32 Cdo 3385/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Slovenská konsolidačná, a. s., se sídlem v Bratislavě, Cintorínska
21, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35776005, proti žalované
Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150,
PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o zaplacení částky 659.051,58
EUR (původně 19.854.588,- Sk), vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41
Cm 22/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
15. dubna 2010, č. j. 9 Cmo 248/2009-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozsudku, jímž Vrchní soud v
Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2009, č. j. 41 Cm 22/2009-256, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky
659.051,58 EUR (původně 19.854.588,- Sk), není přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí
soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým
by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným
ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem
Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku
ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil,
popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí
po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro
toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz). Dovolatelka, odkazujíc nesprávně na ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. v tom
znění, jež bylo účinné toliko do 30. června 2009 (srov. novelu provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb.), spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní
stránce v tom, že žádný zákon se nezabývá definicí pojmů „insolvence“ a „trvalá
insolvence“ a ani dovolací soud dosud neřešil problematiku definice těchto
pojmů a okamžiku jejich vzniku vzhledem k plynutí promlčecí doby. Pomíjí
přitom, že s tou skutečností, že v době uzavření tzv. generální dohody (dále
též jen „smlouva“) nešlo o pojmy zákonné, jsou spojeny zcela jiné konsekvence
než ty, z nichž vychází. Nelze od dovolacího soudu v tomto řízení očekávat, že
se bude zabývat – v obecné poloze, akademicky – definováním pojmu „trvalá
insolvence“, neboť na řešení takové právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá. Jestliže výraz „trvalá insolvence“ použitý ve smlouvě není (a nebyl
ani v době uzavření smlouvy) zákonným pojmem, pak cestou k poznání jeho významu
není (nemůže být) nalézání jeho definice jako obecně platného vymezení jeho
obsahu, nýbrž výklad tohoto výrazu v rámci výkladu právního úkonu, v němž byl
použit.
Nejde tedy o nic jiného než o zjištění vůle, kterou účastníci projevili
použitím tohoto výrazu v celkovém kontextu konkrétního právního úkonu. S tím se pak nutně pojí též závěr, že výsledky výkladu takového výrazu zásadní
význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přivodit nemohou. Výklad
téhož výrazu obsaženého v různých právních úkonech, použitého v jiném kontextu
a za jiných okolností, může vést k různým výsledkům, tj. k odlišným závěrům o
tom, jakou vůli strany jeho použitím projevily (srov. např. reflexi této
skutečnosti v § 266 odst. 4 obch. zák.). Otázku, jaký je obsah určitého výrazu
použitého ve smlouvě, tedy nelze řešit judikatorně jednou provždy a pro všechny
případy (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010,
sp. zn. 32 Cdo 2199/2009, in www.nsoud.cz). Za tohoto stavu by mohl založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní
stránce toliko závěr, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu a Ústavního soudu výklad tohoto výrazu neprovedl vůbec, anebo
jej sice provedl, leč nikoliv v souladu se závaznými výkladovými pravidly
stanovenými zákonem a blíže vysvětlenými v rozhodovací praxi uvedených soudů. V
souzené věci k takovému závěru dospět nelze. Odvolací soud (a též soud prvního
stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) výklad sporného výrazu
provedl a učinil tak s dostatečnou pečlivostí, při respektu výkladových
pravidel (byť je necitoval) stanovených v § 20 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb.,
hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „hosp. zák.“),
jenž pozbyl účinnosti (s výjimkami stanovenými zákonem) dnem 31. prosince 1991
[srov. v té souvislosti § 763 odst. 1 větu první a druhou obchodního zákoníku,
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 64/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 2839/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 4443]. Úvahám, jimiž byl odvolací soud při výkladu veden, nelze ničeho vytknout. Nejvyšší soud neshledává nelogickou argumentaci, jejímž prostřednictvím
odvolací soud dovozuje, že užitím výrazu „trvalá insolvence“ smluvní strany
neměly na mysli stav, kdy bude absolutně, s naprostou jistotou, vyloučeno, že
by dovolatelka mohla ještě na pohledávku vůči společnosti CASSOVIAMILK, a. s. v likvidaci (dále též jen „dlužník“), obdržet nějaké plnění, a jenž dovolatelka
ve své argumentaci spojuje se zrušením konkursu na majetek dlužníka či s právní
mocí dodatečného rozvrhového usnesení konkursního soudu (jež měla v souvislosti
s doručováním nastat až po zrušení konkursu).
Soudy nižších stupňů v té
souvislosti přiléhavě zdůraznily význam toho ujednání smlouvy, jež zakládalo
závazek právního předchůdce dovolatelky uhradit žalované část dodatečně
získaných prostředků od organizace, za kterou se muselo plnit na podkladě
bankovního závazku z důvodu trvalé insolvence, a to v poměru k participaci na
závazku; kdyby bylo vůlí smluvních stran přiznat výrazu „trvalá insolvence“ ten
význam, jenž mu přisuzuje dovolatelka, pak by dodatečné získaní prostředků od
dlužníka vůbec nepřicházelo v úvahu a ujednání o způsobu jejich vypořádání by
nemělo žádný smysl. V logickém souladu s těmito úvahami je pak též závěr, převzatý odvolacím soudem
z rozhodnutí soudu prvního stupně, že „trvalá insolvence“ v tom smyslu, v němž
byl tento výraz použit ve smlouvě, je stavem odpovídajícím situaci, v níž se
dlužník ocitá v důsledku prohlášení konkursu na jeho majetek (srov. účinky
prohlášení konkursu podle § 14 zákona č. 328/1991 Zb., o konkurze a vyrovnaní,
účinného do 30. června 2005). Podpůrně lze poukázat na ustanovení § 306 odst. 1
větu druhou obchodního zákoníku (jak českého, tak slovenského), jímž je za
typický důvod, pro nějž je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní,
označeno prohlášení konkursu na jeho majetek. Správnost postupu odvolacího soudu při výkladu smlouvy nemůže zpochybnit
argumentace dovolatelky založená na obsahu následné korespondence žalované, a
to již z toho důvodu, že skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy
nižších stupňů poznatek o takové korespondenci nezahrnuje. V dovolacím řízení,
v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze správnost zjištěného skutkového stavu věci zpochybnit
(skutkový dovolací důvod v něm dovolatel k dispozici nemá, srov. § 241a odst. 3
o. s. ř.), dovolací soud tedy z něho – též při zkoumání přípustnosti dovolání –
vychází. Argumentuje-li pak dovolatelka ustanoveními § 34 a § 35 odst. 2 občanského
zákoníku, pak zřejmě přehlédla, že smlouva, z níž svůj nárok dovozuje, byla
uzavřena v režimu jiného právního předpisu, v režimu hospodářského zákoníku,
jenž stanovil vlastní interpretační pravidla (srov. k tomu výklad v již
citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2839/2005), nehledě na to,
že hospodářský zákoník nebyl ve vztahu k občanskému zákoníku v postavení
zvláštního právního předpisu. K procesnímu chování žalované (k tomu, na jakých právních argumentech zakládala
původně svou procesní obranu) nelze při výkladu projevu její vůle přihlížet
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo
2632/2000, uveřejněný v Souboru pod číslem C 409). Pro závěr, zda pohledávka uplatněná v souzené věci je promlčena, ostatně není
rozhodný samotný okamžik, kdy se dlužník stal „trvale insolventním“, na který
se dovolatelka ve své argumentaci soustředí.
Podle dovoláním nezpochybněného
závěru odvolacího soudu spočíval závazek žalované, jenž je předmětem tohoto
řízení, v povinnosti podílet se jednou polovinou na ztrátách plynoucích z
trvalé insolvence dlužníka, podmínkou vzniku odpovídajícího nároku byla tedy
ztráta plynoucí z dlužníkovy „trvalé insolvence“. Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi vyložil, že tříletá promlčecí doba stanovená v § 131a hosp. zák. běžící ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, je lhůtou
objektivní; rozhodné je, kdy mohlo být právo poprvé uplatněno objektivně, bez
zřetele na to, zda je mohl v té době, ať již z důvodů subjektivních či z důvodů
objektivních, uplatnit věřitel (srov. např. usnesení ze dne 18. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, in www. nsoud.cz). Pro počátek běhu promlčecí doby je
tudíž rozhodné, kdy došlo ke ztrátě plynoucí z dlužníkovy „trvalé insolvence“,
neboť již tehdy vznikl předmětný nárok vůči žalované a již tehdy jej bylo možno
– objektivně vzato – uplatnit. Závěru odvolacího soudu (ne zcela přesně
vyjádřenému), že ke ztrátě, spočívající v rozdílu mezi výší pohledávky vůči
dlužníku a celkovou výší plnění, jež bylo na tuto pohledávku poskytnuto, došlo
již okamžikem, kdy dovolatelka přijala plnění, jež bylo posledním plněním na
tuto pohledávku, pak nelze ničeho vytknout, ani tento závěr tedy nečiní
napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce. Již tímto plněním,
nikoliv až posléze nabytou právní mocí dodatečného rozvrhového usnesení, se
stran pohledávky vůči dlužníkovi ustálil stav majetkové sféry dovolatelky –
vznikla jí ztráta v určité, konečné výši. Není přitom oproti názoru dovolatelky
významné, zda mohlo ještě dojít v budoucnu ke změně, v jejímž důsledku by se jí
dostalo dalšího plnění či by musela část plnění vracet (např. ke změně
dodatečného rozvrhového usnesení v dovolacím řízení). Podstatné je, že k ničemu
takovému, alespoň podle zjištěného skutkového stavu věci, nedošlo. I zde se
důsledně promítá objektivní hledisko, vyplývající z povahy promlčecí doby
stanovené v § 131a hosp. zák. V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v
části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není
přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyně, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení
podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu