Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem, sídlem Dřevařská 855/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018 č. j. 6 Tdo 1552/2016-163, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2016 č. j. 3 To 80/2015-27943 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. května 2015 č. j. 61 T 1/2014-27536, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle § 244 odst. 1 alinea 2 téhož zákona. Za to byl podle § 156 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 téhož zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a jednoho měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v nákupu a prodeji alkoholických nápojů za účelem obchodní činnosti na dobu deseti let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obžalovaných. Současně bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku na náhradu škody uplatněné poškozenými.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele, dalších obžalovaných a jedné z poškozených bylo napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a f), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí krajského soudu zrušeno ve výroku o vině, trestu a náhradě škody ohledně stěžovatele (a dalších čtyř obžalovaných) a ve vztahu ke stěžovateli bylo podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto tak, že byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 a 4 tr. zákoníku a přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle § 244 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 156 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 téhož zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v nákupu a prodeji alkoholických nápojů za účelem obchodní činnosti na dobu deseti let.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stejně rozhodl o dovoláních dalších dvou obžalovaných.
5. Stěžovatel vnímá proces vedený s ním i ostatními obžalovanými jako proces, který je zatížen vadami porušujícími principy nezávislého a spravedlivého soudního řízení, neboť soudy nerespektovaly základní zásady trestního řízení podle § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu a § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2, event. § 23 téhož zákona. Výsledky dokazování jsou dle jeho názoru v extrémním nesouladu se skutkovými a právními závěry a jsou nahrazovány úvahami a předpoklady. Soudy nekriticky přejaly procesní spojení jednotlivých dílčích útoků do tzv. společného řízení bez prokázaných osobních či věcných vazeb. Mezi stěžovatelem a ostatními aktéry metanolové aféry přímé vazby fakticky neexistovaly a nebyly ani předmětem dokazování. Tento postup pak byl promítnut do mnohdy paušálních, zobecňujících závěrů o jednání spoluobžalovaných jako o jednom celku bez nezbytné individualizace dílčích aktů jednotlivých osob. Stranou pozornosti zůstala i neexistence motivu na straně stěžovatele coby celoživotně občansky bezúhonné osoby. Připomíná, že v lahvích zajištěných v jeho provozovně nebyl zjištěn žádný toxický alkohol ani žádné věcné stopy (úvahu vrchního soudu, že vědomosti obžalovaných nasvědčuje jejich chování po vypuknutí metanolové aféry a snahu zbavit se zbylého alkoholu označuje za irelevantní až absurdní a neprokázanou). Výpovědi obžalovaného A. S. a svědkyň (prodavaček provozovny stěžovatele) zpochybňuje poukazem na jejich možný motiv "chránit si vlastní kůži" možnou spoluprací s orgány činnými v trestním řízení.
6. V souvislosti s uvedeným stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že mu byl uložen zcela nepřiměřený trest, který soudy ani náležitě neodůvodnily.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím vrchního soudu a Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Jde-li však o napadený rozsudek krajského soudu, který ohledně stěžovatele v celém rozsahu zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami.
10. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního pouze posuzuje, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)].
11. Stěžovatel v podstatě brojí proti vadným skutkovým zjištěním ohledně toho, zda k následkům na zdraví a životě poškozených došlo po požití jím prodávaných lihovin, a toho, zda byl nějak propojen s dalšími obžalovanými, a z toho vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení jeho jednání. Nesouhlasí též s uloženým trestem odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně vysoký. Navzdory jeho přesvědčení o absenci řádného odůvodnění soudních závěrů se z napadených rozhodnutí podává, že se soudy věcí řádně zabývaly a vzaly v potaz všechny podstatné okolnosti případu, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele, a následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a jakými úvahami se přitom řídily.
Vrchní soud sice rozhodnutí krajského soudu ohledně stěžovatele v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl o jeho vině a trestu, po provedeném přezkumu se však se skutkovými i právními závěry krajského soudu v zásadě ztotožnil, když upřesnil pouze jejich vyjádření ve skutkové větě výrokové části rozsudku.
12. Vzhledem k velmi obsáhlému odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů Ústavní soud nepovažuje za nutné, aby výsledky řádně provedeného dokazování znovu rekapituloval. Lze konstatovat, že odůvodnění jejich rozhodnutí vyhovělo požadavkům § 125 tr. řádu. Není úlohou Ústavního soudu, aby přehodnocoval důkazy provedené před soudy, neboť má za to, že uplatnění zásady bezprostřednosti a ústnosti soudního jednání, obzvláště v takto skutkově a právně složité věci, je důležitým aspektem pro spravedlivé rozhodování soudů.
13. K námitkám stěžovatele, které uplatnil v ústavní stížnosti, se dostatečně a velmi podrobně vyjádřil Nejvyšší soud. Řešil tak jak jeho výhradu o neprokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následky na zdraví či životě poškozených, tak námitku, kterou zpochybňoval svědectví jeho zaměstnankyň a spoluobžalovaného A. S., od kterého odebíral zdravotně závadný alkohol. Z hlediska ústavnosti je významné, že uvedené výpovědi, kterým soudy uvěřily, byly důkladně zhodnoceny, a že spolu v relevantních bodech korespondují.
Stěžovatele přímo usvědčují ze souzeného jednání, tj. že od spoluobžalovaného A. S. odebíral alkoholické nápoje, které tento vyrobil z pokoutně získané směsi od obžalovaného A. J., a že následně provozoval jejich prodej ve své prodejně, kde byly zakoupeny poškozenými. Z uvedeného vyplývá i propojení stěžovatele se spoluobžalovanými, neboť přímo od A. S. nakupoval nekolkovaný a po zdravotní stránce nijak prověřený alkohol, který byl vyroben mj. z lihu dodaného A. J. Důvodnost spojení jeho věci s věcmi spoluobžalovaných do společného řízení je tak zřejmá.
V důsledku jednání stěžovatele pak došlo k následkům na zdraví a životě poškozených. Spojitost mezi jím provozovaným "podpultovým" prodejem takového alkoholu a poruchou v podobě smrti nebo těžké újmy na zdraví poškozených je prokázána řadou vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, a to nejen výpověďmi jeho zaměstnankyň, poškozených a jejich příbuzných, ale i znaleckými posudky a dalšími listinnými důkazy.
14. Stěžovatel vznáší námitky i proti uloženému trestu odnětí svobody, jehož výši považuje za nepřiměřeně vysokou. V této souvislosti nelze dospět k závěru, že by rozhodnutí o trestu nebylo dostatečně odůvodněno. Stěžovateli byl uložen přípustný druh trestu vyměřený v mezích zákonné trestní sazby stanovené v § 156 odst. 4 tr. zákoníku, přičemž vrchní soud opětovně zvážil všechny okolnosti případu a vyhodnotil kritéria uvedená v § 38 až 42 tr. zákoníku. Shledal-li za jedinou polehčující okolnost dosavadní bezúhonnost stěžovatele, s ohledem na podíl přitěžujících okolností nelze dospět k závěru, že by trest uložený ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby byl zjevně nepřiměřený. Soudy sice o věci rozhodovaly za velkého zájmu médií i veřejnosti, z jejich rozhodnutí však nijak nevyplývá, že by snad byly mediálním zájmem jakkoliv ovlivněny v neprospěch stěžovatele.
15. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, a kdy stěžovateli byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku krajského soudu, který již zrušil vrchní soud) podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a dílem (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu