Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Euro Queen, a. s., sídlem V Holešovičkách 1443/4, Praha 8, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem, sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2023 č. j. Ars 1/2023-23 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2023 č. j. 41 Na 1/2023-21, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Domáhá se zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva podle čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu, stěžovatelka podala dne 9. 1. 2023 ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") návrh na vydání předběžného opatření podle § 74 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve věci ochrany osobnosti. Stěžovatelka se cítila bezdůvodně dotčena na cti, pověsti a dobrém jménu ve vztahu k její provozovně formulací otázky, která byla předmětem místního referenda. Krajský soud usnesením ze dne 29. 11. 2022 č. j. 59 A 38/2022-206 určil, že návrh na konání místního referenda na území statutárního města Kladna ze dne 27. 9. 2022 nemá nedostatky, a vyhlásil místní referendum o otázce: "Souhlasíte s tím, aby Statutární město Kladno na celém svém území, z důvodu ochrany veřejného pořádku a zvýšení bezpečnosti ve městě, učinilo veškeré možné kroky ve své samostatné působnosti k bezodkladnému zamezení provozu hazardních her uvedených v § 3 odst. 2 písm. d) a e) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách?", přičemž referendum se konalo současně s prvním kolem volby prezidenta republiky ve dnech 13. 1. a 14. 1. 2023.
3. Usnesením ze dne 10. 1. 2023 č. j. 41 Na 1/2023-21 krajský soud návrh odmítl z důvodu nepřípustnosti. Návrh posoudil podle § 38 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Podle soudního řádu správního lze předběžné opatření vydat pouze v průběhu soudního řízení, nikoli před jeho zahájením. Vzhledem k tomu, že v dané věci nebyl podán návrh ve věci samé, krajský soud návrh na předběžné opatření věcně neprojednával. Krajský soud poučil stěžovatelku o tom, že kasační stížnost zde není přípustná. I přes výše uvedené poučení podala stěžovatelka proti usnesení krajského soudu dne 12. 1. 2023 u krajského soudu podání nazvané "odvolání", adresované Vrchnímu soudu v Praze. Krajský soud si vyložil toto podání podle jeho obsahu jako kasační stížnost a předložil je Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost, neboť proti usnesení o předběžném opatření není podání kasační stížnosti přípustné.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že o jejím návrhu na předběžné opatření rozhodovaly nepříslušné soudy, tedy soudy správní. Napadá "logicky chybný závěr, že cokoliv souvisí s referendem, patří pouze správním soudům a nikoho se to nemůže neoprávněně dotknout, nebo že se ten nemůže bránit". Stěžovatelka namítá, že konání referenda dopadne i do jejích soukromých osobnostních práv. Stěžovatelka podaným návrhem nebrojila proti konání místního referenda ve statutárním městě Kladně, pouze nesouhlasí s formulací otázky, která je dle jejího názoru návodná, zavádějící a zasahuje do jejích práv.
5. Ústavní soud posouzení procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti rozdělil do dvou částí s ohledem na formulaci jejího petitu. Nejdříve se zabýval naplněním procesních předpokladů řízení a opodstatněností ústavní stížnosti v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího správního soudu. Poté se zabýval splněním procesních předpokladů řízení ústavní stížnosti v části, v níž směřovala proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření.
6. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo toto usnesení vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud proto shledal naplnění všech procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího správního soudu.
7. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu o návrhu na vydání předběžného opatření byla podána opožděně. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Proti usnesení krajského soudu nebyl přípustný žádný opravný procesní prostředek, který by zákon stěžovatelce k ochraně její práva poskytoval. Jak je uvedeno výše, kasační stížnost přípustná nebyla, o čemž krajský soud stěžovatelku ve svém usnesení poučil. Není-li přípustný žádný opravný procesní prostředek proti usnesení krajského soudu, který by zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval, je třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjet od doručení usnesení krajského soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 156/05 ). K jeho doručení stěžovatelce prostřednictvím jejího zástupce došlo dne 10. 1. 2023, lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula dne 10. 3. 2023. Ústavní stížnost stěžovatelka podala dne 27. 6. 2023, tj. po uplynutí lhůty k jejímu podání. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti usnesení krajského soudu, ji Ústavní soud proto odmítl dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný. Námitkami směřujícími proti usnesení krajského soudu se z tohoto důvodu Ústavní soud podrobněji nezabýval.
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. III. a) Napadení rozhodnutí dočasné povahy
9. V posuzované věci jde o nařízení, resp. o zamítnutí návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření. Ústavní soud setrvale judikuje, že způsobilost předběžného opatření jako opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze; předběžná opatření však zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o předběžném opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek věci. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27) či bod 13 nálezu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 ].
10. Platí tedy, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření, resp. pro zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) či ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 868/12 (N 80/65 SbNU 91)]. Ústavní soud je tak povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad řádně vedeného soudního řízení či nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Z uvedeného se proto podává, že dočasná povaha předběžného opatření sice vede Ústavní soud ke zdrženlivosti, nevylučuje však, že i v uvedeném řízení mohou být práva účastníků řízení dotčena v intenzitě dosahující ústavněprávní úrovně (srov. bod 17 nálezu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1480/21 ). III. b) Věcná příslušnost k rozhodnutí o předběžném opatření směřujícím proti místnímu referendu
11. Stěžovatelka se neztotožňuje s právním posouzením krajského soudu týkající se věcné příslušnosti soudu ve věci jejího návrhu. Stěžovatelka namítá, že podala návrh podle § 74 o. s. ř., a proto o jejím návrhu měl rozhodnout krajský soud v občanském soudním řízení, ne ve správním soudnictví. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že v podaném návrhu se dovolávala soudní ochrany osobnostních práv v civilním řízení podle ustanovení § 74 o. s. ř. Stěžovatelka však navrhovala, aby soud nařídil statutárnímu městu Kladno zdržet se konání místního referenda, které již bylo vyhlášené krajským soudem výše citovaným usnesením ze dne 29. 11. 2022.
12. Stěžovatelce lze přisvědčit, že čl. 10 odst. 1 Listiny chrání i dobrou pověst právnické osoby, včetně obchodních společností, byť právo na soukromí se zdá být bytostně spjato s fyzickou existencí člověka, jehož osobní sféru má chránit. Některé aspekty však náleží přiměřeně i právnickým osobám. Dobrá pověst zahrnuje hodnotu firmy, její přízeň u veřejnosti, mínění nakupující veřejnosti o jejím zboží či službách, nehmotný statek definovatelný jako příslib neustálého přílivu zákazníků, výhodu či prospěch podniku z prodeje, pozitivní výhodu (tvorbu nadprůměrného zisku) získanou vlastníkem z podnikání, vysokou morálku zaměstnanců či uznávané obchodní jméno (nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3819/14 ). Vzhledem k výše uvedenému je možné se soudní cestou domáhat ochrany dobré pověsti právnické osoby za podmínek stanovených jednoduchým právem (např. § 135 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
13. Na druhé straně je tu však nutné zohlednit význam místního referenda jako přímého podílu na správě věcí veřejných. Jde o významný demokratický kontrolní mechanismus uplatňovaný veřejností obce vůči jejím orgánům. Zastupitelstvo obce v případě, že jsou splněny všechny podmínky vyplývající ze zákona o místním referendu, má povinnost takové referendum vyhlásit, nehledě na to, zda zastupitelstvo samo jako orgán s konáním referenda k otázce navrhované přípravným výborem souhlasí či nikoli (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3825/14 ). Ústavní soud opakovaně deklaroval, že z rozhodování v místním referendu nevznikají či nezanikají bezprostředně žádné soukromoprávní vztahy, podobně jako např. z odevzdání hlasů ve volbách; jde o způsob, jímž občané mohou usměrňovat v konkrétních otázkách veřejného zájmu politickou reprezentaci obce, a vůči této reprezentaci (tzn. zastupitelstvu a dalším orgánům obce) rozhodnutí v místním referendu ve smyslu § 49 zákona o místním referendu také výhradně směřuje. Výsledek referenda znamená, že orgány obce jsou zavázány prosazovat názor občanů těmi prostředky, které jim právní řád dává k dispozici (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 263/09 a sp. zn. III. ÚS 873/09 ).
14. Z návrhu je zřejmé, že i přestože stěžovatelka v textu návrhu výslovně uvádí, že se nedomáhá rozhodnutí ve věci místního referenda, nýbrž se odvolává na ochranu svých osobnostních práv v civilním řízení, petitem se nekonání místního referenda zcela jednoznačně domáhá. Její postup tedy směřuje proti konání místního referenda a je tak plně v kompetenci soudů správních v souladu s § 4 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Soudní ochranu ve věcech místního referenda lze poskytnout pouze v rozsahu vymezeném v § 57 a § 58 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a § 91a s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. Ars 1/2015-94).
15. Stěžovatelka se svým návrhem podaným u krajského soudu navíc domáhala zrušení místního referenda, o jehož vyhlášení krajský soud již pravomocně rozhodl a jeho rozhodnutí nebylo Nejvyšším správním soudem zrušeno. Pravomoc zamezit konání referenda, které sám předtím vyhlásil, nemá ani krajský soud ve správním soudnictví, natož soud v civilním řízení. Zákonné podmínky, za nichž se lze domáhat předběžné ochrany ve věci místního referenda, nelze obejít podáním žaloby v civilním soudnictví. Ve vztahu k možnosti zpochybnění položené otázky v případě referenda vyhlášeného soudem viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. Ars 2/2013. III. c) Ústavnost procesního postupu obecných soudů
16. I když se ústavněprávní přezkum předběžných opatření soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který (ne)nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
17. V posuzovaném případě byl zjevně nesprávně krajskému soudu v občanském soudním řízení podán návrh ve věci správního soudnictví. Krajský soud v občanském soudním řízení tedy nebyl soud věcně příslušný k projednání předmětného návrhu, procesně měl tak situaci vyřešit postupem dle § 104b o. s. ř., což se však nestalo. Namísto toho krajský soud posoudil návrh stěžovatelky podle jeho obsahu, a rozhodl o něm krajský soud ve správním soudnictví. Přestože krajský soud nepostupoval procesně v souladu s občanským soudním řádem, nelze uzavřít, že by tento postup byl stěžovatelce na újmu. Řešením přijatým krajským soudem ve věci věcné příslušnosti se dostalo stěžovatelce rychlejšího rozhodnutí ve věci jejího návrhu, a co je v dané věci podstatné, věcně příslušným soudem. Stěžovatelka podala návrh až 9. 1. 2023, tedy pouhé 4 dny před konáním místního referenda, přičemž krajský soud ve správním soudnictví rozhodl o nevyhovění jejímu návrhu napadeným usnesením již dne 10. 1. 2023.
18. Právo na spravedlivý proces, jehož prostřednictvím se realizuje základní právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), se skládá z řady komponentů, resp. dílčích práv, jež pokrývají celé řízení od přístupu k soudu přes kritéria přezkumu dokazování až po požadavky na konečné rozhodnutí; nevyhýbají se ani výkonu rozhodnutí. Jednotlivé vady řízení přitom nemusí vyvolat nezbytnost zrušení rozhodnutí (konečného či v rámci vedení řízení), je-li řízení spravedlivé jako celek (tzv. komplexní argument). Vzhledem k výše uvedenému, v dané věci rozhodoval soud věcně příslušný, což je pro naplnění základních práv stěžovatelky rozhodující.
19. Usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti vycházelo z § 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s., dle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné. Usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na předběžné opatření pak Nejvyšší správní soud označil za rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky.
20. Svým usnesením Nejvyšší správní soud proto neporušil právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Záruka možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva je v čl. 36 odst. 2 Listiny doplněna speciální úpravou pro potřeby soudní kontroly veřejné správy. V soudním řádu správním je upraven stanovený postup, kterým se lze bránit proti postupu veřejné správy a který představuje rozvedení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny na zákonné úrovni (čl. 36 odst. 4 Listiny). O návrhu na vydání předběžného opatření krajský soud rozhodl. Z předpisů ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání řádného či mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu s výjimkou čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který však na posuzovanou věc nedopadá, neboť zaručuje právo dát přezkoumat soudem vyššího stupně jen výrok o vině nebo trestu v odsuzujícím soudním rozhodnutí [viz nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), bod 44]. Podání kasační stížnosti proti usnesení, jímž rozhodl krajský soud o návrhu na vydání předběžného opatření, zákonodárce nepřipustil. Stěžovatelka by se mohla důvodně dovolávat svého práva na soudní ochranu pouze v případě, že by zákon takovou kasační stížnost připouštěl [srov. nález ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (N 12/52 SbNU 121), bod 26.], což však splněno nebylo.
21. K námitkám proti usnesení Nejvyššího správního soudu může Ústavní soud shrnout, že Nejvyšší správní soud postupoval zcela v souladu s právní úpravou v § 46 odst. 1 písm. d), § 104 odst. 3 písm. c) a § 120 s. ř. s., dle níž kasační stížnost nebyla přípustná. Svým usnesením, kterým odmítl nepřípustnou kasační stížnost, neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti tomuto usnesení, proto představuje návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti napadeným usnesením krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, jejichž případné zrušení by však nemělo na její právní poměry vliv. Jak i ona sama v návrhu tvrdí, snažila se návrhem zabránit konání místního referenda, neboť již jeho samotným konáním, s danou formulací otázky, bude nenapravitelně poškozena její dobrá pověst, název i její činnost nebo přinejmenším takový důsledek bezprostředně hrozí. Ústavní soud z veřejně dostupných zdrojů ověřil, že místní referendum se ve statutárním městě Kladně konalo ve stanovené době, tedy již ve dnech 13. 1. 2023 a 14. 1. 2023, přičemž z důvodu nízké účasti je neplatné. Stěžovatelka podala ústavní stížnost dne 27. 6. 2023, tedy v době kdy místní referendum (v jehož konání stěžovatelka spatřuje tvrzený zásah do svých práv podle čl. 10 Listiny) již proběhlo a případný zásah Ústavního soudu zrušením napadených rozhodnutí by na tom nic nezměnil.
23. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování správních soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu