Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež
jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní,
resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitky povinného stran platnosti kupní smlouvy, odstoupení od ní či důvodnosti
žaloby na vyklizení směřují proti věcné správnosti exekučního titulu. Je však
výrazem ustálené soudní praxe, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat
věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z
něj při nařízení exekuce vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4).
K výtce, že v nalézacím řízení soud neprovedl navržený důkaz, je třeba uvést,
že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o
výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí a nepředstavují okolnosti, jež
by byly rozhodné pro nařízení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek 7/2004 pod č. 62).
Také okolnost, že účastník řízení napadl vykonávané rozhodnutí mimořádným
opravným prostředkem, není při rozhodování o nařízení exekuce významná. Ostatně
dovolání povinného a jeho manželky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 11. 2005, č.j. 23 Co 264/2005-190,
Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1734/2006, jako
nepřípustné odmítl.
Nepřípadná je výhrada, že způsob „výkonu rozhodnutí“ je „nepřiměřený.“ Způsob
exekuce ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí
povahou uložené povinnosti (§ 59 odst. 2, věta první, zákona č. 120/2001 Sb.).
V souzené věci se jedná o povinnost vyklidit nemovitost a takovou exekuci lze
provést jedině způsobem uvedeným v ustanovení § 59 odst. 2, větě druhé, písm.
a) zákona č. 120/2001 Sb., tj. vyklizením.
Namítá-li dovolatel, že provedení exekuce je v rozporu s dobrými mravy,
Nejvyšší soud připomíná, že o rozporu s dobrými mravy lze hovořit pouze v
případě výkonu práv a povinností (formou právních úkonů nebo faktického
chování) účastníků občanskoprávních vztahů. Ani podání návrhu na nařízení
exekuce není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím
možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o.s.ř., § 37 odst. 2
zákona č. 120/2001 Sb.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem
vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67).
K námitkám ohledně účastenství manželky povinného v exekučním řízení se z
obsahu spisu podává, že se oprávněný návrhem domáhal nařízení exekuce proti
povinnému i jeho manželce. Soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 8. 2006,
č.j. 12 Nc 11112/2006-12, rozhodl, že se řízení o věci týkající se povinné L.
N. vylučuje k samostatnému řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že toto řízení je u
Okresního soudu v Pardubicích vedeno pod spisovou značkou 12 Nc 11128/2006.
Zbývá dodat, že se nejedná o povinnost, kterou je možné splnit jen společně
všemi povinnými, byť se jedná o manžele, ukládá-li jim exekuční titul vyklidit
nemovitost, kterou užívají bez právního důvodu.
Výtkou, že odvolací soud pochybil, pokud před rozhodnutím o odvolání povinného
proti usnesení o nařízení exekuce nevrátil věc soudu prvního stupně k
rozhodnutí o současně s odvoláním podaném návrhu na odklad provedení exekuce,
uplatňuje dovolatel dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který
je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a který je (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada
splňovala podmínku zásadního právního významu) – jak již bylo řečeno – k
založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (i kdyby
namítaná vada řízení skutečně zatěžovala) nezpůsobilý (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003). K vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k zmatečnostem, tj. vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti jen za – v dané věci nenaplněného –
předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Ostatně do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu o včasném a odvolací důvody
obsahujícím odvolání povinného nenabylo rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž
byla nařízena exekuce, právní moci (§ 206 odst. 1 o.s.ř.), přičemž provedení
exekuce vyklizením přichází v úvahu právě až po právní moci usnesení o jejím
nařízení (§ 73 zákona č 120/2001 Sb., § 340 odst. 1 o.s.ř.).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/
o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu