Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Hamanem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2025 č. j. 7 Tdo 1035/2024-5217, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2024 sp. zn. 5 To 63/2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. prosince 2023 sp. zn. 39 T 115/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 40 000 Kč.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku obvodního soudu jako nedůvodné.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení městského soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala stručně shrnuto v tom, že jako jediný jednatel a společník společnosti X, prostřednictvím externího účetního T. M. za uvedenou společnost v přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za měsíc červenec 2016 uplatnil nárok na odpočet DPH na vstupu za rekonstrukci apartmánů zahrnutím faktur od společnosti Y, za neuskutečněná zdanitelná plnění, ač věděl, že společnost X, rekonstrukci apartmánů neprováděla, čímž v neprospěch České republiky snížil daňovou povinnost o částku ve výši 611 100 Kč.
6. Stěžovatel za prvé nesouhlasí se skutkovým zjištěním soudů o nereálnosti plnění fakturovaných společností Y. Soudy vycházely zejména z kontrolního hlášení a účetních výkazů společnosti Y, namísto toho, aby svou pozornost zaměřily na fyzické dodání fakturovaného materiálu do předmětných apartmánů. Dodání zboží ze strany Y, do nich ve svém výslechu potvrdili svědkové V. S., M. Š. a T. M. Nadto svědek M. T., pověřený zaměstnanec příslušného finančního úřadu, vypověděl, že v rámci daňové kontroly nešlo o to, že by správce daně zpochybňoval přijetí zdanitelných plnění daňovým subjektem, nýbrž zpochybňováno bylo spíše užití daných apartmánů. Skutkové závěry zde jsou tak v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.
7. Kromě toho, i kdyby plnění bylo fiktivní, z odůvodnění napadených rozhodnutí není dostatečně zřejmé, proč by o tom měl stěžovatel vědět. Také není jasné, proč by případná fiktivnost plnění, které každopádně společnost X, přeúčtovávala společnosti Z (vlastníkovi daných apartmánů), mělo způsobovat fiskální ztrátu státu. Pokud totiž daňový subjekt uplatnil na vstupu DPH ve stejné výši, jako vykázal na výstupu, pak nemohlo dojít "ke ztrátě rozpočtových příjmů" a tedy ke zkrácení daně.
8. Dále stěžovatel namítá, že jeho trestní odpovědnost již byla promlčena. Soudy při zkoumání běhu promlčecí lhůty vyšly z toho, že stěžovatelovo stíhání bylo zahájeno již 7. 10. 2020, neboť byť usnesení z toho dne bylo následně zrušeno a bylo vydáno nové dne 2. 7. 2021, které bylo rovněž zrušeno a stíhání bylo zahájeno potřetí usnesením ze dne 29. 9. 2021, již uvedené první usnesení je třeba s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013
sp. zn. I. ÚS 1553/11
považovat za relevantní. Stěžovatel však upozorňuje, že dle prostředního z těchto usnesení (tedy ze dne 2. 7. 2021) byl stíhán pouze jako pomocník jiného pachatele, což je jiný skutek, u kterého běží promlčecí doba navázaná na ukončení činu hlavního pachatele. Vydáním takového usnesení dle stěžovatele došlo k odklizení účinků původního usnesení ze dne 7. 10. 2020 na běh promlčení. K zahájení trestního stíhání obžalovaného za předmětný skutek došlo proto až po uplynutí promlčecí lhůty.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020
sp. zn. III. ÚS 3644/19
[N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020
sp. zn. II. ÚS 623/20
[N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že výpovědi některých svědků svědčí ve prospěch dodání materiálu pro rekonstrukci společností Y, do apartmánů, lze konstatovat, že soudy se otázce věrohodnosti svědků věnovaly a posoudily ji jakožto orgán k tomu oprávněný (viz např. bod 43 usnesení Nejvyššího soudu). Podstatou souzeného závadného jednání navíc nebylo jen nedodání materiálu uvedenou společností, ale předstírání určitého řetězce subjektů a jejich rolí v souvislosti s prováděnou rekonstrukcí, které mělo umožnit odečet DPH, ač tento řetězec existoval jen formálně, včetně toho, že to nebyla společnost X, kdo rekonstrukci prováděl. Závěr, že tato společnost v souvislosti s předmětnou rekonstrukcí nevykonala zhola nic kromě vykázání dodávek od společnosti Y, a že fakticky ji zajišťoval včetně projektu a dělníků výhradně svědek V. S., který v apartmánech bydlel, soudy odůvodnily konkrétními důkazy (srovnej bod 17 a 18 rozsudku obvodního soudu).
12. Soudy též vysvětlily, na základě čeho u stěžovatele dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu, kdy zejména poukázaly již na jeho postavení jediného společníka a jednatele společnosti X. Obviněný skutečně aktivně jednal za tuto společnost, v domě, v němž byly předmětné apartmány, bydlel, na znalost skutečného stavu bylo usuzováno i z kroků, které učinil po zahájení daňové kontroly (viz bod 50 usnesení Nejvyššího soudu).
13. Pokud stěžovatel namítá, že jestliže daňový subjekt uplatnil na vstupu DPH ve stejné výši, jako vykázal na výstupu, pak nemohlo dojít ke ztrátě rozpočtových příjmů státu, soudy přesvědčivě a podrobně vyložily, že vzhledem k vzájemnému propojení zúčastněných subjektů věc nelze hodnotit z takto izolovaného pohledu. Ve věci došlo k vykazování provádění ekonomických aktivit a rekonstrukce apartmánů způsobem, který neodpovídal skutečnosti, a bylo na něm založeno provedení odpočtů DPH, pro které by jinak nebyly splněny podmínky (srovnej bod 33 rozsudku obvodního soudu a bod 52 usnesení Nejvyššího soudu).
14. K problematice promlčení lze odkázat na obsáhlý výklad v bodech 30 až 37 usnesení Nejvyššího soudu, který má Ústavní soud za souladný s požadavky ústavnosti, když se ostatně opírá o nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1553/11
. Ústavní soud se nepřipojuje k právnímu názoru stěžovatele, že v pořadí druhé usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele by mělo nějakým způsobem narušovat vliv dřívějšího zahajovacího usnesení na běh promlčecí doby.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. ledna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu