UDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Z. B., zastoupené JUDr. Janou
Kuřátkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bezručova 81/17a, proti povinnému J.
B., zastoupené JUDr. Markem Hastíkem, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 33,
o návrhu na zastavení exekuce vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 64
EXE 4067/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 19. 9. 2016, č. j. 12 Co 496/2015-149, takto:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 9. 2016, č. j. 12 Co 496/2015-149,
potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2015, č. j. 64 EXE
4067/2014-127, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení
exekuce, vedené u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad
Brno-venkov. Důvod pro zastavení exekuce povinný spatřoval ve skutečnosti, že
„exekučně vymáhaná pohledávka ve výši 500 000 Kč není splatná, případně ani
neexistuje, a to z důvodu nesplnitelnosti dohody dědiců obsažené v exekučním
titulu za situace, kdy povinný z dědické dohody dosud nenabyl byt se
spoluvlastnickým podílem na všech pozemcích, na nichž stojí bytový dům.“ Dále
povinný namítal překážku věci pravomocně rozsouzené, neboť pod sp. zn. 137 EX
16382/14 a 137 EX 16392/14 proběhla naprosto stejná exekuční řízení, jež
skončila pravomocným rozhodnutím o zastavení exekuce.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost opírá o
dvě právní otázky, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
řešeny. Za prvé, zdali dohoda dědiců, podle které má jeden z dědiců nabýt větší
část majetku a ostatním dědicům vyplatit podíly na majetku, je exekučním
titulem s podmínkou, a za druhé, zdali je možné uplatnit námitku překážky věci
pravomocně rozhodnuté u dvou shodných rozhodnutí v případě, že důvodem k
zastavení prvního (předcházejícího) „exekučního řízení“ byl důvod, pro který
neměla být exekuce vůbec zahájena.
Oprávněná k dovolání povinného uvedla, že napadené rozhodnutí je věcně i právně
správné, a na základě schválené dědické dohody mu nic nebrání nabýt jemu
svědčící majetek; postačí poskytnout vhodnou součinnost katastrálnímu úřadu,
aby jeho právo bylo zapsáno.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, dále jen
„o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé
další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu
vydanému dne 19. 9. 2016 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 3. 11. 2014.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Námitky dovolatele směřují proti závěrům odvolacího soudu, potažmo soudu
prvního stupně, o vykonatelnosti „dědické dohody“, z níž povinný dosud ničeho
nenabyl (nemovitosti), ačkoli byl zavázán k peněžitému vyrovnání (zde
vykonávanému) ve prospěch ostatních dědiců.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá vázanost exekučním
titulem, který je považován za vykonatelný, dokud nebude zrušen; soud tak v
řízení o výkon rozhodnutí není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost
podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán, je povinen z něj vycházet a
nelze přihlédnout ani k (případným) vadám řízení, jež jeho vydání předcházely
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č.
62).
To platí samozřejmě i v případě, že je exekučním titulem usnesení soudu, jímž
byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví. Nejvyšší soud např. v
usnesení ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 110/96, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod poř. č. 24, ze dne 27. 2. 2007, sp.
zn. 20 Cdo 1299/2006, ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3035/2007, nebo ze dne
18. 4. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1753/2011, uzavřel, že usnesení, jímž soud schválí
dohodu dědiců o vypořádání dědictví, je exekučním titulem, byla-li v něm
dědici, případně jinému účastníku dědického řízení, uložena konkrétní
povinnost; zároveň však musí platit, že jde o uložení povinnosti v rámci
vypořádání nároků mezi dědici navzájem, případně mezi dědici a dalšími
účastníky dědického řízení.
Odvolacímu soudu je tedy třeba dát za pravdu, že výrok soudem schválené a
pravomocné dohody dědiců o vypořádání dědictví, jímž byla povinnému uložena
povinnost zaplatit oprávněné na vypořádání dědictví částku 500 000 Kč, v daném
případě obstojí jako vykonatelný exekuční titul. Na tom nic nemění skutečnost,
že dědická dohoda zahrnuje „navzájem spjatá práva a povinnosti“.
Tyto závěry formuloval Nejvyšší soud ve věci povinného v usnesení ze dne 13. 2.
2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, týkající se totožného nároku z dohody dědiců ve
vztahu k druhé oprávněné (dědičce), v níž uzavřel, že cestou, jíž se může
dovolatel domoci, aby ze soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nemusel
splnit povinnost k zaplacení vypořádacího podílu, nutno využít „prostředky
nikoliv vykonávacího, ale nalézacího řízení“ (usnesení je dostupné na
http://www.nsoud.cz.).
Odvisle od posouzení relevance výsledků řízení, která již povinný zahájil (o
obnovu pozůstalostního řízení, resp. o zrušení „dohody o schválení smíru“), se
nabízí úvaha o uplatnitelnosti institutu odkladu provedení exekuce (viz § 266
o. s. ř.).
Dovolatelem uvedená právní otázka tedy již byla Nejvyšším soudem vyřešena, a
odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil.
Vzhledem k námitce dovolatele spočívající v existenci překážky věci pravomocně
rozsouzené lze rovněž odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu,
dle níž vykonávací řízení o zaplacení peněžitého plnění je charakterizováno
nikoliv jen tím, kdo je osobou oprávněnou a povinnou, a tím, co je exekučním
titulem, ale i tím, jaká konkrétní majetková hodnota je exekucí postižena. K
identifikaci této majetkové hodnoty v průběhu exekuce vedené podle ex. řádu
dochází až ve chvíli, kdy exekutor vydá exekuční příkaz, až tehdy se totiž
stane zřejmým, z jaké majetkové hodnoty má být exekuční titul uspokojen. Až v
této chvíli si lze položit otázku, zda případný předchozí soudní výkon
rozhodnutí konaný podle § 251 a násl. o. s. ř. vytvořil vůči posléze vedené
exekuci překážku věci pravomocně rozhodnuté (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1825/2003, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo
1751/2002, ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1082/2004, či ze dne 20. 1.
2010, sp. zn. 20 Cdo 1448/2008).
Toto obecné vymezení dovoláním otevřené otázky je však třeba modifikovat ve
vztahu ke speciálním poměrům nikoli řízení o výkon rozhodnutí, nýbrž k situaci
řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce). Také zde pak postačí odkázat na
výše označené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo
4987/2017, ve věci odvolatele, odkud se podává, že v případě uplatnění
některých (tam řečených „obecných“) důvodů zastavení exekuce [ustanovení § 268
odst. 1 písm. a), b), g) a h) o. s. ř.] lze překážku pravomocně rozsouzené věci
ve smyslu § 159a odst. 4 a § 254 odst. 1 o. s. ř. (též se zřetelem k jejich
„skutkovému“ základu“) spatřovat, jindy však nikoli. Právě tak je tomu však
nutně v dané věci, jestliže dříve nařízené exekuce byly zastaveny soudním
exekutorem s ohledem na absenci vyjádření oprávněné k návrhu povinného (na
zastavení exekuce - § 55 odst. 2 a 4 ex. řádu), neboť o žádné z „obecných“
důvodů zastavení exekuce tím naplněny logicky být nemohou.
I v této otázce je tudíž závěr odvolacího soudu (ve výsledku) ve shodě s
judikaturním nazíráním soudu dovolacího.
Je tak namístě uzavřít, že odvolací soud v napadeném usnesení neřešil žádnou
otázku hmotného ani procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, ani se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a protože nejsou splněna ani další kritéria přípustnosti
dovolání obsažená v ustanovení § 237 o. s. ř., není dovolání povinného podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné; Nejvyšší soud České republiky je proto
podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu „na
odložení vykonatelnosti exekučního řízení“, a zvláštního rozhodnutí zde ani
netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo
873/2005), jestliže k odmítnutí dovolání došlo v době přiměřené (viz nález ze
dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu