Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti Senior Chrudim, s. r. o., se sídlem Resselovo náměstí 113, Chrudim, zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem Orlické nábřeží 376/17, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 59 ICm 4387/2014, 29 ICdo 116/2022-321, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2022 č. j. 59 ICm 4387/2014, 104 VSPH 878/2021-294 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. srpna 2021 č. j. 59 ICm 4387/2014-245, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a České republiky - Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územního pracoviště v Pardubicích, se sídlem Hronovická 2700, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. V incidenčním řízení o určení pravosti, výše a pořadí vykonatelné pohledávky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") výrokem I rozsudku ze dne 5. 8. 2021 č. j. 59 ICm 4387/2014-245 určil, že pohledávka původní žalobkyně (věřitelky - Regionální rady regionu soudržnosti Severovýchod; nyní vedlejší účastnice řízení, která do insolvenčního řízení vstoupila v jeho průběhu) ve výši 10 333 416 Kč vzniklá ze smlouvy o poskytnutí dotace a přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice (stěžovatelky) je pohledávkou zajištěnou zástavním právem k nemovitým věcem blíže specifikovaným v napadeném rozhodnutí. Vzájemnou žalobu stěžovatelky na určení, že pohledávka původní žalobkyně není po právu ve výši 10 333 416 Kč, krajský soud zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 4. 4. 2022 č. j. 59 ICm 4387/2014, 104 VSPH 878/2021-294 potvrdil rozsudek krajského soudu v části výroku I, jen co do určení pořadí pohledávky vedlejší účastnice řízení ve výši 9 961 573 Kč zajištěné zástavním právem; jinak rozsudek krajského soudu v tomto výroku změnil tak, že žalobu o určení pořadí pohledávky co do částky 371 843 Kč zamítl (výrok I). Dále změnil rozsudek krajského soudu ve výrocích II a III tak, že odmítl vzájemný návrh stěžovatelky na určení, že pohledávka vedlejší účastnice řízení ve výši 10 333 416 Kč není po právu (rovněž výrok I). Vrchní soud konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vrchní soud konstatoval, že chtěla-li stěžovatelka, jakožto osoba s popěrným právem, zamezit zjištění vykonatelné pohledávky, měla podat žalobu podle § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, do 30 dnů ode dne, kdy nastaly účinky povolení reorganizace (dne 26. 11. 2014), což však neučinila. Její vzájemný návrh (žaloba) podaný až dne 27. 7. 2016 popírající vykonatelnou pohledávku tak byl učiněn opožděně. Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že vykonatelná pohledávka byla zjištěna a nebylo možno se zabývat námitkami stěžovatelky ohledně její pravosti a výše.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2024 č. j. 59 ICm 4387/2014, 29 ICdo 116/2022-321 odmítl, a to zčásti jako nepřípustné ze zákona (směřovalo-li proti výroku rozsudku vrchního soudu o nákladech řízení), zčásti jako subjektivně nepřípustné (směřovalo-li proti té části výroku I rozsudku vrchního soudu, jímž byla zamítnuta žaloba o určení pořadí pohledávky co do částky 371 843 Kč), neboť stěžovatelce nebyla způsobena žádná újma, a ve zbytku (směřovalo-li proti části výroku I rozsudku vrchního soudu, kterým byl potvrzen rozsudek krajského soudu co do určení pořadí pohledávky vedlejší účastnice řízení ve výši 9 961 573 Kč, a proti části výroku I rozsudku vrchního soudu, kterou změnil výrok krajského soudu, tak, že se odmítl vzájemný návrh stěžovatelky) jako nepřípustné, když rozhodnutí vrchního soudu bylo v souladu s konstantní judikaturou. Nejvyšší soud připomenul, že chtěla-li stěžovatelka zabránit zjištění pravosti a výše pohledávky, kterou popírala, měla podat včas žalobu o její popření (§ 201 odst. 2 a § 336 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), a to bez ohledu na to, že ji (byť nesprávně) podala i původní žalobkyně. Řízení zahájené podáním žaloby osobou, která k tomu není oprávněna, totiž nezakládá překážku věci zahájené (litispendence) podle § 83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a není tak překážkou, která by bránila tomu, aby následně podanou žalobu stěžovatelky soud projednal a rozhodl o ní, jestliže by byla podána včas. Stěžovatelce se prostřednictvím argumentace o překážce věci zahájené nepodařilo zpochybnit závěr vrchního soudu o opožděnosti jejího vzájemného návrhu, což vedlo k jeho odmítnutí. Tím byla pohledávka vedlejší účastnice řízení zjištěna co do pravosti a výše a v řízení šlo pouze o vyřešení otázky pořadí pohledávky.
5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Rekapituluje dosavadní průběh řízení, obsah napadených rozhodnutí a okolnosti vzniku pohledávky. Uvádí, že žalobu na popření pravosti, výše a pořadí pohledávky sice nepodala, ale z důvodu procesní opatrnosti podala protinávrh, který však byl odmítnut jako opožděný, když překážka věci zahájené, která by bránila stěžovatelce v podání žaloby o popření pravosti, výše a pořadí pohledávky nebyla dána. Z tohoto důvodu se obecné soudy odmítly zabývat námitkami stěžovatelky ohledně právního titulu pohledávky, její výše, splatnosti a rozporností samotné přihlášky pohledávky. Poukazuje na to, že původní žalobkyně uplatňovala v okamžiku podání věřitelského insolvenčního návrhu jednak nárok na vrácení dotace v důsledku ukončení smlouvy o poskytnutí dotace, jednak nárok na zaplacení odvodu do jejího rozpočtu ve výši neoprávněně použitých prostředků. Namítá, že žaloba původní žalobkyně byla fakticky podána ohledně jiné než přihlášené pohledávky. Obecné soudy zaměňovaly v rámci incidenčního řízení jednotlivé pohledávky (pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, pohledávku ze zajišťovacího příkazu, pohledávku na odvod do rozpočtu původní žalobkyně ve výši neoprávněně použitých prostředků), resp. chovaly se tak, jako kdyby všechny pohledávky (každá v původní výši 35 996 104,11 Kč) byly jedna a tatáž. Obecným soudům vytýká, že ignorovaly, že v řízení (se shodným předmětem) mohly být její námitky náležitě zohledněny. Kreativním výkladem přihlášky pohledávky byla na úkor stěžovatelky přiznána ochrana majetkovému právu vedlejší účastnice řízení a jejímu až šikanóznímu postupu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiny argumentace, kterou z podstatné části uplatňovala již v průběhu předchozího řízení, tj. i v podaném dovolání, se podává, že podstatou její polemiky je v zásadě jen nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesními postupy, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy, která ovšem nedosahuje ústavněprávní roviny.
9. Stěžovatelka obecným soudům především vytýká, že ignorovaly její námitky týkající se pohledávky přihlášené původní žalobkyní. Přehlíží přitom skutečnost, že její námitky ohledně právního titulu pohledávky, její výše, splatnosti, jakož i stěžovatelkou namítané rozpornosti samotné přihlášky pohledávky, nemohly být vůbec zohledněny, neboť incidenční žalobu na určení pravosti, výše a pořadí pohledávky podala opožděně. Takový postup nelze přitom považovat za přehnaně formalistický, nýbrž jde o dodržování sice formálních, ale bezezbytku aplikovatelných procesních pravidel (tedy zda byla žaloba podána včas a oprávněnou osobou). Ústavní soud uvádí, že nemá výhrady proti závěru o opožděnosti incidenční žaloby u vykonatelné pohledávky, jak správně konstatoval vrchní soud v odůvodnění rozsudku, jímž byl vzájemný návrh stěžovatelky odmítnut (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona). Byla-li žaloba podána opožděně, a musela tedy být z tohoto důvodu odmítnuta, je třeba takovou pohledávku považovat za zjištěnou. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i zásadu odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv - "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva), z níž ve své judikatuře v civilní oblasti dlouhodobě vychází, a která předpokládá proaktivní přístup účastníků, neboť daná ochrana je především v jejich dispozici.
10. Ústavní soud nemá také výhrady proti závěru obecných soudů, že podání incidenční žaloby neoprávněnou osobou (v nyní posuzované věci původní žalobkyní) nepředstavuje překážku věci zahájené ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř., neboť nebyla splněna podmínka totožnosti věci. Totožnost věci je přitom dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků. Nepodala-li žalobu osoba oprávněná, nelze uvažovat o totožnosti osob (účastníků řízení).
11. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné problematice. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu