USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v konkursní věci
úpadce CERTUSIA, pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 3, U Rajské zahrady
1912/3, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 61859478, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 77 K 59/2002, o schválení konečné zprávy o
zpeněžování majetku z konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce
konkursní podstaty, o dovolání konkursního věřitele L. Š., zastoupeného Mgr.
Petrem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, PSČ 460
01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2021, č. j. 2 Ko
30/2020-1219, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 30. ledna 2020, č. j. 77 K 59/2002-1155, ve znění
usnesení ze dne 23. dubna 2021, č. j. 77 K 59/2002-1204, Městský soud v Praze
(dále jen „konkursní soud“) schválil konečnou zprávu o zpeněžení majetkové
podstaty a vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty ze
dne 30. září 2019 (dále jen „konečná zpráva“), podle které:
[1] zpeněžení majetkové podstaty činí 23.273.984,40 Kč,
[2] výdaje majetkové podstaty činí 22.274.686,49 Kč z toho:
a/ hotové výdaje správce konkursní podstaty činí 631.483,50 Kč,
b/ odměna správce konkursní podstaty včetně daně z přidané hodnoty činí
2.509.308,41 Kč, z toho zaplacená záloha odměny včetně daně z přidané hodnoty
činí 1.190.000,00 Kč,
c/ neuspokojené náklady činí 1.966.795,41 Kč, z toho doplatek odměny správce
konkursní podstaty včetně daně z přidané hodnoty činí 1.319.308,41 Kč a
pohledávky věřitele L. Š. (dále jen „L. Š.“) dle „rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 1, č. j. 27 C 162/2007-166“, činí 540.047 Kč,
[3] předpokládané výdaje s ukončením konkursu činí 107.440 Kč,
[4] částka určená k rozvrhu podle tříd činí 0 Kč.
2. Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí konkursního soudu, když předchozí dvě
usnesení konkursního soudu (ze dne 21. dubna 2015, č. j. 77 K 59/2002-819, a ze
dne 27. prosince 2017, č. j. 77 K 59/2002-979), jimiž insolvenční soud schválil
navržené konečné zprávy, k odvolání L. Š. Vrchní soud v Praze zrušil (usnesením
ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 2 Ko 51/2015-855, a ze dne 31. července 2018,
č. j. 2 Ko 51/2015-1004) a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Konkursní soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 6. února 2002, č. j. 77 K 59/2002-9, konkursní soud
prohlásil konkurs na majetek úpadce (CERTUSIA, pojišťovna, a. s.). [2] Správce konkursní podstaty Ing. Pavel Novický předložil konečnou
zprávu o zpeněžení majetku a vyúčtování odměny hotových výdajů správce
konkursní podstaty ze dne 30. září 2019. Proti konečné zprávě vznesl podáním ze
dne 1. listopadu 2019 námitky konkursní věřitel L. Š., v nichž zejména namítal,
že jeho pohledávka, uvedená v seznamu věřitelů pod č. 298b, nebyla v konkursním
řízení zcela uspokojena, dále kritizoval podobu konečné zprávy, kterou má za
naprosto neprůkaznou, nepřehlednou a obsahující častá nepravdivá tvrzení. [3] Pohledávka L. Š. č. 298b ve výši 531.500 Kč sestávala z částky 8.500
Kč – nevyplacené mzdy od skončení pracovní neschopnosti 10. února 1999 do konce
února 1999, z částky 490.000 Kč – nevyplacené mzdy za období března 1999 až
ledna 2002, z částky 3.000 Kč – nevyplacené mzdy do 6. února 2002, z částky
30.000 Kč – nevyplacené mzdy za 60 dnů od prohlášení konkursu. L. Š. tyto
pohledávky označil jako pohledávky podle § 31 odst. 3 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), tedy jako mzdové
nároky úpadcova zaměstnance. [4] Správce konkursní podstaty dále uvedl, že L. Š. byl na základě
pracovní smlouvy ze dne 1. září 1997 jmenován do funkce ředitele regionálního
ředitelství úpadce v Liberci a od tohoto data se tak stal zaměstnancem úpadce. Funkce ředitele se vzdal k 31. lednu 1998. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze
dne 30. března. 2000, č. j. 21 C 530/1998-53, (který nabyl právní moci 24. ledna 2001) rozhodl, že pracovní poměr L. Š. u úpadce trvá. Pracovní poměr mezi
L. Š. a úpadcem tak byl ukončen až dohodou o rozvázání pracovního poměru
uzavřenou 30. listopadu 2002. [5] Vzhledem k tomu, že L. Š. od 11. února 1999 do rozvázání pracovního
poměru dohodou k 30. listopadu 2002 nevykonával pro úpadce žádnou práci,
nevzniklo mu podle správce konkursní podstaty za toto období právo na zaplacení
mzdy, tedy mzdový nárok dle § 4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za
pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (ve znění tehdy účinném), podle
kterého zaměstnanci přísluší mzda za vykonanou práci. [6] Za situace, kdy na jedné straně bylo v soudním řízení pravomocně
určeno, že pracovní poměr L. Š. u úpadce trvá, přičemž L. Š. pro úpadce žádnou
práci v uvedeném období nevykonával a od právní moci rozsudku do prohlášení
konkursu na majetek úpadce neuplatnil vůči úpadci žádný mzdový nárok,
vyhodnotil správce konkursní podstaty přihlášenou pohledávku L. Š. č. 298b jako
nárok na náhradu mzdy při neplatně rozvázaném pracovním poměru dle § 31 odst. 3
písm. g/ ZKV. [7] Kdyby přihlášenou pohledávku L. Š. správce konkursní podstaty
posoudil tak, jak navrhoval L. Š. (jako mzdový nárok dle § 31 odst. 3 písm. a/
ZKV), musel by – v situaci, kdy L. Š. nevykonával pro úpadce v uvedeném období
práci – uspokojení takového nároku odmítnout. [8] Správce konkursní podstaty se po výše uvedené úvaze rozhodl vyplatit
L. Š.
náhradu mzdy za období od skončení jeho pracovní neschopnosti, tj. ode
dne 11. února 1999 do 31. ledna 2000 (data vzniku pracovního poměru L. Š. u
nového zaměstnavatele). [9] Věřitelským výborem (schůze věřitelského výboru se konala dne 19. dubna 2004) byla na uspokojení pohledávky L. Š. jako náhrady mzdy za uvedené
období na návrh správce konkursní podstaty odsouhlasena k výplatě z konkursní
podstaty celkem částka 293.856 Kč, z níž byla dne 10. srpna 2004 vyplacena L. Š. částka 132.798 Kč jako čistá mzda za období od 11. února 1999 do 31. ledna
2000. [10] V době, kdy správce konkursní podstaty navrhoval částečný rozvrh,
o kterém rozhodl konkursní soud usnesením ze dne 27. března 2006, sp. zn. 77 K
59/2002-577 (jímž byly částečně uspokojeny pohledávky věřitelů druhé třídy),
považoval všechny pracovní pohledávky za zcela uspokojené, správci konkursní
podstaty nebylo známo, že L. Š. není s uspokojením své pohledávky spokojen a
chce se s tvrzeným nárokem obrátit na soud. [11] L. Š. podal dne 3. ledna 2007 proti správci konkursní podstaty
žalobu na zaplacení hrubé mzdy za období od 11. února 1999 do 30. listopadu
2002. Obvodní soud pro Prahu 1 správci konkursní podstaty rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č. j. 27 C 162/2007-166, uložil zaplatit L. Š. částku 398.702 Kč
spolu s úrokem z prodlení a náhradou nákladů řízení. Obvodní soud přisouzení
dané částky odůvodnil tak, že od nepromlčené části, jež byla předmětem řízení,
tj. od částky 531.500 Kč odečetl částku 132.798 Kč, kterou správce konkursní
podstaty vyplatil jako čistou náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního
poměru dle § 31 odst. 3 písm. g/ ZKV. [12] Správce konkursní podstaty, byť považoval rozhodnutí obvodního
soudu za nesprávné, nepodal proti němu odvolání, neboť již v té době (v roce
2013) byl přesvědčen, že uspokojení L. Š. nebude v konkursu možné a podané
odvolání by pouze způsobilo průtahy s ukončením konkursního řízení. [13] I přes kritické hodnocení rozsudku obvodního soudu ze dne 22. ledna
2013, respektoval správce konkursní podstaty právní názor odvolacího soudu
vyjádřený v jeho zrušujícím usnesení ze dne 31. července 2018, že výše uvedeným
pravomocným rozsudkem bylo (mimo konkurs) rozhodnuto o povinnosti správce
uspokojit předmětnou pohledávku L. Š. jako pohledávku za podstatou a zařadil ji
tak do kalkulace příjmů a výdajů uvedených v konečné zprávě jako pohledávku z
mzdového nároku, tedy jako pracovní pohledávku podle ustanovení § 31 odst. 1
ZKV. Podle správce konkursní podstaty však výtěžek zpeněžení konkursní podstaty
na úhradu této pohledávky nepostačuje.
4. Konkursní soud předloženou konečnou zprávu ze dne 30. září 2019
podrobil podrobnému srovnání s konkursním spisem a dospěl k závěru, že konečná
zpráva je věcně a obsahově správná a odpovídá konkursnímu spisu a průběhu
konkursního řízení; proto ji v souladu s § 29 odst. 3 ZKV schválil.
5. Na závěru o správnosti konečné zprávy nemohou podle konkursního soudu
nic změnit ani námitky vznesené L. Š., neboť jsou uplatněny „v zájmu nalezení
pochybení správce konkursní podstaty při uspokojování jeho pohledávky“.
Konkursní soud se tak plně ztotožnil se závěrem správce konkursní podstaty, že
pohledávka L. Š. byla uspokojena jako pracovní nárok věřitele z náhrady mzdy
při neplatném rozvázání pracovního poměru již v průběhu konkursního řízení
vyplacením částky 132.798 Kč dne 10. srpna 2004, a že jinou pohledávku, která
by mohla být uspokojena kdykoli v průběhu konkursního řízení, již L. Š. podle
přihlášky pohledávky neměl.
6. Konkursní soud rovněž dospěl k závěru, že správce konkursní podstaty
po celou dobu konkursního řízení, jakož i při úvaze o dalším postupu v
konkursním řízení (předložení návrhu na částečný rozvrh), vycházel z pravidla
uvedeného v § 32 odst. 1 ZKV, které nikterak neporušil. Podle předběžné konečné
zprávy byly v roce 2006 uspokojeny všechny v té době známé náklady konkursu,
byla ponechána rezerva na odměnu správce a rezerva na uspokojení věřitelů v
částečném rozvrhu, což vše směřovalo k ukončení konkursu a k zamezení vzniku
dalších nákladů, které by zůstaly neuspokojeny. Správce konkursní podstaty,
věřitelský výbor a konkursní soud se dozvěděli o údajném mzdovém nároku L. Š.
až v roce 2007, a to v době po schválení částečného rozvrhu, kdy výtěžek
zpeněžení konkursní podstaty byl již v roce 2006 vyčerpán a očekávaný příjem v
dalším průběhu konkursního řízení se stal marným.
7. K tomuto dále zdůraznil, že L. Š. o průběh konkursního řízení nejevil
žádný zájem, nenahlížel do spisu, neúčastnil se žádné schůze věřitelů,
neuplatnil námitky či odvolání do částečného rozvrhu.
8. K odvolání L. Š. odvolací soud v záhlaví označeným usnesením změnil
usnesení konkursního soudu tak, že schválil konečnou zprávu o zpeněžení majetku
s vyúčtováním odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze dne 30. září 2019,
tak, že:
[1] příjmy konkursní podstaty činí celkem 23.273 984,40 Kč,
[2] výdaje z konkursní podstaty (již uskutečněné) činí celkem 22.274
686,49 Kč, z toho a/ hotové výdaje správce konkursní podstaty 631.483,50 Kč
b/ záloha na odměnu správce konkursní podstaty 1.190 000 Kč včetně daně z
přidané hodnoty,
[3] odměna správce konkursní podstaty činí 1.764.568,60 Kč bez daně z
přidané hodnoty,
[4] dosud neuskutečněné výdaje z konkursní podstaty (neuhrazené
pohledávky za podstatou) představují
a/ doplatek odměny správce konkursní podstaty ve výši 925.128 Kč včetně daně z
přidané hodnoty
b/ pohledávky L. Š. dle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 22. ledna 2013, č. j. 27 C 162/2007-166, ve výši 398.702 Kč s
příslušenstvím (úroky z prodlení, náhrada nákladů řízení),
c/předpokládané výdaje s ukončením konkursu ve výši 107.440 Kč,
[5] částka určená k rozvrhu pro věřitele pohledávek druhé třídy činí 0
Kč.
9. Odvolací soud – vycházeje zejména z ustanovení § 30, § 31 a § 32 ZKV
a § 65 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce – nejprve předeslal, že s ohledem
na to, že náhrada mzdy za období od 11. února 1999 do 31. ledna 2000 vznikla
před prohlášením konkursu, nemůže mít režim pohledávky za podstatou a
uspokojení, k němuž správce konkursní podstaty použil finanční prostředky ve
výši 293.856 Kč (z toho 132.798 Kč jakožto čistou náhradu mzdy) v tomto
(zákonném) režimu postrádalo opodstatnění. Podle odvolacího soudu dále platí,
že nekonal-li L. Š. až do skončení pracovního poměru (dohodou uzavřenou se
správcem konkursní podstaty) ke dni 30. listopadu 2002 u úpadce žádné práce,
nenáležela mu za tuto dobu mzda, ani náhrada mzdy, jak dovozoval správce
konkursní podstaty.
10. Jelikož konkursní správce vydal výše uvedené plnění bez důvodu a
neodvolal se proti rozsudku obvodního soudu ze dne 22. ledna 2013, čímž L. Š.
dosáhl „přísudku“ částky 398.702 Kč, odvolací soud dospěl k závěru, že odměna
správce konkursní podstaty dle § 7 vyhlášky č. 476/1991 Sb., ve znění účinném
do 31. prosince 2007, má být snížena moderací dle § 8 odst. 3 věty páté ZKV o
částku 300.000 Kč, což zhruba odpovídá nedůvodně vydanému plnění.
11. Z důvodu moderace odměny správce konkursní podstaty jejím snížením o
částku 300.000 Kč, upravil kalkulaci tak, že celková odměna správce konkursní
podstaty činí 1.764.568 Kč bez daně z přidané hodnoty, v rámci dosud
neuhrazených pohledávek za podstatou činí doplatek odměny správce 925.128 Kč
včetně daně z přidané hodnoty. Mezi dosud neuhrazené pohledávky za podstatou
pak náleží rovněž pohledávka L. Š. dle pravomocného rozsudku obvodního soudu ze
dne 22. ledna 2013 ve výši 398.702 Kč s příslušenstvím (zahrnující přiznané
úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení), jakož i správcem kalkulované
předpokládané náklady související s ukončením konkursu.
12. Proti usnesení odvolacího soudu podal konkursní věřitel L. Š.
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, jež dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
13. Za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje dovolatel otázku, zda a
za jakých podmínek lze v poměrech zákona č. 328/1991 Sb. za užití moderačního
práva soudu zkrátit odměnu správce konkursní podstaty a tyto finanční
prostředky použít na úhradu pohledávky konkursního věřitele. Dovolatel pak
kritizuje postup odvolacího soudu, který ve výroku napadeného usnesení toliko
konstatoval, že pohledávka dovolatele je dosud neuskutečněným výdajem z
konkursní podstaty, aniž by (v odůvodnění rozhodnutí) deklaroval, že správce
konkursní podstaty způsobil dovolateli škodu vyčíslenou rozsudkem obvodního
soudu ve výši 398.702 Kč s příslušenstvím (za porušení § 8 odst. 2 a 3 ZKV) a
tato škoda má být uhrazena z povinného pojištění správce konkursní podstaty.
14. Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sp. zn. 29
Cdo 5553/2017, a ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 5268/2015), má dovolatel
řešení další otázky (na které má spočívat napadené rozhodnutí) týkající se
uspokojování pohledávek věřitelů v konkursním řízení. Dovolatel má za to, že
správce konkursní podstaty nezajistil plné uspokojení jeho pohledávky na rozdíl
od pracovních pohledávek jiných věřitelů, a tím nastala situace, že pohledávky
stejné třídy (pracovní nároky) nebyly uspokojeny tak (jak je judikováno
Nejvyšším soudem) poměrně, přičemž odvolací soud napadeným usnesením tento
nesprávný postup aproboval, čímž porušil rovnost věřitelů dané třídy.
15. Konečně dovolatel vytýká formální nedostatky obsahu konečné zprávy;
má ji za velmi stručnou a nepřezkoumatelnou, což má platit i ve vztahu k
výpočtu odměny správce konkursní podstaty. Odvolací soud se dle dovolatele
náležitě nezabýval přezkoumáním příjmů a výdajů vykázaných v konečné zprávě.
16. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o
konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1
insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před
účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy. V intencích závěrů
obsažených již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo
3409/2008, uveřejněném pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, se oněmi „dosavadními právními předpisy“ rozumí i občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007. To znamená, že v konkursní věci
zahájené před 1. lednem 2008 se pro dovolací řízení zahájené (jako v tomto
případě) po 1. lednu 2008 použijí ustanovení občanského soudního řádu o
dovolání (ustanovení § 236 až § 243d o. s. ř.) ve znění účinném do 31. prosince
2007.
17. Dovolání v dané věci směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu
a je tudíž přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s.
ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
18. Nejvyšší soud však (přípustné) dovolání odmítl podle ustanovení §
243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k otázkám předestřených
dovolatelem ustálena v následujících závěrech:
[1] Při jednání o konečné zprávě a vyúčtování dle § 29 odst. 3 ZKV nelze
zásadně vznášet jiné výhrady než ty, které byly uplatněny v zákonné
patnáctidenní lhůtě dle § 29 odst. 2 ZKV (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 397/2006). [2] Konečná zpráva neřeší otázku způsobu a rozsahu uspokojení pohledávek
konkursních věřitelů; o tom rozhoduje konkursní soud v rozvrhovém usnesení
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo
1111/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo
2106/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo
3905/2010). [3] Rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným úkonům
konkursního řízení při jeho normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho realizaci,
je již možné konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného)
spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi
konkursní věřitele podle pravidel stanovených v § 32 ZKV. Děje se tak
usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením; tímto usnesením se tudíž
rozvrh nenařizuje, ale provádí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006). [4] Podstata věcného přezkumu správnosti rozvrhového usnesení vůči
konkursním věřitelům tkví v posouzení, zda podle pravidel určených zákonem o
konkursu a vyrovnání bude mezi konkursní věřitele rozvržen dosažený výtěžek
zpeněžení majetku konkursní podstaty způsobem, jenž bude odpovídat jejich
zjištěným pohledávkám (v návaznosti na výsledky přezkumného jednání a
incidenčních sporů vyvolaných popěrnými úkony) [srov. opět usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2106/2010]. [5] Nabude-li právní moci usnesení o schválení konečné zprávy, je
zásadně vyloučeno, aby se soudy problematikou, k jejímuž řešení je konečná
zpráva primárně určena, zabývaly v konkursu později, např. při vydání
rozvrhového usnesení či při vydání usnesení o zrušení konkursu. Námitkami,
které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy, se soud v
rozvrhovém usnesení již nezabývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 29 Odo 777/2002, uveřejněné pod číslem 48/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 1750/2008, ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo
4838/2008, anebo ze dne 26. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1505/2011). [6] Při normálním průběhu konkursu (takovém, jenž končí zrušením
konkursu po splnění rozvrhového usnesení) platí, že správce konkursní podstaty
má nárok na odměnu a hotové výdaje v rozsahu, ve kterém byly pravomocně určeny
v usnesení, jímž konkursní soud schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a
výdajů správce konkursní podstaty (§ 29 odst. 3 ZKV). Jelikož odměna a hotové
výdaje správce konkursní podstaty náleží mezi pohledávky za podstatou (§ 31
odst. 2 písm. a/ ZKV), které lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení
(§ 31 odst.
1 věta první ZKV), při pravidelném běhu věcí se již rozvrhové
usnesení (vydané podle rozvrhu připraveného správcem konkursní podstaty) o
těchto pohledávkách výslovně nezmiňuje právě proto, že si je správce konkursní
podstaty předtím zúčtoval (na základě pravomocného usnesení vydaného dle § 29
odst. 3 ZKV) na vrub konkursní podstaty. Postup soudu v případě, že výtěžek zpeněžení podstaty nepostačuje ani na dosud
nezaplacené pohledávky za podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) a pracovní nároky (§ 31
odst. 3 ZKV), tedy ani na neuhrazenou odměnu a hotové výdaje správce konkursní
podstaty, upravuje (pro účely rozvrhu) ustanovení § 32 odst. 1 a 5 ZKV. I tak
se ovšem může stát, že pravomocně určená odměna a hotové výdaje správce
konkursní podstaty nebudou plně uspokojeny z majetku konkursní podstaty ani ze
zálohy na náklady konkursu. V takovém případě je konkursní soud povinen v
rozvrhovém usnesení určit, z jakých zdrojů (k čí tíži) bude zbývající část
odměny určené pravomocným usnesením soudu vydaným dle § 29 odst. 3 ZKV uhrazena
(kdo a dokdy ji má zaplatit). Takové výroky se tedy předpokládají v rámci
rozvrhového usnesení, jež je rovněž konkursním rozhodnutím (usnesením) „ve věci
samé“, proti němuž může být dovolání přípustné za podmínek formulovaných v §
238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 1 o. s. ř. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 65/2007, uveřejněného pod číslem 78/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo
3638/2008, a ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1348/2009).
20. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto
ustavených judikaturních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do
výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Z obsahu dovolání je zřejmé, že
dovolatel především upozorňuje na pochybení správce konkursní podstaty a snaží
se dosáhnout toho, aby výrok usnesení konkursního soudu o schválení konečné
zprávy obsahoval též bod, podle něhož by (při nedostatku majetku v konkursní
podstatě) byl povinen (neuspokojenou) pohledávku dovolatele uhradit sám správce
konkursní podstaty. V rozhodnutí o konečné zprávě se ovšem soud způsobem
uspokojení pohledávek nezabývá (to je vyhrazeno až případnému rozvrhovému
usnesení).
21. Na řešení otázek, jež dovolatel formuluje v souvislosti s určením
odměny správce konkursní podstaty, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Dovolatel navíc pomíjí, že výrokem rozhodnutí odvolacího soudu byla mezi dosud
neuskutečněné výdaje z konkursní podstaty zařazena jeho pohledávka v celé (jak
je patrno z obsahu konkursního spisu) dosud neuspokojené a jím požadované výši.
22. Zbývajícími námitkami dovolatel v obecné rovině vytýká odvolacímu
soudu, že se nezabýval „přezkoumáním příjmů a výdajů“ včetně odměny správce
konkursní podstaty a dále poukazuje na „nepřezkoumatelnost konečné zprávy“.
Prostřednictvím těchto výhrad dovolatel vznáší (posuzováno podle obsahu)
námitku nepřezkoumatelnosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu. V intencích
závěrů formulovaných na dané téma v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, však taková námitka nemůže obstát, když napadené
rozhodnutí zjevně není nepřezkoumatelné.
23. Nejvyšší soud závěrem podotýká, že nepřehlédl, že konkursní soud
usnesením ze dne 6. srpna 2021, č. j. 77 K 59/2002-1239, zrušil dle § 44 odst.
1 písm. d/ ZKV konkurs úpadce pro nedostatek majetku postačujícího k úhradě
nákladů konkursu (toto usnesení nabylo právní moci dne 31. srpna 2021).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu