KSPA 59 INS 4366/2014
59 ICm 4387/2014
29 ICdo 116/2022-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců
JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně České
republiky - Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územního pracoviště v
Pardubicích, se sídlem v Pardubicích, Hronovická 2700, PSČ 530 02,
identifikační číslo osoby 72080043, proti žalovanému Senior Chrudim s. r. o.,
se sídlem v Chrudimi, Resselovo náměstí 113, PSČ 537 01, identifikační číslo
osoby 27154301, zastoupenému JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem v
Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, PSČ 500 03, o určení pravosti, výše a
pořadí vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 59 ICm 4387/2014 jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn.
KSPA 59 INS 4366/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 4. dubna 2022, č. j. 59 ICm 4387/2014, 104 VSPH 878/2021-294 (KSPA
59 INS 4366/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 5. srpna 2021, č. j. 59 ICm 4387/2014-245, Krajský
soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že pohledávka původního žalobce (Regionální rady regionu
soudržnosti Severovýchod) ve výši 10 333 416 Kč přihlášená do insolvenčního
řízení vedeného na majetek dlužníka (Senior Chrudim s. r. o.) je pohledávkou
zajištěnou zástavním právem k nemovitým věcem (specifikovaným v rozhodnutí) v
katastrálním území Chrudim (dále jen „nemovité věci“) [bod I. výroku].
[2] Zamítl (vzájemnou) žalobu na určení, že pohledávka původního žalobce
není po právu ve výši 10 333 416 Kč (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 190 odst. 1, § 191, § 192
odst. 1 a 3, § 193, § 194, § 195, § 196, § 197, § 198, § 199, § 201 odst. 1 a 2
a § 336 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Na přezkumném jednání žalovaný (dlužník) popřel pohledávku č. P1
původního žalobce (co do pravosti, výše a pořadí) a insolvenční správce
dlužníka (JUDr. Jaroslav Svoboda) ji „uznal“ (včetně práva „na zajištění
pohledávky“). Pohledávka se „pro účely jejího přezkoumání“ považovala za
vykonatelnou; z toho plyne, že žalobu o určení pořadí popřené pohledávky měl
podat původní žalobce (coby věřitel) proti žalovanému a žalovaný (coby
popírající dlužník) měl naopak podat žalobu o určení pravosti a výše popřené
vykonatelné pohledávky vůči původnímu žalobci.
4. Původní žalobce podal žalobu o určení pravosti, výše a pořadí popřené
pohledávky v zákonné lhůtě. Žalovaný však žalobu o určení pravosti a výše
popřené pohledávky nepodal a učinil tak až v průběhu řízení „protinávrhem“. Od
přezkumného jednání měl přitom žalovaný „dostatečnou lhůtu“ k podání žaloby, ve
které by prokazoval důvodnost popření pohledávky bez ohledu na to, že žalobu o
určení pravosti a výše pohledávky podal (nesprávně) původní žalobce.
5. Nadto odůvodnění „protinávrhu“ žalovaného neodpovídá stavu v době
přezkumného jednání, když v žalobě je možné uvádět pouze skutečnosti, pro které
byla pohledávka popřena.
6. Původní žalobce „předložil i ve vztahu k insolvenčnímu řízení“
zpětvzetí pohledávky co do výše 25 662 689 Kč, s tím, že „zůstává“ věřitelem
pohledávky ve výši 10 333 416 Kč. V takto „změněné“ výši je vykonatelná
pohledávka po právu a „zajištěná rozhodnutím“ původního žalobce.
7. Usnesením ze dne 24. února 2022, č. j. KSPA 59 INS 4366/2014-P1-28,
které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku téhož dne a nabylo právní moci
dne 17. března 2022, rozhodl insolvenční soud (v průběhu odvolacího řízení
proti rozsudku ze dne 5. srpna 2021), že namísto původního věřitele pohledávky
č. P1 se stává účastníkem insolvenčního řízení Česká republika – Finanční úřad
pro Pardubický kraj, Územní pracoviště v Pardubicích. Tím vstoupila nabyvatelka
pohledávky i do tohoto incidenčního sporu namísto původního žalobce (§ 19 odst.
1 věta druhá insolvenčního zákona).
8. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. dubna
2022, č. j. 59 ICm 4387/2014, 104 VSPH 878/2021-294 (KSPA 59 INS 4366/2014):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku co do určení
pořadí pohledávky žalobce ve výši 9 961 573 Kč; jinak rozsudek v tomto bodu
výroku změnil tak, že zamítl žalobu o určení pořadí pohledávky co do částky 371
843 Kč (první výrok).
[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. tak, že
odmítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že pohledávka žalobce ve výši 10
333 416 Kč není po právu (první výrok).
[3] Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý
výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 160 odst. 1 a 4, § 199, §
201 a § 336 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku k
následujícím závěrům:
10. Žalovaný měl podat žalobu (o určení pravosti a výše popřené
vykonatelné pohledávky) v souladu s ustanovením § 199 odst. 1 insolvenčního
zákona ve lhůtě do 30 dnů ode dne, kdy nastaly účinky povolení reorganizace
(26. listopadu 2014). Jelikož žalovaný v této lhůtě žalobu nepodal a v tomto
incidenčním sporu podal vzájemný návrh teprve dne 27. července 2016, uplatnil
popření pohledávky u soudu opožděně. Přitom není dána žalovaným namítaná
překážka věci zahájené (litispendence) kvůli žalobě podané původním žalobcem.
11. Žalovaný nepodal včas žalobu o určení pravosti a výše vykonatelné
pohledávky, pohledávka č. P1 je tak (co do pravosti a výše) zjištěna ve smyslu
§ 201 insolvenčního zákona a námitkami žalovaného se nelze zabývat; přesto je
zřejmé, že pohledávka nemůže být ve výši (dalších) 371 848 Kč podle
(pozdějšího) výměru původního žalobce č. 1/2018 ze dne 2. března 2018, č. j.
RRSV 534/2018, protože tato nová (jiná) částka nebyla uplatněna přihláškou
pohledávky č. P1, nebyla přezkoumána, ani uplatněna žalobou.
12. Přihláška pohledávky č. P1 je určitá, přičemž není povinností
účastníka řízení „věc právně hodnotit“, nýbrž vylíčit „skutkový stav věci“, což
věřitel (původní žalobce) učinil „dostatečným způsobem“; přihlášená pohledávka
byla doložena platebním výměrem na odvod za porušení rozpočtové kázně vydaným
původním žalobcem „na stejnou částku“ odpovídající výši dotace poskytnuté
dlužníku (35 996 105 Kč) a její zajištění bylo doloženo zajišťovacím příkazem.
Byl-li rozhodnutím ministerstva financí ze dne 31. května 2017, č. j.
MF-35087/2015/1203-16, v průběhu incidenčního sporu změněn původní platební
výměr č. 42/2013 ze dne 27. srpna 2013, č. j. RRSV 10081/2013, tak, že původně
přihlášená částka za porušení rozpočtové kázně byla snížena na konečných 9 961
573 Kč, nejde o jiný nárok.
13. Žaloba je tak důvodná ohledně určení pořadí přihlášené pohledávky v
rozsahu částky 9 961 573 Kč; co do částky 371 843 Kč žaloba důvodná není,
protože v tomto rozsahu nemohla být pohledávka „dotčena“ rozhodnutím původního
žalobce o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem ze dne 29. listopadu 2013,
č. j. RRSV 14611/2013. Vzájemný návrh žalovaného pak je třeba odmítnout jako
opožděný.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem výrokům,
podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, respektive by měly
být dovolacím soudem vyřešeny jinak.
15. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a
požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že
pohledávka žalobce ve výši 10 333 416 Kč není po právu.
16. Konkrétně dovolatel formuluje otázku, zda (chybně) podaná žaloba
věřitele o určení pravosti a výše vykonatelné pohledávky zakládá překážku věci
zahájené (litispendencepodle § 83 o. s. ř.) ve vztahu k téže žalobě
popírajícího dlužníka; s tím souvisí, zda je možné rozhodnout o určení pravosti
a výše popřené vykonatelné pohledávky na základě žaloby věřitele, nebo na
základě vzájemného návrhu dlužníka.
17. Dovolatel dále klade otázky, zda je pro „specifikaci důvodu vzniku
pohledávky“ dostačující, jestliže věřitel odkáže na svůj insolvenční návrh, zda
insolvenční soud může z „popsaného skutkového stavu“ vyvodit „libovolný právní
titul pohledávky“ věřitele a zda v případě, kdy je právním důvodem vzniku
pohledávky odvod za porušení rozpočtové kázně, je možné přihlásit pohledávku na
základě nepravomocného platebního výměru (přičemž dojde-li ke „snížení odvodu“,
zda jde o novou pohledávku).
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že
podal-li původní žalobce žalobu o určení pravosti, výše i pořadí své
pohledávky, založil tím překážku litispendence ve smyslu § 83 o. s. ř. a
dovolatel se tak již nemohl v procesním postavení žalobce (vlastní) žalobou
domáhat určení pravosti a výše jeho pohledávky a podal tudíž vzájemný návrh.
Dovolatel má za to, že jeho vzájemný návrh je „přípustný“, a soudy o něm mají
(věcně) rozhodnout.
19. Dovolatel dále upozorňuje, že důvody, ze kterých vyšel odvolací
soud, nejsou uvedeny v přihlášce pohledávky, kde se nachází pouhý odkaz na
insolvenční návrh. Brojí též proti kvalifikaci pohledávky, která podle něj byla
přihlášena z titulu bezdůvodného obohacení; i kdyby byl důvodem vzniku
pohledávky odvod za porušení rozpočtové kázně, jednalo by se o skutečnost, o
níž ke dni přezkumného jednání nebylo rozhodnuto. Věřitel (původní žalobce) by
tak uplatnil pohledávku, která v době podání přihlášky neexistovala. Výše
odvodu za porušení rozpočtové kázně byla pravomocně stanovena (rozhodnuta) až
po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, a proto není možné, aby byla
pohledávka do insolvenčního řízení (vůbec) přihlášena.
20. Žalobce navrhuje dovolání zamítnout maje napadené rozhodnutí
odvolacího soudu za správné.
21. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
22. Dovolání výslovně směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí.
V rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, kterým
odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání, jež může být
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o.
s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Totéž se týká dovolání proti prvnímu
výroku napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud „změnil“ bod III.
výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení.
23. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku
napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud zamítl žalobu o určení pořadí
pohledávky č. P1 v rozsahu 371 843 Kč, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako
subjektivně nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 3 věty první a § 218 písm. b/ o. s.
ř.). K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší [za mnohá srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)]. V
poměrech projednávané věci je přitom zřejmé, že tím, že v dotčeném rozsahu
odvolací soud zamítl žalobu, nezpůsobil procesní „újmu“ dovolateli
(žalovanému), nýbrž žalobkyni.
24. Ve zbývajícím rozsahu (v němž směřuje proti té části prvního výroku
napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního
soudu v bodě I. výroku co do určení pořadí pohledávky žalobce ve výši 9 961 573
Kč, a proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou změnil bod
II. výroku tak, že se odmítá vzájemný návrh dovolatele), Nejvyšší soud dovolání
odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že
napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na
základě argumentace obsažené v dovolání.
25. Nejvyšší soud vysvětlil v důvodech usnesení ze dne 18. července
2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněného pod číslem 105/2013 Sb. rozh. obč.
(dále jen „R 105/2013“), že v poměrech ustavených insolvenčním zákonem nemá
zjištění, že přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, vliv na
pravost, výši ani na pořadí pohledávky. Okolnost, že pohledávka přihlášená do
insolvenčního řízení byla v insolvenčním řízení přezkoumána jako pohledávka
„vykonatelná“ (přiznaná „pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu“), má
ohledně následného incidenčního sporu o výši nebo pravost takové pohledávky
vliv na to, že žalobu o určení pravosti nebo výše takové pohledávky podává vždy
popírající (srov. § 199 odst. 1 insolvenčního zákona pro popěrný úkon
insolvenčního správce, § 336 odst. 3 a § 410 odst. 3 insolvenčního zákona pro
popěrný úkon dlužníka v reorganizaci nebo v oddlužení a § 200 odst. 1 a 5
insolvenčního zákona pro popěrný úkon věřitele).
26. Oproti tomu podle závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněném pod číslem 66/2013
Sb. rozh. obč. (dále jen „R 66/2013“), nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněném pod číslem 109/2020 Sb.
rozh. obč., platí, že spor o pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v
insolvenčním řízení vyvolaný popěrným úkonem insolvenčního správce (popřípadě
dlužníka, je-li nadán popěrným právem) je vždy sporem zahajovaným věřitelem,
který pohledávku přihlásil (přihlášeným věřitelem). To platí i u vykonatelných
pohledávek; rozhodnutím, popřípadě listinou, která je exekučním titulem, na
základě kterých se pohledávka stala vykonatelnou, byl totiž stanoven jen základ
a výše pohledávky. Pořadí ani právo na uspokojení ze zajištění nejsou řešeny
(pokryty) exekučním titulem, a proto v tomto směru platí postup, jaký zákon
určuje pro podání žalob v incidenčních sporech u nevykonatelných pohledávek (k
tomu dále srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2020, sen. zn. 29
ICdo 19/2019).
27. V usnesení ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014,
uveřejněném pod číslem 92/2014 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud též vysvětlil, že
v podání incidenční žaloby osobou, která k tomu nebyla oprávněna, je spatřován
důvod jejího odmítnutí (podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona).
28. Odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu
uzavřel, že chtěl-li dovolatel zabránit zjištění pravosti a výše pohledávky č.
P1, kterou popřel, měl podat včas žalobu o její popření (§ 201 odst. 2 a § 336
odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), a to bez ohledu na to, že ji (nesprávně)
podal i věřitel (původní žalobce). Takové řízení zahájené podáním žaloby
osobou, která k tomu není oprávněna, totiž nezakládá překážku věci zahájené
(litispendence) podle § 83 odst. 1 o. s. ř. (není překážkou, která by bránila
tomu, aby následně podanou žalobu dovolatele soud projednal a rozhodl o ní,
jestliže by byla podána včas) [k tomu srov. důvody R 66/2013 a R 105/2013].
29. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v tom, že spočívá-li
rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá
sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu,
není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení
některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z
těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je
tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně
jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů
napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp.
zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za
tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb.
rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR
43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
30. Tím spíše pak dovolání nemůže být přípustné, pokud se s argumentací
odvolacího soudu určující pro dovoláním napadené rozhodnutí zcela míjí a
vyřešení těch právních otázek, na nichž toto rozhodnutí stojí, nijak
nezpochybňuje (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021).
31. Dovolateli se nepodařilo (prostřednictvím argumentace o překážce
věci zahájené) zpochybnit závěr odvolacího soudu o opožděnosti jeho vzájemného
návrhu, což nutně vedlo k jeho odmítnutí (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona).
Tím je pohledávka žalobkyně zjištěna co do pravosti a výše (srov. odst. 28.
shora) a v řízení tak šlo „pouze“ o vyřešení otázky pořadí pohledávky.
32. Otázky, které žalobce klade ohledně „specifikace důvodu vzniku
pohledávky“, „právního titulu pohledávky“, existence pohledávky ke dni
přezkumného jednání a stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně, se
vesměs týkají pravosti, popřípadě výše přihlášené pohledávky žalobkyně, nikoliv
však jejího pořadí (k otázce vzniku a trvání zástavního práva k nemovitým věcem
se dovolatel nijak nevyjadřuje). Na otázkách předestřených dovolatelem tak
napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť (vy)řešení těchto otázek
nemá žádný vliv na odpověď, zda je přihlášená pohledávka zajištěna zástavním
právem. Dovolání je tak nepřípustné jako celek.
33. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo odmítnuto a žalobkyně se vzdala náhrady svých nákladů vzniklých v
dovolacím řízení.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu