ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně H. V., zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v
Chýni, Západní 449, PSČ 253 01, proti žalovaným 1/ P. F., zastoupenému Mgr.
Pavlem Dvořákem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská
2269/36, PSČ 591 01, a 2/ D. D., zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným,
advokátem, se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, PSČ 586 01, o zaplacení 456.733,-
Kč a o vzájemné žalobě o zaplacení 456.753,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 4/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2012, č.
j. 27 Co 340/2011-324, takto:
I. Dovolání proti té části druhého výroku rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 27 Co 340/2011-324, jíž byl změněn výrok
III. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. března 2011, č.
j. 11 C 4/2004-273, o nákladech řízení ve věci vzájemné žaloby, a proti
čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení ve věci
vzájemné žaloby, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 27
Co 340/2011-324, se v části prvního výroku, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. března 2011, č. j. 11 C
4/2004-273, o zamítnutí žaloby o zaplacení 456.733,- Kč, v části druhého
výroku, jíž byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech
řízení ve věci žaloby, a ve třetím a pátém výroku, ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 18. března 2011, č. j. 11 C 4/2004-273, Okresní soud ve Žďáru
nad Sázavou zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po druhé žalované domáhala
zaplacení 456.733,- Kč (výrok I.), uložil žalobkyni, aby druhé žalované
zaplatila 456.733,- Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku
rozsudku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), změnil výrok III. rozsudku soudu
prvního stupně o nákladech řízení (druhý výrok), rozhodl o nákladech odvolacího
řízení ve věci žaloby (třetí výrok) a ve věci vzájemného návrhu (čtvrtý výrok)
a zavázal žalobkyni, aby zaplatila České republice soudní poplatek ve výši
9.135,- Kč (pátý výrok). Soudy vyšly z toho, že:
1/ Dne 27. srpna 1999 uzavřela žalobkyně se společností moda BENI, s. r. o. (dále jen „společnost“) smlouvu, na jejímž základě žalobkyně uskutečnila
koncertní vystoupení v rámci turné „Módní show 99 s Mazdou“. Za uvedené plnění
jí dle této smlouvy náležela odměna ve výši 380.310,- Kč (dále též jen
„smlouva“ a „odměna“). 2/ Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. července 2002, č. j. 17 Cm
42/2001-35, zavázal společnost, aby žalobkyni zaplatila odměnu ve výši
380.310,- Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 38.031,- Kč, a dále náhradu
nákladů tohoto řízení ve výši 38.392,- Kč (dále též jen „rozsudek“). Soud prvního stupně uzavřel, že podmínky vzniku ručení druhé žalované, která
byla jednatelkou společnosti v době uzavření smlouvy, podle § 194 odst. 6
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), za dluh
společnosti vůči žalobkyni nejsou splněny, neboť skutečnost, že společnost
nezaplatila žalobkyni přisouzenou pohledávku ze smlouvy s příslušenstvím, samu
o sobě nelze považovat za porušení povinnosti jednatele vůči „své“ společnosti,
nadto když obchodní činnost včetně podpisu smlouvy realizoval jednatel
společnosti P. F., nikoliv druhá žalovaná. Soud dále uvedl, že společnosti tvrzená škoda nevznikla, neboť „žalovanou“
částku žalobkyni nikdy nezaplatila, a proto se její majetek v tomto rozsahu
nesnížil. V řízení navíc nebylo prokázáno, že by se žalobkyně domáhala
uspokojení své pohledávky vůči společnosti výkonem rozhodnutí nebo exekucí,
prokázána nebyla ani platební neschopnost společnosti, ani skutečnost, že by
tato společnost zastavila platby. Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, neboť
rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 11 C 4/2004-51, a jej potvrzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2007, č. j. 27 Co 838/2006-95, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 22. ledna 2009, č. j. 23 Cdo 4194/2008-138. Dovolací soud v tomto rozsudku
mimo jiné zavázal soudy nižších stupňů názorem, podle něhož skutečnost, že
společnost žalobkyni smluvní cenu [odměnu] neuhradila, nelze považovat bez
dalšího za porušení povinnosti statutárního orgánu vůči společnosti, přičemž
žádná konkrétní tvrzení o porušení povinnosti žalovanou – jednat s péčí řádného
hospodáře – ve smyslu § 194 odst.
5 obch. zák., v žalobě uvedena nejsou. Druhá
žalovaná nemůže ručit za závazky společnosti, jestliže nebyly prokázány
předpoklady odpovědnosti žalované za škodu způsobenou společnosti. Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, podle něhož nebylo
prokázáno, že společnosti vznikla škoda v příčinné souvislosti s porušením
povinnosti druhé žalované při výkonu funkce jednatele. Uvedl, že neuhrazení
faktury, smluvní pokuty a vznik nákladů v souvislosti s vymáháním nezaplacené
částky po společnosti nemohou být považovány za škodu, neboť tyto částky nebyly
dosud společností uhrazeny, a její majetek se tak nezmenšil. Dluh na
nezaplacené odměně žalobkyně a nezaplacené „penále“ představuje nesplněný
závazek společnosti ze smlouvy a není škodou, která vznikla společnosti
porušením povinnosti žalované. Odvolací soud odmítl námitku, podle níž musí skutečnost, že nastaly okolnosti
vylučující její odpovědnost, prokazovat žalovaná, poukazuje na to, že k
dotčenému jednání žalované došlo před 1. lednem 2001, a tudíž podle tehdy
účinného znění § 194 odst. 5 obch. zák. byl skutečnost, že člen představenstva
nejednal s náležitou péčí, povinen prokazovat žalobce. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc přitom dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, podle něhož „penále“ nemůže být škodou,
která společnosti vznikla porušením povinnosti žalované. Namítá, že nejde o
prostý závazek ze smlouvy, ale jde o sankci za prodlení, která by nebyla po
společnosti vymáhána, kdyby byla smlouva řádně naplněna, a tudíž by společnosti
povinnost uhradit takovou sankci vůbec nevznikla. Dle jejího názoru jde proto o
škodu, za níž nese jednatel společnosti odpovědnost, neboť společnost je
sankcionována za neplnění povinnosti na straně jednatele. Podle názoru dovolatelky je druhá žalovaná odpovědná též za nezaplacení odměny
žalobkyni, neboť „neučinila ničeho, aby byl zajištěn dostatek finančních
prostředků na krytí akce, dále neučinila ničeho, aby došlo alespoň ke zmírnění
následků neplnění povinnosti na straně společnosti vůči žalobkyni a v
neposlední řadě se zbavila své funkce a obchodního podílu ve společnosti jeho
převedením na osobu, u níž bylo zcela zřejmé, že její „fungování“ ve
společnosti bude pouze formální, že tato nemá ani řádný trvalý pobyt na území
České republiky, nehodlá společnost provozovat a vůbec nehodlá závazky
společnosti plnit“. Dovolatelka zpochybňuje též závěr, podle něhož ke vzniku škody nedošlo, neboť
předmětná částka nebyla společností uhrazena, a tudíž se její majetek
nezmenšil. Namítá, že uvedený závěr odporuje účelu § 194 odst. 6 obch. zák.,
neboť jednou z podmínek vzniku ručení je platební neschopnost společnosti,
resp. skutečnost, že tato zastavila platby.
Jednatelé společnosti by tak v
důsledku napadeného závěru nikdy nemuseli z titulu ručení či odpovědnosti za
škodu hradit jakékoliv závazky společnosti, neboť ta by je – z důvodu platební
neschopnosti či zastavení plateb – nezaplatila. Uvádí, že bylo prokázáno, že
společnost již v době, kdy byla druhá žalovaná jednatelkou společnosti,
zastavila své platby a do platební neschopnosti se dostala. Za nesprávný považuje dovolatelka též závěr, podle něhož je žalobkyně povinna
prokazovat okolnosti vylučující odpovědnost druhé žalované. Namítá, že
žalobkyně byla povinna prokázat, že druhá žalovaná nejednala s péčí řádného
hospodáře (což dle svého názoru i prokázala důkazy specifikovanými v dovolání),
důkazní břemeno ohledně okolností vylučujících odpovědnost ve smyslu § 374 a §
757 obch. zák. však leží na straně žalované. Podle názoru dovolatelky druhá žalovaná nejednala s péčí řádného hospodáře,
neboť se nestarala o to, aby byl majetek společnosti rozmnožen, ale ani
nepečovala o majetek společnosti tak, aby na něm nevznikla škoda (v dovolání
blíže specifikovanými způsoby). Žádný důkaz o tom, že jsou zde okolnosti
vylučující její odpovědnost, druhá žalovaná nepředložila.
Dovolatelka napadá rovněž závěr, podle něhož druhá žalovaná za žalovanou částku
neodpovídá, neboť „penále“ bylo vyúčtováno a náklady řízení vznikly až v době,
kdy již jednatelkou společnosti nebyla. Uvádí, že uvedené pohledávky vznikly
(odměna), či mají původ („penále“, náklady řízení) v jednání druhé žalované,
učiněném v době, kdy jednatelkou společnosti byla. Za nedůvodnou považuje dovolatelka výtku soudu, podle níž nevymáhala svou
pohledávku vůči společnosti, namítajíc, že tento postup by byl bezúspěšný,
neboť věděla, že společnost existuje již jen formálně, její jednatel je
nedostižný, veškeré doklady se ztratily a společnost nevyvíjí žádnou činnost, a
tudíž by pouze uhradila náklady nadarmo vedené exekuce. Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a
navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že – přestože dovolatelka v dovolání
předesílá, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, tedy ve všech
jeho výrocích – z obsahu podání je zřejmé, že jej napadá pouze v rozsahu, v
němž bylo rozhodnuto o žalobě a ve výrocích o nákladech řízení. Tu část
rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto (ve věci samé) o vzájemné
žalobě, dovolatelka nijak nezpochybňuje, a dovolacímu přezkumu ji proto
neotevírá. Dovolání proti té části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl
změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ve věci
vzájemné žaloby, a proti čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
odvolacího řízení ve věci vzájemné žaloby, není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto
rozsahu je proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (jenž byl – bráno podle
obsahu dovolání – napaden pouze v části, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku
soudu prvního stupně, a nikoli v části, kterou byl potvrzen výrok II. o
vzájemné žalobě) shledává Nejvyšší soud přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, podle něhož společnosti nemohla
vzniknout škoda ve výši odpovídající žalované částce, neboť ji dosud
neuhradila, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. S ohledem na okamžik jednání druhé žalované, jímž měla být společnosti
způsobena tvrzená škoda, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění
níže uvedených ustanovení obchodního zákoníku účinné ve znění do 31. prosince
2000. Podle § 194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat
svou působnost s náležitou péčí a zachovávat mlčenlivost o důvěrných
informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo
společnosti způsobit škodu. Ti členové představenstva, kteří způsobili
společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva
škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně.
Smlouva mezi společností
a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující
odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva
neodpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné
hromady, pokud alespoň jeden člen představenstva valnou hromadu na nevhodnost
pokynu upozornil a požádal o zapsání protestu ohledně nevhodného pokynu do
zápisu z valné hromady, a valná hromada na nevhodném pokynu trvala; to neplatí,
pokud je pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy. Z ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. vyplývá, že členové představenstva, kteří
odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a
nerozdílně, pokud společnost proti členovi představenstva právo na náhradu
škody neuplatnila nebo nevymáhala a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své
pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu,
že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti
členů představenstva k náhradě škody. Podle § 135 odst. 2 obch. zák. ustanovení § 193 odst. 2, § 194 odst. 2 první
věta, odst. 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně i v poměrech společnosti s
ručením omezeným. Již v rozsudku ze dne 23. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, uveřejněném pod
číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel,
že je-li pravdivé tvrzení investiční společnosti, že nemá dostatek prostředků k
tomu, aby uhradila způsobenou škodu, nelze vázat okamžik vzniku práva podílníků
domáhat se na členech představenstva investiční společnosti uspokojení z titulu
ručení na to, že nejprve musí investiční společnosti vzniknout škoda (ve smyslu
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001; 25
Cdo 987/2001, uveřejněného pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), neboť při takovém závěru by v důsledku platební neschopnosti
společnosti nikdy podílníkům vůči členům představenstva nárok na uspokojení z
titulu ručení nevznikl. Takový závěr by byl v příkrém rozporu nejen s dikcí,
ale i s účelem ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. Znamenal by totiž, že pro
členy představenstva je výhodné navodit ve společnosti stav platební
neschopnosti (a představenstvo se nepochybně na vzniku takového stavu podílet
může) a tím se vyhnout důsledkům svého nezákonného jednání. K tomuto závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil též např. v rozsudku ze dne 24. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2008, či v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011 (které jsou, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže,
veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách), a nemá se od něj důvod
odchylovat ani v projednávané věci. Opačný závěr odvolacího soudu, podle něhož společnosti škoda nevznikla (neboť
dluh žalobkyni neuhradila), tudíž není správný. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že jednatel společnosti
s ručením omezeným může ručit za závazky společnosti pouze tehdy, jsou-li
prokázány předpoklady vzniku škody a jen do výše škody, kterou společnosti
nikoli řádným výkonem funkce způsobil (srov.
důvody rozsudků Nejvyššího soudu
ze dne 30. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 683/2008, ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008, ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 4824/2007, ze dne
15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 1657/2009, či ze dne 27. března 2008, sp. zn. 4
Tz 72/2007). K předpokladům vzniku odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou společnosti
Nejvyšší soud odkazuje na závěry, jež formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne
29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněném pod číslem 75/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, podle kterých jednatel odpovídá za řádný (v souladu s
požadavkem náležité péče, resp. péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce,
nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s náležitou péčí, resp. péčí řádného
hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového
jednání vznikla. Protože nezaplacením smluvené odměny společnosti škoda vskutku nevznikla (v
tomto směru jsou závěry odvolacího soudu správné), nelze než uzavřít, že škoda
jí mohla vzniknout jen tím, že nebylo zaplaceno včas. Jelikož v důsledku
prodlení společnosti s úhradou smluvené odměny dovolatelce vzniklo právo na
zaplacení „penále“ a nákladů řízení, může žalovaná odpovídat (ručit) za
jakékoli závazky společnosti jedině do výše takto konstruované škody, a to
pouze za předpokladu, že skutečně porušila náležitou péči, resp. péči řádného
hospodáře, a že škoda vznikla v příčinné souvislosti s tímto porušením. Jinak řečeno, jedině nárok na zaplacení „penále“ za prodlení se zaplacením
odměny a nákladů řízení vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 17 Cm
42/2001 mohou představovat škodu způsobenou společnosti, neboť při řádném
plnění závazků společnosti ze smlouvy by k jejich vzniku nedošlo. Je proto
nutné zabývat se v dalším řízení tím, zda tyto závazky společnosti vznikly v
důsledku porušení povinnosti druhé žalované jakožto jednatelky společnosti. Při jejich posouzení odvolací soud vyřeší též povahu závazku na zaplacení
„penále“, neboť tento pojem je zjevně neurčitý (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 4200/2010, ze dne 26. ledna 2012,
sp. zn. 32 Cdo 6/2011, či ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 32 Cdo 3555/2010) a
též soudy nižších stupňů byl dosud kvalifikován různě (úroky z prodlení,
smluvní pokuta). Jeho vznik pak soud posoudí též s přihlédnutím k obsahu
smluvního vztahu mezi žalobkyní a společností.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu týkajícím se žaloby, podle § 243b odst. 2
věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř., zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nad rámec důvodů, jež vedly k částečnému zrušení rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud pouze konstatuje, že otázka důkazního břemene ohledně
skutečnosti, že druhá žalovaná nejednala s náležitou péčí, byla odvolacím
soudem posouzena správně, zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo
3542/2011).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud též nepřehlédne, že společnost byla v
mezidobí vymazána z obchodního rejstříku poté, co Krajský soud v Brně usnesením
ze dne 15. října 2012, č. j. KSBR 47 INS 21514/2012-A-5, které nabylo právní
moci dne 31. října 2012, zamítl její insolvenční návrh pro nedostatek majetku.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu