Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Ing. Jaroslavy Vackové a 2) Jaroslavy Vackové, zastoupených JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. února 2019 č. j. 18 C 184/2017-135 a přípisu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. března 2019 sp. zn. 18 C 184/2017, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí i přípisu, s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 6. 2. 2019 č. j. 18 C 184/2017-135 v řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy vyzval druhou stěžovatelku (druhou žalobkyni Jaroslavu Vackovou) k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 9 387 Kč. V přípise ze dne 21. 3. 2019 pak oběma stěžovatelkám vysvětlil, proč byl soudní poplatek v uvedené výši vyměřen.
3. Obě stěžovatelky v ústavní stížnosti brojí proti výše uvedenému usnesení i vysvětlujícímu přípisu. Nesouhlasí s vyměřeným soudním poplatkem za jimi podané odvolání. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti pak odvíjejí od okamžiku doručení vysvětlujícího přípisu (2. 4. 2019).
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
5. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
7. Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval přípustností ústavní stížnosti proti výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku a svůj postoj k této otázce sjednotil stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859), jímž dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku je nepřípustná, neboť tímto rozhodnutím jsou jen deklarována práva účastníka řízení a účastník řízení má ještě další možnosti, jak se bránit, podrobně popsané v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu. Ústavní soud je tedy vázán uvedeným právním závěrem svého pléna a v posuzovaném případě mu nezbylo než shledat, že je ústavní stížnost stěžovatelek nepřípustná.
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené již dále neřešil to, že první stěžovatelky se napadené usnesení obvodního soudu výslovně netýká, ani to, že obě stěžovatelky odvíjely lhůtu pro podání ústavní stížnosti až od okamžiku doručení vysvětlujícího přípisu, který ale v podstatě žádným rozhodnutím není.
9. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelek odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2019
Jiří Zemánek v. r. soudce zpravodaj