Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladislava Procházky, zastoupeného JUDr. Elenou Kotorovou, advokátkou se sídlem Panská 892/1, Praha 1, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022 č. j. 25 Cdo 2997/2021-558, 25 Cdo 2998/2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se před obecnými soudy domáhal náhrady škody ve výši 18 936 141 Kč s příslušenstvím po advokátní kanceláři Chrenek, Kotrba, spol. s r. o. Škoda měla být způsobena advokátem jednajícím za žalovanou advokátní kancelář opožděným podáním námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, v důsledku čehož je proti stěžovateli vedena exekuce. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 1. 2020 č. j. 15 C 166/2016-315 žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2021 č. j. 35 Co 313/2020-486 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím stěžovatelovo dovolání odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy ve svém právním posouzení postupovaly přehnaně formalisticky, aniž by zohlednily reálný dopad posuzované věci. Stěžovatel je přesvědčen, že závěr, že pokud poškozený nemá prostředky na zaplacení dluhu, který mu svou protiprávní činností vytvořil advokát - škůdce, nemůže se úspěšně domáhat náhrady škody po advokátovi, je v příkrém rozporu s dikcí a účelem zákona o advokacii. Má za to, že Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal námitku stran aplikace judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě na posuzovanou věc. Ustanovení § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je úpravou speciální, a neuplatní se proto obecná úprava náhrady škody.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelovy námitky však již byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými. Na ústavní rovině Ústavní soud žádné pochybení neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. září 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu