U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci
dlužníka Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou,
se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, PSČ 160 00, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 99 K 20/2000, o návrhu věřitele DEREO, spol. s r. o., se
sídlem v Praze 5, Plzeňská 164, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby
25630563, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v
Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, PSČ 150 00, na prohlášení konkursu na majetek
dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
prosince 2007, č. j. 1 Ko 347/2007-1089, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 27. dubna 2007, č. j. 99 K 20/2000-757, prohlásil Městský soud
v Praze (dále též jen „konkursní soud“) k návrhu věřitele DEREO, s. r. o. konkurs na majetek dlužníka Ing. P. Ch. (bod II. výroku). Šlo o v pořadí třetí
rozhodnutí konkursního soudu ve věci samé, když jeho první usnesení ze dne 1. října 2004, č. j. 99 K 20/2000-191, o prohlášení konkursu na majetek dlužníka,
zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. prosince 2004, č. j. 1 Ko
595/2004-262 a druhé usnesení ze dne 10. března 2005, č. j. 99 K 20/2000-374, o
zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, zrušil Vrchní soud
v Praze usnesením ze dne 5. prosince 2005, č. j. 1 Ko 325/2005-469. Konkursní soud - odkazuje na ustanovení § 1, § 2 odst. 3, § 4 odst. 1 a 2 a §
12a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen
„ZKV“) - dospěl k závěru, že:
1/ Navrhující věřitel osvědčil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku (potud
vyšel z toho, že je vázán závazným právním názorem odvolacího soudu) ve výši
100.000,- Kč s příslušenstvím, vyplývající ze směnečného platebního rozkazu
Městského soudu v Praze ze dne 4. října 1999, č. j. 50 Cm 616/99-8, jejž
Městský soud v Praze v popsaném rozsahu ponechal v platnosti rozsudkem ze dne
10. listopadu 2003, č.j. 50 Cm 340/99-142, ve spojení s rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 3. března 2005, sp. zn. 5 Cmo 354/2004. 2/ V řízení byly osvědčeny další pohledávky vůči dlužníku po lhůtě splatnosti. Konkrétně šlo o pohledávku:
Pražské správy sociálního zabezpečení ve výši 2.609.307,- Kč,
- Všeobecné zdravotní pojišťovny ve výši 426.220,- Kč,
- Finančního úřadu pro Prahu 5 ve výši 1.763.693,- Kč,
- Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výši 7.640,- Kč a
- Celního úřadu Praha 2 ve výši 29.242,- Kč. 3/ Dlužník soudu nepředložil listiny, jimiž by věrohodně prokázal, že nároky
shora označených věřitelů uspokojil nebo že by tyto nároky „zanikly“ dlužníkem
uplatněnou námitkou promlčení. 4/ Dlužník neprokázal, že má majetek postačující k úhradě jeho splatných
závazků; dlužník v tomto ohledu ztotožňuje takový majetek s pohledávkami, které
mu byly (jen) přiznány soudem vůči jeho dlužníkům. 5/ Dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť není schopen
plnit své splatné závazky. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení konkursního soudu ve výroku o prohlášení konkursu. Odvolací soud (po doplnění dokazování při odvolacím jednání), vycházeje rovněž
z ustanovení § 1 odst. 2 a 3, § 4 odst. 1 a 2 a § 12a odst. 2 ZKV - uzavřel, že:
1/ Navrhující věřitel vskutku osvědčil, že má za dlužníkem pohledávku
specifikovanou v rozhodnutí konkursního soudu, přičemž ani listinami
předloženými dlužníkem v odvolacím řízení nebylo doloženo, že by tato
pohledávka byla uhrazena nebo že zanikla jiným způsobem. 2/ V řízení byla nepochybně osvědčena existence těchto splatných pohledávek
vůči dlužníku:
- Pražské správy sociálního zabezpečení z titulu dlužného pojistného a penále v
celkové výši 178.337,- Kč (podle platebního výběru č. 221/2000, ze dne 18. srpna 2000, který nabyl právní moci 2.
října 2000). Tato pohledávka se zřetelem
k ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, není promlčena a její
započtení vůči soukromoprávním peněžitým nárokům je z povahy věci nepřípustné. - Finančního úřadu pro Prahu 5 z titulu nedoplatků na dani z příjmů fyzických
osob ve výši 1.095,- Kč (platební výměr z 21. července 2004), 24.623,- Kč
(platební výměr z 20. října 2004), 125.348,- Kč (další platební výměr z 20. října 2004) a 45.606,- Kč (další platební výměr z 20. října 2004). Tyto
pohledávky nejsou promlčeny se zřetelem k ustanovení § 70 zákona č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků. - K plus K, s. r. o. ve výši 45.763,40 Kč a (na náhradě nákladů řízení)
14.356,- Kč (dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. května 2000,
č. j. 24 C 391/99-25, který nabyl právní moci 19. července 2000). - Zdravotní pojišťovny METAL-ALIANCE z titulu dlužného pojistného na všeobecném
zdravotním pojištění ve výši 3.916,- Kč (dle pravomocného platebního výměru z
1. června 2004). - TEMPLUM MERCIS, s. r. o. ve výši 58.000,- Kč (dle písemného uznání dluhu z
31. května 2005). - TEMPLUM - společenské hry, s. r. o. ve výši 2.641.260,- Kč (dle dalšího
písemného uznání dluhu z 31. května 2005). 4/ Dlužník neprokázal, že má majetek postačující k úhradě jeho splatných
závazků; jím předložené listiny svědčí o jistých dlužníkových příjmech v letech
2004 a 2005 v rozsahu podstatně nižším, než činí suma jeho osvědčených
splatných závazků, a nebylo prokázáno, že by dlužník těmito příjmy disponoval v
rozhodné době (tj ve zhruba půlročním období před prohlášením konkursu). 5/ V daném případě byl zjištěn úpadek dlužníka a naopak nebyl zjištěn žádný ze
zákonem stanovených důvodů, jenž by prohlášení konkursu nedovoloval.
Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, ve spojení s § 238a odst. 1 písm. a/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Konkrétně dlužník - cituje ustanovení § 1 odst. 2 a 3 a § 12a odst. 2 ZKV -
namítá, že nebyly splněny podmínky pro prohlášení konkursu na jeho majetek,
když v průběhu řízení řadou listin doložil, že není v platební neschopnosti a
že není ani předlužen, „tj. prokázal svou platební schopnost v rozsahu větším
než 6 miliónů Kč, když prokázal existenci svých pohledávek v této výši i to, že
plnění ze strany jeho dlužníků mu byla částečně poskytnuta“. Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily jím předložené
listinné důkazy, prokazující jeho platební schopnost, jakož i listiny, ze
kterých nelze dovodit nic jiného, než jen jeho vynutitelné právo na zaplacení
pohledávek vůči třetím osobám (jeho dlužníkům). Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že měl-li jím předložené listiny za
neúplné, měl jej vyzvat k jejich doplnění. Těmito listinami dovolatel
prokazuje, že jeho majetek je vyšší než jeho splatné závazky, neboť v souladu s
ustanovením § 1 odst. 3 ZKV se do ocenění dlužníkova majetku zahrne i očekávaný
výnos z pokračující podnikatelské činnosti, což mělo být učiněno i v jeho
případě. Dovolatel má také za to, že nebylo osvědčeno, že je v úpadku, tj že má více
věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. V dalším pak dovolatel odkazuje na „obsah spisového materiálu, jím předložené
listiny a podání i na jím sepsané a podepsané dovolání“. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007). Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že při posouzení dovolání z hlediska jeho
přípustnosti pominul jako právně bezvýznamnou tu část dovolací argumentace, kde
dovolatel obecně odkazuje na obsah podání, která učinil v předchozím průběhu
řízení před soudy nižších stupňů; takový odkaz (v dovolání) totiž nelze ve
smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu považovat (v intencích § 241a odst. 1 o. s. ř.) za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá
(srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn.
29 Cdo
4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dále Nejvyšší soud uvádí, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, když správnost
právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím (druhém)
usnesení ze dne 5. prosince 2005, jímž bylo zrušeno předchozí (druhé) usnesení
konkursního soudu z 10. března 2005, o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu
na majetek dlužníka (o tom, že navrhující věřitel doložil svou pohledávku ve
výši 100.000,- Kč), nebyla dovoláním zpochybněna (srov. shodně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné
pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Dovolatel pak Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by
bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Zpochybňuje-li dovolatel správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, pak
tím polemizuje se skutkovými závěry soudy nižších stupňů. „Skutkovým“ dovolacím
důvodem je ovšem pouze dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož
uplatnění dovolatel ani neohlašuje a který u dovolání, jež může být přípustné
jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ostatně ani nemá k dispozici. Nadto se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení 132
o. s. ř. platí, že samo hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července
2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo
9, ročník 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, jež jsou veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu). V judikatuře Ústavního soudu srov. v
obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna
1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1). V posouzení dlužníkovy schopnosti platil závazky, které jsou po delší dobu po
lhůtě splatnosti, je napadené rozhodnutí rovněž v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí soudů. Tak již v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněném
pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
vysvětlil, že pro závěr, že dlužník je v úpadku, jelikož má více věřitelů a
není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (§ 1 odst. 2 věta druhá
ZKV), není významné, jaké jsou jeho očekávané výnosy z podnikatelské činnosti. Soudy nižších stupňů přitom dovodily dlužníkův úpadek v této věci právě ve
formě platební neschopnosti (a nikoli ve formě předlužení).
V témže rozhodnutí Nejvyšší soud také uzavřel, že není-li dlužník schopen
využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků,
nepřihlíží se ani k výši těchto pohledávek. Tomu odpovídá závěr, podle kterého
doložená existence dlužníkových pohledávek za jeho dlužníky nemůže sama o sobě
zvrátit úsudek, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti (aniž by
bylo doloženo, že prostřednictvím těchto pohledávek může dlužník zapravit své
závazky po lhůtě splatnosti). Další obsah dovolání již nevybízí k řešení jiných otázek, jež by bylo možné
označit za otázky zásadního právního významu (lhostejno, v mezích kterého z
ohlášených dovolacích důvodů). Nejvyšší soud proto dlužníkovo dovolání odmítl
podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. února 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu