29 Odo 1802/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v konkursní věci
úpadkyně G. J., s. r. o., zastoupené JUDr. F. Z., advokátem, o schválení
konečné zprávy o zpeněžování majetku z konkursní podstaty a o vyúčtování odměny
a výdajů správce konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 46 K 23/2002, o dovolání úpadkyně proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. srpna 2006, č. j. 1 Ko 199/2006-489, takto:
I. Řízení o dovolání úpadkyně proti prvnímu výroku usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. srpna 2006, č. j. 1 Ko 199/2006-489, se zastavuje.
II. Dovolání úpadkyně proti třetímu výroku usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. srpna 2006, č. j. 1 Ko 199/2006-489 a proti druhému výroku
tohoto usnesení v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen výrok usnesení soudu
prvního stupně o vrácení zálohy na náklady konkursu a bez náhrady vypuštěn
výrok usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí námitek jednatele úpadkyně, se
odmítá.
III. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. listopadu
2005, č. j. 46 K 23/2002-466, v bodu II. výroku o schválení konečné zprávy a v
navazujícím bodu III. výroku o vrácení zálohy na náklady konkursu a usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2006, č. j. 1 Ko 199/2006-489 ve druhém
výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v
bodu III. výroku a změnil je v bodu II. výroku, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 18. listopadu 2005, č. j. 46 K 23/2002-466, zamítl Krajský
soud v Ústí nad Labem námitky jednatele úpadkyně A. V. ze dne 29. dubna 2005
(bod I. výroku).
Dále soud schválil (bod II. výroku) konečnou zprávu o zpeněžování majetku z
konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty
(dále též jen „konečná zpráva“), podle které:
1/ příjmy konkursní podstaty činí 16.307.762,- Kč,
2/ výdaje konkursní podstaty činí 19.488.075,- Kč, z toho:
a/ odměna správce konkursní podstaty 2.109.340,- Kč
(122.612,- Kč pro Mgr. D. T. /první správce konkursní podstaty úpadkyně/ a
1.986.728,- Kč /včetně 317.209,- Kč na náhradě za daň z přidané hodnoty/ pro
P. konkursní správce v. o. s. /stávající správkyně konkursní podstaty
úpadkyně/),
b/ k uspokojení oddělených věřitelů 8.154.391, Kč,
3/ zůstatek k rozvrhu činí 3.491.158,- Kč s tím, že v rozvrhu budou částečně
uspokojeny pouze pohledávky za podstatou, přičemž pro rozdělení mezi konkursní
věřitele první a druhé třídy zbývá částka 0,- Kč.
Soud rovněž rozhodl o vrácení zálohy na náklady konkursu ve výši 50.000,- Kč
navrhovateli konkursu V. J. a v souvislosti s tím jmenovaného vyzval ke sdělení
čísla účtu, na který má být záloha vrácena (body III. a IV. výroku).
K odvolání úpadkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodl,
že soudce JUDr. J. B. není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 K 23/2002 (první výrok) a
potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodu III. výroku (druhý výrok).
V bodech I. a II. výroku odvolací soud „změnil“ usnesení soudu prvního stupně
tak, že schválil konečnou zprávu, podle které:
1/ výdaje z konkursní podstaty činí 19.426.769,- Kč, z toho:
a/ odměna správce konkursní podstaty 2.048.034,- Kč
(61.306,- Kč pro prvního správce konkursní podstaty úpadkyně T. a 1.976.728,
Kč pro stávající správkyni konkursní podstaty úpadkyně),
b/ k uspokojení oddělených věřitelů je určeno 8.154.391,- Kč a
c/ zůstatek k rozvrhu činí 3.552.464,- Kč (druhý výrok).
Odvolání úpadkyně proti bodu IV. výroku usnesení soudu prvního stupně pak
odvolací soud odmítl (třetí výrok).
K prvnímu výroku odvolací soud uzavřel, že nezjistil žádné skutečnosti svědčící
o podjatosti JUDr. J. B.
Ke druhému výroku odvolací soud uvedl, že okolnosti vztahující se k prohlášení
konkursu (doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele, osvědčení
dlužníkova úpadku apod.) nejsou podstatné pro posouzení konečné zprávy,
respektive pro posouzení důvodnosti odvolání proti usnesení, jímž byla konečná
zpráva schválena.
Dodal, že správnost usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně může být
zásadně přezkoumána jen v odvolacím řízení, nikoli již v dalších fázích řízení.
Ze stejných důvodů měl odvolací soud v dané fázi řízení za irelevantní námitky
týkající se doručování písemností (tvrzení, že písemnosti určené úpadkyni
přebíral správce konkursní podstaty).
Za účelový pokládal odvolací soud požadavek, aby správce konkursní podstaty
odporoval právnímu úkonu, jímž byly na třetí osobu převedeny pozemky úpadkyně,
zdůrazňuje, že to byl právě jednatel úpadkyně A. V., který příslušnou smlouvu s
nabyvatelem uzavřel a že odpůrčí žalobu podle § 16 odst. 1 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), může vedle správce
konkursní podstaty úpadkyně podat také každý z konkursních věřitelů.
Důvod k revokaci předložené konečné zprávy tedy odvolací soud neshledal v
tvrzení úpadkyně, že správce konkursní podstaty a konkursní věřitelé pochybili,
jestliže neodporovali právnímu úkonu, který učinila sama úpadkyně.
Za důvodné však odvolací soud pokládal námitky týkající se výše odměny
přiznané bývalému (prvnímu) správci konkursní podstaty úpadkyně T.; na tomto
základě odměnu určenou tomuto správci soudem prvního stupně snížil o 50 %.
K tomu poukázal na důvody usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. června 2003,
č. j. 46 K 23/2002-466 (správně jde o usnesení na č. l. 187), jímž byl tento
správce konkursní podstaty zproštěn výkonu funkce (proto, že se zdržoval v
cizině a neskýtal záruku, že bude při výkonu funkce vystupovat osobně a
postupovat s odbornou péčí), uváděje, že již samo toto zjištění odůvodňuje
snížení odměny ve smyslu § 8 odst. 3 ZKV.
Výslech bývalého správce konkursní podstaty úpadkyně k vysvětlení nákladů
konkursu a okolností týkajících se prodeje majetku úpadkyně nepokládal odvolací
soud za nezbytný, jestliže zástupce věřitelů schválil postup správců
konkursních podstat a podpisem na konečné zprávě vyjádřil, že k ní nemá
námitek.
Posléze odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně dostál povinnosti ověřit
účelnost položek vyúčtovaných (nynějším) správcem konkursní podstaty úpadkyně
v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o konečné správě.
Za popsaného stavu odvolací soud uvedl, že ve vztahu k bodům I. a II. výroku
usnesení soudu prvního stupně je jeho usnesení „de facto“ potvrzujícím, neboť
změny (snížení) doznala toliko odměna pro prvního správce konkursní podstaty
úpadkyně a o sumu, o kterou byla odměna tomuto správci snížena, se zvýšila
částka určená k rozvrhu. Zároveň byla vypuštěna pasáž o „zamítnutí“ úpadcových
námitek a konstatování týkající se způsobu uspokojování jednotlivých skupin
konkursních věřitelů, které náleží až rozvrhovému usnesení.
To, že potvrdil bod III. výroku usnesení soudu prvního stupně, odůvodnil
odvolací soud poukazem na ustanovení § 32 odst. 6 (správně odst. 5) ZKV.
Ke třetímu výroku svého usnesení odvolací soud uzavřel, že odvolání proti bodu
IV. výroku usnesení soudu prvního stupně v této části směřuje proti rozhodnutí
vydanému v rámci dohlédací činnosti soudu, proti němuž není odvolání přípustné
(§ 66b odst. 2 ZKV).
Proti usnesení odvolacího soudu podala úpadkyně dovolání, jež má za přípustné
dle § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“); usnesení napadá „v plném rozsahu“ a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka především uvádí, že od samého začátku konkursu existují indicie o
tom, že jde o konkurs zmanipulovaný tzv. severočeskou konkursní mafií.
První správce konkursní podstaty T. je trestně stíhán současně se soudcem B. a
soudkyně Z., která rozhodovala o vyhlášení konkursu, byla uplacena prvním
správcem konkursní podstaty. Tento správce jí totiž - jak sama přiznala -
zaplatil zájezd do L. v hodnotě 100 tisíc Kč. Proto také byla proti
rozhodnutím, jež soudkyně Z. v konkursu vydala, podána žaloba pro zmatečnost
opírající se o ustanovení § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. a vycházející z
obsahu televizního pořadu televize N. „N. v. o.“ odvysílaného 19. dubna 2005.
V tomto pořadu - uvádí dovolatelka - přiznal první správce konkursní podstaty
T., že soudkyně Z. byla při prohlášení konkursu a při přijetí dalších
rozhodnutí, např. při schválení přímého prodeje golfového hřiště, zmanipulována
úplatkem nebo úplatky.
V řízení o žalobě pro zmatečnost, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 68 Cm 100/2005, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11.
září 2006 (jde o usnesení č. j. Nco 178/2005-35) o vyloučení soudců onoho soudu
(včetně pobočky v Liberci) z projednávání a rozhodování věci.
V případech napadených v souvislosti s působením tzv. konkursní mafie,
souvisejících s konkursní agendou Krajského soudu v Ústí nad Labem (a tedy i u
konkursu dovolatelky) je pak třeba - pokračuje dovolatelka - zohlednit
mimořádné aspekty dané věci. Soudce B. s jehož jménem je působení skupiny
organizovaného zločinu provádějící zmanipulované konkursy spojováno, byl
kolegou soudkyně Z. po několik let. Právě soudkyni Z. označil korunní svědek v
trestním řízení s touto skupinou (první správce konkursní podstaty T.) za další
ze soudců, s nimiž skupina spolupracovala a uvedl v jejím případě i konkrétní
případy uplácení, respektive ovlivňování. Takové jednání soudkyně Z. označil za
neslučitelné s výkonem funkce i předseda Krajského soudu v Ú. n. L., s tím, že
ke kárnému řízení v tomto případě nedošlo jen pro uplynutí objektivní promlčecí
doby do zveřejnění případu.
Soudce B. převzal od soudkyně Z. (vyloučené z projednávání a rozhodování této
věci usnesením Vrchního soudu v Praze z 11. července 2005), která je podle
rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem jeho zástupkyní v jím vedených
řízeních (tedy i v této věci), podle rozvrhu práce za poslední roky většinu
její agendy a je tedy jejím blízkým kolegou. Vyjádření soudce B., že je
nepodjatý mj. proto, že byl ustanoven soudcem až po prohlášení konkursu na
majetek dovolatelky, je s ohledem na výše uvedené irelevantní, uzavírá
dovolatelka.
V daných souvislostech dovolatelka poukazuje na odůvodnění výše označeného
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2006, konkrétně na pasáž, podle
které:
„Není důvodu pochybovat o tom, že tito soudci, kteří se přes uvedené okolnosti
necítí být podjatí, jsou k soudkyni ve vztazích, které jejich poměr k věci
nezatěžují. Uvedené ustanovení však nestojí na tom, zda subjektivně je ten
který soudce odhodlán rozhodovat ve věci nestranně, ale zda jsou dány takové
objektivní okolnosti, které zakládají důvod k pochybnostem o jejich
nepodjatosti.“
Podle dodatku číslo 10 rozvrhu práce Krajského soudu v Ú. n. L. na rok 2006 ze
dne 13. října 2006 byla předchozího dne jmenována soudkyní krajského soudu
někdejší státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ú. n. L. JUDr.
E. S., která 3. října 2002 vstoupila do konkursního řízení dovolatelky podle §
35 odst. 1 písm. k/ o. s. ř. Ta měla jít podle jeho vlastní „policejní“
výpovědi „na ruku“ prvnímu správci konkursní podstaty dovolatelky T.
Za těchto okolností dovolatelka trvá - v souladu se stanoviskem Vrchního
státního zastupitelství v Praze z 13. dubna 2006 - na tom, že konkursní řízení
není možné objektivně projednat u Krajského soudu v Ú. n. L. a že z
projednávání a rozhodování věci by měli být vyloučeni všichni soudci tohoto
soudu, tedy i soudce B.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že z
projednávání a rozhodování její konkursní věci nebyli vyloučeni soudci, u
kterých jsou dány takové objektivní okolnosti, které zakládají důvod k
pochybnostem o jejich nepodjatosti.
K tomu, že se její jednatel vzdal práva odvolání proti usnesení o prohlášení
konkursu, dovolatelka vyslovuje mínění, že u zmanipulovaných konkursů šlo o
stejný scénář, kdy skupina prvního správce konkursní podstaty předkládá
statutárním zástupcům předtištěné vzdání se práva odvolání do prohlášení
konkursu a „nutí je k podpisu pod nátlakem nebo úskočnými manévry, kdy slibují
vše možné“, jen aby vzdání se práva odvolání bylo podepsáno.
Dovolatelka rovněž uvádí, že jí byla - jako účastníku konkursního řízení -
dlouhodobě a systematicky upírána zákonem daná práva „nedoručováním
korespondence, resp. vlastně celé řízení je provázeno hrubými závadami v
doručování“.
V první části konkursu - pokračuje dovolatelka - toleroval soud praxi, při
které zásadní konkursní korespondenci přebíraly jménem úpadkyně jiné osoby než
její jednatel, coby jediná k tomu oprávněná osoba. Žádného jiného „statutárního
zástupce“ úpadkyně neměla a její jediný jednatel (A. V.) nikdy nezmocnil u Č.
p., s. p. ani jinde nikoho jiného k přebírání doporučených zásilek či zásilek
určených do vlastních rukou úpadkyně. Z „dodejek těchto dopisů založených ve
spise“ je podle dovolatelky patrno, že klíčové zásilky přebíraly jiné osoby a
zásilky tedy nebyly řádně doručeny.
Jako příklad uvedeného postupu označuje dovolatelka zásilku „46 K 23/2002-40
usn. Ja“, dále usnesení o prohlášení konkursu (zásilku „46 K 23/2002-45 usn.
Ja“) a zásilku „46 K 23/2002 - sdělení Ja“. K usnesení o prohlášení konkursu
akcentuje, že toto usnesení jí nebylo doručeno do vlastních rukou ve smyslu §
13 odst. 4 ZKV.
Poznamenává dále, že ačkoli její jednatel dne 24. října 2002 výslovně požádal
soud o doručování soudní korespondence úpadkyně na jeho adresu soud přesto dále
zasílal úpadkyni písemnosti na adresu jejího sídla (tedy objektu, ze kterého
byli jednatel a majitelé úpadkyně vyhnáni ochrankou prvního správce konkursní
podstaty T. a do kterého úpadkyně neměla přístup, o čemž soud věděl).
Na adrese sídla úpadkyně přebíraly její korespondenci buď osoby smluvně spojené
s prvním správcem konkursní podstaty (Z. H.) a později jednatel stávající
správkyně konkursní podstaty, anebo se zásilky vracely jako nepřebrané a
nedoručené. Tímto způsobem - uvádí dovolatelka - byly zásadně popřeny základní
principy soudního řízení a přímo soudem byla poškozena práva úpadkyně jako
účastnice řízení.
Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem, označil-li její námitky ohledně
doručování za irelevantní a uvedl-li, že oprávněnost těchto námitek zkoumá
konkursní soud v rámci své dohlédací činnosti a proti takto vydaným
rozhodnutím že není odvolání přípustné.
Schválením konečné zprávy v této fázi konkursu dojde dle dovolatelky „mimo vší
pochybnost i de facto“ k legalizaci trestné a protiprávní činnosti, která její
konkurs provází. První správce konkursní podstaty se doznal k rozsáhlé trestné
činnosti ve zmanipulovaných konkursech vyhlašovaných Krajským soudem v Ú. n. L.
a v současnosti je trestně stíhán a pod policejní ochranou. Ve své výpovědi
uvedl, že ovlivňoval i soudkyni Z. a poskytl jí mimo jiné jako úplatek zájezd
do L. Soud prvního stupně přesto (za následné tolerance odvolacího soudu)
odmítl návrh úpadkyně (podpořený stanoviskem Vrchního státního zastupitelství v
P. z 13. dubna 2006), aby první správce konkursní podstaty byl vyslechnut k
objasnění svých aktivit v jejím konkursu.
Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na trestní řízení související s jejím
konkursem, vedená proti jejímu jednateli A. V. a proti zmocněnci prvního
správce konkursní podstaty D. M. Posledně jmenovaný měl k činnosti, pro kterou
je stíhán, použít ochranku. Náklady na tuto ochranku jsou součástí výdajů
uvedených v konečné zprávě, takže schválením konečné zprávy dojde k tomu, že
„trestná činnost bude de facto legalizována a honorována jejím pachatelům“.
Obdobně pokládá dovolatelka za nesprávné a rozporné s dobrými mravy, aby částka
50.000,- Kč byla vrácena navrhovateli konkursu V. J., jenž sám doznal, že návrh
na konkurs podal s vědomě nekalými úmysly.
Dle dovolatelky je nepochybné a výpovědí prvního správce konkursní podstaty
Thonata najisto postavené, že zástupce věřitelů spolupracoval s prvním správcem
konkursní podstaty a že společně poškozovali úpadkyni tím, že vědomě
„snižovali konkursní podstatu“. Za poškození věřitelů pokládá dovolatelka
vyplacení odměny ochrance i schválení odměny prvnímu správci konkursní podstaty
a zástupci věřitelů.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka i v tom, že
„je neslučitelné, aby osoby páchající trestnou činnost na úkor úpadce a
věřitelů a ti pak byli odkazováni na náhradu škody vůči státu. Nyní se odvolací
soud odvolává na schvalovací úkony zástupce věřitelů v konkursu a po právní
moci výše uvedených rozhodnutí se legalizuje trestná činnost všech
zúčastněných“.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007).
Dovolatelka napadá usnesení odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy i v jeho
prvním a třetím výroku a v té části druhého výroku, kterou odvolací soud
potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodě III. výroku o vrácení zálohy na
náklady konkursu.
První výrok je rozhodnutím vrchního soudu o vyloučení soudce krajského soudu (o
tom, zda je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci). Podle letité a
ustálené judikatury Nejvyššího soudu ovšem platí, že rozhoduje-li vrchní soud
o vyloučení soudce krajského soudu, není jeho rozhodnutí rozhodnutím
odvolacího soudu. Funkční příslušnost k projednání dovolání proti takovému
rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje (shodně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2001, pod číslem 129 nebo důvody
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 11/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Řízení o „dovolání“ proti prvnímu výroku napadeného
usnesení proto Nejvyšší soud zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro
nedostatek funkční příslušnosti jakéhokoli soudu k projednání takového
opravného prostředku.
Třetí výrok je rozhodnutím vrchního soudu o (částečném) odmítnutí odvolání jako
nepřípustného. V tomto rozsahu Nejvyšší soud - vycházeje opět ze své letité a
ustálené judikatury - dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.
s. ř., jelikož není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního
řádu, jež přicházejí v úvahu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 174). Chtěla-li se dovolatelka
domoci věcného přezkumu tohoto výroku napadeného usnesení, měla proti němu
podat žalobu pro zmatečnost (srov. § 229 odst. 4 o. s. ř.).
Dovolání není (objektivně nemůže být) přípustné ani v rozsahu, v němž odvolací
soud druhým výrokem napadeného usnesení potvrdil usnesení soudu prvního stupně
v bodu III. výroku o vrácení zálohy na náklady konkursu navrhovateli konkursu
V. J. Potud opět nejde o žádný z případů, ve kterých občanský soudní řád
dovolání proti usnesení odvolacího soudu připouští. K tomu, aby přípustnost
dovolání v tomto rozsahu mohla být založena úvahou dovolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., není splněna podmínka, aby šlo o usnesení
odvolacího soudu, jímž se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně „ve věci
samé“. Usnesení o vrácení zálohy na náklady konkursu usnesením „ve věci samé“
není. Nejvyšší soud proto i v této části dovolání bez dalšího odmítl podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
V rozsahu, v němž odvolací soud druhým výrokem napadeného usnesení „změnil“
usnesení soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku, má - posuzováno z
obsahového hlediska, jež je určující - charakter „měnícího“ usnesení pouze ta
část druhého výroku, kterou se bez náhrady vypouští bod I. výroku usnesení
soudu prvního stupně o zamítnutí námitek jednatele úpadkyně. V tomto rozsahu je
dovolání - bez dalšího - přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s.
ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud je
nicméně i v této části odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně
bezdůvodné. Bod I. výroku usnesení soudu prvního stupně má totiž ve skutečnosti
povahu výroku o předběžné otázce (o důvodnosti, popřípadě včasnosti, námitek
proti konečné zprávě), ve vztahu k bodu II. výroku téhož usnesení o schválení
konečné zprávy. Jinak řečeno, to že námitky proti konečné zprávě nejsou
opodstatněné, popřípadě, že jsou opožděné, se projeví ve výroku usnesení o
schválení konečné zprávy a odklizení („změna“) bodu I. výroku nikterak
neomezuje práva účastníka řízení při přezkumu výroku usnesení o schválení
konečné zprávy.
Ta část druhého výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud „změnil“
usnesení soudu prvního stupně v bodu II. výroku o schválení konečné zprávy, má
- jak správně rozpoznal i odvolací soud - ve vztahu k dovolatelce ve
skutečnosti charakter „potvrzujícího“ usnesení; k obsahové změně usnesení
soudu prvního stupně tu totiž došlo (byť z pohledu dovolatelky nedostatečně)
jen ku prospěchu dovolatelky; částka určená jako odměna prvního správce
konkursní podstaty byla snížena o 61.306,- Kč, což se současně projevilo (ve
stejném rozsahu) zvýšením částky určené k rozvrhu mezi věřitele úpadkyně. Z
uvedeného plyne, že v dotčeném rozsahu může být dovolání přípustné jen na
základě předběžné úvahy dovolacího soudu o tom, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (podle ustanovení § 238a odst. 1
písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve znění rozhodném v době podání dovolání, ve
spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud podotýká, že pro otázky, jež výslovně formulovala v dovolání jako
zásadního právního významu sama dovolatelka, důvod připustit dovolání nemá.
První z těchto otázek (že z projednávání a rozhodování její konkursní věci
nebyli vyloučeni soudci, u kterých jsou dány takové objektivní okolnosti, které
zakládají důvod k pochybnostem o jejich nepodjatosti) ve skutečnosti směřuje k
přezkoumání existence tzv. zmatečnostní vady řízení uvedené v § 229 odst. 1
písm. e/ o. s. ř. (toto ustanovení spojuje zmatečnost pravomocného rozhodnutí
soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, se
skutečností, že o věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící).
Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., takže jejich prostřednictvím na
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci
samé vůbec usuzovat nelze. K posouzení důvodnosti takové výhrady slouží (za
zákonem stanovených podmínek) žaloba pro zmatečnost (srov. shodně za mnohá
např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Druhá z položených otázek (formulovaná ostatně - jak se podává z doslovné
citace výše - ve zkomolené podobě), je rovněž právně bezvýznamná. To, že
usnesení o schválení konečné zprávy nemá nikdy ten význam, že by se jím
„legalizovala“ trestná činnost osob zúčastněných na konkursním řízení v jeho
předchozích fázích, je natolik samozřejmé a triviální (plynoucí přímo z
ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání o povaze usnesení), že jen proto
důvod dovolání připustit dán není.
Nejvyšší soud dále poznamenává, že - jakkoli je její dovolání argumentačně
obsáhlé - dovolatelka uplatněné argumenty výslovně nepřipíná k žádnému z
dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s.
ř. V rovině námitek k osobě soudce B. a námitek založených na odnětí procesních
práv v souvislosti s doručováním písemností přitom z obsahového hlediska zjevně
uplatňuje tzv. zmatečnostní vady řízení (srov. ustanovení § 229 odst. 1 písm.
e/ a odst. 3 o. s. ř.), k jejichž uplatnění - jak zmíněno výše - slouží zásadně
žaloba pro zmatečnost a které proto ani nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
Z obsahového hlediska však je možné dovolání zčásti pojmout též jako kritiku
(jakkoli v rovině právní kritiku nekonkrétní a povšechnou) správnosti právního
posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen způsobilý dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Jediným důvodem, pro který Nejvyšší soud při výše popsaných nedostatcích
dovolání (v rozsahu popsaném výše) přesto připustil, je skutečnost, že probíhá
trestní stíhání bývalého správce konkursní podstaty úpadkyně a soudce téhož
soudu prvního stupně (soudce B.) pro skutky spočívající v manipulaci některých
konkursů prohlašovaných u soudu prvního stupně. Za této výjimečné situace (a
to i s přihlédnutím k tvrzením dovolatelky naznačujícím nevhodné propojení
těchto osob a soudkyně, která konkurs na její majetek prohlašovala), Nejvyšší
soud uzavírá, že věcný přezkum dovolacích námitek v mezích způsobilých
dovolacích důvodů je žádoucí (má obecnější přesah) vzhledem k tomu, jak
výrazným způsobem činnost stíhaných osob zpochybnila důvěru účastníků řízení i
veřejnosti v nestranné a nezávislé vedení těch konkursů, v nichž působily
(lhostejno, že případně nešlo o věci, jež by byly předmětem onoho trestního
stíhání).
U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám
řízení uvedeným v § 242 odst. 3 o. s. ř., mezi něž se řadí i tzv. zmatečnostní
vady ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e/ a odst. 3 o. s. ř. Existence těchto vad
pak musí plynout z obsahu spisu a o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů
je případně postiženo zmatečností, nelze v dovolacím řízení provádět dokazování
(srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 86/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 29 ZKV správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o
zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny
a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje
vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v
průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou
zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní
po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a
vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne,
kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou
proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování projedná
soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří
podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí
a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3).
Již na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelka s věcným přezkumem
napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně spojuje nepřiměřená očekávání,
což se projevuje i v šíři námitek, jež proti napadenému rozhodnutí vznesla.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že konkursní řízení
se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž první, přípravná, fáze
počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu,
druhá, realizační, fáze se v době od prohlášení konkursu do podání konečné
zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů,
zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto
majetku a třetí, závěrečná, fáze počínající rozvrhovým usnesením, postihuje
vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu
(srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 95/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Platí proto, že stejně jako se nezabývá správností procesního postupu soudu
předcházejícího vydání usnesení o prohlášení konkursu, ani správností
rozhodnutí o prohlášení konkursu, případně rozhodnutí je potvrzujícího, při
zkoumání důvodů pro zrušení konkursu podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV
(srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 29/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), neřeší soud tyto otázky (vyhrazené výlučně opravným
prostředkům proti usnesení o prohlášení konkursu) ani v usnesení o schválení
konečné zprávy.
Jinak řečeno, pro prověření správnosti procesního postupu soudu předcházejícího
vydání usnesení o schválení konečné zprávy o zpeněžení majetku z podstaty a o
vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty a pro prověření
správnosti takového usnesení jsou právně bezcenné námitky, jež zpochybňují
správnost procesního postupu soudu (doručování soudních písemností)
předcházejícího vydání usnesení o prohlášení konkursu, nebo vlastní správnost
rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Jen pro úplnost a bez významu pro výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud v
této souvislosti poukazuje na to, že sama dovolatelka podle obsahu spisu
uznává, že usnesení o prohlášení konkursu jí bylo doručeno nejpozději 28.
července 2004 (srov. č. l. 315), přičemž odvolací soud v napadeném usnesení v
této souvislosti poukázal i na to, že odvolání úpadkyně proti usnesení o
prohlášení konkursu (č. l. 315-316) bylo odmítnuto (usnesením Vrchního soudu v
Praze ze dne 8. prosince 2004, č. j. 1 Ko 605/2004, 619/2004-402) jako
nepřípustné, vzhledem k tomu, že úpadkyně se práva odvolání předtím vzdala.
Lze doplnit, že podle kopie protokolu o trestním oznámení, založené na č. l.
85-87 spisu, disponoval jednatel úpadkyně usnesením o prohlášení konkursu již
6. září 2002; v protokolu se totiž uvádí, že jmenovaný přikládal k oznámení
(též) kopii usnesení o prohlášení konkursu (2 listy) - srov. č. l. 87.
Nejvyšší soud dále uvádí, že z obsahu spisu se nepodává ani existence
zmatečnostní vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (neplyne z
ní, že by usnesení o schválení konečné správy vydal vyloučený soudce). V
tvrzeních obsažených v dovolání Nejvyšší soud důvod pochybovat ve smyslu § 14
o. s. ř. o nepodjatosti soudce soudu prvního stupně JUDr. J. B. nespatřuje a v
tomto ohledu poukazuje též na přiléhavou argumentaci napadeného usnesení v
části týkající se úpadkyní vznesené námitky podjatosti tohoto soudce.
Dovolání je přesto důvodné.
Podle ustanovení § 8 ZKV (ve znění účinném v době schválení konečné zprávy, jež
později nedoznalo změn), správce je povinen při výkonu funkce postupovat s
odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu
ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní
společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce
správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít
smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v
souvislosti s výkonem funkce správce (odstavec 2). Správce má nárok na odměnu a
na náhradu hotových výdajů; tento nárok správce, je-li plátcem daně, se zvyšuje
o částku odpovídající této dani, kterou je správce povinen z odměny a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Do náhrady hotových
výdajů se zahrnují i náklady na péči o spisovnu a archiv úpadce. Dohody správce
uzavřené s účastníky řízení o jiné odměně nebo náhradě jsou neplatné.
Vyúčtování odměny a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při
zrušení konkursu; předtím mu soud může povolit zálohy. Soud může podle
okolností případu konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu
přiměřeně zvýšit nebo snížit. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na
základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho
výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má
být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování. Činnosti k nimž je správce
povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem
věřitelského výboru (odstavec 3).
Ustanovení § 8 odst. 2 ZKV ve výše citované podobě platilo též v době, kdy byl
bývalý správce konkursní podstaty úpadkyně T. zproštěn výkonu funkce, přičemž
ustanovení § 8 odst. 3 ZKV tehdy rovněž obsahovalo větu opravňující soud k
tomu, aby podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního
předpisu přiměřeně zvýšil nebo snížil.
Úpadkyně již ve včasných námitkách (č. l. 288-298 a č. l. 314-316) proti
konečné zprávě z 5. května 2004 (č. l. 267-274) namítala závady v doručování
písemností úpadkyni (včetně těch, jež se týkaly přezkumného jednání). Ve
včasných námitkách (č. l. 426) proti „opravené - aktualizované“ konečné zprávě
z 10. února 2005 (č. l. 416-417) se úpadkyně jednak dovolala oněch předchozích
námitek, jednak (mimo jiné) doplnila, že odporuje dobrým mravům, aby byla
stanovena odměna bývalému správci její konkursní podstaty, který se vůči ní
dopustil trestné činnosti.
Při jednání o námitkách úpadkyně proti konečné zprávě, konaném 18. listopadu
2005 (srov. protokol č. l. 456-461), úpadkyně ústy svého zástupce s procesní
plnou mocí rovněž prohlásila, že nemůže uznat odměnu prvního správce, který je
ve vazbě a (o němž) z médií je zřejmé, že se přiznal ke zmanipulování konkursu,
a navrhla, aby jmenovaný byl soudem vyslechnut k otázce výdajů z konkursní
podstaty a ke zmanipulování konkursu. Uvedla také, že nebyla řádně obeslána ke
druhému přezkumnému jednání.
Z usnesení soudu prvního stupně je pak patrno, že ten se s námitkou spojenou s
argumentem nemravnosti odměny přiznané bývalému správci konkursní podstaty
úpadkyně nevypořádal vůbec. Také odvolací soud se zodpovězení této otázky
vyhnul, ačkoli ji úpadkyně znovu otevřela v podaném odvolání (srov. č. l. 471).
Důvody, pro které odvolací soud snížil odměnu přiznanou soudem prvního stupně
bývalému správci konkursní podstaty úpadkyně T. o 50 %, s obsahem této námitky
nesouvisí.
Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že prostřednictvím ustanovení § 8 odst. 3
věty páté ZKV lze konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu (jímž v
rozhodné době byla vyhláška č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá
ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, v tehdejším znění) podle okolností
případu nejen snížit, nýbrž (vzhledem k případné mimořádnosti „okolností
případu“) též zcela odepřít.
O situaci, kdy bude důvod konkursní odměnu zcela odepřít, půjde typově tehdy,
bude li již v době rozhodování soudu o této odměně prokázáno, že správce
konkursní podstaty jednal v konkursu úmyslně proti společnému zájmu věřitelů a
proti účelu a cíli konkursu vyjádřenému v ustanoveních § 1 odst. 1 a § 2 odst.
3 ZKV, vědomě tak porušuje povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou
péčí (§ 8 odst. 2 ZKV). Pro závěr o plném odepření konkursní odměny je v
takovém případě určující též intenzita takového úmyslného jednání správce
konkursní podstaty a odtud plynoucí míra narušení nebo ohrožení zájmů, jež byl
takový správce konkursní podstaty povolán (při řádném výkonu funkce) chránit,
jakož i možný rozsah škody tímto jednáním způsobené na majetku konkursní
podstaty, případně na majetku třetích osob.
Představa, že správce konkursní podstaty záměrně manipulující konkursem
(jednající způsobem popsaným v předchozím odstavci) ku škodě úpadce a jeho
věřitelů, má být za toto své jednání ještě „odměněn“, vyznívá na první pohled
absurdně a neslušně.
Soudy nižších stupňů se v tomto směru námitkami (tvrzeními) dovolatelky
nezabývaly, ač šlo o námitky, které v případě, že by byly také prokázány, mohly
vést v rovině právní k závěru, že prvnímu správci konkursní podstaty úpadkyně
T. nemá být přiznána žádná konkursní odměna. Potud je právní posouzení věci
soudy nižších stupňů neúplné a tudíž i nesprávné.
Je-li pro rozhodnutí o konkursní odměně bývalého správce konkursní podstaty
úpadkyně Thonata právně významné tvrzení (námitka) úpadkyně, že tento správce
konkurs zmanipuloval (ve smyslu vyloženém výše), pak nebylo možné odmítnout ani
provedení důkazu výslechem tohoto správce, úpadkyní navrženého, jímž mělo (a
objektivně mohlo) být příslušné tvrzení prokázáno. Tím, že soudy - vycházeje z
jiného právního posouzení věci - navržený důkaz neprovedly, zatížily řízení též
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které
Nejvyšší soud u přípustného dovolání rovněž přihlíží z úřední povinnosti.
Nejvyšší soud rovněž nesdílí názor odvolacího soudu, podle kterého jsou při
schvalování konečné zprávy zcela irelevantní námitky vztahující se k tvrzenému
přebírání písemností určených úpadkyni správcem konkursní podstaty.
Jakkoli jsou tyto námitky (jak rozebráno výše) bezpředmětné ve vztahu k první
(přípravné) fázi konkursního řízení, ve druhé (realizační) fázi konkursního
řízení ohraničené dobou od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy (a
jejího schválení) svůj význam míti mohou.
To, že možnost vznášet námitky proti konečné zprávě je úpadci i konkursním
věřitelům omezena propadnou patnáctidenní lhůtou počítanou ode dne, kdy konečná
zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce konkursního soudu (srov. § 29
odst. 2 ZKV a výklad k tomuto ustanovení obsažený např. v rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 50/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má
svůj původ v předpokladu, že úpadce a (prostřednictvím příslušného
věřitelského orgánu) konkursní věřitelé jsou o chodu konkursu (jeho realizační
fáze) informováni průběžně, prostřednictvím rozhodnutí a opatření, která
konkursní soud vydává nebo činí zejména při zpeněžování majetku konkursní
podstaty úpadce a v procesu zjišťování (přezkumu) přihlášených pohledávek
konkursních věřitelů.
V této souvislosti zákon předpokládá, že tam, kde konkursní soud příslušnou
soudní písemnost zasílá úpadci coby procesnímu subjektu odlišnému od správce
jeho konkursní podstaty, tak bude činit při dodržení předepsaných procesních
pravidel. Zejména tehdy, je-li úpadce právnickou osobou, se od konkursního
soudu očekává zvýšená ostražitost při kontrole účinnosti doručení písemnosti
úpadci a odpovídající aktivita při prověřování námitek neúčinného doručení
písemnosti vznášených tímto úpadcem. Vzhledem k tomu, že v sídle takového
úpadce po prohlášení konkursu začasté úřaduje správce jeho konkursní podstaty,
se totiž závady v doručení písemností zasílaných soudem úpadci na adresu sídla,
u nichž není na doručence vyznačeno, že doručení správci konkursní podstaty
úpadce je vyloučeno, vyskytují typově.
Ze spisu je patrno, že při prvním přezkumném jednání, jež se konalo 24. října
2002 (srov. protokol č. l. 129-131), jednatel úpadkyně požádal, aby písemnosti
adresované úpadkyni byly zasílány na adresu. Ovšem již při prvním úkonu
směřujícím k doručení soudní písemnosti úpadkyni, konkrétně při předvolání
úpadkyně ke zvláštnímu přezkumnému jednání (jež následně proběhlo - dle
protokolu na č. l. 159 - bez účasti úpadkyně), byla úpadkyně opět obesílána na
adresu sídla zapsaného v obchodním rejstříku, aniž by tento procesní postup
měl (podle obsahu spisu) původ v tom, že se úpadkyni nepodařilo písemnost
doručit na adresu, kterou si určila pro doručování písemností.
Na adrese sídla zapsaného v obchodním rejstříku převzala obsílku 18. prosince
2002 osoba podepsaná jako „Z. H.“, která k podpisu připojila též otisk razítka
úpadkyně. Na stejnou adresu bylo úpadkyni bez dalšího doručeno (uložením na
poště, s tím, že se zásilka následně vrátila soudu jako nevyzvednutá) též
usnesení konkursního soudu ze dne 5. května 2003, č. j. 46 K 23/2002-181 (srov.
doručenku u č. l. 181 p. v.), výše označené usnesení ze dne 26. června 2003
(uložením na poště, s tím, že se zásilka následně vrátila soudu jako
nevyzvednutá) - srov. doručenku č. l. 196, i opravné usnesení konkursního soudu
ze dne 30. září 2003, č. j. 46 K 23/2002-212 (tuto zásilku převzala osoba
podepsaná jako „P.“, tedy stejného příjmení, jaké má jeden ze společníků
stávající správkyně konkursní podstaty úpadkyně).
V rozsudku ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, jenž je veřejnosti
k dispozici na jeho webových stránkách a na který v podrobnostech odkazuje,
Nejvyšší soud vysvětlil, jaká práva v konkursu náleží úpadci, jenž nebyl řádně
předvolán k přezkumnému jednání (a proto se k němu ani nedostavil). V rámci
konkursního řízení lze zjednat požadovanou nápravu (aniž by se muselo konat
nové přezkumné jednání) způsobem popsaným v citovaném rozhodnutí nejpozději do
doby, než nastanou účinky zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení.
Proto je plně namístě zabývat se námitkami úpadce týkajícími se jeho řádného
předvolání k přezkumnému jednání (a odtud plynoucím zmařením možnosti popřít
přezkoumanou pohledávku podle § 23 odst. 1 ZKV za účelem vyvolání účinků
předjímaných ustanovením § 45 odst. 2 ZKV, tedy za tím účelem, aby po
zrušení konkursu nebylo možné vést pro zjištěnou, leč v konkursu neuhrazenou,
pohledávku, výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění na základě seznamu přihlášek) ve
fázi projednání konečné zprávy. Neočekává se totiž, že by konečná zpráva měla
být schválena, aniž proběhl řádný (i z pohledu práv, jež zákon o konkursu a
vyrovnání zajišťuje při tomto procesním úkonu úpadci) přezkum přihlášených
pohledávek.
Stejně tak je možné se důvodně domnívat, že vadné doručení některých písemností
doručovaných úpadci konkursním soudem v průběhu druhé (realizační) fáze
konkursního řízení, oslabuje jeho připravenost vznést kvalifikované výhrady
proti konečné zprávě, jež v některých případech z těchto písemností vychází.
Soudy nižších stupňů, které se nesprávně domnívaly, že případné závady v
doručení písemností úpadkyni nemohou být účinně uplatněny jako součást námitek
podaných úpadkyní proti konečné zprávě, tudíž i v tomto ohledu pochybily.
A konečně Nejvyšší soud uzavírá, že ze spisu je patrna též další vada řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Konkrétně se odtud podává, že konečná zpráva z 10. února 2005, je (posuzováno
podle jejího obsahu a v souladu s tím, jak je označena) pouhou časovou
aktualizací konečné zprávy z 5. května 2004. Jinak řečeno, její obsah není
reakcí na včasné námitky proti konečné zprávě z 5. května 2004 a nejde o
konečnou zprávu, již by bylo možné v konečném důsledku míti za obsahově
„novou“. Z protokolu o projednání konečné zprávy z 18. listopadu 2005 je
zjevné, že takto vztah obou konečných zpráv pojímala též správkyně konkursní
podstaty úpadkyně, která je konkursnímu soudu předložila. Ta totiž při tomto
projednání mimo jiné učinila prohlášení (srov. č. l. 459), že její předchozí
vyjádření v rámci tohoto projednání se týkalo jen některých bodů námitek
(úpadkyně) proto, že ke všem bodům se vyjadřovala v písemném podání. Jediné
písemné podání, jímž správkyně konkursní podstaty úpadkyně reaguje na námitky
proti konečné zprávě, je ovšem podání z 10. září 2004 na č. l. 322-327, které
reaguje na námitky proti konečné zprávě z 5. května 2004 a nikoli na námitky
proti konečné zprávě z 10. února 2005.
Nejvyšší soud odtud dovozuje, že jakkoli bylo namístě poskytnout úpadkyni a
konkursním věřitelům (jak se i stalo) novou lhůtu k podání námitek proti
aktualizované konečné zprávě z 10. února 2005, nebyl konkursní soud tím, že v
této nové lhůtě zopakovala a doplnila své námitky pouze úpadkyně, zbaven
povinnosti vypořádat se též s námitkami, jež proti konečné zprávě z 10. května
2004 vznesli i dva konkursní věřitelé, konkrétně společnost F. P. T., spol. s
r. o. (srov. č. l. 298 a č. l. 299 až 300) a V. H. (č. l. 313). Soud prvního
stupně se však námitkami těchto osob vůbec nezabýval a odvolací soud jeho
pochybení též nenapravil.
Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem ve výše rozebraném
rozsahu neobstojí a že řízení je zatíženo též vadami popsanými výše, Nejvyšší
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené
rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Ke zrušení přistoupil ohledně té
části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního
stupně v bodě III. výroku a změnil je v bodě II. výroku. Vzhledem k tomu, že
důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu (tedy v bodech
II. a III. výroku) i toto rozhodnutí a potud vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Pro úplnost lze dodat, že napadené rozhodnutí bylo v rozsahu týkajícím se
celkové výše odměny přiznávané správci konkursní podstaty zatíženo též početní
chybou, když odměnu připadající na stávající správkyni konkursní podstaty
úpadkyně (která neměla doznat změny) vyčísluje částkou 1.976.728,- Kč, ač má
jít správně o částku 1.986.728,- Kč (součet částek 61.306,- Kč a 1.976.728,-
Kč nečiní předtím ohlášenou částku 2.048.034,- Kč, nýbrž jen částku 2.038.034,-
Kč).
Odklizení výroku o vrácení zálohy na náklady konkursu, proti němuž jinak nebylo
dovolání přípustné, je dáno tím, že jde o výrok, jenž je ve smyslu ustanovení §
242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. závislý na výroku o schválení konečné zprávy (v
intencích § 32 odst. 5 ZKV je předpokladem pro vrácení této zálohy předchozí
uspokojení tam pojmenovaných pohledávek za podstatou z majetku konkursní
podstaty, což lze postavit najisto až v souvislosti se schválením konečné
zprávy).
Jakkoli Nejvyšší soud neshledal důvody pro závěr, že ve věci v prvním stupni
rozhodoval vyloučený soudce, soud prvního stupně by měl v další fázi řízení
také zvážit, zda není namístě, aby (vzhledem k tomu, že v usnesení ze dne 11.
září 2006, č. j. Nco 178/2005-35, přijal nadřízený Vrchní soud v Praze
rozhodnutí, podle kterého jsou všichni soudci Krajského soudu v Ú. n. L. včetně
soudců pobočky tohoto soudu v L., vyloučeni z projednávání žaloby pro
zmatečnost podané úpadkyní proti usnesení o prohlášení konkursu na její
majetek, a se zřetelem k argumentaci, z níž toto rozhodnutí vychází) předložil
tuto věc svému nadřízenému soudu (Vrchnímu soudu v Praze) s tím, zda není
žádoucí ji z důvodu vhodnosti (§ 12 odst. 2 o. s. ř.) delegovat (přikázat)
jinému soudu prvního stupně.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu