USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: V. P.,
narozený dne XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Elenou Kotorovou, advokátkou se
sídlem Panská 892/1, 110 00 Praha 1, proti žalované: Advokátní kancelář
Chrenek, Kotrba, spol. s r. o., IČO 28505913, se sídlem Těšnov 1059/1, 110 00
Praha 1, zastoupená Mgr. Kateřinou Rokosovou, advokátkou se sídlem Loretánské
náměstí 109/3, 118 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované:
Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 113 04
Praha 1, zastoupená JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Rumunská 1798/1,
120 00 Praha 2, o 18 936 141 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 166/2016, o dovoláních žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 35 Co 313/2019-494, a proti
rozsudku téhož soudu ze dne 30. 3. 2021, č. j. 35 Co 313/2020-486, ve spojení s
doplňujícím usnesením ze dne 28. 4. 2021, č. j. 35 Co 313/2020-502, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.
3. 2021, č. j. 35 Co 313/2019-494, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
3. 2021, č. j. 35 Co 313/2020-486, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení 63 162 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky
Mgr. Kateřiny Rokosové.
IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované
náhradu nákladů dovolacího řízení 63 162 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Alana Korbela.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody ve výši 18 936 141 Kč s
příslušenstvím, již měl způsobit advokát za ni jednající tím, že nepodal včas
námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Po rozhodnutí soudu prvního stupně
probíhalo k odvolání žalobce odvolací řízení, v jehož průběhu Městský soud v
Praze usnesením ze dne 30. 3. 2021, č. j. 35 Co 313/2019-494, zcela odejmul [§
138 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017, (dále jen „o. s. ř.“)] žalobci se zpětnou účinností osvobození
od soudních poplatků přiznané mu v rozsahu 99 % (usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 10. 1. 2019, č. j. 15 C 166/2016-232, ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, č. j. 35 Co 53/2019-262). Usnesení o odejmutí osvobození od soudních poplatků napadl žalobce dovoláním a
navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání (za dalších
podmínek) přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí. Rozhodnutí, která podléhají dovolacímu přezkumu, jsou
tedy jen ta, kterými bylo ukončeno odvolací řízení (některé jeho stadium), ať
již v jeho rámci bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí, které vydal soud
prvního stupně ve věci samé, nebo o odvolání proti rozhodnutí o některé z
procesních otázek, které musel předtím posoudit. Vždy musí jít o rozhodnutí o
odvolání. Výjimkou jsou pouze usnesení taxativně vyjmenovaná v § 238a o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5708/2016). Napadeným usnesením odvolací soud odejmul žalobci osvobození od soudních
poplatků. Toto rozhodnutí odvolacího soudu přijaté v průběhu odvolacího řízení
o odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, není
rozhodnutím o odvolání ve smyslu § 236, § 237 o. s. ř. (kterým se odvolací
řízení končí), ale procesním rozhodnutím, které může odvolací soud v odvolacím
řízení vydat, jež však není vyjmenováno v § 238a o. s. ř. Za těchto okolností
není dán způsobilý předmět dovolacího řízení (kvalifikované rozhodnutí, jež jím
lze napadnout). Bylo-li přesto proti němu podáno dovolání, není dána funkční
příslušnost Nejvyššího soudu k jeho projednání (§ 10a o. s. ř.). Nedostatek
funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v
důsledku čehož je nutno řízení zastavit, což platí i o řízení dovolacím (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo
5708/2016, nebo ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 860/2017; ústavní stížnost
proti tomuto usnesení podanou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost
usnesením ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 3309/17). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu
ze dne 30. 3. 2021, č. j. 35 Co 313/2019-494, pro nedostatek funkční
příslušnosti zastavil (výrok I tohoto usnesení). Je bez významu, byl-li dovolatel soudem poučen, že dovolání proti jeho
rozhodnutí podat lze, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je
přípustné, přípustnost dovolání nezakládá.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy,
pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena,
pak jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze
strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Dovolací soud se dále zabýval dovoláním napadeným rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 35 Co 313/2020-486, ve spojení s doplňujícím
usnesením ze dne 28. 4. 2021, č. j. 35 Co 313/2020-502, kterým byl potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2020, č. j. 15 C
166/2016-315, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 18 936 141 Kč
s příslušenstvím a v nákladovém výroku ve vztahu účastníků; v nákladovém výroku
ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí jej odvolací soud změnil, rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení a uložil žalobci doplatit soudní poplatky
za podání žaloby a odvolání. Jak již bylo zmíněno, žalobce se domáhá náhrady
škody, kterou mu měla žalovaná způsobit tím, že jako jeho právní zástupkyně
nepodala včas námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému Krajským
soudem v Praze dne 16. 10. 2012, č. j. 59 Cm 252/2012-24, jenž tak nabyl právní
moci a stal se vykonatelným, přičemž uspokojení takto přiznaného nároku se
domáhá společnost BLACK SYSTÉM, s. r. o., v exekučním řízení proti žalobci
vedeném soudním exekutorem Mgr. Hynkem Sekyrkou, Exekutorský úřad Praha 1, pod
sp. zn. 145 EX 129/13. Soudy vyšly ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli
dne 11. 4. 2013 smlouvu o poskytování právních služeb, v níž se žalovaná
zavázala zastupovat žalobce v soudním řízení proti společnosti BLACK SYSTÉM, s. r. o., o zaplacení 13 650 000 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu, vedeném u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 252/2012, a dále v exekučním řízení
vedeném soudním exekutorem Mgr. Hynkem Sekyrkou, pod sp. zn. 145 EX 129/13. Do
rozhodnutí odvolacího soudu žalobce popsaným způsobem přiznanou dlužnou částku
(ani z části) společnosti BLACK SYSTÉM, s. r. o., nezaplatil. Po právní stránce
odvolací soud věc posoudil podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, s
tím, že žalovaná opožděným podáním námitek sice při výkonu advokacie pochybila,
nebylo však třeba zkoumat další předpoklady odpovědnosti za škodu (existenci
příčinné souvislosti), neboť žalobci dosud nevznikla škoda. S odkazem na
judikaturu uzavřel, že samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníkovi
ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh třetí osobě není
skutečnou škodou ani ušlým ziskem (25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 2507/2005), a proto
jestliže žalobce dosud společnosti BLACK SYSTÉM, s. r. o., ničeho neuhradil,
škoda mu nevznikla. Odvolací soud rovněž dovodil, že právní vztahy mezi
účastníky je podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“), vzhledem k datu uzavření smlouvy o právní pomoci, nutno
posuzovat podle zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), a proto v projednávané věci nelze použít ustanovení § 2952 o. z. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud pochybil v otázce výkladu hmotného
práva, konkrétně vzniku škody, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena či má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud pochybil při výkladu pojmu „škoda“ ve smyslu § 24
zákona o advokacii, jestliže vyšel z rozhodnutí vztahujícího se k § 420 obč. zák. a nikoli z příslušných ustanovení obchodního zákoníku, podle něhož se
účastníky uzavřená smlouva o poskytování právních služeb řídila. V režimu
obchodního zákoníku nelze rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 986/2001 aplikovat. Závěr
odvolacího soudu je pak v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 2308/2008, 29 Cdo 134/2011, 29 Cdo 663/2013 nebo 29 Cdo 3158/2013, podle
nichž může být vznik dluhu škodou, i když dosud nebyl zaplacen. Navíc to, že
dluh v režimu zákona o advokacii představuje skutečnou škodu, vyplývá i z
rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 296/2006. Dovolatel zdůraznil, že právní závěr
odvolacího soudu nerespektuje účel a smysl § 24 zákona o advokacii, neboť
dostane-li se poškozený vinou advokáta do platební neschopnosti, škoda nikdy
nevznikne a škůdce ji nebude muset nahradit. Soudy měly použít § 3030 o. z. a
vyložit vznik škody odchylně od ustálené judikatury. Namítl i to, že soudy
neprovedly jím navrhované důkazy prokazující uhrazení části pohledávky, a tedy
vznik škody. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s
rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Současně navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na nedostatečné vymezení přípustnosti
dovolání, na to, že dovolatelem citovaná judikatura na posuzovaný případ
nedopadá, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Odmítnutí
dovolání navrhla i vedlejší účastnice, jež považovala dovolání za
nesrozumitelné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání
žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že dovolateli majetková
újma dosud nevznikla, neboť nezaplatil svému věřiteli (třetí osobě) ani část
částky, jejíž náhrady se po žalované domáhá.
Jeden ze základních předpokladů
odpovědnosti za škodu, tedy vznik škody, posoudil odvolací soud zcela v souladu
s ustálenou judikaturou shodující se v názoru, že dokud poškozený nezaplatil
dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z
titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla;
samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o
povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo
986/2001, uveřejněné pod č. 14/2005 Sb. rozh. obč., ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, nebo ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006). Takový
přístup jako ústavně konformní akceptoval Ústavní soud například v usnesení ze
dne 4. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 3649/12. Není důvod, aby v dané věci bylo
rozhodováno jinak. S dovolatelem lze souhlasit, že zákon o advokacii má ve vztahu k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 povahu speciálního
právního předpisu. Sám ale zvláštní definici škody neobsahuje, a proto se při
stanovení jejího rozsahu vychází z obecného právního předpisu, kterým je
občanský zákoník. Vyšel-li odvolací soud z judikatury k § 442 obč. zák. při
stanovování předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu způsobenou
dovolateli, včetně vymezení pojmů skutečná škoda a ušlý zisk, neodchýlil se od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 586/2001, nebo ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2041/2009). Neobstojí ani námitka, že odvolací soud nedostatečně zohlednil, že se závazkový
právní vztah mezi dovolatelem a žalovanou řídil obchodním zákoníkem. I v jeho
poměrech totiž judikatura vychází z rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 986/2001, a tedy
z výše citovaného pojetí, podle kterého samotná existence pohledávky věřitele
vůči dlužníkovi ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh
nepředstavuje skutečnou škodu ani ušlý zisk (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1021/2011, nebo ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017). Dovolatelem citovaná rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2308/2008, 29
Cdo 134/2011, 29 Cdo 663/2013 a 29 Cdo 3158/2013 na posuzovaný případ
nedopadají. Netýkají se totiž nahrazovaní škody způsobené advokátem podle § 16
a § 24 zákona o advokacii, ale specifického případu odpovědnosti členů
statutárního orgánu za porušení péče řádného hospodáře. Dovolatel se mýlí, pokud odkazuje na § 3030 o. z., jehož zohlednění by mělo
podle jeho názoru vést Nejvyšší soud k odchýlení se od jeho ustálené
rozhodovací praxe. Ani ustanovení § 1 až 14 o. z. není přípustné aplikovat
způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních
vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována – tedy že
zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s
ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sb. rozh. obč.).
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a o povinnosti
zaplatit soudní poplatek není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) a
písm. i) o. s. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem
namítanou vadou řízení spočívající v neprovedení navrhovaných důkazů (srov. §
242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nelze
uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace,
kdy Nejvyšší soud bez zbytečného otálení po předložení věci dovolání odmítl,
nerozhodoval již samostatně o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněné pod
č. 47/2019 Sb. rozh. obč. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018). Nákladové výroky netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.