Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace ACEMA Credit Czech, a. s., sídlem U Libeňského pivovaru 63/2, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017 č. j. 21 Cdo 4460/2016-562, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2016 č. j. 16 Co 461/2015-520 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. června 2015 č. j. 26 C 116/2009-469, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a 1) Lubomíra Faua, 2) obchodní korporace EURODRAŽBY.CZ, a. s., sídlem Čimická 780/61, Praha 8 - Čimice, a 3) Martina Jaroše, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů se podává, že vedlejší účastník 1) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") proti stěžovatelce, právní předchůdkyni vedlejší účastnice 2) a vedlejšímu účastníkovi 3) domáhal vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby konané na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Jindřichem Černým, CSc., dne 7. 9. 2007 č. j. RD/204/07/ACM-11, jejímž předmětem byly nemovité věci zapsané na LV. č. X pro katastrální území Křižanov u Hrobu (dále jen "nemovité věci"). V žalobě uvedl, že v rozhodčím nálezu je sice žalovanému uložena povinnost, nicméně z něj nevyplývá, kdo je žalobcem a kdo žalovaným, resp. o čí pohledávku šlo. Takový nález podle jeho tvrzení nemohl být titulem pro provedení dražby. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 6. 2015 č. j. 26 C 116/2009-469 bylo žalobě vyhověno a vyslovena neplatnost dražby. Obvodní soud v odůvodnění zejména uvedl, že rozhodčí nález nemohl být titulem pro provedení dražby, neboť pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 10. 2012 č. j. 22 C 356/2007-193 byl zrušen.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podaly stěžovatelka a právní předchůdkyně vedlejší účastnice 2) odvolání. Poukazovaly na § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"), podle nějž je pro provedení nedobrovolné dražby rozhodné pouze to, zda je pohledávka přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem. Tyto podmínky podle nich byly naplněny. Je-li rozhodčí nález následně zrušen soudem podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. r. ř."), jde o rozhodnutí konstitutivní s účinky ex nunc. V této souvislosti odkázaly rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (N 228/47 SbNU 983; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 3. 2016 č. j. 16 Co 461/2015-520 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud v odůvodnění odkázal na § 36 odst. 1 a § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, z nichž vyplývá, že předpokladem konání nedobrovolné dražby je vykonatelný rozhodčí nález. V nyní posuzované věci však byl rozhodčí nález zrušen, a proto nebyl od počátku materiálně ani formálně vykonatelný. Městský soud se rovněž vypořádal s tvrzením o konstitutivních účincích zrušení odvolacího nálezu. Konkrétně uvedl, že tento závěr nemůže obstát v situaci, kdy byl rozhodčí nález zrušen s odkazem na § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, tedy pro rozpor se zákonem.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání. V něm zejména argumentovala ochranou dobré víry nabyvatele nemovitých věcí. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017 č. j. 21 Cdo 4460/2016-562 bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že ochrana dobré víry neplatí obecně, ale jen v případech stanovených zákonem, kdy vedlejší účastník 3) nemohl být přesvědčen, že se stal vlastníkem nemovitých věcí, jestliže věděl nebo mohl vědět, že soud vysloví neplatnost nedobrovolné dražby.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v první řadě uvádí, že soudy nesprávně dovodily zrušení rozhodčího nálezu s účinky ex tunc a neplatnost konané dražby. Zdůraznila, že v době konání dražby byl rozhodčí nález vykonatelný. V této souvislosti odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 147/09 , podle nějž má výrok o vyslovení neplatnosti dražby konstitutivní účinky. Závěr o platnosti dražby stěžovatelka opírá rovněž o další nálezy, zejména ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1777/07 a sp. zn. Pl. ÚS 47/04 , resp. o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1533/2011.
6. Druhá část ústavní stížnosti se dotýká dobré víry vedlejšího účastníka 3), který v dražbě nabyl nemovité věci. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud se s touto námitkou nevypořádal dostatečně, resp. že bez předchozího zkoumání dovodil vědomost vedlejšího účastníka 3) o možnosti vyslovení neplatnosti dražby. Domnívá se, že po sedmi letech užívání vydražených nemovitých věcí není legitimní po vydražiteli tyto nemovité věci požadovat.
7. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti uvádí, že soudy jí svými rozhodnutími znemožnily domáhat se uspokojení své pohledávky.
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. Argumentace stěžovatelky se soustředí na hlavní otázku, zda v nyní posuzované věci byl rozhodčí nález zrušen s účinky ex tunc, nebo ex nunc, neboť vykonatelný rozhodčí nález byl podle § 36 zákona o veřejných dražbách předpokladem provedení nedobrovolné dražby. Podle § 31 z. r. ř.platí, že soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, je-li dán některý ze zákonných důvodů. V nyní posuzované věci byla důvodem zrušení rozhodčího nálezu neplatnost rozhodčí doložky, nebylo proto v pravomoci rozhodce vydat titul pro provedení dražby.
12. Ústavní soud se v dřívější rozhodovací praxi již zabýval otázkou, zda lze pravomoc rozhodce zkoumat po vydání rozhodčího nálezu v přímé souvislosti s konáním (exekuční) dražby. Jak např. v nálezu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1624/12 , tak shodně v nálezu ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 562/12 uvedl, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování. Takto formulovaný závěr lze aplikovat i na následné nedobrovolné dražby a Ústavní soud v nyní posuzované věci nemá důvod se od něj odchylovat.
Argumentuje-li stěžovatelka rozhodnutími Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 147/09 , sp. zn. IV. ÚS 1777/07 a sp. zn. Pl. ÚS 47/04 , resp. usnesením Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 23 Cdo 1533/2011, uvádí Ústavní soud, že předmětem těchto rozhodnutí byly jiné otázky než v nyní posuzované věci. Předmětem usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 147/09 byly účinky rozhodnutí o neplatnosti dražby, nikoliv rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu, předmětem nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 47/04 bylo zrušení původního § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, předmětem nálezu sp. zn. IV.
ÚS 1777/07 účinek zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách a předmětem usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 23 Cdo 1533/2011 otázka odkladného účinku návrhu na zrušení rozhodčího nálezu.
13. Soudy se rovněž vypořádaly s argumentací o negativních dopadech svých závěrů na vedlejšího účastníka 3) jako vydražitele. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že vedlejší účastník 3) si mohl před účastí v předmětné dražbě dostatečně ověřit, zda byly splněny podmínky její realizace. Stejně tak Nejvyšší soud zdůraznil, že vedlejší účastník 3) nemohl být přesvědčen o nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem, když věděl (musel vědět), že soud vysloví neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, budou-li k tomu splněny zákonné předpoklady a neuplynula-li dosud prekluzivní lhůta k uplatnění práva na určení neplatnosti dražby.
14. Ústavní soud konečně nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, že soudy jí svými rozhodnutími znemožnily domáhat se uspokojení své pohledávky, neboť soudy pouze zabránily negativním následkům rozhodnutí nekompetentního subjektu. Stěžovatelka má k dispozici možnosti uspokojení své pohledávky, může se tak však dít pouze v souladu se zákonem.
15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu, městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu