Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Šprdlíka, zastoupeného Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem, se sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023 č. j. 29 Cdo 3149/2021-1325, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2021 č. j. 2 Ko 30/2020-1219 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledne 2020 č. j. 77 K 59/2002-1155, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2021 č. j. 77 K 59/2002-1204, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a úpadkyně obchodní společnosti CERTUSIA, pojišťovna, a. s., se sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3 - Žižkov (z obchodního rejstříku vymazána ke dni 10. ledna 2022), jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v celém rozsahu s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivou odměnu podle čl. 28 Listiny.
2. V konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 77 K 59/2002 na majetek vedlejší účastnice řízení (úpadkyně) uplatnil stěžovatel (věřitel) přihláškou pohledávku ve výši 531 500 Kč z titulu pracovních mzdových nároků podle § 31 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 31 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), za období od 11. 2. 1999 do 30. 11. 2002. Následně byla pohledávka přezkoumána a věřitelským výborem byla odsouhlasena k výplatě celkem částka 293 856 Kč, z níž byla správcem konkursní podstaty vyplacena stěžovateli na základě částečného rozvrhu částka 132 798 Kč, jako čistá mzda za období od 11. 2. 1999 do 31. 1. 2000. Zaplacení zbývající částky se stěžovatel domáhal v soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 162/2007. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2013 č. j. 27 C 162/2007-166 (dále jen "rozsudek obvodního soudu") byla pravomocně uložena správci konkursní podstaty úpadkyně povinnost zaplatit stěžovateli částku 398 702 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení.
3. Městský soud v ústavní stížností řešeném řízení v pořadí třetím usnesením ze dne 30. 1. 2020 č. j. 77 K 59/2002-1155, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2021 č. j. 77 K 59/2002-1204, schválil konečnou zprávu o zpeněžení majetkové podstaty úpadkyně a vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty ze dne 30. 9. 2019 (dále jen "konečná zpráva"), podle které mj. odměna správce konkursní podstaty činí 2 509 308,41 Kč včetně daně z přidané hodnoty, neuspokojené náklady činí 1 966 795,41 Kč, z toho doplatek odměny správce konkursní podstaty včetně daně z přidané hodnoty činí 1 319 308,41 Kč a pohledávky stěžovatele podle výše uvedeného rozsudku obvodního soudu činí 540 047 Kč.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 30. 6. 2021 č. j. 2 Ko 30/2020-1219 změnil usnesení městského soudu tak, že schválil konečnou zprávu o zpeněžení majetku s vyúčtováním odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze dne 30. 9. 2019 mj. tak, že odměna správce konkursní podstaty činí 1 764 568,60 Kč bez daně z přidané hodnoty a dosud neuskutečněné výdaje z konkursní podstaty (neuhrazené pohledávky za podstatou) představují: - doplatek odměny správce konkursní podstaty ve výši 925 128 Kč včetně daně z přidané hodnoty; - pohledávky stěžovatele podle pravomocného rozsudku obvodního soudu ve výši 398 702 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení, náhrada nákladů řízení); - předpokládané výdaje s ukončením konkursu činí 107 440 Kč. Částka určená k rozvrhu pro věřitele pohledávek druhé třídy činí 0 Kč.
5. Vrchní soud vyšel zejména z § 30, § 31 a § 32 zákona o konkursu a vyrovnání a § 65 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce v rozhodném znění, a uvedl, že nárok na náhradu mzdy za období od 11. 2. 1999 do 31. 1. 2000 vznikl před prohlášením konkursu, tudíž nemůže mít režim pohledávky za podstatou a uspokojení, k němuž správce konkursní podstaty použil finanční prostředky ve výši 293 856 Kč (z toho 132 798 Kč jakožto náhradu čisté mzdy), v tomto (zákonném) režimu postrádalo opodstatnění. Podle vrchního soudu dále platí, že nekonal-li stěžovatel až do skončení pracovního poměru (dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty) ke dni 30. 11. 2002 u úpadkyně žádné práce, nenáležela mu za tuto dobu mzda, ani náhrada mzdy, jak dovozoval správce konkursní podstaty. Vzhledem k tomu, že správce konkursní podstaty vydal výše uvedené plnění (celkem ve výši 293 856 Kč) bez důvodu a správce konkursní podstaty se neodvolal proti rozsudku obvodního soudu, dosáhl stěžovatel "přísudku" ve výši 398 702 Kč, pročež má být odměna správce konkursní podstaty z důvodu jeho pochybení snížena moderací podle § 8 odst. 3 věty páté zákona o konkursu a vyrovnání o částku 300 000 Kč, což zhruba odpovídá nedůvodně vydanému plnění. Z důvodu moderace odměny správce konkursní podstaty jejím snížením o částku 300 000 Kč, upravil vrchní soud kalkulaci tak, že celková odměna správce konkursní podstaty činí 1 764 568 Kč bez daně z přidané hodnoty, v rámci dosud neuhrazených pohledávek za podstatou činí doplatek odměny správce 925 128 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Mezi dosud neuhrazené pohledávky za podstatou náleží rovněž pohledávka stěžovatele podle pravomocného rozsudku obvodního soudu ve výši 398 702 Kč s příslušenstvím (zahrnující přiznané úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení), jakož i správcem kalkulované předpokládané náklady související s ukončením konkursu ve výši 107 440 Kč.
6. Následné dovolání stěžovatele směřující proti měnícímu usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2023 č. j. 29 Cdo 3149/2021-1325 posoudil sice jako přípustné [srov. § 238a odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "o. s. ř.")], nicméně je odmítl jako zjevně bezdůvodné, neboť napadené rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu dodal, že stěžovatel především upozorňoval na pochybení správce konkursní podstaty ve snaze dosáhnout toho, aby výrok usnesení městského soudu o schválení konečné zprávy obsahoval též bod, podle něhož by (při nedostatku majetku v konkursní podstatě) byl povinen (neuspokojenou) pohledávku stěžovatele uhradit sám správce konkursní podstaty. V rozhodnutí o konečné zprávě se ovšem soud způsobem uspokojení pohledávek nezabývá (to je vyhrazeno případnému rozvrhovému usnesení). Na řešení otázek, jež stěžovatel formuloval v souvislosti s určením odměny správce konkursní podstaty, rozhodnutí vrchního soudu nespočívalo. Stěžovatel navíc pominul, že výrokem rozhodnutí vrchního soudu byla mezi dosud neuskutečněné výdaje z konkursní podstaty zařazena jeho pohledávka v celé dosud neuspokojené a jím požadované výši. Nejvyšší soud dále konstatoval, že napadené rozhodnutí vrchního soudu netrpí nepřezkoumatelností.
7. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Podle stěžovatele je zřejmé, že jeho pohledávka je pohledávkou pracovní ve smyslu § 31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Změna náhledu vrchního soudu, který v odůvodnění napadeného usnesení sdělil, že pohledávka stěžovatele pohledávkou za podstatou není, nýbrž je pochybením správce konkursní podstaty, pokud na tuto pohledávku cokoliv jako na pohledávku pracovní uhradil, byla pro stěžovatele překvapující. Napadené usnesení vrchního soudu je v této otázce navíc vnitřně rozporné. Zatímco v odůvodnění usnesení vrchní soud uvádí, že nejde o pohledávku pracovní, pak naopak ve výroku usnesení pohledávku stěžovatele za pohledávku za podstatou označuje. Stěžovatel se domnívá, že správce konkursní podstaty porušil rozvrhové pravidlo podle § 32 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, jakož i rovnost věřitelů dané třídy, neboť pracovní pohledávku stěžovatele uspokojil jen zčásti, ačkoliv ostatní pracovní pohledávky uspokojil zcela. Za situace, kdy pracovní pohledávka stěžovatele nebyla zcela uspokojena, přičemž správce konkursní podstaty vynakládal další finanční prostředky z majetkové podstaty, aniž by deponoval prostředky k úhradě pohledávky stěžovatele, byl dán důvod ke krácení jeho odměny za užití moderačního práva soudu podle § 8 odst. 3 věty páté zákona o konkursu a vyrovnání. Dále poukazuje na reálnou nemožnost brojit proti rozvrhovému usnesení v době jeho vydání, jakož i na délku konkursního řízení (od roku 2002) i na délku projednávání samotné konečné zprávy (od roku 2014). Vyslovuje přesvědčení, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (v ústavní stížnosti označenou) týkající se rozvrhových usnesení, povinnosti správce konkursní podstaty postupovat s náležitou odbornou péčí a dohledové činnosti konkursních soudů.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
11. Podstatou ústavní stížnosti je otázka charakteru pohledávky uplatněné stěžovatelem v konkursním řízení. Stěžovatel totiž namítá, že jeho pohledávka je pohledávkou pracovní podle § 31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, která by měla být uspokojena kdykoliv v průběhu konkursního řízení, a změna náhledu vrchního soudu na tuto otázku byla pro něj překvapující. K tomu je třeba uvést, že vrchní soud své rozhodnutí postavil na tom, že po vzdání se funkce ze strany stěžovatele ke dni 31. 1. 1998 až do skončení pracovního poměru dohodou ke dni 30. 11. 2002 žádnou práci pro úpadkyni nekonal, a proto mu nenáležela nejen mzda, jak požadoval v přihlášce pohledávky, ale ani její náhrada a ani náhrada mzdy dovozovaná správcem konkursní podstaty, neboť nešlo ani o nárok z neplatného rozvázání pracovního poměru podle § 61 nebo § 62 zákoníku práce, ani o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 130 odst. 1 zákoníku práce. Jakkoliv tedy správce konkursní podstaty při částečném rozvrhu použil z konkursní podstaty finanční prostředky na uspokojení "pracovní" pohledávky, šlo o plnění, pro které nebyl důvod. Stejně tak nebylo možno považovat za opodstatněný požadavek stěžovatele na další plnění z jeho nevykonávaného pracovního poměru. Stěžovatelovy námitky, týkající se toho, že vrchní soud pochybil, když jeho "pracovní" nároky neuspokojil, čímž porušil rozvrhové pravidlo podle § 32 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, jakož i rovnost věřitelů dané třídy, tak vycházejí z interpretace jeho vlastního přesvědčení o tom, že šlo o pracovní nároky, které ovšem nekoresponduje s tím, co vyslovil a podrobně odůvodnil vrchní soud.
12. Tvrdil-li stěžovatel, že kvalifikace jeho pohledávky jako pracovní pohledávky, tedy přednostní pohledávky, plyne mj. z rozsudku obvodního soudu, pak vrchní soud objasnil (viz bod 56 odst. 5. 1. až 5. 3 odůvodnění rozsudku), proč jej nelze považovat za rozsudek přiznávající stěžovateli jím požadované plnění za konkursní podstatou. Obvodní soud sice plnění stěžovateli označil jako plnění za podstatou, z odůvodnění jeho rozsudku však nebylo zřejmé, jak konkrétně nárok stěžovatele kvalifikoval a k jakému období přiznanou část plnění vztahoval. V tom je možné spatřovat dilema, před které byl vrchní soud postaven, a proto zřejmě vznikl (zdánlivý) rozpor mezi výrokovou částí (v níž pohledávku z rozsudku obvodního soudu řadí mezi pohledávky za podstatou) a odůvodněním (v němž ji za pohledávku za podstatou nepovažuje). Každopádně s ohledem na skutečnost, že konkurs na majetek úpadkyně byl podle § 44 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání zrušen pro nedostatek majetku (usnesení městského soudu ze dne 6. 8. 2021 č. j. 77 K 59/2002-1239), je debata nad správností postupu vrchního soudu víceméně debatou akademickou.
13. Stěžovatel rovněž namítal porušení rozvrhových pravidel (§ 32 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání) správcem konkursní podstaty, takže měla být kvůli jeho nesprávnému postupu odměna moderována ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. I když městský soud žádné pochybení správce konkursní podstaty neshledal, pročež jím předloženou konečnou zprávu jako věcně a obsahově správnou schválil, vrchní soud na některá pochybení (zejména neoprávněnou výplatu částky 293 856 Kč z titulu pracovních nároků stěžovatele) upozornil a uplatněním moderačního práva snížil odměnu správce konkursní podstaty o 300 000 Kč. Domáhal-li se stěžovatel ještě většího snížení odměny správce konkursní podstaty z důvodu pochybení při rozvrhu tak, aby z takto získaných prostředků bylo možno uspokojit jeho nároky, pak třeba poukázat na to, že způsob uspokojení pohledávek není vyhrazen pro rozhodování o konečné zprávě.
14. Nelze konečně přehlédnout, že část argumentace stěžovatele (např. námitky vztahující se k rozvrhovému usnesení, dohledové činnosti soudu nebo délce konkursního řízení) se podobně jako jeho námitky uplatněné již dříve v dovolacím řízení míjí s tím, o co v řízení, které se týká schválení konečné zprávy správce konkursní podstaty, mohlo vůbec jít, a čeho se stěžovatel mohl domáhat.
15. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v nyní posuzované věci řádně zjistily skutkový stav, zhodnotily jednotlivé okolnosti věci a dostatečně podrobně se vypořádaly s námitkami stěžovatele. V jejich rozhodnutích a postupu nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatelova argumentace představuje především pokračující polemiku se závěry obecných soudů, které učinily v rovině podústavního práva. Skutečnost, že s posouzením obecných soudů stěžovatel nesouhlasí, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu