NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Cdo 4200/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně WATREX, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 42, identifikační
číslo osoby 25109791, zastoupené JUDr. Tomášem Jírou, advokátem, se sídlem v
Praze 6 - Hradčanech, Tychonova 44/3, PSČ 160 00, proti žalovanému Ing. arch.
V. J., identifikační číslo osoby 11349743, zastoupenému JUDr. Jiřím Lehečkou,
advokátem, se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, PSČ 386 01, o zaplacení
částky 637.893,- Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 13 Cm 543/2005, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 2 Cmo 25/2010-210, takto:
I. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku pod bodem II rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 2 Cmo 25/2010-210, se
zamítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 2 Cmo
25/2010-210, se v měnícím výroku pod bodem I a ve výroku o nákladech odvolacího
řízení pod bodem III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala uspokojení svých nároků ze smlouvy uzavřené
mezi účastníky dne 7. července 1999 a označené jako smlouva o pronájmu s
následným odprodejem, v celkové výši 637.893,- Kč, sestávajících z posledních
dvou sjednaných splátek, patnácté, vyúčtované fakturou č. 280130, a šestnácté,
vyúčtované fakturou č. 0380031, po 28.931,- Kč, z penále ve výši 11.847,- Kč za
pozdní úhradu osmé splátky, vyúčtovaného fakturou č. 0280009, z částky 3.385,-
Kč jako náhrady za zaplacené pojištění vozidla, ze smluvního úroku z prodlení
ve výši 0,5 % denně za prodlení s úhradou uvedených tří faktur v celkové výši
144.799,- Kč a ze smluvní pokuty ve výši 228.000,- Kč za 76 týdnů prodlení s
úhradou 15. splátky a smluvní pokuty ve výši 192.000,- Kč za 64 týdnů prodlení
s úhradou 16. splátky. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. srpna 2009, č. j. 13 Cm 543/2005-178, v
části výroku pod bodem I, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl, tak, že
ohledně částky 420.000,- Kč žalobu zamítl, a změnil jej též ve výroku pod bodem
II o nákladech řízení (výrok pod bodem I). Ve zbývající části výroku pod bodem
I, tj. ohledně částky 217.893,- Kč, přisuzující rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
pod bodem III). Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování částí listin, vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, jím částečně doplněných, že mezi účastníky byla
dne 7. července 1999 uzavřena smlouva LEAS 18/99 označená jako smlouva o
pronájmu s následným odprodejem, v níž byla žalobkyně označena jako dodavatel
a žalovaný jako odběratel a jejímž předmětem byl pronájem s následným
odprodejem tam blíže označeného osobního automobilu tov. zn. BMW 520 IT, rok
výroby 1996, a dobou pronájmu v trvání čtyř let, hodnotou předmětu 370.000,- Kč
s 16 splátkami ve výši 28.931,- Kč, se splatností počínající dnem 7. července
1999. V článku 2 smlouvy se žalovaný zavázal v případě předčasného ukončení
leasingu z důvodů na jeho straně v době po dodání předmětu leasingu nebo v
případě vypovězení smlouvy žalobkyní pro neplacení splátek uhradit smluvní
pokutu ve výši 30% součtu zbývajících plateb. Součástí smlouvy byly všeobecné
smluvní podmínky pronájmu (dále též jen „VSPP“) a splátkový kalendář. V článku
4 VSPP si žalobkyně vyhradila právo odstoupit od smlouvy, pokud žalovaný
nezaplatí ve stanoveném termínu první splátku nebo celkem dvě splátky a bude v
prodlení více než 7 dní, a pro případ, že žalovaný nedodrží dohodu o placení
splátek co do termínu nebo výše platby, bylo dohodnuto oprávnění žalobkyně
účtovat žalovanému smluvní penále ve výši 0,5 % z dlužné fakturované částky za
každý den prodlení. V případě, že splátka nebude zaplacena ve stanovené výši do
7 kalendářních dnů po termínu splatnosti, měla být navíc kromě penále účtována
smluvní pokuta ve výši 3.000,- Kč za každých následně započatých 7 kalendářních
dní, a to u každé splátky samostatně. Žalovaný nezaplatil 15. a 16. splátku a
žalobkyně z tohoto důvodu dopisem ze dne 28.
května 2004 od smlouvy odstoupila. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně (jenž byl však v tomto ohledu
vázán předchozím kasačním rozhodnutím) smlouvu posoudil podle jejího obsahu
jako smlouvu leasingovou, tedy smlouvu nepojmenovanou ve smyslu ustanovení §
269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.“), z čehož dovodil, že
závazkový vztah touto smlouvou založený se řídí především touto smlouvou a
dále všeobecnými smluvními podmínkami, které mají charakter obchodních podmínek
ve smyslu ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. Se soudem prvního stupně se
ztotožnil též v závěru, že smlouva a VSPP neobsahovaly ujednání o možnosti
žalovaného přestat platit leasingové splátky, a to ani pro případ nemožnosti
vozidlo užívat, a konstatoval, že žalobkyně podle svého tvrzení pořídila
předmět leasingu na základě výběru a určení žalovaného a že žalovaný tuto
skutečnost „nerozporoval“. Na základě toho odvolací soud dovodil, že žalobkyně
důvodně pro nezaplacení 15. a 16. splátky odstoupila od smlouvy a žalovanému
vznikla povinnost zaplatit žalobkyni nezaplacené splátky v celkové výši
73.094,- Kč a povinnost zaplatit sjednané sankce za prodlení s úhradou těchto
plateb. Ujednání o „smluvním penále“ v článku 4 VSPP však na rozdíl od soudu
prvního stupně neposoudil jako ujednání o smluvním úroku z prodlení, nýbrž jako
ujednání o smluvní pokutě. Zdůraznil, že pojem „penále“ není právními předpisy
definován, a vyjádřil názor, že v obchodních vztazích je tento pojem vykládán
jako smluvní pokuta, nikoliv jako smluvní úrok z prodlení. Na základě toho
dovodil, že porušení povinnosti žalovaným spočívající v prodlení se zaplacením
splátek bylo postiženo smluvní pokutou ve výši 0,5% z výše splátek za každý den
prodlení a že žalobkyni vzniklo právo na její zaplacení v částce 144.799,- Kč. Vzhledem k tomu usoudil, že smluvní pokuta sjednaná v článku 4 VSPP je v pořadí
druhou smluvní pokutou postihující totéž porušení právní povinnosti. Protože
podle jeho názoru z ustanovení § 544 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
vyplývá, že smluvní pokutou lze porušení právní povinnosti postihnout pouze
jednou a není tedy možno sjednat více smluvních pokut pro totožné porušení
povinnosti, shledal ujednání v článku 4 VSPP neplatným podle ustanovení § 39
obč. zák. pro rozpor s ustanovením § 544 obč. zák. S námitkou, že ujednání
podle smlouvy má přednost, se vypořádal prostřednictvím argumentu, že smluvní
pokuta podle článku 2 smlouvy postihuje odstoupení od smlouvy žalobkyní z
důvodů na straně žalovaného, vlastního prodlení s placením splátek se netýká a
bylo proto na žalobkyni, kterou sjednanou sankci uplatní. Vycházeje z těchto
úvah posoudil žalobu v části požadující zaplacení smluvní pokuty sjednané v
článku 4 VSPP ve výši 420.000,- Kč jako nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém měnícím výroku pod
bodem I a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, podle obsahu dovolací
argumentace však toliko v části měnícího výroku týkající se věci samé,
odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a spatřujíc jeho důvodnost v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalobkyně především zpochybnila závěr odvolacího soudu, že pojem „smluvní
penále“ je třeba vyložit jako smluvní pokutu, a vytkla odvolacímu soudu, že v
rozporu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu neprovedl výklad projevu vůle
smluvních stran s přihlédnutím ke všem okolnostem případu podle ustanovení §
266 odst. 1 obch. zák. Zdůraznila, že smluvních sankcí bylo mezi účastníky
sjednáno více a na dvou místech (v článku 2 smlouvy a v článku 4 VSPP) se
výslovně hovoří o smluvní pokutě, z čehož je podle jejího názoru zřejmé, že
smluvní strany znaly zákonný pojem „smluvní pokuta“ a použily jej tam, kde
chtěly smluvní pokutu sjednat. Pokud tedy na jiném místě, které je navíc ve
stejném odstavci jako ujednání o smluvní pokutě, uvedly odlišný výraz, je podle
mínění žalobkyně nepochybné, že výrazem „smluvní penále“ měla být podle úmyslu
smluvních stran sjednána sankce jiného druhu, totiž smluvní úrok z prodlení. Nesprávný je podle názoru žalobkyně též závěr odvolacího soudu, že oběma
smluvními sankcemi bylo sankcionováno porušení stejné právní povinnosti, neboť
„smluvním penále“ bylo sankcionováno jakékoliv, tedy i jednodenní prodlení s
úhradou dlužné částky, zatímco smluvní pokuta sankcionovala kvalifikované
prodlení přesahující 7 kalendářních dní, postihovala tedy závažnějším způsobem
závažnější porušení smluvních povinností. Takový postup žalobkyně považuje za
racionální. Žalobkyně podrobila kritice též závěr, že pro porušení jedné povinnosti je
možno sjednat pouze jednu smluvní pokutu. Podle jejího přesvědčení jsou výchozí
úvahy odvolacího soudu v rozporu s ústavní zásadou ovládající soukromé právo,
podle níž je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, a odvolací soud měl
dospět k závěru právě opačnému. Argumentovala, že sankcionování porušení jedné
právní povinnosti několika odlišnými sankcemi je běžné, není proto důvod, proč
nepřipustit sjednání více sankcí téhož druhu, přičemž pro regulaci přiměřenosti
výsledné výše stanoví zákon nástroje. Závěrem žalobkyně označila napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť z
jeho odůvodnění není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k pořadí smluvních
pokut. Vytkla odvolacímu soudu, že pořadí patrně stanovil mechanicky podle
toho, kde v textu na ustanovení o smluvní sankci narazil, aniž vnímal smlouvu a
všeobecné smluvní podmínky jako komplexní dokument. Povinnosti soudu
minimalizovat zásahy do sféry smluvní volnosti podle jejího názoru odpovídá
závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě nižší.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (míněno zjevně v
napadené části) zrušil a věc (zjevně v tomto rozsahu) vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaný napadl dovoláním potvrzující výrok pod bodem II rozsudku odvolacího
soudu, shledávaje dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. a důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§
241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.]. Žalovaný argumentoval ve prospěch názoru, že předmětná smlouva je podle obsahu
i názvu nájemní smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 663 a násl. obč. zák. (nájem movité věci), eventuelně podle ustanovení § 630 obch. zák. (nájem
dopravního prostředku) obsahující ujednání o následném odkoupení pronajaté
věci ve smyslu ustanovení § 489 a násl. obch. zák. Z toho dovozuje, že „bylo na
otázku nemožnosti užívat předmět nájmu na místě aplikovat ustanovení § 664 obč. zák.“, a argumentuje, že pokud nebyl předmět nájmu ve stavu způsobilém ke
smluvenému užívání či užívání obvyklému, tedy k jízdě po pozemních
komunikacích, žalobkyně své povinnosti stanovené v tomto ustanovení nesplnila a
on nebyl podle ustanovení § 673 obč. zák., případně podle ustanovení § 635
obch. zák., povinen platit splátky představující nájemné a zároveň budoucí
splátky kupní ceny vozu. V odlišném posouzení této otázky odvolacím soudem
spatřuje naplnění dovolacího důvodu stanoveného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má ostatně za to, že pokud by mu smlouva neumožňovala přestat platit splátky
v případě, že vozidlo nebylo způsobilé k užívání ke sjednanému nebo obvyklému
účelu, byla by v příslušných ustanoveních absolutně neplatná pro rozpor s
dobrými mravy podle ustanovení § 3 obč. zák., případně by soudy výkonu práva z
takové smlouvy neměly poskytnout právní ochranu pro rozpor se zásadami
poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák. Dále žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že z provedených důkazů nebylo
možno učinit závěr o tom, že (jak uvedl) „vozidlo bylo kradené či jej nebylo
možno užívat“. Vytkl odvolacímu soudu, že ve svém předchozím kasačním
rozhodnutí dospěl v této otázce k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního
stupně, aniž zopakoval dokazování, a namítl, že nebyl-li proveden jím navržený
důkaz znaleckým posudkem k otázce způsobilosti vozidla k provozu na pozemních
komunikacích, je dokazování neúplné. S poukazem na provedené listinné důkazy a
odborné vyjádření soudního znalce Ing. Cihláře obsáhle argumentoval ve prospěch
závěru, že přidělený VIN kód (číslo karoserie) uvedený v technickém průkazu k
vozidlu nesouhlasí s tím, který byl fyzicky zjištěn na vozidle, a že vozidlo v
důsledku toho není způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Odmítl názor,
že způsobilost k provozu vozidla na pozemních komunikacích lze dovodit z té
samé skutečnosti, že k vozidlu je vydán platný technický průkaz. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního
stupně v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
K dovolání protistrany se vyjádřil pouze žalovaný. Po zjištění, že dovolání obou účastníků byla podána ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou přípustnosti dovolání, neboť
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze za
předpokladu, že to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v té části měnícího výroku
pod bodem I, jíž bylo rozhodnuto ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku pod
bodem II napadeného rozhodnutí je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., neboť tímto výrokem odvolací soud potvrdil v dotčeném
rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve
věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 27. července 2006, č. j. 13 Cm 543/2005-92, protože byl vázán právním názorem vysloveným v usnesení ze
dne 4. března 2008, č. j. 2 Cmo 56/2007-140, jímž odvolací soud tento jeho
předchozí rozsudek zrušil. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacích
důvodů uplatněných v obou dovoláních, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak
je dovolatelé obsahově vymezili (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda
řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaný svým dovoláním napadl správnost posouzení povahy smlouvy (její právní
kvalifikace), z níž měly vzniknout žalobkyní uplatněné pohledávky, zpochybnil
tedy právní posouzení v otázce, jejíž řešení má pro rozhodnutí sporu zásadní
význam. Nejvyšší soud se proto zabýval nejprve jeho dovoláním. Podle ustanovení § 663 obč. zák. nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za
úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i
užitky. Podle ustanovení § 673 obč. zák. nájemce není povinen platit nájemné, pokud pro
vady věci, které nezpůsobil, nemohl pronajatou věc užívat způsobem dohodnutým,
nebo nebyl-li způsob užívání dohodnut přiměřeně povaze a určení věci, anebo
nemohl-li z uvedených příčin při nájmu zemědělských nebo lesních pozemků
docílit žádný výnos. Podle ustanovení § 630 odst. 1 obch. zák. smlouvou o nájmu dopravního
prostředku se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci dopravní prostředek k
dočasnému užívání a nájemce se zavazuje zaplatit úplatu (nájemné). Podle ustanovení § 635 odst. 1 obch. zák.
nájemce není povinen platit nájemné
za dobu, po kterou nemohl dopravní prostředek užívat pro nezpůsobilost
dopravního prostředku nebo potřebu jeho opravy, ledaže nemožnost užívat
dopravní prostředek způsobil nájemce nebo osoby, kterým nájemce umožnil k
dopravnímu prostředku přístup. Podle ustanovení § 489 odst. 1 obch. zák. smlouvou o koupi najaté věci si
strany ujednají v nájemní smlouvě nebo po jejím uzavření, že nájemce je
oprávněn koupit najatou věc nebo najatý soubor věcí během platnosti nájemní
smlouvy nebo po jejím zániku. Podle ustanovení § 269 obch. zák. ustanovení upravující v hlavě II této části
zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý
stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro
každou z těchto smluv (odstavec 1). Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu,
která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí
předmět svých závazků, smlouva uzavřena není (odstavec 2). Žalovaný se spokojil s tím, že proti závěru odvolacího soudu, že předmětná
smlouva je smlouvou nepojmenovanou – leasingovou, postavil svůj názor, podle
nějž jde o nájemní smlouvu s ujednáním o následném odkoupení pronajaté věci
podle ustanovení § 489 a násl. obch. zák., a k polemice s úvahami, na jejichž
základě odvolací soud k závěru v této otázce dospěl, nepřistoupil (k případné
jeho argumentaci předcházející vyhlášení přezkoumávaného rozhodnutí přihlížet
nelze, srov. mutatis mutandis závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 3084/2009, jež je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu). Odvolací soud nepochybil, jestliže předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu
nepojmenovanou ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., a to jako smlouvu
leasingovou, přesněji řečeno jako smlouvu o finančním leasingu. Posuzovaná
smlouva, přes její označení a přes označení smluvních stran jako dodavatele a
odběratele (poplatné zjevně době vzniku smlouvy, kdy se judikatura v oblasti
leasingových vztahů a na ni reagující smluvní praxe teprve vyvíjely), odpovídá
svým obsahem nikoliv nájemní smlouvě (srov. § 269 odst. 1 obch. zák.), nýbrž
smlouvě leasingové, jak její podstatu a účel jako smlouvy nepojmenované (leč v
právní praxi běžně užívané a co do svého obvyklého obsahu charakteristické)
vyložil Nejvyšší soud ve své judikatuře, zejména v rozsudku velkého senátu
svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31
Cdo 4356/2008, uveřejněném pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a též ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podstatou finančního leasingu je závazek
leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět
leasingu, pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek
leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových
splátek, po jejichž zaplacení má leasingový nájemce právo předmět leasingu od
leasingového pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu
financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako
k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou
povahu než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu
leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za niž předmět leasingu pořídil
leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení
finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a
zahrnující i přiměřený zisk. Leasing má na rozdíl od běžného nájmu především
funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost
předmět leasingu užívat, ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu
postupně. Obsah posuzované smlouvy (včetně obchodních podmínek a splátkového kalendáře)
této charakteristice odpovídá. Smlouva obsahuje ujednání o pořizovací ceně
vozidla ve výši 370.000,- Kč a o tzv. koeficientu ve výši 1,497 (tzv. leasingové navýšení), celková cena plnění „odběratele“ ve výši 553.971,- Kč
(tzv. cena leasingu) je rozložena do 16 pravidelných splátek, zahrnujících
podíl pořizovací ceny, tzv. finanční činnost (tj. cenu finanční služby) a daň z
přidané hodnoty. Je tu ujednání o tom, že dojde-li k předčasnému ukončení
leasingu z důvodů na straně „odběratele“, je „odběratel“ povinen vrátit vozidlo
bez jakékoliv náhrady, též ujednání, že po uplynutí sjednané doby nájmu vznikne
uživateli právo na převedení vozidla do vlastnictví a o tzv. zbytkové ceně,
resp. o zůstatkové hodnotě, jakož i ujednání o tom, že uživatel nese veškeré
náklady spojené s užíváním vozidla a též nebezpečí škody na vozidle bez zřetele
na zavinění. Konečně je zde i ujednání, podle něhož je „odběratel“ v případě,
že „dodavatel“ odstoupí od smlouvy, povinen uhradit všechny splátky za dobu
„platnosti“ smlouvy a uhradit náklady spojené s odejmutím vozidla. Bez významu
pro zjištění vůle smluvních stran projevené posuzovanou smlouvou pak není ani
skutečnost, že smlouva je označena číslem LEAS 18/99 a vztah, který zakládá, je
v jejím textu výslovně označen jako leasing. Lze pak ještě dodat, že podle
dovoláním nezpochybněného skutkového zjištění odvolacího soudu žalobkyně
pořídila předmět leasingu na základě výběru a určení žalovaného. Není-li posuzovaná smlouva nájemní smlouvou, ať již smlouvou podle ustanovení §
663 obč. zák. či podle ustanovení § 630 odst. 1 obch. zák., pak nelze na daný
vztah aplikovat ustanovení § 673 obč. zák., popřípadě ustanovení § 635 odst. 1
obch. zák., podle nichž nájemce není povinen platit nájemné za dobu, po
kterou nemohl předmět nájmu z důvodů tam stanovených užívat.
Odvolací soud
správně zdůraznil, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, že pro obsah
závazkového vztahu založeného leasingovou smlouvou (pro vzájemné pohledávky a
závazky smluvních stran) je určující především tato smlouva, včetně obchodních
podmínek, jež jsou její součástí, a že předmětná smlouva ujednání o právu
žalovaného neplatit leasingové splátky v případě nemožnosti užívat předmět
leasingu neobsahovala. Přitakat nelze ani výhradám žalovaného založeným na
ustanovení § 3 obč. zák., popřípadě na ustanovení § 265 obch. zák. Jak bylo
vyloženo, podstatou leasingových splátek není úplata za užívání věci. Jejich
prostřednictvím leasingový nájemce splácí cenu, za kterou pro něho leasingový
pronajímatel předmět leasingu pořídil, splácí náklady leasingového
pronajímatele s tím spojené a platí mu úplatu za poskytnutou finanční službu. Není-li protihodnotou leasingových splátek možnost užívat předmět leasingu, ale
především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně, pak není v rozporu s
dobrými mravy smlouva, která nepojí s nemožností užívat předmět leasingu zánik
povinnosti leasingového nájemce platit leasingové splátky, a uplatnění nároku
na zaplacení dlužných splátek nezaplacených za popsaných okolností nelze
posoudit jako výkon práva v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku. Prostřednictvím námitek vztahujících se k VIN kódu vozidla a ke způsobilosti
vozidla k provozu na pozemních komunikacích žalovaný zpochybňuje skutkové a
právní závěry, které odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně)
neučinil, neboť vzhledem ke shora vyložené podstatě leasingových splátek
neshledal důvody, proč žalovaný splátky nezaplatil, právně významnými a
napadené rozhodnutí tedy na takovýchto závěrech nespočívá (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3050/2007). Žalovaný
patrně přehlédl, že předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí odvolacího
soudu, nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Z téhož důvodu nelze přiznat opodstatnění dovolacím námitkám vytýkajícím
odvolacímu soudu, že k těmto otázkám neprovedl navržený důkaz znaleckým
posudkem či že ohledně nich – ostatně nikoliv v napadeném, nýbrž v předchozím
kasačním rozhodnutí – učinil skutková zjištění, aniž zopakoval dokazování. K
tomu lze pro úplnost dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
odvolací soud nemusí dokazování opakovat, jedná-li se toliko o důkazy listinné. Protože žalovanému se rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci
samé prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo a
protože vady řízení, k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední
povinnosti, se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání žalovaného, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu v měnícím
(zamítavém) výroku o věci samé však důvodné je.
Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že ujednání o „smluvním penále“ v
článku 4 VSPP je ujednáním o smluvní pokutě, toliko na konstatování, že v
obchodních vztazích je tento pojem vykládán jako smluvní pokuta, aniž toto své
tvrzení o cokoli opřel. Je proto třeba odvolacímu soudu vytknout, že nedostál
své povinnosti rozsudek řádně odůvodnit, když ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvést, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Nedostatek
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu brání přezkumu jeho věcné správnosti v
dovolacím řízení a je proto vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [srov. 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž dovolací soud
v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla
dovoláním uplatněna (242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejde však o jediný
nedostatek, jímž odvolací soud své rozhodnutí v této otázce zatížil. Závažnějšího pochybení se odvolací soud dopustil nesprávným postupem při
aplikaci ustanovení § 266 obch. zák., podle jehož druhého odstavce platí, že v
případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev
vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby,
které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají
podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Předpokladem
výkladu výrazu „smluvní penále“ podle významu, který se mu zpravidla v
obchodním styku přikládá, podle ustanovení § 266 odst. 2 obch. zák., je tudíž
předchozí závěr, že projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1 tohoto
ustanovení, podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby,
jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel
být znám (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2892/2008). Výkladem projevu vůle jednajících osob se však odvolací
soud vůbec nezabýval a jejich úmysl při sjednání tzv. „smluvního penále“ v
článku 4 VSPP postupem stanoveným v § 266 odst. 3 obch. zák. a upřesněným v
judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 1998,
sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník
1999, s. 386) nezjišťoval. Nelze ostatně přehlédnout ani to, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
zdůrazňuje, že otázku, zda lze sjednané „penále“ vykládat jako smluvní pokutu
nebo jako smluvní úrok z prodlení, nelze řešit judikatorně jednou provždy a pro
všechny případy, neboť okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle se v
jednotlivých případech odlišují, přičemž správnost výkladu projevu vůle závisí
na správném výkladu a aplikaci interpretačních pravidel zakotvených v § 266
obch. zák. (srov. již rozsudek ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo
2199/2009, a shodně s ním např. rozsudek ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 32
Cdo 3555/2010, usnesení ze dne 31. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3385/2010, a
rozsudek ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011).
Rozsudek odvolacího soudu v části měnícího výroku pod bodem I o věci samé tedy
spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod stanovený v § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž uplatněn opodstatněně. Zabývat se ostatními dovolacími námitkami, uplatněnými pro případ, že by
dovolací soud shledal posouzení „smluvního penále“ jako smluvní pokuty
správným, by vzhledem k výsledku dovolacího přezkumu v této otázce bylo
předčasné. Protože rozsudek odvolacího soudu v části napadeného měnícího výroku pod bodem
I týkající se věci samé není z uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej v
této části bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, včetně
závislých výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud tentokrát nepřehlédne ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. určující, že změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne (originárně) i o
nákladech řízení u soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu