Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Hofmanna, zastoupeného JUDr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 2011 č. j. 11 Co 23/2011-50 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. října 2010 č. j. 7 C 41/2010-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ze dne 27. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") bylo vyhověno žalobě JUDr. Jaromíra Malého, směřující proti stěžovateli, na zaplacení částky 105 554,20 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 39 245,80 Kč byla tato žaloba zamítnuta (výrok II), a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 124,80 Kč (výrok III). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 98 652,19 Kč s příslušenstvím a že se žaloba ohledně částky 6 902,01 Kč s příslušenstvím zamítá, ve výroku III jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 14 011,20 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 27 528,- Kč.
3. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 3. 2013 č. j. 33 Cdo 3139/2011-65 odmítl s tím, že není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.).
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje pouze v tom, jak odvolací soud a soud prvního stupně hodnotily spornou skutečnost - provedení úkonů právní služby žalobcem, které on neodsouhlasil, a namítá, že si přitom počínaly zcela svévolně, bez vztahu k v řízení provedeným důkazům. Soud prvního stupně vzal za prokázané, a to "s ohledem na znalost obvyklého postupu soudu", že žalobce provedl určité úkony, z čehož je zřejmé, že nevycházel z žádných důkazů, přičemž je absolutně vyloučeno, aby věděl, jaké úkony byly v řízení u jiného soudu provedeny.
Odvolací soud dal pouze za pravdu soudu prvního stupně, přičemž pominul důkazní břemeno tížící žalobce, neboť žádné důkazy nekonstatoval. Navíc zde má být zásadní rozpor spočívající v tom, že okresní soud nevycházel z příslušné faktury žalobce, neboť uznal jen některé úkony v ní účtované. V případě krajského soudu pak není zřejmé, zda vycházel ze "znalosti obvyklého postupu soudu v civilním řízení nebo z důkazu zmíněnou fakturou". Dále namítá, že rozhodnutí obou soudů nesplňují požadavky § 157 odst. 2 o.
s. ř., neboť z nich nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
6. Ústavní soud si k návrhu připojil soudní spis sp. zn. 7 C 41/2010, vedený Okresním soudem v Sokolově, na tomto základě posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, konkrétně pak plnou moc ze dne 1. 9. 2003 a fakturu č.
1-57/2009, kterými žalobce mínil prokázat výši svého nároku (odměny za poskytnutí právní služby stěžovateli). Ústavní soud v duchu své ustálené judikatury připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Je-li ústavní stížnost založena na nesouhlasu s hodnocením důkazů tak, jak bylo provedeno obecnými soudy, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu takové hodnocení nepřísluší "přehodnocovat", a to ani v případě, že by se s takovým hodnocení neztotožňoval. Z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, zpravidla založeného zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou v úvahách obecných soudů.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že faktura č. 1-57/2009, obsahující přehled úkonů provedených žalobcem, představuje listinu vyhotovenou samotným žalobcem, a tudíž ji nelze (vůbec) za důkaz považovat. S tímto názorem se však nelze plně ztotožnit, a to s ohledem ustanovení § 125 občanského soudního řádu, otázkou nicméně je, jakou má taková listina "důkazní hodnotu". V tomto ohledu je však třeba připomenout, že tato listina nebyla vyhotovena dodatečně (účelově), neboť stěžovateli byla (společně s výzvou ze dne 2. 10. 2009) doručena již dne 6. 10. 2009, jak se v žalobě uvádí, resp. stěžovatel nic takového netvrdí, ač by tak jistě učinil, pokud by se tyto údaje nezakládaly na pravdě. S ohledem na to nemůže Ústavní soud obecným soudům vytknout, že k dané faktuře jako důkazu přihlížely.
10. Bez významu, jde-li o stanovení výše odměny, není ani to, že stěžovatelova obrana v soudním řízení byla založena především na tvrzení o uzavření ústní dohody stran odměny za zastupování a na námitce promlčení (viz odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 19. 4. 2010, protokol o jednání ze dne 22. 9. 2010), teprve později stěžovatel (pouze) namítl, že žalovaný nenabídl žádné relevantní důkazy, nicméně existenci některých úkonů potvrdil, a jde-li o ostatní, uvedl, že udělil žalobci plnou moc a že se dále nezajímal, jaké úkony žalobce v řízení uskutečnil (viz protokol o jednání ze dne 27.
10. 2010). Stejně tak v samotné ústavní stížnosti stěžovatel nijak nezpochybňuje, že jej žalobce v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 zastupoval a že některé úkony skutečně provedl. Současně nutno upozornit, že obecné soudy své skutkové závěry neopřely jen o předmětnou fakturu, ale i o zmíněné souhlasné prohlášení stran a stěžovatelem udělenou plnou moc, a to v podstatě s tím, že z nich jednotlivé provedené úkony lze určit buď bezprostředně, nebo je možné tyto vyvodit ze zjištěných skutečností, resp. tyto plynou z povahy věci.
11. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že není patrno, zda obecné soudy vycházely z předmětné faktury nebo ze své "znalosti obvyklého postupu", resp. spatřuje v jejich postupu zásadní rozpor, jestliže na straně jedné z faktury vycházely, ale současně žalobci některé úkony neuznaly. Ovšem v samotném postupu, kdy soud vyhodnotí obsah listiny jako pravdivý, resp. průkazný jen zčásti, porušení ústavnosti v obecné rovině spatřovat nelze, a jde-li o tuto konkrétní věc, pokud obecné soudy "neuznaly" žalobci některé z jím účtovaných (fakturovaných) úkonů, touto skutečností stěžovatel poškozen být nijak nemohl, k čemuž možno dodat, že jde o úkony, které sice zřejmě provedeny byly, nicméně předmětná faktura nebyla shledána obecnými soudy dostatečným důkazem, neboť kromě ní zde nebylo nic, co by svědčilo o jejich provedení, tedy např. (alespoň) to, že byly pro vedení daného řízení nezbytné.
V tom se situace liší, jde-li o některé z "uznaných" úkonů (viz bod 9); byť jistě může být sporu o tom, zda lze za "dostačující" považovat také jen zmíněnou skutečnost, nemá Ústavní soud za to, že by eventuální nesprávnost v daném hodnocení mohla dosáhnout "extrémního" stupně, zvláště vezme-li v úvahu neurčitost dané námitky, kdy stěžovatel mezi jednotlivými úkony nijak nerozlišuje, ač je zřejmé, že důkazní situace je v případě některých úkonů zcela jiná, a vlastně ani netvrdí, že by žalobce vůbec tyto úkony, resp. některý z nich neučinil.
12. Ústavní soud současně nemůže přejít argumentaci stěžovatele pod bodem V. ústavní stížnosti, kde se zdůrazňuje, že tato směřuje pouze proti skutkovým zjištěním soudu nalézacího a odvolacího. To však neznamená, že proběhnuvší dovolací řízení může zůstat bez účinku z hlediska hodnotících závěrů Ústavního soudu. Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tak zachovává stěžovateli lhůtu k podání ústavní stížnosti, i když bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Nelze z toho ale dovodit, že tím jsou účinky rozhodnutí státního orgánu zahlazeny, že usnesení dovolacího soudu neexistuje a že k němu nelze přihlížet.
Povinností Ústavního soudu je posoudit zachování ústavních zásad soudního řízení jako celku. To se v projednávané věci týká rovněž závěrů dovolacího soudu, byť je stěžovatel výslovně nenapadá. Nicméně nelze pominout, že jsou pro něj nepříznivé, když potvrzují závěry obecných soudů z hlediska běhu promlčecí lhůty, což nelze od posouzení nároků stěžovatele oddělit. Kromě toho je nutno zmínit tu okolnost, že stěžovatel v rámci dovolacího řízení napadl skutková zjištění odvolacího soudu opožděně a právní závěry ohledně rozložení důkazního břemene ve vztahu k tvrzení, že smluvní odměna byla sjednána ústní formou, nenapadl dovoláním vůbec.
Konečně sám stěžovatel existenci tohoto rozhodnutí nepopírá, byť se snaží cestou ústavní stížnosti znovu otevřít již posouzené otázky. Protože však z výše uvedených důvodů nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět, nebylo nutno zabývat se podmínkami přípustnosti návrhu z hlediska toho, jak dalece nechává stranou rozhodnutí dovolacího soudu pro stěžovatele nepříznivé a co by toto opomenutí znamenalo v případě důvodnosti návrhu.
13. Pro důvody výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu