Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele A. V. L., zastoupeného JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem, sídlem Tikovská 2198/14, Praha 9 - Horní Počernice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 48/2025-20710 ze dne 20. října 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Na stěžovatele a další osoby podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze obžalobu pro zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže dle § 248 odst. 2 alinea 3, odst. 4 písm. a), písm. b) trestního zákoníku. Městský soud v Praze usnesením č. j. 75 T 2/2025-20636 ze dne 25. července 2025 podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu za použití § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, neboť měl za to, že je třeba odstranit závažné procesní vady, které nelze napravit v řízení před soudem.
3. Proti uvedenému usnesení městského soudu podal státní zástupce stížnost, na základě které Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu zrušil a městskému soudu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
4. Stěžovatel namítá, že podaná obžaloba trpí zásadními nedostatky, které brání jejímu projednání v hlavním líčení. Tvrdí, že v průběhu přípravného řízení došlo k protiústavním výslechům a k nedostatečnému objasnění skutkového stavu, kdy nebyly respektovány pokyny Nejvyššího státního zastupitelství.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
7. Citovaná ustanovení mají právní základ v zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
8. Jak již bylo uvedeno, v posuzovaném případě se trestní stíhání vedené proti stěžovateli nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, a to v jeho rané fázi, kdy ještě ani nebylo nařízeno hlavní líčení. Ve věci tedy nebylo vůbec meritorně rozhodnuto, natož aby bylo takové rozhodnutí pravomocné. V takových případech Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že je ústavní stížnost směřující proti dosavadnímu postupu orgánů činných v trestním řízení zásadně nepřípustná, neboť takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něj vyplynuvšího rozhodnutí); proto i případné protiústavní procesní vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci předmětného řízení, včetně využití příslušných opravných prostředků proti výslednému rozhodnutí (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 62/95
ze dne 30. listopadu 1995 či usnesení
sp. zn. II. ÚS 1419/16
ze dne 16. května 2016 nebo
sp. zn. I. ÚS 2448/24
ze dne 9. září 2024). Výjimku představují pouze případy, kdy je ústavní stížností napadáno procesní rozhodnutí, v důsledku kterého by mohlo dojít k zásahu do práva na zákonného soudce (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 711/01
ze dne 6. června 2002,
sp. zn. III. ÚS 441/04
ze dne 12. ledna 2005,
sp. zn. IV. ÚS 4091/18
ze dne 5. února 2019 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23); o to však v posuzované věci nejde.
9. Stěžovatelovy námitky směřují vůči údajným podstatným procesním vadám a vadám v rámci dokazování, ke kterým mělo dojít v průběhu přípravného řízení. Veškeré tyto námitky může nyní stěžovatel směřovat vůči soudu prvního stupně a pak případně je uplatňovat v rámci odvolání a dovolání. Jejich projednáním v současné fázi řízení by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do pravomoci obecných soudů, neboť jsou to primárně ony, které jsou povolány k provádění a hodnocení důkazů za účelem rozhodnutí o vině a trestu (viz čl. 90 Ústavy). Ústavní stížnost proti napadenému usnesení vrchního soudu, kterým bylo vysloveno, že nejsou splněny zákonné podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření, a městskému soudu nařízeno, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, je proto za daných okolností předčasná.
10. Soudkyně zpravodajka z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítla jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel nevyčerpal řádným způsobem všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. ledna 2026
Veronika Křesťanová v. r.
soudkyně zpravodajka