Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Janou Libusovou, advokátkou, sídlem Čeňka Zemana 1716, Louny, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. září 2024 č. j. 22 Nc 25/2024-197, usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. října 2024 č. j. 22 Nc 25/2024-369, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 56 Co 242/2024-420, usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. prosince 2024 č. j. 22 Nc 25/2024-474, usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. prosince 2024 č. j. 22 Nc 25/2024-494, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2025 č. j. 18 Co 13,14/2025-591, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a A. D., nezl. D. V. a nezl. P. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tvrdí, že v záhlaví označená rozhodnutí porušila jeho práva a práva jeho nezletilých dětí podle čl. 32 odst. 4, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, 2, čl. 5, čl. 7, čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel se domáhá zrušení pouze usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 9. 2024 č. j. 22 Nc 25/2024-197, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2024 č. j. 56 Co 242/2024-420 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2025 č. j. 18 Co 13,14/2025-591, přičemž usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 9. 2024 žádá zrušit podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že matka nezletilých (vedlejší účastnice) podala dne 17. 5. 2024 k Okresnímu soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") návrh na úpravu poměrů nezletilých. Matka žádala svěření nezletilých do své péče, neboť od narození pečuje o děti sama, rodiče spolu nikdy nežili ve společné domácnosti. Matka bydlí s nezletilými u své babičky v X a stěžovatel žije v Y. Okresní soud nařídil ústní jednání na 18. 6. 2024, avšak z důvodu žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce, bylo ústní jednání odročeno, stejně jako další termíny jednání (z důvodů na straně matky nezletilých i stěžovatele).
3. Dne 11. 9. 2024 podala matka návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhala svěření nezletilých do své zatímní péče, neboť stěžovatel nevrátil nezletilé v dohodnutém čase a zajistil jim v místě svého bydliště mateřskou školku. Okresní soud napadeným usnesením ze dne 13. 9. 2024 předal nezletilé do péče matky na dobu tří měsíců od vydání předběžného opatření a zároveň zamítl návrh stěžovatele ze dne 13. 9. 2024 na předběžné opatření, kterým se domáhal svěření nezletilých do dočasné střídavé péče.
4. Dne 4. 10. 2024 podal stěžovatel k okresnímu soudu podání, které označil jako návrh na zrušení předběžného opatření a návrh na nařízení předběžného opatření. Okresní soud podání posoudil jako odvolání proti předběžnému opatření ze dne 13. 9. 2024 a jako námitku podjatosti. Okresní soud předal dne 16. 10. 2024 podání a spisový materiál Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Krajský soud vrátil věc okresnímu soudu bez věcného vyřízení se stanoviskem, že podání ze dne 4. 10. 2024 není odvoláním a námitkou podjatosti, ale návrhem na zrušení předběžného opatření a nařízení jiného předběžného opatření.
5. Stěžovatel podal dne 14. 10. 2024 k okresnímu soudu také odvolání proti usnesení o předběžném opatření ze dne 13. 9. 2024. Následně stěžovatel dne 16. 1. 2025 podal stížnost na průtahy pro nepostoupení odvolání. Do doby podání ústavní stížnosti nebylo o jeho odvolání rozhodnuto.
6. Usnesením ze dne 29. 10. 2024 okresní soud rozhodl o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření o svěření nezletilých do střídavé péče tak, že návrh zamítl (výrok I.) a návrh stěžovatele na zrušení předběžného opatření ze dne 13. 9. 2024 zamítl (výrok II.). Okresní soud konstatoval, že sdělení rodičů jsou vzájemně konfrontační, přičemž je nepochybné, že oba nezletilí, zejména D., mají specifické potřeby. Soud zamítl návrh stěžovatele především pro nedostatek důkazů podporujících jeho tvrzení, přičemž konstatoval, že svěření nezletilých do střídavé péče by znamenalo významné omezení docházky P. do mateřské školy X, která je pro jeho psychický vývoj významná. Krajský soud usnesením ze dne 19. 11. 2024 potvrdil rozhodnutí okresního soudu, neboť neshledal, že by pominuly důvody pro nařízení předběžného opatření.
7. Matka nezletilých podala dne 2. 12. 2024 k okresnímu soudu návrh ve věci samé, na určení trvalého bydliště nezletilých, kterým se domáhala určení, že trvalým bydlištěm nezletilých je P. Stěžovatel podal dne 2. 12. 2024 návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhal svěření nezletilých do jeho dočasné péče na dobu tří měsíců a zároveň uložení povinnosti zajistit pro nezletilé ergoterapie v dosavadním rozsahu a navrhoval zrušení předběžného opatření ze dne 13. 9. 2024. Jako eventuální návrh pak navrhl asymetrickou úpravu péče obou rodičů v časový prospěch matky (péče stěžovatele pouze od neděle ráno do pátku odpoledne za 14 dní).
8. Okresní soud usnesením ze dne 4. 12. 2024 návrh matky na určení trvalého bydliště nezletilých odmítl (výrok I.), návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítl (výroky II., III.), upravil styk stěžovatele s nezletilými každý lichý týden od pátku do neděle, přičemž nezletilé stěžovatel převezme a předá v bydlišti matky (výrok IV.). Okresní soud zatímně upravil styk stěžovatele s nezletilými s cílem zajistit mu pravidelný kontakt s nimi v přiměřeném rozsahu. Zatímní úpravu styku nezletilých se stěžovatelem soud upravil z důvodu neschopnosti rodičů se mimosoudně domluvit. V předchozím řízení nebylo soudy prokázáno, že by matka stěžovateli do této doby bránila v kontaktu s nezletilými, ani stěžovatel to netvrdí.
9. Okresní soud usnesením ze dne 13. 12. 2024 prodloužil trvání předběžného opatření ze dne 13. 9. 2024 do 13. 1. 2025, neboť ve věci samé nebylo rozhodnuto. Okresní soud prodloužení trvání předběžného opatření odůvodnil nutností vypracovat znalecký posudek za účelem posouzení, zda jsou nezletilí schopni realizace střídavé výchovy a s tím související docházky do dvou různých mateřských škol.
10. Usnesením ze dne 10. 1. 2025 okresní soud prodloužil trvání předběžného opatření ze dne 13. 9. 2024 do 13. 4. 2025, neboť nebylo rozhodnuto ve věci samé a nebyl vypracován znalecký posudek.
11. Krajský soud usnesením ze dne 27. 1. 2025 rozhodl o odvolání stěžovatele proti usnesením okresního soudu ze dne 4. 12. 2024 a ze dne 13. 12. 2024 tak, že výrok II. potvrdil (výrok I.), výrok III. změnil tak, že návrh stěžovatele ze dne 2. 12. 2024 na vydání předběžného opatření a zrušení předběžného opatření ze dne 13. 9. 2024, zamítl (výrok II.) a výrok IV. změnil tak, že upravil styk stěžovatele s nezletilými každý čtvrtek lichého týdne až neděle lichého týdne. Nezletilí neplní povinnou školní docházku, proto krajský soud rozšířil jejich styk se stěžovatelem.
12. Stěžovatel namítá, že v posuzované věci sice obecné soudy tvrdí, že předběžná opatření jsou pouze dočasná a nepředjímají rozhodnutí ve věci samé, ale spolu s nařízeným znaleckým posudkem bude zcela jistě překonána lhůta pro předání dětí do péče jednoho rodiče předběžným opatřením. Stěžovatel tvrdí, že soudy předběžnými opatřeními cíleně nastolily dlouhodobé asymetrické uspořádání, které nepochybně využijí k odůvodnění rozhodnutí ve věci samé. Vyloučení dosavadní bezproblémové docházky dětí do školky v Y ovlivní znalecký posudek v otázce možnosti docházky nezletilých do dvou mateřských školek a prospěšnosti tohoto řešení, což soudy zneužijí pro vylučování stěžovatele z péče. Stěžovatel také tvrdí, že nejde o aplikaci zákona, ale uplatnění genderových stereotypů a předsudků s využitím soudní moci k prosazení zjevně od počátku zamýšleného cíle, tedy svěření nezletilých do péče jejich matky.
13. Stěžovatel namítá procesní pochybení obecných soudů, neboť se dne 14. 10. 2024 odvolal proti usnesení okresního soudu ze dne 13. 9. 2024. O tomto odvolání nebylo do doby podání ústavní stížnosti rozhodnuto, ačkoliv odvolací soud již rozhodoval o pozdějších odvoláních stěžovatele.
14. Stěžovatel dále tvrdí, že okresní soud v usnesení ze dne 4. 12. 2024 uvedl, že předběžné opatření ze dne 13. 9. 2024 zrušil, pročež stěžovatel nepodal stížnost na průtahy pro neřešení odvolání stěžovatele. Následně však okresní soud rozhodnutím ze dne 13. 12. 2024 naprosto nekonzistentně toto již zrušené předběžné opatření prodloužil, a to do 13. 1. 2025. Okresní soud pak opětovně ve věci vydal dne 10. 1. 2025 další prodloužení předběžného opatření, a to do 13. 4. 2025, tedy na dobu delší než zákon umožňuje.
15. Stěžovatel také namítá absenci zákonného podkladu pro odnětí dětí z péče otce a předání do péče matky na základě § 102 o. s. ř., kdy toto lze výlučně při splnění podmínek podle § 924 o. z., resp. § 452 z. ř. s. tedy při ohrožení života nebo zdraví dítěte. Okresní a odvolací soud se neshodly na ustanovení, podle kterého byly děti předány do péče matky. Okresní soud tvrdí, že podle § 102 o. s. ř., krajský soud tvrdí, že podle § 452 z. ř. s.
16. Stěžovatel namítá, že na krajském soudu rozhodoval o vrácení věci okresnímu soudu pro špatné posouzení podání podle obsahu senát 14 Co. O následném odvolání však rozhodoval senát 56 Co, který je pouze zastupujícím senátem, přičemž stěžovatel nebyl o zastupování informován. O dalším odvolání rozhodoval opět jiný senát, a to senát 18 Co. Stěžovatel namítá, že o jeho odvoláních nerozhodoval zákonný soudce v souladu s rozvrhem práce.
17. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní stížnost proti průtahům při rozhodování o odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 13. 9. 2024 je nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal veškeré dostupné opravné prostředky. Stěžovatel žádal zrušení tohoto usnesení podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (tj. povinnost vyčerpání všech procesních prostředků), jestliže v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1986/13 ). Ústavní soud důvod pro postup podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu neshledal, neboť zde není žádná hrozba vážné a neodvratitelné újmy. Nelze přehlédnout, že přezkum fakticky proběhl v usnesení ze dne 29. 10. 2024 a navazujícím odvolacím řízení.
19. Ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 29. 10. 2024 a usnesení krajského soudu ze dne 19. 11. 2024 je podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu podána opožděně, neboť nebyla podána ve lhůtě stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
20. Ústavní stížnost stěžovatele je přípustná pouze v rozsahu, v němž směřuje proti usnesením okresního soudu ze dne 4. 12. 2024, ze dne 13. 12. 2024 a usnesení krajského soudu ze dne 27. 1. 2025. Výrok III. usnesení okresního soudu ze dne 4. 12. 2024 byl usnesením krajského soudu ze dne 27. 1. 2025 změněn. Ústavní soud tak není příslušný k rozhodování o ústavnosti výroku III. usnesení okresního soudu (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro nepříslušnost (viz např. usnesení ze dne 30. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 2089/22 ).
21. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
22. Ústavní soud odkazuje na obecnou premisu řízení ve věcech rodinně právních, v rámci kterých vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení též náležitě odůvodněna (srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 ).
23. Ústavní soud dále připomíná své obecné závěry týkající se způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soud se v této rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20 , usnesení ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 101/24 ).
24. V rámci ústavního přezkumu předběžných opatření s ohledem na výše zmíněný test omezené ústavnosti Ústavní soud neposuzuje, zda soudy při prozatímní úpravě právních poměrů účastníků řízení zvolily v konkrétním případě nejlepší možné či jedině správné řešení. Hodnotí pouze, zda předběžným opatřením nastavený právní režim nebude extrémním projevem soudní libovůle.
25. Tvrdí-li stěžovatel, že napadená rozhodnutí porušují i zájmy dětí, lze pro úplnost doplnit, že rozhodování o ústavních právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (viz např. usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 611/21 , ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 515/21 ).
26. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí prizmatem shora předestřených kritérií a dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování vzal uvedené ústavní požadavky do úvahy, konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu a dovodil z nich odpovídající právní závěr.
27. V posuzované věci je zřejmé, že návrh na vydání předběžného opatření ze strany matky byl reakcí na chování stěžovatele, který nezletilé nepředal v domluvený termín, tj. 9. 9. 2024. Stěžovatel děti předal matce až den po nabytí právní moci předběžného opatření ze dne 13. 9. 2024, tj. 1. 10. 2024, což ostatně ani stěžovatel nepopírá. Stěžovatel však nyní argumentuje především bezproblémovou adaptací nezletilých ve školce pro děti se specifickými potřebami v Y po dobu těchto tří týdnů, přičemž je nepochybné, že tato adaptace proběhla bez dohody s matkou. V předchozím řízení nebylo soudy prokázáno, že by matka stěžovateli do této doby bránila v kontaktu s nezletilými, ani stěžovatel to netvrdí. Situace se opakovala i v prosinci 2024, kdy otec měl nezletilé vrátit dne 22. 12. 2024 v 18:00 hod, avšak vrátil je až 4. 1. 2025.
28. Ústavní stížnost je založena především na námitce údajného nekritického zvýhodnění matky na úkor stěžovatele a nezletilých, kterého se při svém rozhodování měly dopustit obecné soudy. Pochybení, které by svědčilo o neobjektivním přístupu obecných soudů vedeném stěžovatelovou tvrzenou snahou upřednostnit zájmy matky nezletilých, Ústavní soud nenalezl. Zjištěny nebyly ani důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či jinak excesivní. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že namítaný zásah do základních práv stěžovatele je vyvážen zajištěním nejlepšího zájmu nezletilých. Obecné soudy úpravou styku nezletilých s otcem (od čtvrtka lichého týdne do neděle lichého týdne) zajistily jejich styk v rozsahu, který (pokud takto bude realizován) je způsobilý zabránit nežádoucímu odcizení nezletilých vůči otci do doby vydání rozhodnutí ve věci samé. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že při svém rozhodování zohlednily především specifické potřeby obou nezletilých. Soudy reflektovaly, že bez znaleckého posudku nejsou schopny vyhodnotit, zda jsou nezletilí, s ohledem na zdravotní specifika, schopni realizace střídavé výchovy a s tím související docházky do dvou různých mateřských škol. V posuzované věci nelze přehlédnout, že obecné soudy v předběžných opatřeních zohlednily dlouhodobě fungující uspořádání péče o nezletilé. Stěžovatel v předcházejícím řízení, stejně jako v ústavní stížnosti, argumentuje rovnoměrnou péčí o nezletilé až od června do září 2024 (tedy až ve věku 6 let nezletilých). Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů v nyní posuzované věci, že je dána naléhavost zatímní úpravy poměru účastníků, a tato úprava je v zájmu nezletilých.
29. Stěžovatelem namítané pochybení okresního soudu (viz bod 14 usnesení), který v usnesení ze dne 4. 12. 2024 nepravomocně zrušil výrokem III. usnesení o předběžném opatření ze dne 13. 9. 2024, napravil krajský soud v usnesení ze dne 27. 1. 2025 (výrok II., body 8 až 11 odůvodnění usnesení). Ne každé procesní pochybení je zároveň zásahem do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Je vždy třeba vážit případná procesní pochybení obecných soudů a dávat je do kontextu soudního řízení jako celku, a teprve v tomto celkovém kontextu případně dovozovat z procesních pochybení zásah do základních práv (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 717/24 , bod 10). V posuzované věci chybu okresního soudu napravil krajský soud a Ústavní soud proto neshledal důvodu ke svému zásahu.
30. Stěžovatel podal v ústavní stížnosti svůj výklad o (ne)možnosti aplikace procesních předpisů a jejich ustanovení při úpravě zatímních poměrů účastníků v posuzované věci. Ústavní soud zdůrazňuje, že předběžné opatření podle § 452 z. ř. s. je institut výjimečný, spíše "krajní", určený k řešení těch nejvážnějších situací týkajících se dítěte. Obecné soudy samozřejmě mohou vydávat i tzv. "běžná" předběžná opatření (podle § 76 a násl. o. s. ř.), což znamená mimo jiné i to, že při rozhodování o návrzích na předběžné opatření ve věcech péče o nezletilé děti postupují obecné soudy jak podle občanského soudního řádu, tak i podle zákona o zvláštních řízeních soudních, s ohledem na konkrétní okolnosti jimi posuzované věci. K předpokladům pro nařízení "speciálního" předběžného opatření podle § 452 z. ř. s. se již Ústavní soud vyjadřoval (viz např. nález ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3200/20 ).
31. Se stěžovatelem lze souhlasit, že v posuzované věci nebyly dány podmínky pro vydání "speciálního" předběžného opatření podle § 452 z. ř. s., což ostatně ani obecné soudy netvrdí. Stěžovatelem namítaný rozpor v užití procesních předpisů (§ 102 o. s. ř. ; § 452 z. ř. s.) Ústavní soud neshledal. Usnesení okresního soudu ze dne 13. 12. 2024 je sice nadepsáno "v řízení o vydání předběžného opatření podle § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, o úpravě poměrů nezletilých dětí", avšak stěžovatel ve své argumentaci opomíjí § 452 odst. 3 z. ř. s. Třetí odstavec začlenila do procesního předpisu novela provedená zákonem č. 363/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Nová úprava znamená, že umisťovat děti do péče druhého z rodičů či osoby blízké nebo příbuzné lze i "běžným" předběžným opatřením podle § 76 odst. 1 či § 102 o. s. ř., tedy na návrh osoby, které má být dítě svěřeno. Smyslem je zamezit případům, kdy bude nezletilé dítě odebráno z péče rezidentního rodiče bez časového omezení předběžného opatření. Proto se i na "běžné" předběžné opatření použijí přísná ustanovení o trvání a prodlužování speciálního předběžného opatření (viz § 459 a 460 z. ř. s.). Z odůvodnění usnesení je zřejmé, že se jedná o prodloužení předběžného opatření ze dne 13. 9. 2024 v souladu s § 459 a 460 z. ř. s., nikoli o nařízení předběžného opatření podle § 452 odst. 1 nebo odst. 2 z. ř. s., jak tvrdí stěžovatel.
32. Stěžovatel namítá bez bližší specifikace porušení práva na zákonného soudce, pouze s odkazem na to, že o jeho odvoláních (případně jiných podáních) vždy rozhodoval jiný senát krajského soudu. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel si je vědom možnosti stanovené rozvrhem práce o zastupování senátů (viz str. 35 Rozvrhu práce pro rok 2024, s účinností od 1. 10. 2024). Rozvrh práce byl (a je) veřejně dostupný na webových stránkách krajského soudu. Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud touto námitkou podrobněji nezabýval.
33. Nedostatky, pro které by z pohledu Ústavního soudu bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování, napadená rozhodnutí netrpí. Jelikož stěžovatelem namítané porušení základních práv zjištěno nebylo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh podaný opožděně podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, z části pro nepříslušnost podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu