Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitky povinného stran platnosti kupní smlouvy, odstoupení od ní či důvodnosti žaloby na vyklizení směřují proti věcné správnosti exekučního titulu. Je však výrazem ustálené soudní praxe, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj při nařízení exekuce vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4).
K výtce, že v nalézacím řízení soud neprovedl navržený důkaz, je třeba uvést, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí a nepředstavují okolnosti, jež by byly rozhodné pro nařízení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62).
Také okolnost, že účastník řízení napadl vykonávané rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem, není při rozhodování o nařízení exekuce významná. Ostatně dovolání povinného a jeho manželky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 11. 2005, č.j. 23 Co 264/2005-190, Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1734/2006, jako nepřípustné odmítl.
Nepřípadná je výhrada, že způsob „výkonu rozhodnutí“ je „nepřiměřený.“ Způsob exekuce ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti (§ 59 odst. 2, věta první, zákona č. 120/2001 Sb.). V souzené věci se jedná o povinnost vyklidit nemovitost a takovou exekuci lze provést jedině způsobem uvedeným v ustanovení § 59 odst. 2, větě druhé, písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., tj. vyklizením.
Namítá-li dovolatel, že provedení exekuce je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud připomíná, že o rozporu s dobrými mravy lze hovořit pouze v případě výkonu práv a povinností (formou právních úkonů nebo faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů. Ani podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o.s.ř., § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67).
K námitkám ohledně účastenství manželky povinného v exekučním řízení se z obsahu spisu podává, že se oprávněný návrhem domáhal nařízení exekuce proti povinnému i jeho manželce. Soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 8. 2006, č.j. 12 Nc 11112/2006-12, rozhodl, že se řízení o věci týkající se povinné L. N. vylučuje k samostatnému řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že toto řízení je u Okresního soudu v Pardubicích vedeno pod spisovou značkou 12 Nc 11128/2006. Zbývá dodat, že se nejedná o povinnost, kterou je možné splnit jen společně všemi povinnými, byť se jedná o manžele, ukládá-li jim exekuční titul vyklidit nemovitost, kterou užívají bez právního důvodu.
Výtkou, že odvolací soud pochybil, pokud před rozhodnutím o odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce nevrátil věc soudu prvního stupně k rozhodnutí o současně s odvoláním podaném návrhu na odklad provedení exekuce, uplatňuje dovolatel dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a který je (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada splňovala podmínku zásadního právního významu) – jak již bylo řečeno – k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (i kdyby namítaná vada řízení skutečně zatěžovala) nezpůsobilý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k zmatečnostem, tj. vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti jen za – v dané věci nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Ostatně do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu o včasném a odvolací důvody obsahujícím odvolání povinného nenabylo rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla nařízena exekuce, právní moci (§ 206 odst. 1 o.s.ř.), přičemž provedení exekuce vyklizením přichází v úvahu právě až po právní moci usnesení o jejím nařízení (§ 73 zákona č 120/2001 Sb., § 340 odst. 1 o.s.ř.).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu