29 Cdo
3638/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci
dlužníka Ing. J. D., zastoupeného JUDr. J. B., advokátkou, o schválení
konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty úpadce,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 K 10/2002, o dovolání 1/
dlužníka a 2/ JUDr. J. B., advokáta, jako správce konkursní podstaty dlužníka,
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. března 2008, č. j. 2 Ko
67/2006-509, takto:
I. Dovolání dlužníka proti prvnímu výroku usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 6. března 2008, č. j. 2 Ko 67/2006-509, se odmítá.
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. března 2008, č. j. 2
Ko 67/2006-509, se ve druhém výroku zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 13. dubna 2006, č. j. 22 K 10/2002-483, Krajský soud v Ostravě
(dále též jen „konkursní soud“):
1/ Zamítl námitky dlužníka (Ing. J. D.) ze dne 20. října 2006 (bod I. výroku). 2/ Schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů JUDr. J. B., správce
konkursní podstaty dlužníka, ze dne 9. února 2004, ve znění doplnění ze dne 7. prosince 2005 (dále též jen „konečná zpráva“), tak, že:
- příjmy konkursní podstaty za dobu od 30. října 2002 do 23. ledna 2004 činily
2.683.003,80 Kč,
- výdaje konkursní podstaty za dobu od 30. října 2002 do 23. ledna 2004 na
uhrazených pohledávkách za podstatou a pracovních nárocích činily 1.176.109,60
Kč,
- výdaje konkursní podstaty za dobu od 30. října 2002 do 23. ledna 2004 na
dosud neuhrazených pohledávkách za podstatou činily 316.071 Kč,
- schvaluje odměnu správce konkursní podstaty ve výši 270.289,- Kč a jeho
hotové výdaje ve výši 14.344,70 Kč (z nichž dosud není uhrazeno 2.807,- Kč). 3/ Uložil dlužníku, aby odměnu správce konkursní podstaty ve výši 270.289,- Kč
a jeho neuhrazené hotové výdaje ve výši 2.807,- Kč zaplatil správci konkursní
podstaty z prostředků, které tvořily konkursní podstatu k 22. lednu 2004, kdy
byl konkurs zrušen, do tří dnů od právní moci rozhodnutí (bod III. výroku). 4/ Zprostil správce konkursní podstaty výkonu funkce (bod IV. výroku). Soud vyšel při rozhodování z toho, že:
1/ Usnesením ze 30. října 2002 prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na
majetek dlužníka. 2/ Usnesením ze dne 22. ledna 2004 Vrchní soud v Olomouci zrušil usnesení o
prohlášení konkursu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3/ Usnesením ze dne 22. září 2004 zamítl Krajský soud v Ostravě návrh na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka. 4/ Usnesením ze dne 14. září 2005 potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesení o
zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu. Konkursní soud uvedl, že za trvání konkursu byl částečně zpeněžen majetek
konkursní podstaty, takže byl namístě postup podle § 29 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Poté, co se vyslovil ke včasným námitkám dlužníka proti konečné zprávě (jež
neshledal opodstatněnými), konkursní soud uzavřel, že za situace, kdy správce
konkursní podstaty dosáhl zpeněžením majetku konkursní podstaty částky
1.895.476,29 Kč, vyšel při určení výše jeho konkursní odměny z ustanovení § 7
vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o
konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. srpna 2006. Odměnu z počtu
konkursních věřitelů tak určil částkou 16.000,- Kč a odměnu z částky, které
bylo dosaženo zpeněžením konkursní podstaty, částkou 284.321,- Kč (vše bez daně
z přidané hodnoty, kterou správci konkursní podstaty nepřiznal). Na základě
ustanovení § 8 odst. 3 ZKV pak snížil takto určenou odměnu o 10 %, když
zohlednil, že ve věci nedošlo k rozvrhu. Dále konkursní soud dodal, že nevidí důvod pro uplatnění požadavku správce
konkursní podstaty, aby k úhradě jeho odměny a hotových výdajů byl zavázán
stát, s tím, že je lze uhradit z prostředků konkursní podstaty ke dni zrušení
konkursu.
K odvolání dlužníka (proti všem výrokům) a správce jeho konkursní
podstaty (proti třetímu výroku) Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným
usnesením:
1/ Potvrdil usnesení konkursního soudu v bodech I., II. a IV. výroku (první
výrok). 2/ Změnil usnesení konkursního soudu v bodu III. výroku tak, že dlužník je
povinen zaplatit správci konkursní podstaty odměnu ve výši 270.289,- Kč a dosud
neuhrazené hotové výdaje ve výši 2.807,- Kč, do tří dnů od právní moci
rozhodnutí (druhý výrok). Odvolací námitky dlužníka (odpovídající jeho námitkám proti konečné
zprávě), shledal odvolací soud též neopodstatněnými. Výhradu dlužníka, podle níž správce konkursní podstaty nevymáhal (jeho)
pohledávky, měl odvolací soud za nekonkrétní, protože obecně formulovanou. Také odměna správce konkursní podstaty byla podle odvolacího soudu správně
určena a následně též správně (o 10 %) snížena. Odvolací soud pak nesouhlasil s dlužníkovou námitkou, podle níž vzhledem ke
zrušení konkursu není důvod k tomu, aby správci konkursní podstaty hradil
odměnu a jeho hotové výdaje, když tyto nároky nemohou být správci konkursní
podstaty odepřeny, jak se podává též z nálezu pléna Ústavního soudu
uveřejněného pod č. 403/2002 Sb. A konečně nesouhlasil odvolací soud ani s názorem správce konkursní podstaty,
že by jeho nárok měl uspokojit stát (a nikoliv dlužník); k tomu uvedl, že před
zrušením konkursu došlo ke zpeněžení části dlužníkova majetku a dlužník není
insolventní. Změnu bodu III. výroku usnesení konkursního soudu odůvodnil odvolací soud
potřebou vymezit jinak prostředky, z nichž má být pohledávka správce konkursní
podstaty uspokojena.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání jednak dlužník (dále též jen
„první dovolatel), jednak správce jeho konkursní podstaty (dále též jen „druhý
dovolatel“). První dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu v obou výrocích, opíraje
přípustnost dovolání o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci
samé, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Konkrétně první dovolatel oběma soudům vytýká, že se nevypořádaly se
skutečností, že konkurs byl prohlášen na základě pochybení soudu, přičemž jeho
zrušení po 15 měsících od jeho prohlášení, již nemůže vrátit stav věcí na
začátek. Dovolatel uvádí, že prohlášením konkursu bylo porušeno jeho právo na
spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a za situace, kdy správce konkursní podstaty byl jmenován soudem,
by i jeho odměnu měl hradit soud, tedy stát. Soudy se podle dovolatele též nevypořádaly s jeho námitkou, že správce
konkursní podstaty při výkonu své funkce chyboval, když kroky k vypořádání
společného jmění manželů začal činit až v říjnu 2003 a do konkursní podstaty
sepsal nesprávně veškerý majetek ve společném jmění manželů. Na sklonku roku
2003 došlo rovněž k dražbě majetku dlužníka, přesto, že správce konkursní
podstaty byl informován o podání odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu. První dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého
jeho námitka, že správce konkursní podstaty nevymáhal odvolatelovy pohledávky
soudní cestou, byla obecná a nekonkrétní. K tomu uvedl, že v odvolání označil
spisovou značku sporu pravomocně skončeného u Vrchního soudu v Praze (11 Cmo
292/2005); ostatní spisové značky neuváděl, jelikož spory nejsou dosud
pravomocně skončeny. Druhý dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu ve druhém výroku, opíraje
přípustnost dovolání o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., potažmo
(vzhledem k pochybnostem, zda šlo o měnící výrok) o ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a
odst. 2 o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje druhý dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně interpretačně
překlenul mezeru v zákoně o konkursu a vyrovnání, jestliže uložil zaplatit jeho
odměnu a hotové výdaje dlužníku namísto státu. Takový závěr není podle druhého
dovolatele v souladu se závěry obsaženými v nálezu pléna Ústavního soudu
uveřejněného pod č. 403/2002 Sb. Druhý dovolatel uzavírá, že faktickým důsledkem napadeného usnesení je takřka
nedobytnost jeho pohledávky, má-li ji zaplatit dlužník. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1.
ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007).
Nejvyšší soud se nejprve věcí zabýval v rovině přípustnosti dovolání, přičemž
tomuto zkoumání podrobil v první řadě rozsahem širší dovolání dlužníka,
směřující proti všem výrokům napadeného usnesení.
Prvním výrokem napadeného usnesení potvrdil odvolací soud usnesení konkursního
soudu i v bodu IV. výroku, jímž byl správce konkursní podstaty zproštěn funkce.
Proti takovému (výroku) usnesení však dovolání objektivně není přípustné
(srov. podrobněji např. usnesení Nejvyššího soudu z 21. listopadu 2007, sp. zn.
29 Cdo 4805/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Takové usnesení odvolacího soudu totiž není usnesením ve
věci samé. Nejvyšší soud proto potud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
Prvním výrokem napadeného usnesení potvrdil odvolací soud usnesení konkursního
soudu dále i v bodu I. výroku, o „zamítnutí“ dlužníkových námitek. V této
části může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/
o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Důvod založit přípustnost dovolání závěrem, že napadené rozhodnutí má v této
části ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však Nejvyšší soud nemá.
Bod I. výroku usnesení konkursního soudu má totiž ve skutečnosti povahu výroku
o předběžné otázce (o důvodnosti, popřípadě včasnosti, námitek proti konečné
zprávě), ve vztahu k bodu II. výroku téhož usnesení o schválení konečné
zprávy. Jinak řečeno, to že námitky proti konečné zprávě nejsou opodstatněné,
popřípadě, že jsou opožděné, se projeví ve výroku usnesení o schválení konečné
zprávy a existence tohoto výroku nikterak neomezuje práva účastníka řízení při
přezkumu výroku usnesení o schválení konečné zprávy. Odvolací soud sice
pochybil, jestliže uvedený výrok jako zbytečný neodklidil (bez náhrady
nezrušil), ani tato okolnost však nemění ničeho na tom, že podstatné je, zda
došlo ke schválení konečné zprávy (bod II. výroku usnesení konkursního soudu) a
nikoli to, že konkursní soud řešil výrokem to, co mělo zůstat vyhrazeno (jen)
důvodům usnesení o schválení konečné zprávy (srov. k tomu např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Odo 1802/2006, jež je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Také v tomto
rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c/ o. s. ř.
A konečně, prvním výrokem napadeného usnesení potvrdil odvolací soud usnesení
konkursního soudu rovněž v bodu II. výroku, o schválení konečné zprávy. Ve
vztahu k této části napadeného usnesení však dovolatel nepředkládá Nejvyššímu
soudu k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na její zásadní
význam po stránce právní. Dovolání se soustřeďuje na výtku, podle níž se
odvolací soud nevypořádal se všemi výhradami dlužníka k činnosti správce
konkursní podstaty, aniž by ovšem tato argumentace ústila v požadavek na jinou
podobu výroku o schválení konečné zprávy. Nejvyšší soud tak dovolání (a to i se
zřetelem ke skutkovému charakteru uplatněných námitek) i v této části odmítl
podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
Druhý výrok napadeného usnesení je z pohledu dlužníka usnesením, jímž odvolací
soud změnil usnesení soudu prvního stupně („změna“ podoby tohoto výroku vedla
tomu, že povinnost dlužníka k úhradě pohledávky správce konkursní podstaty se
nevázala jen k uspokojení „z prostředků, které tvořily konkursní podstatu k 22.
lednu 2004“). Tento výrok má rovněž povahu usnesení „ve věci samé“ (srov.
shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo
65/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu),
takže dlužníkovo dovolání je potud přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a/ o.
s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Z pohledu druhého dovolatele (správce konkursní podstaty) je druhý výrok
napadeného usnesení (podle obsahu) usnesením, jímž odvolací soud potvrdil
usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Jeho „změna“ je totiž oproti
usnesení konkursního soudu pro tohoto dovolatele příznivější. Dovolání druhého
dovolatele pak Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení § 238a odst.
1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Zásadní právní význam druhého výroku napadeného rozhodnutí spatřuje Nejvyšší
soud v tom, že odporuje závěrům, které k téže otázce (Kdo má být zavázán k
úhradě odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty poté, co bylo
konkursní řízení, v němž již byl předtím prohlášen a posléze zrušen konkurs,
skončeno bez opětovného prohlášení konkursu?) přijal v jiném svém rozhodnutí.
V rozsahu, v němž jsou dovolání přípustná, se jimi Nejvyšší soud zabýval
především v rovině právního posouzení věci.
Ve výše již označeném usnesení sp. zn. 29 Cdo 65/2007 Nejvyšší soud řešil
situaci, jež se od situace posuzované v této věci skutkově lišila v zásadě jen
tím, že konkursní řízení bylo nakonec ukončeno zastavením řízení pro zpětvzetí
návrhu na prohlášení konkursu. V tomto usnesení, na něž v podrobnostech
odkazuje a od kterého nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci, zformuloval
následující závěry:
1/ Také v případě, že účinky zrušení konkursu byly vyvolány usnesením, kterým
odvolací soud změnil nebo zrušil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení
konkursu (§ 44a odst. 1 ZKV), je soud prvního stupně povinen rozhodnout o
nákladech konkursu (§ 44a odst. 3 ZKV) a tudíž i o odměně a hotových výdajích
správce konkursní podstaty (co do výkladu pojmu „náklady konkursu“ vyšel
Nejvyšší soud ze svého usnesení ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo
1111/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2007,
pod číslem 170).
2/ Ze žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání však neplyne, že by
takto určenou odměnu a hotové výdaje správce konkursní podstaty měl uhradit
dlužník.
3/ Při absenci výslovné úpravy v dotčeném směru nelze dlužníka, jehož úpadek
nebyl osvědčen prohlášením konkursu na jeho majetek (v důsledku toho, že
usnesení o prohlášení konkursu bylo odklizeno některým z opravných prostředků)
a ohledně kterého bylo konkursní řízení ukončeno, aniž k takovému prohlášení
konkursu (znovu) došlo, zavázat k úhradě odměny a hotových výdajů osoby, která
mu byla (jako správce jeho majetku) vnucena soudním rozhodnutím, jež v mezích
dalšího instančního přezkumu neobstálo.
4/ Není-li možné pokrýt určenou, leč dosud neuspokojenou, odměnu a hotové
výdaje správce konkursní podstaty ze zálohy na náklady konkursu, pak je v
intencích závěrů obsažených v nálezu pléna Ústavního soudu uveřejněném pod
číslem 403/2002 Sb. k úhradě těchto částek takovému správci povinen stát.
Druhý výrok napadeného usnesení těmto závěrům odporuje a obě dovolání jsou
proto v uvedené části opodstatněná.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) usnesení odvolacího soudu ve druhém výroku zrušil a věc potud vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s.
ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu