Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GPS Reality, a. s., se sídlem Korunní 1302/88, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023 č. j. 23 Cdo 1563/2023-590, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2015 č. j. 32 Co 358/2015-350, rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 19. května 2015 č. j. 6 C 145/2013-285, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a a) M. B., b) M. M., c) L. H., d) P. J., e) H. Č., f) L. Š., g) M. Š., h) P. K., i) J. M., j) J. H., k) J. H., l) B. T. M., m) J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem určil, že právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení jako žalobkyně je vlastníkem ve výroku jeho rozsudku specifikovaných nemovitých věcí (výrok I). S odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen "o. s. ř.") dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi právní předchůdkyní vedlejších účastníků řízení a Českou republikou - Okresním soudem v Benešově. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud zejména uvedl, že právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení měla na určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem naléhavý právní zájem. Vlastní rozhodnutí o určení vlastnického práva okresní soud odůvodnil tím, že rozpoznávací a ovládací schopnosti právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení byly v době podpisu smlouvy, kterými nemovité věci převedla na stěžovatelku vyloučeny. S ohledem na svůj duševní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení nebyla schopna posoudit následky právního jednání. Proto je její právní jednání nutno posoudit jako absolutně neplatné v souladu s relevantní právní úpravou. Pokud okresní soud ve prospěch stěžovatelky aplikoval § 150 o. s. ř., vycházel z toho, že stěžovatelka byla od prvního jednání ve věci ochotna předmětné nemovité věci na právní předchůdkyni vedlejších účastníků řízení převést zpět, poté co jí bude vrácena kupní cena a cena investic, kterou do uvedených nemovitostí v mezidobí vložila. Právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení však podle okresního soudu o uzavření dohody neměla zájem. Za daného stavu by proto nebylo správné právní předchůdkyni vedlejších účastníků řízení náhradu nákladů řízení přiznat.
3. K odvolání obou stran sporu pak Krajský soud v Praze shora uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku I o věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku II a III ohledně povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku krajského soudu). Výrokem II svého rozsudku rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Okresní soud podle krajského soudu správně a dostatečně zjistil skutkový stav a rovněž věc správně posoudil po právní stránce. V řízení bylo i podle krajského soudu jednoznačně prokázáno, že právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení v době podpisu smlouvy trpěla těžkou demencí a nedokázala posoudit důsledky svého jednání.
U tohoto typu onemocnění pak podle vyjádření znalců není možné, aby právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení mohla prožívat světlý okamžik; její stav mohl kolísat maximálně mezi stavem hodně špatným a jen špatným. Na závěrech znalce posuzujícího duševní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení podle krajského soudu nemůže ničeho změnit ani to, že tento znalec neměl možnost právní předchůdkyni vedlejších účastníků řízení osobně vyšetřit. Obecné soudy v dané věci měly k dispozici minimálně ještě dva další znalecké posudky znalců, kteří se s právní předchůdkyní vedlejších účastníků řízení setkali a osobně ji vyšetřili.
I z těchto zjištění vyplynulo, že právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení demencí trpěla již delší dobu, její onemocnění progradovalo od roku 2005. V roce 2009 právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení jednoznačně trpěla středně těžkým až těžkým stavem demence a z toho důvodu nebyla schopna posoudit následky svého právního jednání. Vzhledem k jednoznačnému závěru forenzních odborníků krajský soud nepřipustil doplnění dalšího dokazování. Právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení jednoznačně v době podpisu předmětné smlouvy trpěla duševní poruchou, která ji činila k tomuto právnímu jednání neschopnou.
Podle krajského soudu neobstojí ani odkaz stěžovatelky na dobrou víru, v souladu s níž měla předmětné nemovité věci nabýt. Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí v tomto ohledu vysvětlil, že dobrá víra stěžovatelky se vztahuje jen k tvrzení JUDr. Kopeckého, který prodej předmětných nemovitých věcí zprostředkoval; stěžovatelka tak podle krajského soudu nevyvinula dostatečnou aktivitu (nebyla dostatečně obezřetná), aby si skutečný zdravotní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení ověřila.
Pokud krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení, učinil tak proto, že podle něj stěžovatelka ve skutečnosti neměla opravdový zájem na tom, aby si obě strany sporu (tedy stěžovatelka i právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení) vrátily, co podle neplatné kupní smlouvy plnily, neboť stěžovatelka v tomto ohledu žádné další konkrétní kroky nečinila.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto (výrok I) a výroky II a III bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ve stěžovatelčině dovolání totiž nebyla podle Nejvyššího soudu přítomna žádná právní otázka, která by mohla založit jeho přípustnost. Přípustnost stěžovatelčina dovolání nemohla založit ani námitka, že soudy nižších stupňů nehodnotily znalecký posudek vypracovaný soudem ustanoveným znalcem v kontextu ostatních důkazů. K tomu Nejvyšší soud poznamenal, že v rámci dovolacího řízení není možno bez dalšího přezkoumávat hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud sám v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na ostatní důkazy ve věci provedené, tedy zjevně námitka stěžovatelky o osamocenosti závěrů soudem ustanoveného znalce nemůže obstát. Soudy nižších stupňů také na základě zcela jednoznačného znaleckého závěru věc vyhodnotily tak, že právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení jednala při podpisu smlouvy v duševní poruše, a proto je nutno její právní jednání posoudit jako absolutně neplatné. Podle Nejvyššího soudu neobstojí závěr stěžovatelky, že zdravotní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení byl vyhodnocen toliko na základě pravděpodobnosti.
Zdravotní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení se naopak výrazně zhoršoval již od roku 2005. Nepřípadný je odkaz stěžovatelky na dobrou víru, neboť jak vysvětlil v ústavní stížností napadeném rozhodnutí krajský soud, stěžovatelka ve skutečnosti svou dobrou víru ve vztahu k jí nabytým nemovitým věcem odvozovala jenom od tvrzení JUDr. Kopeckého, který celou smluvní transakci zprostředkoval, aniž vyvinula dostatek opatrnosti k tomu, aby se o zdravotním stavu právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení přesvědčila.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvádí, že ve věci nebyl ve skutečnosti dostatečně zjištěn zdravotní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení. Soudy totiž vycházely buď ze znaleckých posudků znalců, kteří se s právní předchůdkyní vedlejších účastníků řízení nikdy nesetkali (vycházeli toliko z listinných podkladů), nebo se spolehly na závěry znalců, kteří sice právní předchůdkyni vedlejších účastníků řízení osobně vyšetřili až s větším časovým odstupem od podpisu předmětné smlouvy.
Proto stěžovatelka požadovala doplnění důkazů o výpovědi osob, kteří se s právní předchůdkyní vedlejších účastníků řízení v rozhodném období přímo setkali. Pokud ovšem obecné soudy tomuto žádání stěžovatelky nevyhověly s odůvodněním nadbytečnosti takového doplnění důkazů, navodily podle stěžovatelky ve skutečnosti stav opomenutých důkazů. Stěžovatelka podle svého tvrzení neměla o zdravotním stavu právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení žádné informace, celou transakci zprostředkovával JUDr.
Kopecký. Ten sice měl podle tvrzení samotné stěžovatelky k dispozici zprávu psychiatra právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení, z té ovšem údajně vyplývalo, že trpí demencí, nicméně k okamžiku vypracování zprávy (tedy ke dni 3. 8. 2006 - pozn. Ústavní soud) měla být ještě schopna právního jednání. Navíc z důvodů, které stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozebírá, nebyla cena vyplacená právní předchůdkyni vedlejších účastníků řízení za uvedené nemovité věci nepřiměřená a nemohla ji tedy nijak poškodit.
Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svoje východisko, že podle jejího názoru není při posuzování svéprávnosti možno vycházet toliko z míry pravděpodobnosti zachování duševních funkcí, ale je třeba mít v této otázce jistotu. Obecné soudy rovněž nedostatečně zhodnotily, že stěžovatelka předmětné nemovité věci nabyla v dobré víře. Okresní soud alespoň podle stěžovatelky velmi podrobně odůvodnil, proč v dané věci aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení moderační právo ve smyslu § 150 o.
s. ř. Krajský soud naopak aplikaci moderačního práva ve prospěch stěžovatelky odmítl, navíc nesprávně vycházel při určení náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty odvozené od hodnoty sporných nemovitých věcí mnohem vyšší, než jakou tyto věci podle stěžovatelky skutečně měly.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Jsou-li ovšem ústavní stížností napadány i výroky II a III rozsudku okresního soudu, které svým rozhodnutím změnil již krajský soud, pak k rozhodování o ústavnosti krajským soudem takto změněných výroků okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, Ústavní soud může svou pravomoc naplňovat výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ke stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud především uvádí, že znalci, z jejichž posudků soudy vycházely, především podrobně popsali projevy a progres onemocnění, jímž právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení trpěla. V této souvislosti byl zcela jednoznačný jejich závěr, že právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení trpěla středně těžkou až těžkou demencí s tím, že u tohoto typu onemocnění je vyloučeno, aby měla světlé okamžiky; dochází pouze k tomu, že jsou chvíle, kdy stav takto nemocného člověka je špatný nebo více špatný.
Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti nejprve poměrně setrvale uvádí, že JUDr. Kopecký, který majetkový transfer mezi právní předchůdkyní vedlejších účastníků řízení a stěžovatelkou zprostředkoval, si projevů demence u právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení nebyl vědom, ovšem na jiném místě ústavní stížnosti sama výslovně uvádí, že JUDr. Kopecký měl k dispozici zprávu psychiatra právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení, v níž je zcela zjevně popsáno její onemocnění, byť k okamžiku vypracování uvedené zprávy (tedy ke dni 3.
8. 2006) byla právní předchůdkyně vedlejších účastníků údajně ještě schopna se rozhodovat. Za daného stavu ovšem není pochyb o tom, a že zdravotní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků se postupně zhoršoval s tím, že v polovině roku 2012 byla omezena její svéprávnost (k čemuž byl vypracován opět znalecký posudek, který měly obecné soudy k dispozici). Proto ani podle Ústavního soudu není z ústavního hlediska neakceptovatelný závěr, k němuž obecné soudy dospěly, že totiž právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení v polovině roku 2011, kdy ke spornému majetkovému transferu došlo, již nebyla schopna posoudit jeho důsledky; její zdravotní stav byl totiž velmi vážný už v roce 2006 (zde tedy - jak uvedeno - Ústavní soud vychází ze zmínky uváděné v ústavní stížnosti samotnou stěžovatelkou).
Za takové situace ovšem nemůže obstát stěžovatelčina výtka, že zdravotní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení buďto posuzovali znalci, kteří neměli možnost ji přímo vyšetřit anebo znalci, kteří ji sice vyšetřili, ale mimo časový rámec, v němž ke zpochybňované majetkové transakci došlo. O nepříznivém zdravotním stavu proto ani Ústavní soud nemá pochybnosti a nehodnotí jako neústavní, pokud obecné soudy za dané situace uzavřely, že v rozhodné době právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení již nebyla schopna jednání směřujícího k prodeji majetku.
10. V návaznosti na uvedené nemůže obstát ani argument stěžovatelky, že cena, za níž stěžovatelka předmětný majetek od právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení odkoupila, nebyla nikterak nepřiměřená. Aniž by Ústavní soud uvedené tvrzení stěžovatelky hodnotil, musí zdůraznit, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou postavena na jiném základě, a sice že i kdyby cena za uvedený majetek byla přiměřená, právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení nemohla se svým majetkem z výše uvedených důvodů nakládat.
11. Ústavní soud se rovněž nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že v její věci byly opomenuty důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Obecné soudy naopak - což stěžovatelka ani v ústavní stížnosti výslovně nerozporuje - vycházely z toho, že nepříznivý zdravotní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků a jeho důsledky byly v rámci řízení přesvědčivě prokázány, a proto nebylo potřeba vyslýchat před soudem další stěžovatelkou navrhované svědky. Ostatně - v souladu s výše uvedeným - i kdyby se některý ze svědků k rozhodnému období mohl vyjádřit, vyjádřil by se k němu toliko obecně, protože ani sama stěžovatelka neuvádí, že by podpisu smlouvy ze strany právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení byl kromě JUDr. Kopeckého přítomen někdo další. Navíc, jak již bylo řečeno, znalci uvedli, že u daného typu onemocnění je vyloučeno, aby právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení měla světlé okamžiky.
12. Obecné soudy se rovněž výslovně vypořádaly s tvrzením stěžovatelky, že přes výše uvedené okolnosti případu, nabyla majetek patřící původně právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení v dobré víře. K tomu ale obecné soudy poměrně příhodně konstatovaly, že sama stěžovatelka si zdravotní stav vedlejší účastnice nikterak neověřovala a zcela se spolehla na to, co jí zprostředkoval JUDr. Kopecký. Stěžovatelkou tvrzená dobrá víra se tak odvíjí od sdělení zprostředkovaných JUDr. Kopeckým a nikoliv od toho, zda se stěžovatelka s právní předchůdkyní vedlejších účastníků řízení blíže seznámila.
13. Krajský soud konečně ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč - na rozdíl od okresního soudu - ve věci neshledal důvodným aplikaci moderační práva ve smyslu § 150 o. s. ř. (srov. k tomu rekapitulaci shora). Ústavní soud na toto jeho odůvodnění odkazuje s tím, že v daném rozsahu ho považuje za dostačující. Navíc uvádí, že z jeho ustálené judikatury vyplývá značná zdrženlivost, pokud by měl zasáhnout do rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení (srov. k tomu např. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III.
ÚS 1530/22 ). Tato zdrženlivost se uplatní i v nyní posuzované věci. K námitkám použití nesprávné tarifní hodnoty ze strany krajského soudu, je třeba uvést, že hodnota úkonu právní služby se pro tuto věc podle příslušného právního předpisu určí z hodnoty sporu. Konkrétně to znamená, že i kdyby byla hodnota sporných nemovitých věcí 500 000 Kč nebo násobně vyšší, pořád se v daném případě bude postupovat podle § 7 bod 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Uvedená část advokátního tarifu přitom vychází z toho, že sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí při tarifní hodnotě sporu přes 200 000 Kč do 10 000 000 Kč částku 9 100 Kč a 40 Kč za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota sporu převyšuje 200 000 Kč. Pokud je v kontextu argumentace stěžovatelky sporné, zda předmětné nemovité věci mají hodnotu přibližně 500 000 Kč nebo 1 000 000 Kč, znamená to, že částka 10 000 Kč je ve sporném rozdílu představujícím (dalších) 500 000 Kč obsažena padesátkrát (odtud 50x40 Kč, což představuje navýšení odměny o 2 000 Kč na jeden úkon právní služby).
Vzhledem k počtu úkonů v dané věci by tedy i eventuální pochybení krajského soudu znamenalo navýšení nákladů v neprospěch stěžovatelky jen v řádech tisíců korun, což samo o sobě nemůže znamenat ústavněprávní diskrepanci.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu