U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobce J. K., se sídlem v Milovicích, zastoupeného Mgr. Alenou
Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti žalovanému
B. I., se sídlem v Milovicích - Mladá, zastoupenému Mgr. Zbyňkem Kašpárkem,
advokátem se sídlem v Praze 10, Pod Štěpem 707/5, o zaplacení částky 258 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 70/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu
2016, č. j. 21 Co 391/2016-830, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. dubna
2016, č. j. 12 C 70/2012-780, ve znění usnesení ze dne 16. května 2016, č. j. 12 C 70/2012-791, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal v záhlaví uvedené
částky a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z
následujícího skutkového stavu. Žalobce a žalovaný dne 1. srpna 2000 uzavřeli smlouvu o poskytování účetních
služeb, na základě které vedl žalovaný účetnictví pro žalobce. Dne 2. prosince
2009 správce daně provedl u žalobce kontrolu daně z příjmů fyzických osob,
silniční daně, DPH a daně ze závislé činnosti za 2006 a 2007. Na základě
výsledků finanční kontroly (zjištění porušení zákona u daně z příjmů fyzických
osob a u DPH) doměřil správce daně žalobci daň z příjmu fyzických osob za rok
2006 ve výši 5 112 Kč, daň z příjmu fyzických osob za rok 2007 ve výši 116 240
Kč, DPH za rok 2006 ve výši 102 033 Kč a za rok 2007 ve výši 727 275 Kč. Správce daně dále žalobci vyměřil úrok z prodlení ve výši 741 913 Kč za
prodlení s úhradou daně z příjmu fyzických osob za rok 2006, dále úrok z
prodlení ve výši 2 155 986 Kč za prodlení s úhradou téže daně za rok 2007. Žalobce plnil správci daně 8 000 Kč měsíčně a dle sdělení správce daně ke dni
1. února 2016 uhradil žalobce na doměřené dani z příjmů fyzických osob za rok
2006 a 2007 částku 657 805 Kč, na doměřené dani z přidané hodnoty za rok 2006 a
2007 částku 930 170 Kč, přičemž na penále a úrocích z prodlení neuhradil
žalobce k uvedenému dni ničeho. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav právně posoudil podle právních
předpisů účinných přede dnem 1. ledna 2014, vzhledem k podnikatelskému statusu
obou účastníků předmětné smlouvy podle obchodního zákoníku, neboť se jednalo o
nárok z porušení smlouvy uzavřené před 1. lednem 2014. Soud prvního stupně
postupoval podle § 373 a násl. obch. zák., neboť žalobce se domáhal nároku z
titulu náhrady škody. Soud prvního stupně vycházel z toho, že předpokladem pro
vznik odpovědnosti za škodu je porušení právní povinnosti, vznik škody a
příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou. V posuzované
věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že škoda (dosud) nevznikla, neboť k
tomu, aby došlo ke vzniku škody, by muselo dojít ve sféře žalobce ke snížení
jeho majetku nebo ke ztrátě očekávaného výnosu. Škodu v řešené věci pak mohly
představovat pouze penále a úroky z prodlení, neboť byly vyměřeny správcem daně
v souvislosti s porušením povinnosti při vedení účetnictví. V řízení však bylo
prokázáno, že žalobce dosud splácí pouze na doměřenou daň, nikoli na penále a
úroky z prodlení. Škoda v podobě placení penále a úroků z prodlení dosud
nevznikla. Soud prvního stupně rovněž uzavřel, že splácení doměřených daní
nelze považovat za škodu, neboť povinnost platit daň žalobci vzniká ze zákona
ve stanovené výši a daně stanovené v konkrétních částkách by žalobce správci
daně musel platit tak či tak – bez ohledu na to, zda jeho účetnictví bylo
vedeno správně či nikoli. Nelze tedy hovořit o škodě ve vztahu ke splácení
doměřené daně.
Soud prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy nevznikla škoda,
se nezabýval případným porušením povinnosti žalovaným ani příčinnou
souvislostí, neboť třetí předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu (vznik škody)
nebyl v řešené věci naplněn. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 21 Co 391/2016-830, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a pro stručnost na něj
odkázal. Co se týče právního posouzení, odvolací soud taktéž zkoumal naplnění
předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu a uzavřel, že soud prvního stupně
dospěl ke správnému závěru, že pro to, aby bylo žalobě vyhověno, chybí základní
předpoklad odpovědnosti za škodu – samotný vznik škody. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ke škodě na
straně žalobce by došlo až v okamžiku, kdy by hradil penále či úroky z
prodlení. K úhradě těchto položek však dosud nedošlo, jak vyplývá ze skutkových
zjištění. Odvolací soud se vypořádal rovněž s námitkami žalobce, že správce
daně měl jeho platby započítávat částečně i na úhradu penále a úroků z
prodlení. Podle odvolacího soudu by žalobce měl tyto námitky směřovat ke
správci daně, pokud nesouhlasí s tím, jak se jeho platby započítávají na dlužné
položky. Odvolací soud dále poukázal na to, že ustanovení § 152 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, výslovně upravuje pořadí, v jakém se úhrada daně
na osobním daňovém účtu použije na úhradu jednotlivých daňových pohledávek. Pro
rozhodnutí soudu je ovšem podstatná informace správce daně, že na penále a úrok
z prodlení nebylo žalobcem zaplaceno dosud (ke dni vyjádření správce daně – viz
zjištěný skutkový stav) ničeho. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
dle jeho názoru závisí na řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Podle
názoru dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při posuzování otázky škody vzniklé poškozenému nezákonným
plněním odborníka a dovolatel v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011. Dovolatel dále namítal, že se odvolací soud neměl řídit sdělením správce daní
při zjišťování, zda žalobci škoda vznikla, tedy zda zaplatil penále a úroky z
prodlení, neboť podle dovolatele není rozhodné vyjádření jiných osob (správce
daní) při posuzování otázky vzniku škody. Dovolatel poukázal rovněž na
judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu týkající se požadavku adekvátní
příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním a vzniklou škodou a
uvedl, že pro zjištění odpovědnosti odborníka za škodu je zcela dostačující
závěr o vysoké pravděpodobnosti vzniku určité škody. Podle názoru dovolatele
pak odvolací soud tato kritéria vzniku odpovědnosti škůdce – odborníka ve svém
rozsudku ignoroval.
Dovolatel také namítal, že odvolací soud nesprávně vyvodil
neexistenci škody žalobce z ustanovení § 152 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, přestože je toto ustanovení bezvýznamné pro posouzení otázky
vzniku a rozsahu škody žalobce, protože pořadí splatnosti daňových závazků
žalobce a sankčního penále není odvislé od doby splácení těchto daňových
nedoplatků. Vznik a rozsah škody podle dovolatele dokládají dodatečné daňové
výměry, přičemž dodatečně doměřené daně a sankční penále jsou splatné v
totožném termínu, tedy 30 dní ode dne doručení dodatečného platebního výměru,
proto závěr odvolacího soudu o neexistenci škody a předčasnosti žaloby dle
dovolatele nemůže obstát. Zbývající část dovolání tvořila tvrzení dovolatele ohledně toho, jaká pochybení
žalovaného při vedení účetnictví v letech 2006 a 2007 byla zjištěna, a odkazy
na konkrétní důkazy provedené soudem prvního stupně.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání stručně uvedl, že dovolání žalobce není
důvodné, že soud prvního stupně dostatečně odůvodnil své skutkové i právní
závěry, dále že byl skutkový stav zjištěn soudem prvního stupně dostatečným
způsobem. K samotné argumentaci dovolatele žalovaný pouze uvedl, že dovolatel
neuvedl, jakým konkrétním jednáním měl žalovaný porušit své povinnosti, dále že
odpovědnost za škodu stojí zásadně na objektivní odpovědnosti, tudíž nezáleží
na zavinění škůdce, a vzhledem k tomu, že nedošlo ke vzniku škody, nelze
přiznat žalobci právo na její náhradu. Žalovaný závěrem navrhl, aby dovolací
soud dovolání žalobce zamítl a přiznal žalovanému náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. 0II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání
přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť první dvě
otázky, které dovolatel formuloval v dovolání, nejsou způsobilé založit jeho
přípustnost z toho důvodu, že na nich napadené rozhodnutí nespočívá, a u otázky
týkající se posuzování vzniku škody v řešeném případě dovolatel neuvedl, v čem
spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. První otázka dovolatele se týkala posouzení škody vzniklé nezákonným plněním
odborníka, u níž dovolatel tvrdil odklon od judikatury dovolacího soudu a
odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 28 Cdo
3804/2012, v němž Nejvyšší soud vyložil dosavadní judikatorní závěry ohledně
toho, co lze považovat za škodu, a zabýval se otázkou vzniku škody při
zajištění prostředků na devizovém účtu. Dovolatelem předestřená právní otázka
není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud i soud prvního
stupně postavily své právní závěry již na tom, že škoda žalobci dosud
nevznikla, a nezabývaly se proto dalšími předpoklady vzniku odpovědnosti za
škodu. Odvolací soud se nadto nemohl odchýlit od citovaného usnesení Nejvyššího
soudu, neboť v souladu (nejen) s tímto usnesením vycházel z pojetí škody v
judikatuře Nejvyššího soudu.
Stejně tak přípustnost dovolání nezaloží ani druhá dovolatelem formulovaná
právní otázka týkající se adekvátní příčinné souvislosti mezi zaviněným
protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou. Vzhledem k tomu, že soudy obou
stupňů shledaly nárok žalobce nedůvodným již proto, že mu tvrzená škoda dosud
nevznikla, nezabývaly se posuzováním dalších předpokladů vzniku odpovědnosti za
škodu, tedy tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného ani příčinnou souvislostí
mezi takovým jednáním a případnou škodou. Vzhledem k tomu, že druhá
dovolatelova otázka se týkala právě zkoumání příčinné souvislosti, nemůže na
jejím řešení vzhledem k výše uvedenému napadené rozhodnutí záviset. Podle
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nezbytné, aby dovolatel v
dovolání formuloval právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá a která
naplňuje některé z kritérií vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. (k tomu viz
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR
53/2013). Ani druhá otázka formulovaná dovolatelem tedy nezaloží přípustnost
dovolání, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Další dovolatelova námitka mířila k tomu, že odvolací soud nesprávně právně
posoudil otázku vzniku a rozsahu škody. Dovolatel nesouhlasil konkrétně s tím,
že by žalobci měla škoda vzniknout až zaplacením penále a úroků z prodlení za
včasné nezaplacení daní. U těchto námitek ovšem dovolatel neuvedl, v čem
spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, namítal pouze nesprávné
právní posouzení, aniž by argumentoval naplněním některého z kritérií § 237 o.
s. ř. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nezbytné, aby
dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání tak,
že formuluje právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá, a uvede,
které z kritérií upravených v § 237 o. s. ř. tato otázka dle jeho názoru
splňuje (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že
odvolací soud posoudil otázku vzniku škody správně a v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod číslem 14/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli,
nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby
za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Samotná existence pohledávky věřitele
vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není
skutečnou škodou ani ušlým ziskem. Ohledně závěru, že samotné vydání rozhodnutí
státního orgánu či právní moc takového rozhodnutí, které ukládá účastníkovi
zaplatit určitou částku, nelze považovat za vznik škody, neboť ke zmenšení
majetku poškozeného a tedy ke vzniku škody dojde až v okamžiku, kdy poškozený
splní povinnost jemu uloženou předmětným rozhodnutím, viz také rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 1836/2001. Napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s citovanou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu.
Jestliže dovolatel ve zbytku dovolání uvedl, v čem spočívalo pochybení
žalovaného při vedení účetnictví v letech 2006 a 2007, nelze k těmto tvrzením v
dovolacím řízení přihlédnout. Jedná se totiž o skutková tvrzení, které v
dovolacím řízení nelze uplatnit vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán
skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů. Dovolacímu soudu
náleží přezkum rozhodnutí pouze po stránce právní, nikoli skutkové, což vyplývá
přímo z § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem
nesprávné právní posouzení věci. Ze stejného důvodu dovolací soud nepřihlížel
ani k námitce dovolatele, že se soudy neměly řídit sdělením správce daně, neboť
se jedná o námitku vztahující se k dokazování a zjišťování skutkového stavu
věci, kterým je dovolací soud dle výše uvedeného vázán.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Co se týče nákladů dovolacího řízení, Nejvyšší soud nepřiznal náhradu nákladů
řízení žádnému z účastníků, neboť vyjádření žalovaného k dovolání nelze
vzhledem k jeho obsahu považovat za účelně vynaložený náklad. Podle ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž účelně vynaloženým nákladem není sepis
vyjádření k dovolání advokátem, jestliže takové vyjádření neobsahuje polemiku s
předpoklady přípustnosti dovolání tvrzenými dovolatelem (k tomu viz například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 33 Cdo 4032/2014).
V podaném vyjádření žalovaný pouze v několika stručných odrážkách uvedl, proč
považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, avšak nikterak se nevyjádřil k
přípustnosti podaného dovolání. Takové vyjádření nelze považovat za účelně
vynaložený náklad. Vzhledem k tomu, že procesně neúspěšný účastník je povinen
druhé v řízení úspěšné straně hradit podle § 142 odst. 1 o. s. ř. pouze náklady
účelně vynaložené k uplatňování či k bránění práva, nepřiznal Nejvyšší soud
náhradu nákladů dovolacího řízení žádnému z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. prosince 2017
JUDr.
Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu