Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Luďkem Hruškou, advokátem, sídlem K Nemocnici 168/18, Nový Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. února 2018 č. j. 13 Co 502/2017-425, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. září 2017 č. j. 91 Nc 145/2014-329, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení a D. Ž., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 91 Nc 145/2014 vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 č. j. 91 Nc 145/2014-329 zamítl návrh stěžovatele, na základě kterého se nezletilý syn stěžovatele a vedlejší účastnice (dále jen "matka") odnímá z péče vedlejší účastnice, svěřuje se do střídavé péče rodičů a žádnému z rodičů se nestanoví výživné (I. výrok). Soud dále zamítl návrh matky na změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilým (výrok II.).
3. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že změnu poměrů závažnějšího rázu, která by nastala ve skutečnostech, jež tvořily skutkový podklad pro dřívější rozhodnutí soudu o péči, výživném a styku, ve věci stěžovatele neshledal, když nezletilý se od roku 2014 nachází ve faktické péči matky, se stěžovatelem se stýká o víkendech i během týdne, dříve na základě mimosoudní dohody rodičů, poté na základě soudního rozhodnutí, a po celou dobu nebyly zjištěny v péči matky žádné nedostatky. Nezletilý si na stávající režim přivykl, nadále preferuje výchovné prostředí u matky, se stěžovatelem se chce stýkat i v dosavadním rozsahu vyjma úterý, kdy dle jeho vyjádření mu kontakt během týdne narušuje obvyklý denní režim. Soud upozornil, že mezi rodiči i nadále neexistuje smysluplná komunikace ohledně záležitostí nezletilého, komunikují jen prostřednictvím SMS zpráv, a jejich vzájemné vztahy jsou stále konfliktně nastaveny. Okresní soud zdůraznil, že při rozhodování o péči o nezletilého je v prvé řadě zapotřebí sledovat nejlepší zájem dítěte, a i když je třeba preferovat jako ideální pro uspořádání poměrů dětí a rodičů, kteří spolu nežijí, péči střídavou, ne vždy je tato v nejlepším zájmu dítěte.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 2. 2018 č. j. 13 Co 502/2017-425 rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud zdůraznil, že ke změně modelu péče o nezletilého může a má soud přistoupit, došlo-li po poslední pravomocné úpravě péče v poměrech účastníků k podstatné změně a současně v důsledku této změny nelze již dosavadní model péče považovat za nejlépe odpovídající zájmu dítěte. Ve shodě s okresním soudem pak krajský soud dospěl k závěru, že k žádné změně takového charakteru od poslední úpravy péče a výživy v rodinných poměrech účastníků nedošlo, neboť vztahy mezi rodiči se nezlepšily, naopak jsou zhoršovány soudními řízeními, která stěžovatel svými návrhy vyvolává, ať už jde o řízení ve věci samé nebo o řízení o výkon rozhodnutí. Tato řízení pak bezpochyby mají negativní vliv i na samotného nezletilého, a posilují jeho nejistotu a úzkostnost. Nezletilý přitom nadále střídavou péči odmítá, stále výrazně preferuje péči matky, což však stěžovatel odmítá respektovat.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že hlavní skutečností, na základě které soud v minulosti rozhodl o svěření nezletilého do péče matky, byl znalecký posudek PhDr. Heleny Khulové. Stěžovatel upozorňuje, že znalecký posudek byl vypracován před třemi lety, plynutím času však odpadl důvod pro nesvěření nezletilého do střídavé péče. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které je střídavá péče standardním druhem péče o dítě po rozchodu rodičů, a dovozuje, že současná situace je v rozporu se zájmem nezletilého, když napadená rozhodnutí tuto judikaturu nereflektují. Argumentují-li soudy nevhodností střídavé péče z důvodu konfliktních vztahů rodičů, byla to dle stěžovatele právě matka, která svým postojem brání stěžovateli v širším styku a odmítá navštěvovat psychologickou poradnu za účelem zlepšení komunikace mezi rodiči. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s výší stanoveného výživného, a tvrdí, že výdělku ve výši 20 000 Kč, ze kterého soudy vycházejí, nikdy nedosahoval a ani dnes nedosahuje. Stěžovatel se dále domnívá, že schválením rozsahu styku soudem dne 16. 6. 2016 nastala podstatná změna skutečností rozhodných pro stanovení výživného, když výživné by mělo být určeno v jiné výši rodiči, který se s nezletilým stýká o víkendu jednou za dva týdny, oproti rodiči, který pečuje o nezletilého pět dní v průběhu dvou týdnů.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry okresního soudu i krajského soudu jsou v napadených rozsudcích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Stěžovatel polemizuje se závěry krajského soudu, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, či jaký má být rozsah styku druhého rodiče s nezletilým, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak odpovídající skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
10. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní právu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že okresní soud i krajský soud na základě zpráv opatrovníka, z protokolu o realizaci participačních práv dítěte, ze zprávy Centra psychologické pomoci a výslechu rodičů i nezletilého (provedeného opatrovníkem) důkladně zkoumaly, zda je v nejlepším zájmu nezletilého, aby byl ponechán na základě dřívějšího rozhodnutí v péči matky, anebo byl svěřen do střídavé péče rodičů.
11. Je nadbytečné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud ztotožňuje, a která je ohledně jejich shora uvedených závěrů řádně podložena provedeným dokazováním. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala.
Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. bylo-li by možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry - pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl.
36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
12. Má-li stěžovatel za to, že nezletilý měl být svěřen do střídavé péče rodičů, když všechna kritéria pro tento postup byla naplněna, upozorňuje Ústavní soud, že z některých jeho předchozích nálezů sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, to platí ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Podle § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, tak jak to přesvědčivým způsobem učinily soudy v jimi projednávané věci.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jsou dána všechna kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče rodičů, zcela však pomíjí fakt, že nezletilý se zcela jasně vyjádřil do protokolu v tom smyslu, že střídavou péči odmítá a se stěžovatelem by se chtěl stýkat o víkendu jednou za čtrnáct dní. Ústavní soud zastává ve své judikatuře stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Optikou shora uvedeného postupovaly okresní soud i krajský soud, které přihlédly k názoru nezletilého, avšak nepřevzaly jej bezvýhradně, když nevyhověly jeho přání nestýkat se se stěžovatelem v úterý odpoledne.
14. Nesouhlasí-li stěžovatel s názorem soudů o nedostatcích ve vzájemné komunikaci rodičů, Ústavní soud si je vědom své judikatury, podle které při vyloučení střídavé péče na základě nevhodné komunikace rodičů mají soudy povinnost zkoumat příčinu takového stavu, a dítě zásadně svěřit do péče toho z rodičů, který uznává pozici druhého rodiče v životě dítěte a nebude bránit styku s ním [nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. Uvádí-li stěžovatel, že matka odmítala navštěvovat psychologickou poradnu, toto jeho tvrzení neodpovídá obsahu spisu. Ze zprávy Centra psychologické pomoci ze dne 12. 6. 2017 vyplývá, že oba rodiče spolupracovali s poradnou, která jim byla doporučena okresním soudem. Matka sice po absolvování několika setkání neměla zájem o další spolupráci, avšak také stěžovatel se vyjádřil v tom smyslu, že se rodiče již v minulosti podrobili rodinné terapii, ale bezvýsledně. Nařízení další terapie bylo proto považováno Centrem psychologické pomoci za neúčelné.
15. Ústavní soud tedy shledal závěr o zamítnutí návrhu stěžovatele na svěření nezletilého do střídavé péče rodičů za nevybočující z mezí ústavnosti, neboť odůvodnění svých rozhodnutí soudy založily na upřednostnění zájmu nezletilého, podloženého stanoviskem psychologa i opatrovníka.
16. Nesouhlasí-li stěžovatel s výší stanoveného výživného, Ústavní soud upozorňuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též § 913 či § 915 občanského zákoníku).
Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle § 120 občanského soudního řádu).
Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016).
17. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud, tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Namítá-li stěžovatel, že soudy nesprávně vycházely z výše jeho příjmů v částce 20 000 Kč, z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že soud při posledním rozhodování vycházel z příjmu stěžovatele z podnikání ve výši přibližně 20 000 Kč měsíčně při základu daně z příjmu 114 444 Kč (dle daňového přiznání). Za rok 2016 činil základ daně z příjmu 142 295 Kč, z čehož soud usoudil, že příjmy stěžovatele nepoklesly, ale na druhou stranu ani nedošlo k tak výraznému nárůstu, který by odůvodňoval změnu výživného. Tvrdí-li stěžovatel, že příjmů ve výši 20 000 Kč nikdy nedosahoval, toto jeho tvrzení je v rozporu s obsahem (stěžovatelem podepsaného) protokolu z jednání před okresním soudem ze dne 7. 8. 2014, kdy stěžovatel uvedl, že podniká v oboru finančního poradenství, jeho oficiální příjmy podle daňového přiznání jsou kolem 12 000 Kč, ale skutečné příjmy dosahují 20 000 až 25 000 Kč.
18. Uvádí-li stěžovatel, že předložil soudu důkazy (daňové přiznání) o výši svých příjmů, odkazuje Ústavní soud na nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 3094/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://usoud.nalus.cz), ve kterém konstatoval, že jakkoli zjištění skutečného příjmu účastníka klade na soud zvýšené nároky oproti dokazování provedenému např. daňovým přiznáním, je nutno v zájmu řádného zjištění skutkového stavu vést dokazování takovým způsobem, aby byl prokázán skutečný příjem povinného, z něhož lze spravedlivě požadovat placení výživného, nikoli příjem vykázaný podle daňových a účetních předpisů. Plněním vyživovací povinnosti povinných, kteří mají příjem z jiné než závislé činnosti, se zabýval také Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. 10. 2016, Cpjn 204/2012, uveřejněném pod číslem 110/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "stanovisko"), ve kterém uvedl, že v tomto případě soudy nehodnotí pouze evidenční údaje o hospodaření, ale jejich celkovou životní úroveň, na které děti mají právo se podílet (§ 915 odst. 1 občanského zákoníku). Uvedeným způsobem soudy ve věci stěžovatele postupovaly, když vycházely z celkové majetkové situace stěžovatele, nikoli pouze z jím předložených důkazů, a tento svůj závěr v napadených rozhodnutích také řádně odůvodnily.
19. Ústavní soud si je vědom složité situace obou rodičů a zejména nezletilého, kdy jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život uspokojující všechny členy rodiny. Opatrovnické soudy usilovaly svými rozhodnutími o určitou stabilizaci situace a své závěry odůvodnily; Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající zcela svůj podklad v obsahu spisu. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost krajského soudu a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v rámci soudní moci. Dle aktuálních okolností přitom opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých. Odmítnutí této ústavní stížnosti tedy nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, poněvadž rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu