29 Cdo 1348/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v konkursní věci
dlužníka Zemědělského družstva Paršovice v likvidaci, družstva, se sídlem v
Paršovicích, identifikační číslo osoby 00149471, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 22 K 44/2004, o úhradě odměny a hotových výdajů správce
konkursní podstaty, o dovolání úpadkyně proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 4. prosince 2008, č. j. 3 Ko 84/2008 - 391, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. prosince 2008, č. j. 3
Ko 84/2008-391, se zrušuje v rozsahu, ve kterém jím odvolací soud potvrdil
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2008, č. j. 22 K
44/2004-363, ve znění usnesení ze dne 23. září 2008, č. j. 22 K 44/2004-382, ve
výroku o povinnosti dlužníka zaplatil správci konkursní podstaty v určené lhůtě
odměnu ve výši 507.454,50 Kč. Věc se v této části vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Usnesením ze dne 20. května 2008, č. j. 22 K 44/2004-363, Krajský soud v
Ostravě (dále též jen „konkursní soud“) nepřipustil námitky dlužníkova
likvidátora (bod I. výroku), schválil konečnou zprávu o zpeněžení dlužníkova
majetku ze dne 19. září 2007, podle které činily příjmy konkursní podstaty ke
dni 6. září 2006 4.247.261,16 Kč a pohledávky za podstatou (mimo odměny správce
konkursní podstaty), které činí 1.429.777,65 Kč, byly v plném rozsahu
uspokojeny (bod II. výroku). Dále konkursní soud schválil hotové výdaje správce konkursní podstaty ve výši
73.540,- Kč a jeho odměnu ve výši 507.454,50 Kč (bod III. výroku) a uložil
správci konkursní podstaty, aby do deseti dnů od právní moci usnesení oznámil
soudu, zda uzavřel účetní knihy, sestavil účetní závěrku ke dni zrušení
konkursu a zda veškeré doklady, účetnictví a zpeněženou konkursní podstatu
předal dlužníku (bod IV. výroku). Usnesením ze dne 23. září 2008, č. j. 22 K 44/2004-382, pak konkursní soud
„doplnil“ výše uvedené usnesení v bodě III. výroku tak, že odměnu (včetně daně
z přidané hodnoty) ve výši 507.454,50 Kč je správci konkursní podstaty JUDr. L. V. povinen zaplatit dlužník, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Konkursní soud vyšel v usnesení ze dne 20. května 2008 zejména z toho,
že:
1/ Usnesením ze dne 18. března 2005, č. j. 22 K 44/2004-44, prohlásil
konkursní soud konkurs na majetek dlužníka (Zemědělského družstva Paršovice v
likvidaci) a správcem jeho konkursní podstaty ustavil JUDr. L. V. 2/ Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. září 2006, č. j. 1 Ko
101/2005-233, změnil usnesení o prohlášení konkursu tak, že zamítl návrh na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka. 3/ Správce konkursní podstaty předložil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a
nákladů při zrušení konkursu 19. září 2007 (dále též jen „konečná zpráva“). 4/ O konečné zprávě uvědomil konkursní soud dlužníka a věřitele vyvěšením na
úřední desce soudu a zveřejněním v Obchodním věstníku s upozorněním, že námitky
proti ní mohou podat do patnácti dnů od vyvěšení konečné zprávy
5/ Konečnou zprávu vyvěsil konkursní soud na úřední desce soudu od 3. října
2007. 6/ Proti konečné zprávě nebyly ve stanovené lhůtě podány žádné námitky. 7/ Při jednání o konečné zprávě, jež se konalo 20. května 2008, vznesl
likvidátor dlužníka námitky proti konečné zprávě, namítaje že správce konkursní
podstaty uznal i promlčené pohledávky, že v současné době probíhají exekuční
řízení a dlužníkovi vzniká škoda. Požadoval dále, aby v případě, že správci
konkursní podstaty bude přiznána náhrada výdajů a odměna, byla k jejich náhradě
zavázána Česká republika. 8/ Správce konkursní podstaty vyúčtoval odměnu dle ustanovení § 7 odst. 2 a 4
vyhlášky č. 476/91 Sb. ve výši 676.606,- Kč, včetně daně z přidané hodnoty. Na tomto základě konkursní soud - vycházeje z ustanovení § 8 odst. 3, § 29 a §
44a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) -
uzavřel, že:
1/ Rozhodnutím odvolacího soudu ze 6. září 2006 zanikly ve smyslu ustanovení §
45 odst. 1 ZKV, účinky prohlášení konkursu uvedené v ustanovení § 14 odst. 1
písm.
a/ až e/, g/, i/ a l/ ZKV, avšak platnost a účinnost úkonů provedených v
průběhu konkursu tím nebyla dotčena. 2/ Námitky dlužníka proti konečné zprávě nepřipustil jako opožděné. 3/ Je důvod schválit (za přiměřené aplikace § 29 ZKV) konečnou zprávu, hotové
výdaje i odměnu správce konkursní podstaty. 4/ S přihlédnutím k rozsahu činnosti správce konkursní podstaty (vzhledem k
tomu, že po zrušení konkursu odvolacím soudem již správce konkursní podstaty
nemusel připravit návrh na rozvrh a tento realizovat), přistoupil dle § 8 odst. 3 ZKV ke snížení odměny správce konkursní podstaty o jednu čtvrtinu. V usnesení ze dne 23. září 2008 pak konkursní soud s poukazem na ustanovení §
166 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
dodal, že z usnesení z 20. května 2008 nevyplývalo, kdo je povinen zaplatit
odměnu správce konkursní podstaty, proto je v naznačeném směru doplnil. Uvedl
dále, že hotové výdaje správce konkursní podstaty již byly uhrazeny a povinnost
k zaplacení odměny stanovil dlužníku proto, že konkurs byl sice zrušen, avšak
dlužníkův majetek byl zpeněžen. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 20. května 2008, ve znění
usnesení ze dne 23. září 2008, v napadených výrocích I. až III. Odvolací soud poukázal na to, že konečná zpráva byla vyvěšena na úřední
desce konkursního soudu od 3. října 2007 do 23. listopadu 2007 a vyrozumění o
konečné zprávě z 26. září 2007, s poučením o možnosti podat proti ní námitky do
patnácti dnů od jejího vyvěšení, k němuž dojde 3. října 2007, bylo zveřejněno v
Obchodním věstníku 3. října 2007 a vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu
od 1. října 2007 do 23. listopadu 2007. Na tomto základě pak k odvolacím námitkám dlužníka uvedl, že:
1/ Rozhodující soudkyně konkursního soudu není vyloučena z projednávání
a rozhodování věci. 2/ Vzhledem k ustanovení § 66c odst. 1 ZKV byl dlužník řádně vyrozuměn
o vyvěšení konečné zprávy a o lhůtě k podání námitek, takže mu lhůta k podání
námitek proti konečné zprávě začala běžet dne 3. října 2007 a uplynula 18. října 2007. Námitky, vznesené při projednávání konečné zprávy dne 20. května
2008 jsou tedy opožděné a konkursní soud postupoval správně, jestliže je
nepřipustil (potud odvolací soud poukázal též na závěry obsažené v rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 50/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 3/ Přezkum napadeného rozhodnutí tím však není vyloučen, leč je výrazně
omezen. Po vyhodnocení obsahu konečné zprávy, obsahu konkursního spisu a
napadeného usnesení však odvolací soud neshledal vady konečné zprávy, k nimž by
musel přihlédnout i bez námitek. 4/ Schválení odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty nebrání to, že
konkurs byl zrušen odvolacím nebo dovolacím soudem (a jeho prohlášení tak bylo
následně shledáno nezákonným). Argumentace zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího
soudu proto v této souvislosti není důvodná. Zrušení konkursu nelze klást za
vinu správci konkursní podstaty, který v jeho průběhu vykonával činnost, za
kterou mu náleží odměna.
Je možné uvažovat pouze o snížení odměny s
přihlédnutím ke všem okolnostem, zejména k nižšímu rozsahu činnosti správce
konkursní podstaty oproti stavu, kdy by byl konkurs zrušen po splnění
rozvrhového usnesení. K této okolnosti však konkursní soud přihlédl a odměnu
přiměřeně snížil. 5/ K úhradě odměny správce konkursní podstaty zavázal konkursní soud správně
dlužníka. Ze zálohy na náklady konkursního řízení lze odměnu správce konkursní
podstaty uhradit pouze pokud není možné ji uspokojit při rozvrhu. Hotové výdaje
a odměna správce konkursní podstaty jsou pohledávkami za podstatou dle
ustanovení § 31 odst. 2 písm. a/ ZKV. Ty se během konkursu uspokojují z
konkursní podstaty, po zrušení konkursu však závazek je uhradit přechází ze
správce konkursní podstaty na dlužníka; potud odvolací soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, uveřejněný
pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R
27/2004“). Toto rozhodnutí je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže, veřejnosti k dispozici i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Odvolací soud dodal, že pouze v případech, kdy je konkurs zrušen pro nedostatek
majetku (§ 44 odst. 1 písm. d/ ZKV), je odměnu a náklady správce konkursní
podstaty povinen hradit stát (v intencích závěrů obsažených v nálezu pléna
Ústavního soudu ze dne 25. června 2002, sp. zn. ÚS 36/01, publikovaném pod č. 403/2002 Sb.). Vzhledem k tomu, že o takový případ nejde, je jediným zdrojem
pro uspokojení nároků správce konkursní podstaty majetek dlužníka. 6/ Dlužníkovo tvrzení, že při zrušení konkursu odvolacím nebo dovolacím soudem
by nemělo být použito ustanovení § 44a odst. 1 ZKV, nemá oporu v zákoně. Dle
posledně označeného ustanovení naopak platí, že usnesením, kterým odvolací soud
zrušil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, se
konkurs zrušuje; použijí se tedy ustanovení o zrušení konkursu a o postupu po
zrušení konkursu, včetně § 45 ZKV. „Nad rámec odůvodnění“ pak odvolací soud
uvedl, že proti negativním účinkům § 45 odst. 2 ZKV se dlužník mohl bránit v
průběhu konkursu, když dlužníkovo tvrzení, že k přezkumnému jednání, při kterém
mohl popřít pohledávky, se nedostavil proto, že mu jeho konání nebylo oznámeno,
neodpovídá obsahu spisu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 238a
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je podle obsahu kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím
soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241 a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Konkrétně dovolatel tvrdí, že v dané věci je zcela pomíjena skutečnost, že oba
po sobě jdoucí konkursy na jeho majetek prohlásil konkursní soud nezákonně, při
nedodržení úředního postupu ve smyslu rozhodnutí (jde o usnesení) Nejvyššího
soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 7/2005, jehož závěry je nutno
vztáhnout i na následné prohlášení konkursu pod sp. zn. 22 K 44/2004 (když
návrhy věřitelů byly následně zamítnuty usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 6. března 2008, č. j. 1 Ko 101/2005-162). Z uvedeného dovolatel dovozuje,
že konkurs nebyl prohlášen vůbec, což podle něj vyplývá z rozhodnutí (jde o
usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 5078/2007. Konkursnímu soudu dovolatel vytýká, že jej nevyrozuměl o konečné
zprávě, nýbrž jen o následném jednání o konečné zprávě. Za této situace pokládá
námitky, jež při jednání vznesl proti konečné zprávě, za důvodné. Dovolatel
klade otázku, proč mu konečná zpráva (stejně jako usnesení o jejím schválení)
nebyla doručena i jinak než vyvěšením na úřední desce soudu. Míní, že při
nezákonně prohlášených konkursech je v rozporu s dobrými mravy, aby důsledky
těchto rozhodnutí nesl z vlastních zdrojů. Za situace, kdy konkurs nebyl
prohlášen a návrhy na jeho prohlášení byly vzaty zpět, nemůže být doručení
oznámení o konečné zprávě podřízeno zákonu o konkursu a vyrovnání, dodává
dovolatel. Situaci v obou konkursních řízeních má dovolatel za atypickou a dovozuje, že po
něm nelze důvodně požadovat, aby nesl následky hrubého pochybení státního
orgánu. Zrušení konkursu jistě nelze klást za vinu správci konkursní podstaty,
uvádí dovolatel, leč ani dlužníku a náklady spočívající ve výdajích a odměně
správce konkursní podstaty by tak měl nést orgán, který daný nezákonný stav
zapříčinil, a to nejen v oblasti nároků správce konkursní podstaty, ale i škod
vzniklých neefektivním zpeněžením dlužníkova majetku. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007). Nejvyšší soud se nejprve věcí zabýval v rovině přípustnosti dovolání. Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení konkursního soudu i v bodu
I. výroku, o „nepřipuštění“ námitek dlužníkova likvidátora. V této části může
být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Důvod založit přípustnost dovolání závěrem, že napadené rozhodnutí má v této
části ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však Nejvyšší soud nemá. Bod I.
výroku usnesení konkursního soudu má totiž ve skutečnosti povahu výroku
o předběžné otázce (o důvodnosti, popřípadě včasnosti, námitek proti konečné
zprávě), ve vztahu k bodům II. a III. výroku téhož usnesení o schválení
konečné zprávy a hotových výdajů a odměny správce konkursní podstaty. Jinak řečeno, to že námitky proti konečné zprávě a proti vyúčtování hotových
výdajů a odměny správce konkursní podstaty nejsou opodstatněné, popřípadě, že
jsou opožděné, se projeví ve výroku usnesení o schválení konečné zprávy a
hotových výdajů a odměny správce konkursní podstaty. Existence bodu I. výroku konkursního soudu nikterak neomezuje práva účastníka
řízení při přezkumu výroku usnesení o schválení konečné zprávy a hotových
výdajů a odměny správce konkursní podstaty. Odvolací soud sice pochybil, jestliže uvedený výrok jako zbytečný neodklidil
(bez náhrady nezrušil), ani tato okolnost však nemění ničeho na tom, že
podstatné je, zda došlo ke schválení konečné zprávy (bod II. výroku usnesení
konkursního soudu) a hotových výdajů a odměny správce konkursní podstaty (bod
III. výroku usnesení konkursního soudu) a nikoli to, že konkursní soud řešil
výrokem to, co mělo zůstat vyhrazeno (jen) důvodům usnesení o schválení konečné
zprávy a hotových výdajů a odměny správce konkursní podstaty (srov. k tomu
např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Odo
1802/2006 a ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 3638/2008). Nejvyšší soud
proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení konkursního soudu rovněž v
bodu II. výroku, o schválení konečné zprávy. I v tomto rozsahu může být
dovolání přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve
spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolatel však ve vztahu
k této části napadeného usnesení nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou
otázku, z níž by bylo možno usuzovat na její zásadní význam po stránce právní. Skutečnost, že vyrozumění o vyvěšení konečné zprávy a o možnosti podat proti
konečné zprávě námitky bylo doručováno postupem podle § 66c odst. 1 ZKV a že
konečná zpráva byla řádně vyvěšena, dovolání nezpochybňuje (vzhledem k dikci §
241a odst. 3 o. s. ř. nemá ostatně dovolatel u dovolání, jehož přípustnost
může být založena jen prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., skutkový
dovolací důvod ani k dispozici). Dovolatel zakládá argumentaci, podle níž nebyl vyrozuměn o konečné zprávě, na
tom, že se mu mělo vyrozumění dostat jinak (než vyvěšením na úřední desce
soudu a zveřejněním v Obchodním věstníku). Odvolací soud v tomto ohledu
přiléhavě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1041/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku
2007, pod číslem 79, z nějž se podává, že postup podle § 66c odst. 1 ZKV je při
doručení uvědomění o konečné zprávě a vyúčtování hotových výdajů a odměny
správce konkursní podstaty plně možný. Důvod připustit dovolání k řešení této -
judikatorně ustálené - otázky, proto Nejvyšší soud neměl.
Totéž platí ohledně dovolatelovy námitky, že vzhledem ke způsobu zrušení
konkursu na jeho majetek nemůže být doručení oznámení (vyrozumění) o konečné
zprávě vůbec podřízeno zákonu o konkursu a vyrovnání. Potud se totiž opačný (s
napadeným rozhodnutím souladný) závěr, že postupy podle zákona o konkursu a
vyrovnání jsou namístě i v případě, že účinky zrušení konkursu byly vyvolány
usnesením, kterým odvolací soud změnil nebo zrušil usnesení soudu prvního
stupně o prohlášení konkursu (§ 44a odst. 1 ZKV), podává např. z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 65/2007, které bylo
na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo též z již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3638/2008. Zásadní právní význam nepřisuzuje Nejvyšší soud napadenému rozhodnutí ani v
rozsahu, ve kterém jím odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu v
bodě III. výroku co do schválení hotových výdajů a odměny správce konkursní
podstaty. Také v tomto rozsahu dovolací argumenty žádné neřešené otázky
zásadního právního významu ve vztahu k určení (schválení) výše příslušných
částek neotevírají. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části odmítl podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. Dovolání však Nejvyšší soud shledává přípustným (podle § 238a odst. 1 písm. a/
o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) v rozsahu, ve kterém
odvolací soud potvrdil napadeným usnesením usnesení konkursního soudu ve
výroku o povinnosti dlužníka zaplatit správci konkursní podstaty v určené lhůtě
odměnu ve výši 507.454,50 Kč (jde o povinnost uloženou dlužníku doplňujícím
usnesením konkursního soudu ze dne 23. září 2008). Potud totiž napadené
usnesení odporuje závěrům formulovaným k této otázce v usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 65/2007, ve kterém Nejvyšší soud také vysvětlil, že i
tento výrok má (pro úvahu o přípustnosti dovolání) povahu usnesení „ve věci
samé“. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. V usnesení sp. zn. 29 Cdo 65/2007 Nejvyšší soud řešil situaci, jež se od
situace posuzované v této věci skutkově lišila v zásadě jen tím, že konkursní
řízení bylo nakonec ukončeno zastavením řízení pro zpětvzetí návrhu na
prohlášení konkursu. V tomto usnesení, na něž v podrobnostech odkazuje a od
kterého nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci, zformuloval následující
závěry:
1/ Také v případě, že účinky zrušení konkursu byly vyvolány usnesením, kterým
odvolací soud změnil nebo zrušil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení
konkursu (§ 44a odst. 1 ZKV), je soud prvního stupně povinen rozhodnout o
nákladech konkursu (§ 44a odst. 3 ZKV) a tudíž i o odměně a hotových výdajích
správce konkursní podstaty (co do výkladu pojmu „náklady konkursu“ vyšel
Nejvyšší soud ze svého usnesení ze dne 26. června 2007, sp. zn.
29 Odo
1111/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2007, pod
číslem 170). 2/ Ze žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání však neplyne, že by
takto určenou odměnu a hotové výdaje správce konkursní podstaty měl uhradit
dlužník. 3/ Při absenci výslovné úpravy v dotčeném směru nelze dlužníka, jehož úpadek
nebyl osvědčen prohlášením konkursu na jeho majetek (v důsledku toho, že
usnesení o prohlášení konkursu bylo odklizeno některým z opravných prostředků)
a ohledně kterého bylo konkursní řízení ukončeno, aniž k takovému prohlášení
konkursu (znovu) došlo, zavázat k úhradě odměny a hotových výdajů osoby, která
mu byla (jako správce jeho majetku) vnucena soudním rozhodnutím, jež v mezích
dalšího instančního přezkumu neobstálo. 4/ Není-li možné pokrýt určenou, leč dosud neuspokojenou, odměnu a hotové
výdaje správce konkursní podstaty ze zálohy na náklady konkursu, pak je v
intencích závěrů obsažených v nálezu pléna Ústavního soudu uveřejněném pod
číslem 403/2002 Sb. k úhradě těchto částek takovému správci povinen stát. Přitom obecně není vyloučeno, aby stát, který takto uspokojí pohledávku správce
konkursní podstaty, vymáhal (v režimu obecné odpovědnosti za škodu) vyplacenou
částku nebo její odpovídající část po těch osobách (účastnících konkursního
řízení), které zaviněným porušením svých (byť procesních) povinností přivodily
procesní stav, v jehož důsledku tato pohledávka nemohla být uspokojena na vrub
konkursní podstaty. Tyto otázky však nelze řešit při rozhodnutí konkursního
soudu o tom, kdo má uhradit soudem určenou odměnu a hotové výdaje správce
konkursní podstaty. K těmže závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i ve výše zmíněném usnesení sp. zn. 29 Cdo 3638/2008, jež je této věci co do skutkových východisek dokonce typově
bližší. Právní posouzení věci odvolacím soudem ve světle výše řešeného v dotčeném
výroku neobstojí a dovolání je proto důvodné. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil v rozsahu, ve kterém jím odvolací soud
potvrdil usnesení konkursního soudu ve výroku o povinnosti dlužníka zaplatil
správci konkursní podstaty v určené lhůtě odměnu ve výši 507.454,50 Kč (tedy v
rozsahu, ve kterém se potvrzující výrok týkal obsahu doplňujícího usnesení
konkursního soudu ze dne 23. září 2008) a věc potud vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že pro výsledek dovolacího řízení shledal Nejvyšší
soud právně bezcennou dlužníkovu úvahu, že na situaci, kdy odvolací soud změnil
usnesení konkursního soudu o prohlášení konkursu, tak, že návrh na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka zamítl, je třeba pohlížet, jako by konkurs nebyl
prohlášen vůbec. Usnesení Nejvyššího soudu, na které dovolatel v této
souvislosti odkazuje (sp. zn. 20 Cdo 5078/2007), takový názor nepodporuje a
jeho zřejmá nesprávnost se podává z dikce § 45 odst. 1 části věty za středníkem
ZKV.
Žádný význam pro rozhodnutí o věci též nemají argumenty založené na
průběhu dlužníkova prvního konkursního řízení (jež bylo ukončeno mimo rámec
této věci a dovolacímu přezkumu logicky nepodléhá). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu