shledána dostatečně určitou) byla
nepřípustně sjednanou tzv. propadnou zástavou.
Dovolatelka nemá za správné konstatování odvolacího soudu, že v řízení před
soudem prvního stupně neuváděla skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že předmětná
historická kola má ve svém držení a nakládá s nimi jako s vlastními. Naopak
namítá, že kola byla umístěna v jejích prostorách na Zámku Boskovštejn, že tato
skutečnost byla exekutorovi známa a že ji lze prověřit na webových stránkách
muzea Boskovštejn. Dovolatelka však touto námitkou zpochybňuje nikoliv právní
posouzení věci ze strany odvolacího soudu, ale jeho zjištění, že v řízení před
soudem prvního stupně neuvedla konkrétní okolnosti a důkazní prostředky, na
jejichž základě by bylo možné uzavřít, že předmětná kola měla u sebe a že s
nimi nakládala jako vlastník. Taková námitka však nemůže založit řádný dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., protože se nejedná o námitku právní (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).
Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud jí měl poskytnout poučení podle
ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. pro případ, že soud prvního stupně nežádal
bližší prokazování skutečnosti, že žalobkyně předmětná historická kola ovládá,
je třeba poukázat na to, že poučovací povinnost soudu směřující vůči účastníku,
jemuž hrozí neúspěch ve sporu, se nevztahuje ke všem hypotetickým skutkovým
alternativám, které účastník netvrdí a které mohly, ale nemusely nastat. Jinými
slovy soud poučením podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. nemá
účastníka upozorňovat na to, že může tvrdit a prokazovat třeba i řadu dalších
potenciálních skutkových okolností, které prozatím do řízení nevnesl, jež by
též mohly ovlivnit výsledek sporu pro případ, že by se staly. Jiný výklad
poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. by se
vymykal principu kontradiktornosti civilního sporného řízení, protože soud by
se v zásadě stal rádcem jednoho z účastníků, což by mu znemožnilo ve sporu
nestranně rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 904/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn.
30 Cdo 293/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo
4072/2011, uveřejněný pod číslem 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyně v řízení před soudem
prvního stupně nenamítla vydržení předmětných historických kol a ani netvrdila
a nedoložila okolnosti, jež jsou nutné pro vydržení (zejména, že předmětná
historická kola měla u sebe a nakládala s nimi jako s vlastními), soud prvního
stupně dle výše vyložené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebyl žalobkyni
povinen poskytovat poučení o možnosti namítnout vydržení a o doložení
konkrétních okolností, na jejichž základě by měl dojít k závěru o vydržení
předmětných historických kol. Jestliže tuto povinnost neměl soud prvního
stupně, nemohl ji mít ani odvolací soud, když uvádění a prokazování okolností,
které měly být uplatněny v řízení před soudem prvního stupně (srov. s
ustanovením § 118b odst. 1 a § 119a odst. 1 o. s. ř.), je zapovězeno pravidlem
tzv. neúplné apelace (srov. s ustanovením § 205a a § 211a o. s. ř., a dále
srov. i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo
279/2006).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je v
souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu