Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Alešem Pillerem, advokátem, sídlem Veselá 237/37, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 7 Tdo 128/2017-77, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") ze dne 15. 12. 2015 č. j. 40 T 9/2015-1557 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k peněžitému trestu v celkové výši 1 000 000 Kč. Trestná činnost, za niž byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že v době cca od května do prosince 2010 uváděl v omyl zástupce obchodní společnosti HOPR TRADE CZ, s. r. o. tím, že této společnosti může zajistit vyplacení nadměrných odpočtů na dani z přidané hodnoty Finančním úřadem Brno I (dále jen "finanční úřad") ve výši několika desítek milionů Kč, za což pro sebe požadoval finanční částky ve výši cca 20 až 30 mil. Kč, resp. 13 mil. Kč, přestože věděl, že nemůže rozhodování finančního úřadu v této věci ovlivnit.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který je usnesením ze dne 3. 10. 2016 č. j. 3 To 39/2016-1723 s odkazem na § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Rozsudek vrchního soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, neboť soudce nebyl přidělen transparentním, přezkoumatelným způsobem, nevzbuzujícím jakoukoliv pochybnost. Členové senátu Ing. Jana Novotná a Ing. František Ujčík byli podle jeho názoru přiděleni v rozporu se zákonem mimo pořadí, a to zcela podle uvážení a výběru předsedkyně senátu JUDr. Jaroslavy Bartošové.
6. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v jeho trestní věci nebyl jediný procesně relevantní důvod pro to, aby tato věc byla přidělena Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze namísto příslušného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Tvrzení, že tento krok vyplýval z nutnosti spojit jeho trestní věc s řízením proti Č., považuje za účelové, neboť toto trestní řízení nevykazuje jediný společný základ s jeho trestní věcí.
7. Stěžovatel uvádí, že v jeho věci nebyly splněny podmínky pro pořizování odposlechů jeho hovorů, takže pořízené audiozáznamy z jednání mezi ním a svědkyní J. H. považuje za nezákonně získané. V této souvislosti poukazuje na to, že v době vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného Okresním soudem v Českých Budějovicích vykonával advokacii, o čemž orgány činné v trestním řízení věděly, avšak v návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu tato skutečnost nebyla zmíněna.
8. Podle stěžovatele došlo k opomenutí důkazů rozhodujících pro obhajobu a také k nesprávnému provedení a vyhodnocení důkazů, přičemž v podrobnostech odkazuje na obsah svého dovolání. Za nesprávnou považuje i právní kvalifikaci svého jednání, neboť má za to, že při existenci všech dostupných důkazů by toto jednání muselo být posouzeno jako trestný čin podplácení podle § 332 trestního zákoníku nebo nepřímého úplatkářství podle § 333 trestního zákoníku. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel rovněž spatřuje v nemožnosti prostudovat si celý trestní spis.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
13. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu i z rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, která mu předcházela, je patrné, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci svého obhajoby. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s těmito námitkami plně vypořádaly a spolehlivě je vyvrátily.
14. Námitce stěžovatele týkající se údajného porušení jeho práva na zákonného soudce se podrobně věnoval krajský soud. Ten ve svém usnesení (na str. 15 až 17) objasnil pravidla pro přidělování přísedících u krajského soudu, přičemž za zásadní lze považovat fakt, že oba přísedící jmenoval předseda senátu při nařízení hlavního líčení z osob, které byly vedeny pro oddělení 40 T. Argumentaci dále doplnil Nejvyšší soud (str. 11 až 12 napadeného usnesení), přičemž poukázal mimo jiné na to, že námitka stěžovatele není založena na konkrétních skutečnostech a má pouze formální charakter. Oba soudy rovněž správně odkazovaly na nález sp. zn. II. ÚS 2430/15
(N 145/82 SbNU 307), který se shodou okolností týkal stejné otázky u stejného senátu krajského soudu, přičemž Ústavní soud tímto nálezem zamítl ústavní stížnost dokonce i v situaci, kdy jednotliví přísedící nebyli zařazeni do jednotlivých oddělení přímo rozvrhem práce. Tím spíše proto v nyní posuzované věci, kdy přísedící přímo v rozvrhu práce k jednotlivým oddělením předěleni byli, je třeba uvedenou námitku stěžovatele odmítnout.
15. Brojí-li stěžovatel proti tomu, že jeho věc byla přidělena Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, přestože místně příslušné bylo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění výše uvedeného usnesení vrchního soudu (str. 13), kde je vysvětleno, že v počáteční fázi trestního řízení figuroval mezi podezřelými osobami mimo stěžovatele i nezjištěný státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, tudíž v této věci toto státní zastupitelství logicky nemohlo být dále činné.
16. Svou námitku proti údajně nezákonně pořízeným audiozáznamům z jednání mezi ním a svědkyní J. H. a nezákonně nařízenému odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu odůvodňuje stěžovatel tím, že v inkriminované době byl advokátem, přičemž část pořízených odposlechů se týkala záležitostí jeho klientů. Tento argument však nemá k pořízeným audiozáznamům a nařízenému odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu žádnou relevanci. Z příslušných ustanovení trestního řádu pouze § 88 odst. 1 hovoří o nepřípustnosti provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným. Ochrana před prováděním odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu tedy není vázána obecně na výkon advokacie, ale výhradně na výkon obhajoby v trestním řízení. V daném případě však stěžovatel v roli obhájce nevystupoval, resp. to ani netvrdí.
17. V souvislosti s další námitkou stěžovatele týkající se toho, že soudy nevyhověly některým jeho důkazním návrhům, Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných zákonných norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97
(N 42/13 SbNU 305) či sp. zn. I. ÚS 362/96
(N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, jestliže tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95
(N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000
(N 89/27 SbNU 51)].
18. Nalézací soud podrobně odůvodnil odmítnutí důkazních návrhů na str. 34-38 výše citovaného rozsudku a Ústavní soud považuje toto vysvětlení za kvalitní a přesvědčivé. Krajský soud neodmítl důkazní návrhy paušálně, ale postupně rozebral jednotlivé návrhy a vysvětlil, proč jejich provedení považuje za nadbytečné. Ústavní soud proto ani v tomto směru neshledal v postupu obecných soudů žádný ústavněprávní deficit.
19. K tvrzení stěžovatele, že jeho stíhané jednání nemělo být posuzováno jako trestný čin podvodu, ale jako trestný čin podplácení či nepřímého úplatkářství, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (str. 14-15). Nejvyšší soud zde shrnul všechny podstatné okolnosti, na nichž byla založena použitá právní kvalifikace, a vysvětlil, proč považuje obhajobu stěžovatele za vyvrácenou.
20. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nespatřuje ani v tom, že on ani jeho obhájce neměli možnost se seznámit s obsahem záznamu telefonických hovorů s M. Č. Jak sám stěžovatel uvádí, tento záznam nebyl v předmětném trestním řízení připuštěn jako důkaz, takže tím, že jeho obsah nebyl stěžovateli a jeho obhájci zpřístupněn, nedošlo k žádnému omezení práva na obhajobu.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu