U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání
obviněného Mgr. J. F., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10.
2016, sp. zn. 3 To 39/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 40 T 9/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 40 T 9/2014, byl
obviněný Mgr. J. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečiny útisku podle § 177 odst. 1
tr. zákoníku a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2014, č. j. 89 T 304/2013-527, ve znění
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2014, č. j. 3 To 338/2014-581, mu
byl uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen
peněžitý trest v celkové výši 1 000 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl
pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně bylo rozhodnuto
podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku o zrušení výroku o trestu z uvedeného rozsudku
Městského soudu v Brně ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně, včetně
rozhodnutí navazujících. Dále bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. o
odkázání poškozené společnosti HOPR TRADE CZ, s.r.o. s jejím nárokem na náhradu
škody na řízení občanskoprávní.
Odvolání obviněného proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně bylo
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 3 To 39/2016,
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto
Zločin podvodu spočíval podle skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených
ve výroku odsuzujícího rozsudku, s nimiž se v zásadě ztotožnil v napadeném
rozhodnutí také odvolací soud, v podstatě v tom, že obviněný v období zhruba od
května do prosince 2010 v B. na osobních schůzkách uváděl v omyl zástupce
společnosti HOPR TRADE CZ, s.r.o. P. H. a Mgr. J. H., kterým sdělil, že s
pomocí osob pracujících na Finančním úřadu Brno I, eventuálně s pomocí dalších
osob, které ovlivňují vyplácení nadměrného odpočtu DPH, může zajistit
společnosti HOPR TRADE CZ jeho vyplacení nebo nevyplacení, a požadoval za
zajištění bezproblémového vyplacení nadměrného odpočtu DPH požadovaného
aktuálně i v budoucnu finanční částku cca 20 až 30 mil. Kč, s tím, že nebude-li
mu požadovaná částka poskytnuta, nebudou nadměrné odpočty uvedené společnosti
vyplaceny, což dále konkretizoval zejména na schůzkách s Mgr. J. H. ve dnech
19. 10., 26. 10. a 1. 11. 2010, kdy sliboval zajištění vyplacení nadměrného
odpočtu ve výši 39 mil. Kč, za což požadoval částku 13 mil. Kč, která měla být
poukázána do advokátní úschovy jeho advokátní kanceláře, avšak skutečný důvod
převodu měl být zastřen předstíráním úplatného prodeje cenných papírů, a takto
jednal přesto, že věděl, že nemá možnost ovlivnit rozhodování FÚ Brno I, k
vyplacení požadované finanční částky 13 mil. Kč však nedošlo a zástupci
poškozené společnosti věc oznámili Policii ČR.
Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný Mgr.
J. F. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obviněný v něm uplatnil
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. napadenému
rozhodnutí vytkl vady řízení, které jeho vydání předcházelo, jež podle jeho
názoru spočívají jednak v porušení práva na zákonného soudce, jednak v
rozhodování místně nepříslušného státního zástupce v řízení před zahájením
trestního stíhání.
Právo na zákonného soudce mělo být porušeno nedostatečně transparentním
přidělováním přísedících nalézacího soudu. Odvolací soud se s touto námitkou
podle obviněného nevypořádal dostatečně, když argumentoval odkazem na veřejně
dostupný rozvrh práce Krajského soudu v Brně a tomu odpovídajícím postupem
soudu. Obviněný (dále též „dovolatel“) tuto svou námitku velmi podrobně rozvedl
a připomněl mimo jiné, že obžaloba byla podána dne 7. 7. 2014. V té době podle
obviněného rozvrh práce Krajského soudu v Brně stál v rozporu s příslušným
ustanovením zákona o soudech a soudcích. I pokud by však bylo pro posuzování
této otázky rozhodné datum 28. 11. 2014, kdy byli při nařízení hlavního líčení
konkrétní přísedící určeni pro tuto trestní věc a kdy již byl rozvrh práce
upřesněn, nebylo určení přísedících dostatečně transparentní a neodpovídalo
zásadě uvedené v rozvrhu práce, že základní pro určování je pořadí přísedících
na seznamu vedeném pro to které soudní oddělení, která nebyla v tomto případě
dodržena, aniž by bylo možno ověřit důvody tohoto postupu, neboť takovéto
důvody jsou specifikovány obsahem ryze interního dokumentu Krajského soudu v
Brně. Dovolatel označil za stojící zcela mimo rámec právní úpravy a rozhodovací
praxi Ústavního soudu závěr odvolacího soudu, že na pravidla určení konkrétních
přísedících k rozhodování ve věci nelze beze zbytku vztáhnout všechny rigidní
požadavky pro stanovení zákonného soudce v okamžiku napadení věci na soud, jako
v případě profesionálního soudce (dovolatel zde uvádí jakoby doslovnou citaci z
rozhodnutí odvolacího soudu, avšak nepřesně). Obviněný se naopak domnívá, že
obsah zákonné úpravy i rozhodovací praxe vyšších soudů, včetně Ústavního soudu,
klade zcela totožné nároky (v souvislosti s naplněním práva na zákonného
soudce) na postavení soudců profesionálních i soudců přísedících.
Druhé procesní pochybení mělo spočívat ve skutečnosti, že povolení ke sledování
osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř. vydal státní zástupce Vrchního
státního zastupitelství v Praze, ačkoli k tomu bylo příslušné Vrchní státní
zastupitelství v Olomouci. Pokud odvolací soud poukázal na to, že úkony
trestního řízení týkající se Ing. M. Č. zahrnovaly m. j. prověřování podezření
ze spáchání trestné činnosti státním zástupcem VSZ v Olomouci, podle dovolatele
nebyl dán důvod k vedení společného řízení se zde posuzovanou věcí, kde se
jednalo o prověřování možného korupčního jednání Ing. Č. a dalších osob vůči
pracovníkům FÚ Brno I, případně vůči policistům, takže byl uměle vytvořen důvod
nepříslušnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Postup orgánů
přípravného řízení byl podle dovolatele účelový, což je podrobně rozvedeno
(ovšem bez relevantní argumentace) se závěrem, že pořízené audiozáznamy byly
pořízeny způsobem odporujícím zákonu.
Obviněný dále provedl nejprve obecný výklad dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůraznil, že došlo k extrémně vadnému hodnocení
provedených důkazů nalézacím soudem, některé navržené důkazy nebyly provedeny,
aniž to nalézací soud adekvátně odůvodnil, a dále nebyly některé provedené
důkazy zohledněny. Ne snad, že by některý důkaz nalézací soud konkrétně a s
vysokou mírou důslednosti nehodnotil, avšak přehlédl řadu detailů a
nepřesností, které ve svém souhrnu zpochybňují zjištěný skutkový stav. K těmto
údajným pochybením se poté obviněný podrobně v dovolání vyjádřil.
Namítl, že nikdy výslovně nekonstatoval, že by „s ním přímo
spolupracovali“ (zde obviněný opět za použití uvozovek zdánlivě doslovně
cituje, avšak zkresleně, neboť právě slovo „přímo“ se ve výroku nenachází)
policisté v utajení pracující na Finančním úřadě Brno I a tato skutečnost
nevyplývá ani z žádného z provedených důkazů. Popsaným způsobem tedy zástupce
poškozené v omyl neuváděl, naopak zdůrazňoval zprostředkovanost zdroje těchto
informací.
Nesprávně podle obviněného nalézací soud uvedl, že v závěru hlavního líčení
uplatnil obhajobu, že jednal pod tlakem P. P. B. Takovou obhajobu obviněný
neuplatnil, „s výjimkou víceméně jedné do značné míry obrazné zmínky, … , že
byl v určitý moment pod tlakem ze dvou stran…“ Soud naopak nehodnotil skutečnou
obhajobu obviněného, že společně s B. se skutečně snažili dosáhnout stavu
příznivého pro společnost HOPR TRADE CZ a že se tudíž mohlo jednat nanejvýš o
trestný čin podplacení podle § 332 tr. zákoníku, event. nepřímého úplatkářství
podle § 333 tr. zákoníku, a to v určité formě účastenství, přípravy nebo
pokusu. Tato stěžejní část obhajoby se tedy týká subjektivní stránky činu a
jeho právní kvalifikace.
Dále připomněl, že bylo prokázáno, že na Finančním úřadu Brno I skutečně
pracoval bývalý policista Ing. E. S. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech
této osoby jako svědka. Jmenovaný popřel jakoukoli spolupráci na jednání
kladeném za vinu obviněnému spojovaném s dalšími osobami, nicméně obsah jeho
svědecké výpovědi nelze považovat za stěžejní; podstatné je, že jako bývalý
policista na FÚ pracoval. Fakt, že příslušné policejní složky nepotvrdily
činnost „policistů v utajení“ na Finančním úřadu Brno I, ještě neznamená, že
takováto činnost neprobíhala.
Existence skupiny osob spojených s aktivitami týkajícími se vrácení nadměrného
odpočtu DPH (tzv. „vratky DPH“) vyplývá m. j. z výpovědí svědků P. H. a J. H.,
přičemž je zřejmé, že do této skupiny měli patřit Ing. Č., JUDr. R., JUDr. R.,
případně další osoby.
Odvolací soud vychází z předpokladu o nezpochybnitelné správnosti
sofistikovaných mechanismů realizovaných v rámci daňového přiznání před orgány
správy daní a poplatků, avšak takový závěr nemá oporu ani v zákonné úpravě, ani
v obecné praxi. Je třeba se pak tázat, z jakého důvodu vedly orgány Inspekce
Ministerstva vnitra ČR trestní řízení, jehož předmětem bylo prověření
podezření, že právě takovýmto nezákonným způsobem jsou ovlivňovány procesní
mechanismy před Finančním úřadem Brno I.
Dále obviněný uvedl, že disponoval informacemi v průběhu daňového řízení
společnosti HOPR TRADE CZ, které nemohla znát osoba stojící mimo soustavu
orgánů správy daní a poplatků, což i odvolací soud připustil s tím, že
nepovažuje za vyloučené, že takové informace z finančního úřadu unikly, a jako
možné zdroje připouští kontakty Ing. Č. (m. j. bývalého ředitele tohoto
finančního úřadu), manželku JUDr. E. R. atd. Taková osoba musela mít k
poskytování informací navenek finančního úřadu důvod (motiv). Mohlo-li k
takovému úniku dojít, proč by nemohlo dojít k ovlivnění samotného průběhu
daňového řízení, táže se obviněný. A proč by tomuto vcelku rozumnému závěru
nemohl on uvěřit a proč by měl ihned rozpoznat iluzornost snah o ovlivnění
uvedeného řízení.
Obviněný poukázal na své návrhy na doplnění dokazování audiozáznamy o
telefonických hovorech s Ing. Č. s tím, že v tomto směru doplnil dokazování
odvolací soud a umožnil účastníkům seznámit se s výpisy hovorů, přičemž i přes
krátkost času a technické obtíže se dovolateli podařilo identifikovat existenci
nejméně 17 jeho telefonických rozhovorů s Ing. Č., a protože část těchto
rozhovorů je v trvání několika minut, je obviněný přesvědčen, že zde obdržel od
Ing. Č. konkrétní informace, respektive že mohly být projednávány detaily
některých postupů souvisejících s projednávanou věcí. Konstatované seznamy měly
vést pouze k identifikaci a provedení záznamů konkrétních telefonických
rozhovorů, které by umožnily zjistit bez jakýchkoli pochybností skutečný
skutkový stav. K tomu obviněný uvádí, že o jeho kontaktech s Ing. Č.
nepochybovaly ani orgány přípravného řízení, jak lze zjistit z žádosti o
prodloužení příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozuje dne 14.
12. 2010, z níž dovolatel cituje mimo jiné, že byl potvrzen kontakt na Ing. Č.,
který pro obviněného s největší pravděpodobností zjišťuje údaje z Finančního
úřadu Brno I. Identifikovat lze ze zajištěného seznamu i telefonické hovory
obviněného s P. B., což potvrzuje obhajobu obviněného o účasti jmenovaného na
celé věci. Dále by bylo možné využít audiozáznamů telefonických hovorů Ing. Č.
s dalšími zúčastněnými osobami.
Obviněný dále namítl nevěrohodnost výpovědi svědka P. H. a poukázal zejména na
podezření na páchání daňové trestné činnosti jmenovaným. Vyslovil názor, že
svědkovi vyhovovalo usvědčení obviněného z popsaného podvodného jednání, neboť
tím byla svědkova obchodní společnost liberována z případné trestní
odpovědnosti za svou vlastní nelegitimní snahu o vrácení nadměrného odpočtu
DPH. Lze soudit, že svědek byl od počátku přinejmenším srozuměn s možností
nezákonného ovlivnění daňového řízení, což souvisí s otázkou, do jaké míry ho
bylo vůbec možné uvést v omyl o daných skutečnostech.
Obšírně dovolatel rozebral rovněž povahu listin týkajících se zastíracího
převodu cenných papírů z hlediska občanskoprávních nuancí rozdílů mezi návrhem
smlouvy a pouhým konceptem. Uvedl, že žádný ze zúčastněných statutárních orgánů
o existenci konceptu smlouvy nevěděl, a je tedy otázkou, jakým konkrétním
mechanismem mělo dojít k přeměně konceptu smlouvy do fáze relevantního
smluvního návrhu. K tomu by měly orgány činné v trestním řízení provést důkazy.
Namítl, že je mu kladeno za vinu, že se pokusil o spáchání trestného činu
podvodu tím způsobem, že předal J. H. návrh komentovaných smluv, čímž měl
směřovat k bezprostřednímu dokonání tohoto trestného činu, avšak ve skutečnosti
nepředal žádný návrh, nýbrž koncept, předal ho osobě nezpůsobilé jednat za
společnost HOPR TRADE CZ, a není ani popsáno, jakým reálným mechanismem měl
dosáhnout obohacení se na úkor jmenované společnosti. Popis skutku v rozsudku
zde neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Z tohoto popisu lze soudit
maximálně na stadium přípravy trestného činu, nikoli na pokus, který musí již
bezprostředně směřovat k dokonání, přičemž dělícím prvkem je v daném případě
právě stadium kontraktačního procesu, neboť s tím mělo být spojeno obohacení
obviněného. Upozornil dále, že podle výsledků dokazování měla být odměna 13
mil. Kč vyplacena až poté, co společnost HOPR TRADE CZ obdrží částku 39 mil. Kč
od finančního úřadu, a tato okolnost tudíž bránila případnému dokonání
trestného činu podvodu.
Konečně obviněný také namítl, že v průběhu měsíce prosince 2010 dobrovolně
upustil od stíhaného jednání, když při telefonickém rozhovoru sdělil J. H., že
ukončuje spolupráci. Pokud odvolací soud odmítl tuto obhajobu s poukazem na
konstatování J. H. při monitorované schůzce dne 3. 11. 2010, kde měla naopak
ona spolupráci ukončit, obviněný namítá, že po 3. 11. 2010 se J. H. nadále s
ním setkávala na monitorovaných schůzkách a vyvolávala v něm dojem, že má o
zmíněné služby dále zájem. K tomu dovolatel navrhl vyžádání audiozáznamů svých
telefonických hovorů s J. H. po 30. 11. 2010, neboť po 9. 12. 2010 to byl právě
on, kdo spolupráci ukončil.
Obviněný uzavřel, že se nedopustil jednání, za které byl odsouzen. K jednání,
jehož se skutečně dopustil, tj. k jednání směřujícímu k ovlivnění daňového
řízení, se doznal v závěru hlavního líčení. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že obviněný zopakoval ve svém dovolání námitky, které byly
obsahem jeho obhajoby jak před nalézacím soudem, tak před soudem odvolacím,
přičemž oba soudy již na všechny současné argumenty dovolatele reagovaly v
odůvodnění svých rozhodnutí, s nimiž se státní zástupce ztotožňuje a na něž
odkazuje.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (str. 2-10 dovolání)
se vyjadřuje obviněný v bodě I. dovolání a jeho naplnění shledává v tom, že
odvolací soud se s jeho námitkami dostatečně nevypořádal. V tom spatřuje
obviněný absenci procesních podmínek pro zamítnutí svého předchozího odvolání
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce upozorňuje, že tato
první alternativa uvedeného dovolacího důvodu se vztahuje na případy, v nichž
odvolací soud napadené rozhodnutí vůbec věcně nepřezkoumával (viz např.
rozhodnutí č. 47/2003 Sb. rozh. tr.), čímž byl obviněný zkrácen ve svém právu
na přístup k soudu druhého stupně. Nevypořádání se s odvolacími námitkami proti
rozhodnutí nalézacího soudu by mohlo směřovat spíše ke druhé alternativě
uvedeného dovolacího důvodu. K tomu však dovolatel argumentuje až v bodu II.
dovolání. Na str. 3 (tj. v bodě I.) dovolání namítá obviněný porušení svého
„práva na zákonného soudce“ před nalézacím soudem a rozhodování „místně
nepříslušného státního zástupce“ v řízení před zahájením trestního stíhání. Obě
tyto vady patrně řadí pod druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce odkázal na str. 12-17 napadeného
usnesení, kde se odvolací soud s oběma uvedenými námitkami podrobně a
přesvědčivě vypořádal. Porušení práva na zákonného soudce by mohlo být
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy že soud nebyl
řádně obsazen. Tuto dovolací námitku ovšem dovolatel neuplatnil, a to ani v
rámci druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolání je podle státního zástupce neobvyklé tím, že obviněný dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. k nepřiléhavé argumentaci striktně a
jednoznačně řadí. Pokud by dovolatel tak striktní nebyl, nic by nebránilo tomu,
aby bylo jeho dovolání vyloženo podle svého obsahu – Nejvyšší soud by sám
přiřadil k příslušným částem dovolatelovy argumentace odpovídající dovolací
důvody s tím, že dovolatel takový postup patrně zamýšlel. Státní zástupce však
poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13,
podle něhož povinnost Nejvyššího soudu posuzovat dovolání podle jeho obsahu „…
však neznamená, že je povinností dovolacího soudu chybějící napadení rozhodnutí
odvolacího soudu konstruovat, ačkoli pro to odůvodnění dovolání neskýtá žádnou
oporu; takový postup by byl v rozporu se zásadou nestrannosti soudního řízení“.
V nyní posuzované věci lze podle státního zástupce jen stěží hovořit o pouhé
nedůslednosti či neobratnosti dovolatele, který jasně formuluje, z jakých
důvodů považuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za naplněný
tím, že nalézací soud nebyl řádně obsazen přísedícími. Je tak otázkou, zda
volbou přiléhavého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by
Nejvyšší soud nevybočil z oněch shora zmíněných mezí „nestrannosti soudního
řízení“ a zda by tímto postupem nekonstruoval obsah dovolání nad rámec
zamýšlený samotným dovolatelem.
Pokud by přesto bylo možno považovat tuto námitku za řádně uplatněnou, byla by
podle státního zástupce zjevně neopodstatněná z důvodů, které na str. 12-17
napadeného usnesení uvedl odvolací soud. Navíc je dovolání zjevně
neopodstatněné i z důvodu pouhého opakování námitek již soudy vypořádaných (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne
27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002“). Místní nepříslušnost státního zástupce v
době před zahájením trestního stíhání pak nemůže založit žádný dovolací důvod,
když podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze napadnout
jen nepříslušnost soudu, který o věci rozhodoval, a nadto jen jeho
nepříslušnost věcnou, nikoliv místní.
Pokud dovolatel dále namítá nezákonnost audiozáznamů pořízených o jeho jednání
se svědkyní H., pak také na tuto námitku reagoval, byť jen stručně, odvolací
soud na str. 26 svého usnesení. K tomu státní zástupce dodal, že postupy před
zahájením trestního stíhání by jen zcela výjimečně mohly naplnit dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by došlo k porušení základních
postulátů spravedlivého procesu. Dovození takového dovolacího důvodu je však
obtížně představitelné ve věci, v níž dovolatel proti samotnému obsahu
audiozáznamů nic nenamítá, v jejich rozsahu své jednání doznává a nyní uvádí
jen, že podezření proti němu nebylo před zahájením sledování dostatečně
konkrétní. Navíc je patrno, že dovolatel proti zákonnosti těchto nahrávek nikdy
dříve nic nenamítal a že je dne 11. 12. 2015 bez jakýchkoliv námitek vyslechl u
hlavního líčení a uvedl k nim jen: „Dost špatně se mi k tomu vyjadřuje, stydím
se za to, do čeho jsem se namočil“. Bez porušení zásad spravedlivého procesu
ani tato námitka nenaplňuje žádný dovolací důvod.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na str. 10-31 dovolání
(bod II. dovolání), jehož naplnění shledává obviněný v porušení zásad
spravedlivého procesu z důvodů důkazů extrémně vadně hodnocených a důkazů
opomenutých, státní zástupce připomněl, že obviněný vytýká soudům nikoliv, že
by se snad provedeným důkazům nevěnovaly, nýbrž že přehlédly „řadu detailů a
nepřesností“. K tomu představuje svou verzi skutkového stavu, tedy to, že
společně se zemřelým B. se za pomoci úplatků skutečně snažil ovlivnit postup
finančního úřadu ve prospěch poškozené společnosti a jeho jednání tedy nebylo
podvodné.
Tvrzený extrémní nesoulad či rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným
skutkovým zjištěním však musí spočívat na mnohem závažnějších vadách, než je
pouhé přehlédnutí detailů. Státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu
Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech
neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen
pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
postulátů spravedlivého procesu, přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou „tak
v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“ (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č.
172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Dovolatel by tedy musel namítnout
nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje
stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění
učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Má-li takový exces
spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým
zjištěním, muselo by se podle citovaného nálezu jednat o „případ svévolného
hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“.
Nic takového však dovolatel netvrdí. Namísto toho se zabývá tím, co uvedl či
neuvedl výslovně a zda jeho zmínka o tlaku ze dvou stran byla obrazná či
skutečná. Státní zástupce připomíná, že podle judikatury Nejvyššího soudu (ze
které cituje), není dovolacím důvodem ani namítané porušení zásady in dubio pro
reo, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s
provedenými důkazy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11
Tdo 1569/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo
467/2016).
Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního
rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení,
které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto
nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají
vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález
Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č.
140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Státní zástupce zdůraznil, že
dovolatelem užitý judikát (rozsudek Nevyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn.
4 Tz 8/2007), není přiléhavý, neboť (kromě toho, že se jednalo o zcela
specifický případ) se týkal rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, při
němž soud není omezen dovolacími důvody.
K té části dovolání, kde obviněný na str. 14-21 vyjmenovává řadu navržených,
ale neprovedených důkazů, poukazuje státní zástupce na skutečnost, že již
nalézací soud věnoval zamítnutým důkazům podstatnou část odůvodnění na str.
34-38 svého rozsudku, a rovněž odvolací soud na str. 15 svého usnesení uvedl
důkazní návrhy, kterým v odvolacím řízení vyhověl a na str. 25 důvody, proč
dalším důkazním návrhům nevyhověl.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohly odpovídat
teprve námitky dovolatele na str. 24-31 dovolání, pokud namítá rozpor hodnocení
„návrhu smlouvy“ s § 43a občanského zákoníku z roku 1964 a nesprávné posouzení
skutku, který měl být kvalifikován pouze jako příprava trestného činu
podplacení podle § 332 trestního zákoníku nebo nepřímého úplatkářství podle §
333 trestního zákoníku. Ohledně návrhu smlouvy však dovolatel argumentuje
námitkami spíše skutkovými – že zajištěný koncept nemohl mít povahu návrhu
smlouvy, neboť účastníky konečných smluv by musely být osoby odlišné od
dovolatele i svědkyně H. a bylo otázkou, jak by vůbec bylo možno smlouvu
zrealizovat. K této části obhajoby se rovněž vyjádřil již odvolací soud na str.
24-25 svého usnesení s tím, že jednání zůstalo ve fázi pokusu. Státní zástupce
uvedl, že po předání smlouvy svědkyni H. postačoval již jen pouhý podpis
oprávněných osob k tomu, aby se „návrh smlouvy“ či „koncept smlouvy“ stal
závazkem poškozeného vyplatit dovolateli 13 000 000 Kč, z čehož by ihned vzešla
tato zcela reálná škoda. Jednání dovolatele tak dospělo dostatečně daleko, aby
je bylo možno považovat za pokus a nikoliv jen za přípravu předmětného
trestného činu. Přípravou by dovolatelovo jednání bylo, pokud by si například
předmětný koncept smlouvy skutečně jen „připravil“ a tento byl poté nalezen
pouze jako textový soubor v jeho počítači. Jakmile jej však předal osobě z
okruhu možných účastníků smluvního vztahu, učinil tím poslední rozhodný krok k
dokonání. V této souvislosti nepovažuje státní zástupce za rozhodné, že soud
nezjistil, jakým konkrétním způsobem by dovolatel skutek dokonal, zejména jak
by dále organizoval součinnost jím ovládaných subjektů. Klíčovou překážkou
bránící dokonání byl podpis poškozeného, nikoliv postoj osob ovládaných
dovolatelem. Pro trestní odpovědnost dovolatele tak nebyl rozhodný přesný
občanskoprávní charakter listiny obsahující koncept smlouvy v době předání
svědkyni H. Podstatné bylo, že předmětná listina, pokud snad návrhem smlouvy
nebyla, se obratem mohla takovým návrhem stát a být podepsána. K argumentaci
dovolatele na str. 27 dovolání, že bezúhonný svědek S. by přece smlouvu
nepodepsal, neboť by se tím dopustil řady trestných činů, poznamenal státní
zástupce, že pokud by uvedený svědek považoval předmětnou transakci pouze za
velmi výhodný legální obchod obstaraný dovolatelem, patrně by jej nebylo možno
stíhat za žádný trestný čin, snad vyjma legalizace výnosů z trestné činnosti z
nedbalosti podle § 217 trestního zákoníku, a to s dosti nejistým výsledkem.
Předpokladem stíhání uvedeného svědka S. by přirozeně bylo, aby na tuto
transakci vůbec někdo upozornil orgány činné v trestním řízení, což zjevně
nebylo možno očekávat od dovolatele, od svědka S. a v zásadě ani od
poškozeného, pokud by tento skutečně peníze na korupci vyplatil, aby vrácení
DPH dosáhl.
Ohledně právního posouzení skutku odvolací soud na str. 27 svého usnesení
odkázal na str. 42-46 rozsudku soudu nalézacího a dodal, že jednání dovolatele
mohlo být rovněž vydíráním spáchaným v jednočinném souběhu. Pokud dovolatel
uvádí na str. 31 dovolání, že se dopustil jednání korupčního a nikoliv
podvodného, neboť ve skutečnosti chtěl za pomoci úplatků ovlivnit daňové řízení
ve prospěch poškozeného a nikoliv podvést poškozeného, tato jeho obhajoba byla
vyvrácena.
Státní zástupce shrnul, že ohledně občanskoprávní povahy smlouvy považuje
dovolací námitky za nerozhodné pro trestní odpovědnost dovolatele. Ohledně
právního posouzení skutku je zjevné, že dovolatel se domáhá posouzení jiného
skutku, než který je popsán ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Nesouhlasí
totiž s učiněným skutkovým zjištěním, že jednal v úmyslu podvodném a nikoli
korupčním. Ani v této části dovolání proto námitky dovolatele neodpovídají
tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupce uzavřel, že pokud se týká náležitého obsazení soudu, jsou
konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neopodstatněné. Ostatní námitky
dovolatele neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné
hmotně právní posouzení. Tím nemohou být naplněny ani navazující důvody podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska
ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným
prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.] a v zákonné
lhůtě (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr.
ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především považuje Nejvyšší soud k samotné podstatě dovolání jako mimořádného
opravného prostředku za potřebné uvést, že dovolání nemůže nahrazovat řádné
opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo
jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky.
Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné jej podat jen z
některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné
námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu
odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně
taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je
určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k
tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána
ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke
skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů,
k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že dovolacím důvodem nejsou
skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného
hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových
zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu,
kterou sám prosazuje. Stejně tak nejsou dovolacím důvodem námitky proti rozsahu
dokazování a postupu při provádění důkazů, které jsou svou povahou procesní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup
orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů
prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to
odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán
průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl.
90 Ústavy České republiky).
V reakci na charakter a rozsah dovolací argumentace Nejvyšší soud předesílá, že
jak z hlediska dovolacích důvodů, tak z hlediska ochrany ústavně zaručeného
práva obviněného na spravedlivý proces je na Nejvyšším soudu, aby posoudil
relevanci námitek obviněného i smysluplnost délky a zdánlivé složitosti
argumentace dovolatele. Značný rozsah (a určitá redundantnost) dovolání
neimplikuje automaticky ani složitost věci, ani závažnost a důvodnost
dovolacích námitek. Posouzení zjevné neopodstatněnosti dovolání pak není
závislé na tvrzené složitosti věci a zdánlivé složitosti dovolacích námitek ani
na tvrzené složitosti odůvodnění rozhodnutí odvíjející se od složitosti podání,
které vypořádává (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn.
I. ÚS 176/2004).
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst.
1 písm. g) a l) tr. ř. Z logiky věci je na místě zmínit nejprve druhý z nich,
který je dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (tj. dovolateli bylo v
odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního
stupně), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tak správně uplatnil důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založil
na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím
řízení.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. obviněný uplatnil v obou jeho alternativách, kdy první z nich („aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“)
shledává v nepřezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti rozsudku krajského soudu
soudem odvolacím. Jak již bylo výše uvedeno, první alternativa důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ale dopadá na případy, kdy dovolateli bylo
v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního
stupně, čímž nejsou míněny případy, kdy se dovolatel domnívá, že odvolací soud
z podnětu jeho odvolání napadené rozhodnutí řádně nepřezkoumal, ale případy,
kdy bylo odvolání zamítnuto nebo odmítnuto podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr.
ř. z tzv. formálních důvodů, bez meritorního přezkumu odvoláním napadeného
rozhodnutí. Uplatnění uvedené první alternativy důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. je tak nesprávné a nepřichází ve věci v úvahu. Pokud
pak obviněný namítal, že bylo porušeno právo na zákonného soudce, nebo námitky
týkající se údajné nepříslušnosti státního zastupitelství, tyto námitky
nespadají pod žádný z uplatněných důvodů dovolání. Dovolací námitky jsou tedy
zčásti postaveny mimo uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a l)
tr. ř.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že výhrady vůči nesprávnému
obsazení soudu, který vydal napadené rozhodnutí, lze v dovolacím řízení
kvalifikovaně vznášet právě prostřednictvím důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. Předmětné zákonné ustanovení počítá s možností podat dovolání
mimo jiné tehdy, jestliže soud „nebyl náležitě obsazen“. Tak tomu bude zejména
v případech, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; tzn. když rozhodoval ve věci
samosoudce namísto senátu, když byl senát soudu složen z předsedy senátu a
přísedících, přestože měl věc rozhodovat senát složený výhradně ze soudců, nebo
opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se
podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce,
který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozhodnutí č.
36/2012 Sb. rozh. tr.), nebo se na rozhodování nepodílel zákonný soudce
stanovený rozvrhem práce (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod).
Námitky uplatněné obviněným vztahující se obsahově k tomuto dovolacímu důvodu
jsou však pouze formální a zjevně neopodstatněné. Obviněný tvrdí, že obsah
zákonné úpravy i rozhodovací praxe soudů klade v souvislosti s naplněním práva
na zákonného soudce zcela totožné nároky na postavení soudců profesionálních a
soudců přísedících. Pravdou je však pravý opak. Judikaturou Ústavního soudu
bylo potvrzeno, že zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení
konkrétních přísedících jsou méně specifikované než na určení soudce, což – jak
Ústavní soud opakovaně konstatoval – není v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud
byli přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu
práce, nelze z tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. Požadavky na
zákonného soudce (přísedícího) nelze absolutizovat. Je třeba rozlišovat rozsah
konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na
rozdíly v povaze jejich funkcí a v jejich postavení (odlišné požadavky na
kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délka funkčního období, kárná
odpovědnost, finanční odměna aj.). Ústavní soud poukázal i na praktickou
stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí
podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to
především tak, aby nedocházelo k prodlužování řízení. Pokud tedy jsou přísedící
pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu, obsaženého v rozvrhu práce
(nebo v jeho příloze), který je veřejnosti přístupný, nejde o akt libovůle s
tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Tyto závěry uvádí
například nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, kde
navíc Ústavní soud rozhodoval za situace, že přísedící přímo v rozvrhu práce
nebyli zařazeni do jednotlivých oddělení. Tento nález Ústavního soudu se shodou
okolností týkal dokonce situace a posuzování uvedené otázky právě v praxi
Krajského soudu v Brně a právě v senátě 40 T, navíc posuzována byla situace v
letech 2012 a 2013, kdy ještě rozvrh práce tohoto soudu nebyl tak jasně
formulován. Tím spíše lze na tento nález odkázat, s tím, že podstatné je, zda
měl příslušný soud v době nařizování hlavního líčení a tedy povolávání
přísedících pevný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám,
aby bylo možné učinit závěr, že přísedící nejsou k jednotlivým kauzám vybíráni
nahodile nebo účelově. Takový vnitřní systém a také náležitá úprava
problematiky v rozvrhu práce či jeho příloze je už v současné době u soudů
pravidlem, a fungoval také u Krajského soudu v Brně v předmětné věci. Zmíněná
námitka obviněného je pouze formální. Nelze požadovat, aby ve všech věcech, kde
podobná formální námitka bude vznesena, bylo nutné, aby dotyčný soud
prokazoval, že skutečně postupoval podle rozvrhu práce a vnitřního systému
povolávání přísedících. Opačný závěr by vycházel z presumpce neřádnosti
činnosti soudů, což nelze v právním státě akceptovat.
Nejvyšší soud i Ústavní
soud také již opakovaně zdůraznily, že právo na zákonného soudce slouží k
ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad
hoc, avšak nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post
zvráceno již vydané rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud uzavírá, že námitka
obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není založena na konkrétních skutečnostech a vychází pouze z předpokladu, že
k určení konkrétních přísedících nedošlo přezkoumatelným a transparentním
způsobem. Je tudíž pouze formální a nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti o
spravedlivém posouzení věci dovolatele. S touto námitkou se ostatně vypořádal
již odvolací soud.
V další části dovolání, byť zařazené pod uváděný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný vznesl výše zmíněné procesní námitky týkající
se údajné nepříslušnosti státního zastupitelství a účelovosti postupu orgánů
přípravného řízení. Tyto námitky nespadají pod žádný z dovolacích důvodů ve
smyslu ustanovení § 265b tr. ř., budou však s ohledem na jejich obsah pojednány
v části týkající se uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil,
je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek,
o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně
odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Žádný z
dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k
rozsahu dokazování, ale s výjimkami uvedenými v § 265b ani k procesním otázkám.
Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový
stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí,
pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové
námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a
druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán
vinným. Protože tedy důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
v případech nesprávného hmotněprávního posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší
posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup při provádění
dokazování je upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí
hmotněprávního posuzování.
Obviněný založil dovolání především na námitkách proti procesnímu postupu
orgánů činných v trestním řízení a proti hodnocení důkazů soudy prvního i
druhého stupně. V této převážné části jde o námitky, které stojí mimo rámec
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani
žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř. Jde
navíc vesměs o opakování odvolacích námitek, s nimiž se soudy podrobným a
přesvědčivým způsobem vypořádaly.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad
důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý
proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést
důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu
věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz,
respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový
neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje
případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad
vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil.
Pokud jde o námitku údajné místní nepříslušnosti státního zástupce v době před
zahájením trestního stíhání, s tou se vypořádal již odvolací soud. Lze rovněž
souhlasit se státním zástupcem, že tato námitka nemůže založit žádný dovolací
důvod, když podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze
napadnout jen nepříslušnost soudu, který o věci rozhodoval, a nadto jen jeho
nepříslušnost věcnou, nikoliv místní. Obviněný ostatně namítá především, že
nebyl dán důvod pro vedení společného řízení ve věci související s podezřením z
korupčního jednání více osob, což už vůbec nemůže být dovolacím důvodem. Také
na námitku nezákonnosti audiozáznamů pořízených o jednání obviněného se
svědkyní H. reagoval již odvolací soud. Nejvyšší soud odkazuje dále na výše
uvedenou argumentaci státního zástupce připomínající, že postupy před zahájením
trestního stíhání by jen zcela výjimečně mohly naplnit dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by došlo k porušení základních postulátů
spravedlivého procesu, k čemuž v posuzovaném případě zjevně nedošlo.
Soudy zčásti vyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování, zatímco
některým návrhům nevyhověly. Takový postup nalézací soud konkrétně a logicky
odůvodnil (str. 34-38 odsuzujícího rozsudku) a tuto argumentaci stvrdil
odvolací soud. Soudy tak aplikovaly zásadu trestního řízení, že soud není
povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je
to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým.
Vyplývá to i z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v
trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu,
zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude
řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci
byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané
obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování,
pokud takový postup zdůvodní.
Pokud jde o samotná skutková zjištění, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými závěry. Z nich pak vychází právní kvalifikace
skutku. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit,
ale jen zcela výjimečně, například tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a učiní-li dovolatel
(současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Přestože tak dovolatel ve svém
podání učinil, v daném případě se ani o takovou situaci nejednalo. Krajský soud
v Brně jako soud nalézací provedl v hlavním líčení rozsáhlé dokazování, na
jehož základě po řádném a úplném zhodnocení důkazů dospěl k opodstatněnému
závěru, že se stal skutek uvedený ve výroku odsuzujícího rozsudku a že tento
skutek spáchal obviněný. Dokazování bylo v potřebném rozsahu dále doplněno
odvolacím soudem. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s
jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy
jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V dovolání přitom obviněný převážně
opakuje argumenty své již uplatněné a vyvrácené obhajoby.
Soudy podrobně odůvodnily, že byla vyvrácena obhajoba obviněného, podle které
jednal v korupčním, a nikoli podvodném úmyslu. Ztotožnily se v závěru, že byla
vyloučena existence nějaké skryté skupiny osob operující na Finančním úřadě
Brno I, která by měla význam pro posuzování skutku obviněného. Rozsáhlým
dokazováním nebylo prokázáno nic, co by svědčilo o nikoli transparentním vedení
řízení u tohoto finančního úřadu. Jednání obviněného popsané ve výroku
odsuzujícího rozsudku je prokázáno nejen výpověďmi svědků P. H. a Mgr. J. H. a
audiozáznamy ze schůzek této svědkyně s obviněným, ale řadou dalších důkazů,
včetně výpovědi obviněného, který podstatnou část průběhu skutkového děje
potvrdil. Popřel sice, že by jím deklarované skutečnosti o možnosti ovlivnit
daňové řízení byly nepravdivé, je však i v tomto směru usvědčen řadou důkazů,
jimiž se soudy podrobně zabývaly. Výpověď obviněného přitom hodnotily kriticky,
což je důvodné mimo jiné proto, že obviněný ji podal až v závěru hlavního
líčení, kdy už mu byl víceméně znám celkový výsledek dokazování před soudem. K
námitce, že mohlo-li dojít k úniku informací z daňového řízení u Finančního
úřadu Brno I, mohlo dojít i k ovlivnění samotného průběhu daňového řízení, je
třeba uvést, že jedna věc jsou určité kontakty obviněného a případné uniklé
informace z finančního úřadu, a jiná věc je možnost ovlivňování daňového
řízení, a opět jiná věc je skutečný úmysl obviněného daňové řízení ovlivnit.
Soudy připustily možnost, že na činnosti obviněného se mohly podílet i další
osoby. Na druhou stranu zdůraznily aktivní roli obviněného, jímž vyslovené
výhrůžky spojené s možným násilným jednáním dokonce překročily rámec jen
klamavě vytvářené situace (v této souvislosti odvolací soud zmínil, že případná
právní kvalifikace jednání obviněného také jako zvlášť závažný zločin vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku by byla v rozporu se zákazem
reformationis in peius). Obviněný poukázal na své návrhy na doplnění dokazování
audiozáznamy o telefonických hovorech s Ing. Č. s tím, že v tomto směru doplnil
dokazování odvolací soud. Tímto se odvolací soud zabýval na str. 18-22 svého
rozhodnutí, včetně nové verze obviněného uplatněné před odvolacím soudem, že to
byl právě Ing. Č., jenž mu poskytoval informace o průběhu daňového řízení.
Žádné z uvedených dovolacích námitek tak nejsou opodstatněné. V posuzované věci
zjevně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
racionálního logického základu a dovolatel to ani netvrdí, nýbrž zabývá se
údajnými „detaily a nepřesnostmi“, jak na to upozornil státní zástupce.
Shrnuto, jestliže dovolatel namítá, že se dopustil jednání korupčního a nikoliv
podvodného, neboť ve skutečnosti chtěl za pomoci úplatků ovlivnit daňové řízení
ve prospěch poškozeného, a nikoliv podvést poškozeného, tato jeho obhajoba byla
vyvrácena.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že právo obviněného na spravedlivé řízení
nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů (včetně doznání
obviněného) soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem činu popsaného ve
výroku odsuzujícího rozsudku. Dále uzavírá, že dovolací námitky obviněného
týkající se údajných procesních pochybení a skutkových zjištění nespadají pod
dovolací důvody, a samy o sobě by vedly k odmítnutí dovolání podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla zdánlivě
odpovídat námitka, že skutek měl být kvalifikován pouze jako příprava trestného
činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku nebo nepřímého úplatkářství podle §
333 tr. zákoníku. Je však zjevné, že dovolatel se zde domáhá jiného právního
posouzení na základě vlastní verze skutku, který je jiný než skutek, který
zjistily soudy a který je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku. Nesouhlasí
totiž s učiněným skutkovým zjištěním, že jednal daným způsobem, přestože věděl,
že nemá možnost jakýmkoliv způsobem ovlivnit rozhodování Finančního úřadu Brno
I, tedy jednal v úmyslu podvodném a nikoli korupčním. Ani v této části dovolání
proto námitky dovolatele neodpovídají tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací námitkou spočívající v tvrzeném rozporu hodnocení „návrhu smlouvy“ či
„konceptu smlouvy“ o prodeji cenných papírů a mechanismu jejího uzavření a
naplnění se podrobně zabýval státní zástupce ve svém vyjádření, takže Nejvyšší
soud může odkázat na výše uvedené. S tím ovšem, že disputace o občanskoprávním
charakteru předmětného dokumentu považuje za nadbytečné. Tvrzení obviněného, že
je mu kladeno za vinu, že se pokusil o spáchání trestného činu podvodu tím
způsobem, že předal J. H. návrh komentovaných smluv, není pravdivé. Zákonné
znaky zločinu podvodu ve stadiu pokusu by byly naplněny, i pokud by takový
dokument neexistoval. Postačilo by, že obviněný by podvodně (s uvedením
poškozených v omyl) sjednal úhradu 13 mil. Kč poté, co bude poškozeným vyplacen
nadměrný odpočet DPH. Uvedená smlouva by mohla mít význam pouze z toho
hlediska, že její platné uzavření by znamenalo vznik závazku a tudíž vznik
škody na straně poškozených. I bez této smlouvy by však vznik škody hrozil,
jakmile by peníze byly (bez zásahu obviněného) poškozeným vyplaceny, a oni by
podle dohody s obviněným mu měli vyplatit 13 mil. Kč. Tuto majetkovou dispozici
by učinili v omylu, že vyplacení peněz (nadměrného odpočtu DPH) zařídil
obviněný. Nelze tedy souhlasit ani s námitkou, že pokud měla být odměna 13 mil.
Kč vyplacena až poté, co společnost HOPR TRADE CZ obdrží částku 39 mil. Kč od
finančního úřadu, bránila tato okolnost případnému dokonání trestného činu
podvodu.
Pokusem trestného činu je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání
trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat,
přičemž k dokonání trestného činu nedošlo (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku). Jednání
směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen
započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Jako
pokus však lze posoudit i jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat
objektivní stránku trestného činu, ale které má přímý význam pro dokonání
trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem.
Jednání je v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat, když
trestná činnost je již tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání trestného činu,
neboť pachatel podnikl již vše, co považoval za nezbytné, aby mohl přikročit k
jednání popsanému ve skutkové podstatě, nebo již přímo směřuje k takovému
jednání popsanému ve skutkové podstatě. Podle toho, zda pachatel již učinil
vše, co považoval ze své strany za nutné, se rozlišuje pokus ukončený a pokus
neukončený. V daném případě by byl pokus ukončen tehdy, až by obviněný ukončil
jednání s poškozenými o odměně a po jejich přesvědčení, že ovlivnil či ovlivní
vyplacení nadměrného odpočtu DPH, a poté by už jen vyčkával dojití peněz
poškozeným a převod jejich dohodnuté části do jeho dispozice, ať už by k tomu
došlo dříve, či později. Všechny tyto úvahy vylučují závěr, že by jednání
obviněného nepřekročilo stadium přípravy trestného činu.
Konečně je třeba odmítnout i dovolací námitku obviněného, že v průběhu měsíce
prosince 2010 dobrovolně upustil od stíhaného jednání, když při telefonickém
rozhovoru sdělil J. H., že ukončuje spolupráci. Touto námitkou se zabýval již
odvolací soud v napadeném rozhodnutí, s tím, že ve vztahu k obsahu
telefonických hovorů s J. H. obviněný připustil, že nebyl potvrzen předpoklad
obsahu jeho vyjádření o upuštění od stíhaného jednání představující zánik
trestnosti. Odvolací soud zdůraznil, že naopak J. H. již dne 3. 11. 2010
obviněnému sdělila, že o nabízenou službu nemá zájem. On sám však žádným
jednostranným jasně vyjádřeným způsobem neukončil snahu o vymožení finančních
prostředků od společnosti HOPR TRADE CZ. Obviněný i po odmítnutí J. H. v dalším
období ve vymáhání peněz pokračoval a dále rozšiřoval klamavé údaje o zásluze
neurčité skupiny osob na průběhu daňového řízení.
Podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu
zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k
dokonání trestného činu
a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z
podniknutého pokusu trestného činu, nebo
b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo
zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo
být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo
policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic
nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy
předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná (a to třeba i mylně), a
přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo
zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, nebo učinit o pokusu
trestného činu oznámení. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti čin
dokonat v souladu se svými představami, a sám z vlastní vůle se rozhodne
upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu. Tyto podmínky v daném
případě nebyly splněny právě proto, že to byla ve skutečnosti svědkyně J. H.,
která obviněnému odmítla další spolupráci v uvedeném směru, takže obviněný si
již od tohoto okamžiku byl vědom překážky, která mu brání v dokonání činu.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Mgr. J. F. podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák