4 Tdo 467/2016-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání
obviněného P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 13 To 302/2015, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 252/2014, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 13 To 302/2015,
jakož i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 2 T
252/2014, oba ohledně obviněného P. K.
Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Pardubicích přikazuje, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 5. 2015
sp. zn. 2 T 252/2014 spolu s obviněnými L. Č. a L. K., uznán vinným
spolupachatelstvím podle § 23 tr. zákoníku zvlášť závažného zločinu těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s
přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili
tím, že dne 19. 7. 2013 ve večerních hodinách kolem 21:00 hodin před H. b. U S.
v ulici K. v H., okres P., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadli
poškozeného M. S. tak, že ho nejprve ranou do zátylku srazili na zem a zde
poškozeného opakovaně kopali značnou intenzitou do celého těla především do
oblasti zad a trupu, po těchto ranách upadl poškozený do bezvědomí a teprve
poté obvinění svého jednání zanechali a z místa činu odešli, v důsledku jejich
jednání utrpěl M. S. zlomeninu 9. žebra vpravo a ložiskové zhmoždění a
prokrvácení tkáně zadních partií levého laloku jater s následnou hospitalizací
od 24. 7. 2013 do 31. 7. 2013 a dalším léčením do 20. 10. 2013, přičemž
poranění jater je nutno považovat za vážné poškození důležitého orgánu.
Za to byl obviněnému K. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst.
1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti
měsíců, který mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 84 tr. zákoníku a § 85
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků za současného
vyslovení dohledu. Zároveň byla všem třem spoluobviněným podle § 228 odst. 1
tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Oborové
zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321,
se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, náhradu škody ve výši 9. 914 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři spoluobvinění
odvolání v celém rozsahu. Odvolání podala též státní zástupkyně Okresního
státního zastupitelství v Pardubicích, a to v neprospěch obviněných P. K. a L.
K. do výroku o uložených trestech.
O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 13 To 302/2015 tak, že I. z
podnětu odvolání všech tří spoluobviněných rozsudek soudu prvního stupně podle
§ 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o trestech
všech spoluobviněných a nově rozhodl tím způsobem, že mj. obviněnému P. K.
uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, který mu podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku, § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu. Nově též
rozhodl o trestech spoluobviněných Č. a K. Odvolání státní zástupkyně pak podle
§ 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. K.
prostřednictvím svého obhájce dovolání v celém rozsahu, které opřel o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný brojí proti dvěma druhům vad
trestního řízení. V prvé řadě vytýká vady týkající se nesprávného skutkového
zjištění soudů obou stupňů v tom směru, že měl být jedním ze spolupachatelů
dvou trestných činů. Dále pak vystupuje proti vadám důkazního řízení
spočívajícím v neprovedení navržených důkazů v řízení před soudem.
Konkrétně poukazuje, že podle spoluobviněných L. Č. a L. K. on sám nebyl
účastníkem napadení poškozeného M. S. Sám poškozený sice třetího útočníka
připodobnil k obviněnému K., kdy ho popsal jako muže snědší pleti, který měl
„ďubky“ na tváři, přesto však v hlavním líčení vypověděl, že přítomný obviněný
K. na místě činu nebyl.
Zcela v jeho prospěch svědčily výpovědi svědků M. J. a V. K. Ti vypověděli, že
obviněný K. s nimi byl v inkriminovaný i následující den na rybách, aniž by se
kdokoliv vzdálil. To samé tvrdil i on sám ve své výpovědi. Soud ale s
nepřiměřenou přísností jeho výpověď vyhodnotil jako nevěrohodnou, neboť nebyla
konstantní v průběhu trestního řízení ohledně počtu stanů, ve kterých měli
dotyční spát.
V podaném dovolání obviněný K. zásadně zpochybnil výpověď svědkyně R. D. Tato
klíčová výpověď byla nejistá a rozporná stran identifikace obviněného, kdy sama
svědkyně odhadovala při rekognici pouze poloviční pravděpodobnost jeho
ztotožnění, kdy navíc toto ztotožnění proběhlo zejména na základě oblečení.
V další části dovolání obviněný vytýká soudům obou stupňů neprovedení obhajobou
navržených důkazů. V řízení u nalézacího soudu se to týkalo nepředvedení svědků
M. J. a V. K., v řízení u odvolacího soudu opět nepředvedení těchto dvou svědků
a k tomu navíc manželky svědka V. K. Obhajoba v odvolání rovněž navrhla
ztotožnit osobu, která se měla účastnit incidentu namísto obviněného (podle
obhajoby se jednalo o A. M. – pozn. Nejvyššího soudu). Odvolací soud však žádný
z těchto navržených důkazů neprovedl.
Z těchto důvodů obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího i nalézacího soudu zrušil ve výroku o vině a trestu ohledně jeho
osoby podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a podle § 265m odst. 1 tr. ř. jej
zprostil obžaloby, eventuálně aby ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil
Okresnímu soudu v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného u
Nejvyššího státního zastupitelství zřekl svého práva vyjádřit se ve smyslu §
265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného. Zároveň vyslovil souhlas, aby
Nejvyšší soud projednal věc v neveřejném zasedání, a to i z hlediska ustanovení
§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v
písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. ř., protože napadá pravomocný rozsudek soudu druhého stupně, kterým byl
modifikován rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný je zároveň podle ustanovení
§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f
odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný v dovolání
obviněného je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení
procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03).
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj.
zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného
dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání
skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV.
ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném
skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr.
ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva)
a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo
chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje
restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a
vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k
soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č.
36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu,
zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006,
uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i
Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v
usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že
Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého
dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou
mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr.
ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu,
tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění,
že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné
případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními
stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem
bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o
situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich
skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení,
ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn.
III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000,
I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a
další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem,
které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového
základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS
135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední
řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná
skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV.
ÚS 570/03 a další).
Právě takového mimořádného přezkumu skutkových zjištění soudů obou stupňů se
domáhá obviněný, ač to ve svém mimořádném opravném prostředku expressis verbis
neuvedl. Brojí totiž toliko proti neprovedení navržených důkazů, nikoliv
výslovně proti tomu, že soudy učiněná skutková zjištění by měla být v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy. Tato argumentace je ovšem zřejmá z obsahu
dovolání, včetně vyvození, jaký vliv by mělo správné zjištění skutkového stavu
na právní postavení obviněného, což dává Nejvyššímu soudu zákonný prostor pro
hodnocení důvodnosti těchto námitek.
Nejvyšší soud po důkladném prostudování předloženého spisového materiálu
shledal, že předchozí řízení vykazuje závažné vady, jež vyžadují právě takový
mimořádný přezkum stran skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím řízení.
1. K otázce opomenutých důkazů
Z hlediska systematického postupu Nejvyšší soud nejprve zhodnotil důvodnost
námitek ohledně neprovedených důkazů. Pokud by se jednalo o tzv. opomenuté
důkazy, má jejich existence totiž zpravidla a priori za následek
nepřezkoumatelnost a zároveň protiústavnost napadeného rozhodnutí (srov. nález
Ústavní soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněný pod č.
10/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
1.1. Řízení u soudu prvého stupně
Obviněný nejprve namítá, že soud prvého stupně měl osobně vyslechnout svědky M.
J. a V. K. Ze spisu ovšem vyplývá, že výpovědi dotyčných svědků z přípravného
řízení soud přečetl v přítomnosti obviněného i jeho obhájce v hlavním líčení
dne 22. 1. 2015 podle § 211 odst. 1 věta prvá tr. ř. Předmětné ustanovení
zakotvuje, že: „Místo výslechu svědka lze v hlavním líčení číst protokol o jeho
výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i
obžalovaný s tím souhlasí.“. Limitem aplikace § 211 odst. 1 tr. ř. je tak mj.
výslovný souhlas stran trestního řízení, který jimi byl udělen.
Z těchto důvodů se nemůže jednat o opomenutý důkaz, neboť ten byl proveden v
hlavním líčení. Pramen důkazu (v tomto případě věcný, resp. listinný – protokol
o výpovědi svědků z přípravného řízení) přitom není rozhodný, pokud byly
splněny předpoklady aplikace § 211 odst. 1 tr. ř. Tvrzení, že obhajoba v
průběhu hlavního líčení ústně navrhovala předvolání těchto svědků, není z
předloženého trestního spisu zřejmé, a jistým způsobem si tato námitka
protiřečí s postupem obhajoby, která dala souhlas se čtením výpovědi dotyčných
svědků, namísto trvání na jejich výslechu přímo v hlavním líčení.
Obviněný ovšem svoji argumentaci směřuje hlavně k tomu, že pokud by nalézací
soud (potažmo i soud odvolací) předvolal tyto svědky a provedl důkaz jejich
bezprostředním výslechem, mohl by odstranit pochybnosti ohledně počtu stanů, v
nichž měli s obviněným přespávat inkriminovanou noc, zatímco byli na rybách.
Místo toho podle obviněného soudy obou stupňů alibi obviněného nepřiměřeně
přísně označily za nevěrohodné. Jelikož se tato otázka týká nikoliv vady
procesu provádění důkazů, ale vady úplnosti skutkových zjištění, Nejvyšší soud
se této otázce vyjadřuje níže v části označené jako existence extrémního
nesouladu.
1.2. Řízení u soudu druhého stupně
Obviněný namítá, že soud druhého stupně měl rovněž osobně vyslechnout svědky M.
J. a V. K., jakož i manželku druhého ze jmenovaných. Dále, že odvolací soud
neztotožnil osobu A. M., který se měl podle obhajoby účastnit incidentu namísto
obviněného.
Ani v tomto případě se nedá hovořit o případu tzv. opomenutých důkazů. Odvolací
soud na zmíněné návrhy obhajoby reagoval a své myšlenkové postupy promítl do
odůvodnění svého rozsudku. V něm na straně 13 uvedl (stručně řečeno), že
důkazní řízení není nezbytné doplňovat, neboť okresní soud zjistil skutkový
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Toto konstatování nestojí
osamoceně, nýbrž v závěru pojednání odvolacího soudu o předešlých námitkách
obviněných vyjádřených v odvolání, jež se týkaly zejména skutkového stavu
zjištěného nalézacím soudem. V tomto důsledku proto odůvodnění zamítnutí
důkazních návrhů obstojí. Přesto měl odvolací soud svou úvahu konkrétněji
rozvinout, neboť pokud by se odůvodnění neprovedených důkazů posuzovalo
samostatně – nikoliv v kontextu předchozího textu – nebylo by možné jej
přezkoumat pro vysokou míru obecnosti.
Nejvyšší soud proto shrnuje, že v předchozím řízení nedošlo k opomenutí
provedení důkazů, jak jej chápe judikatura Ústavního soudu (srov. poučení k
deklarovanému dovolacímu důvodu výše).
2. K otázce extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy
Napadené rozhodnutí, jakož i předchozí řízení vykazuje zásadní vady v otázce
skutkových zjištění. Z provedených důkazů totiž nelze dovodit skutkový stav
tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak je zachycen v tzv. skutkové
větě jeho rozsudku.
Nejvyšší soud si je vědom, že „rekonstrukce“ věcí minulých je vysoce obtížná a
prakticky v žádném případě není možné zjistit skutkový stav ve všech nuancích
naprosto přesně takovým způsobem, jakým se opravdu stal. Proto je třeba důrazně
rozlišovat, jaké aspekty skutkových zjištění vyvolávají důvodnou pochybnost o
vině pachatele. Zároveň si je vědom, že přezkum skutkových zjištění v dovolacím
řízení v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
přezkumem výjimečným a podmínky takového přezkumu je třeba vykládat
restriktivně. Jinak řečeno nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy
musí být extrémní, tedy takový, že z provedeného dokazování nijak nevyplývá
možnost závěru učiněného ve skutkových zjištění provedených nižšími soudy. K
ilustraci významu slova extrémní se dá uvést, že ani nesprávná aplikace zásady
in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), pokud nevygraduje až
do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu
mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy
Nejvyšším soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015 sp.
zn. 11 Tdo 1569/2014).
Nejvyšším soudem zjištěná zásadní vada trestního řízení se zde netýká
skutkových zjištění jako celku, nýbrž toliko podílu obviněného P. K. na
trestném jednání. Na jedné straně zde totiž stojí důkazy ospravedlňující tohoto
obviněného – zejména výpovědi spoluobviněných L. Č. a L. K., kteří vypověděli,
že obviněný na místě činu nebyl (Č.), popř. že obviněného vidí u hlavního
líčení poprvé (K.) – srov. protokol o hlavním líčení ze dne 22. 1. 2015, č. l.
361-368. Dále se jedná o výpovědi svědků M. J. a V. K., kteří v přípravném
řízení (v procesní formě – pozn. Nejvyššího soudu) uvedli, že obviněný byl v
inkriminovaný den s nimi na rybách a nikam se nevzdálil (č. l. 105-108 a
127-131), jež se shodují s výpovědí samotného obviněného K. v hlavním líčení
(č. l. 364-365), nutno dodat konzistentní od počátku trestního stíhání.
Na druhé straně stojí důkazy obviněného usvědčující – zejména výpověď svědkyně
R. D. (v té době přítelkyně poškozeného M. S.), která v hlavním líčení dne 12.
2. 2015 označila obviněného K. (spolu s L. K.) jako spolupachatele trestného
jednání (č. l. 275-279). Obviněného K., jehož v době incidentu neznala, a
kterého v přípravném řízení po zahájení trestního stíhání popsala jako staršího
„udělaného“ muže tmavší pleti v maskáčích s „ďubkatým“ obličejem, viděla po
nějaké době v H., kterak řídí stříbrné auto „typu Jeep“. Orgány činné v
trestním řízení v této návaznosti zjistily, že obviněný vlastní a provozuje
automobil značky Kia Carens stříbrné barvy (č. l. 307-312) – což ale není typ
podobný automobilu „typu Jeep“ (poznámka Nejvyššího soudu).
Jako usvědčující, na rozdíl od názoru soudů obou stupňů, Nejvyšší soud nemůže
označit výpověď poškozeného M. S. Ten sice v přípravném řízení popsal třetího
útočníka jako muže asi romské národnosti, starého kolem 45 let, plnější
postavy, s „ďobáky“ na obličeji, v hlavním líčení však doplnil, že útočník byl
sice podobný přítomnému P. K., ale tento to nebyl, a v hlavním líčení ho viděl
poprvé. Jde tedy naopak o důkaz ospravedlňující.
Pakliže shodně jako svědkyně D. poškozený vypověděl, že s touto v časovém
odstupu od incidentu viděli v H. obviněného ve stříbrném autě, nelze tento
poznatek zaměňovat s přítomností obviněného na místě činu, jak neprávně uvádí
soudy obou stupňů.
Obviněný byl podle názoru soudů usvědčen rovněž na základě rekognice. Ze
spisového materiálu je zřejmé, že rekognice probíhaly ve dvou formách –
nejdříve za pomoci fotografií podle § 104b odst. 4 tr. ř. v období od prosince
2013 až května 2014. Podle fotografie poznala obviněného K. svědkyně D. (č. l.
235-239), nikoliv však na 100 %. Poškozený S. obviněného nepoznal (č. l.
224-228). Jelikož byly tyto rekognice provedeny před zahájením trestního
stíhání a nikoliv jako neodkladný úkon, nelze k nim přihlížet. Nejvyšší soud je
však uvádí z důvodu, který vysvětlí níže.
Procesně použitelné rekognice (ať už za účasti soudce jako neodkladný úkon v
případě poznávající osoby svědkyně D., nebo po zahájení trestního stíhání) byly
provedeny v období od května 2014 do října 2014 podle § 104b odst. 3 tr. ř.,
tedy jako rekognice in natura. Při těchto obviněného K. poznala svědkyně R. D.
(č. l. 165-169). Svědkyně J. M. (servírka, která v baru byla přítomná, ale
incident přímo neviděla) uvedla, že obviněného už viděla, ale není si jistá,
zda někde v H., či v inkriminovaný den v baru (č. l. 197-202). Poškozený M. S.
obviněného nepoznal (č. l. 192-196).
Z výše uvedeného je zřejmé, že jediným usvědčujícím důkazem o vině obviněného
P. K. je výpověď svědkyně R. D., potažmo s tímto důkazem fakticky spjatá
rekognice in natura, kdy poznávající osobou byla jmenovaná.
Pokud se orgány činné v trestním řízení dostanou do takové důkazní situace,
musí jedinému usvědčujícímu důkazu věnovat mimořádnou pozornost, neboť ta s
sebou nese velké riziko omylu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004
sp. zn. IV. ÚS 37/03, uveřejněný pod č. 81/2004 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že v případě, kdy navíc proti takovému jedinému
usvědčujícímu důkazu stojí řada jiných – ospravedlňujících – důkazů, musí soudy
hodnověrně a srozumitelně odůvodnit, proč se přiklonily právě k důkazu
usvědčujícímu. To vše s respektováním zásady in dubio pro reo.
V projednávané trestní věci trestní stíhání obviněného iniciovala zejména
rekognice in natura ve smyslu § 104b odst. 3 tr. ř. svědkyní D., jako
neodkladný úkon za účasti soudce ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. Ze spisového
materiálu ale vyplývá, že obviněný (pod číslem 4), přítomný se třemi figuranty,
je jediný, jenž má kožní vadu v obličeji, svědkyní v předchozím řízení
označovanou jako „ďubkatý“ obličej, a zejména je jediný, kdo má na sobě
maskáčové kalhoty, když svědkyně v předchozím řízení uváděla, že neznámý
útočník měl oblečené právě maskáče.
Takové skutečnosti značně devalvují hodnověrnost rekognice, neboť smyslem a
účelem tohoto kriminalistického úkonu, který je upraven v ustanovení § 104b tr.
ř., je identifikace pachatele mezi osobami, které se výrazně neodlišují.
Jestliže orgány provádějící přípravné řízení měly poznatek (byť třeba jen
operativní), že útočník měl „ďubkatý“ obličej a zejména že byl oblečen v
maskáčích, měly ostatní figuranty přizpůsobit tím způsobem, aby osoba
potenciálního pachatele nemohla být identifikována zejména na základě oblečení,
což nemůže být specifickým znakem pro účely individuální identifikace.
Hodnověrnost rekognice in natura ze strany poznávající svědkyně R. D. do jisté
míry snižuje i skutečnost, že před touto proběhla rekognice na základě
fotografií. Ustanovení § 104b odst. 4 tr. ř. sice stanovuje, že „Není-li možno
ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie,
která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými
fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně
předcházet rekognici ukázáním osoby.“ Časový odstup, který by měl nastat mezi
rekognicí z fotografií a rekognicí in natura musí být v každé trestní věci
individualizován s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem. V projednávaném
případě byla rekognice z fotografií provedena dne 19. 2. 2014 a rekognice in
natura dne 6. 5. 2014, tedy s časovým odstupem přibližně dva a půl měsíce, což
nelze pokládat za bezprostřední dobu ve smyslu výše uvedeného ustanovení
trestního řádu. Přesto okolnost, že svědkyně mohla určit osobu obviněného K.
též na základě již dříve předložených fotografií, musí být při posuzování
výsledků provedené rekognice in natura brána v úvahu.
Jmenovaná svědkyně navíc v hlavním líčení ex post uvedla (na dotaz obhájce), že
po delší době viděla člověka podobné vizáže v restauraci N. Š. a poté si již
nebyla jistá identifikací obviněného, načež dnes neví. Dále doslova řekla:
„Kdyby se tito dva muži postavili vedle sebe, tak nevím, který z nich to
je.“ (č. l. 378).
V tomto kontextu nemůže jako jediný usvědčující důkaz obstát výpověď svědkyně,
která – byť nikoliv z vlastní iniciativy, ale až na dotaz obhajoby – zeslabuje
důkazní sílu své výpovědi, jakož i samotné rekognice. Nelze odhlédnout ani od
jiných rozporů ve výpovědi svědkyně – podíl obviněného L. Č. na trestném
jednání – jakož i míru ovlivnění alkoholem.
Nejvyšší soud zohlednil i okolnost, že tato výpověď byla uskutečněna s časovým
odstupem od spáchaného skutku. To však nic nemění na tom, že jediný usvědčující
důkaz má být mimořádně hodnověrný, přičemž jeho spjatost s provedenou
rekognicí, i když byla provedena časově blíže trestnému jednání, rovněž z výše
uvedených důvodů oslabuje jeho vypovídací hodnotu.
Prezentovaný názor Nejvyššího soudu je umocněn i skutečností, že v trestním
řízení sice byla provedena řada důkazů vyviňujících obviněného K., ale těmto
nebyl dán v uvažování soudů dostatečný průchod. Jedná se zejména o výpovědi
svědků M. J. a V. K., kdy důkazními prostředky byly pouze protokoly o jejich
výpovědích z přípravného řízení čtené podle § 211 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud
se do jisté míry ztotožňuje s tvrzením dovolatele, že skutkové závěry soudů ve
vztahu k těmto důkazům byly nepřiléhavě označeny za nevěrohodné, a to pouze
proto, že při porovnání výpovědí obviněného z přípravného řízení a hlavního
líčení se neshodoval výrok obviněného o počtu stanů (jeden či dva), ve kterých
měli dotyční přespávat, jakož i výrok o času návratu (v sobotu ve 14 hodin či v
sobotu kolem oběda).
Takový postup soudů nelze označit za přiměřený. Svědci podporující verzi
obhajoby obviněného K. vypovídali po zahájení trestního stíhání se všemi
důsledky s tím spojenými, to znamená, že byli poučeni o hrozbě trestního
stíhání za trestný čin křivé výpovědi, přičemž ze spisu nelze shledat žádné
indicie svědčící o jejich nevěrohodnosti. Naopak, ze zjištění orgánů činných v
přípravném řízení vyplynulo, že jmenovaní svědci měli skutečně toho času
dovolenou v zaměstnání, a tak jejich tvrzení o tom, že byli chytat ryby, nebylo
důvodné bez dalšího vyloučit, a to i v návaznosti na další jimi uváděné
skutečnosti (č. l. 295-296).
Podle názoru Nejvyššího soudu soud prvního stupně pochybil, když se více
nezabýval verzí obviněného K. Pokud jde o rozpor v počtech stanů a přesné
hodině příjezdu v jednotlivých výpovědích obviněného z přípravného řízení a
hlavního líčení, tak tento obviněný vysvětluje v dovolání, tedy že na ryby
jezdí často a není nic divného na tom, že si to přesně nepamatuje. Takové
vysvětlení není rozhodně nepřijatelné. V dané důkazní situaci soud každopádně
měl podrobněji prověřit alibi obviněného. Měl například využít institutu
předestření výpovědi z přípravného řízení podle § 207 odst. 2 tr. ř. (což
ostatně v jiném aspektu učinil) a zejména měl předvolat svědky M. J. a V. K. k
bezprostřední svědecké výpovědi v hlavním líčení. Tím Nejvyšší soud navazuje na
pasáž o otázce opomenutých důkazů. Soud prvního stupně sice v tomto neopomenul
provedení důkazu per se, ale neměl se spokojit toliko se čtením výpovědí těchto
svědků z přípravného řízení, neboť v takovém případě nemohl svědkům např.
pokládat otázky, kterými by byla verze obviněného zpochybněna, nebo naopak
potvrzena. Provedení důkazu z jiného pramene – osobního výslechu svědků – by
zde každopádně mohlo přispět ke konečnému rozhodnutí ohledně věrohodnosti verze
obviněného. To však soud prvního stupně neučinil a tento nedostatek nezhojil
ani soud odvolací.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výsledné meritorní
rozhodnutí soudů ohledně osoby dovolatele nemůže obstát, jelikož je zde
přítomen extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním učiněným soudy a
provedenými důkazy. Proto na podkladě podaného dovolání zrušil podle § 265k
odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 13 To 302/2015, jakož i rozsudek
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 2 T 252/2014, oba v
části týkající se obviněného P. K. Současně Nejvyšší soud zrušil i všechna
další rozhodnutí, která na zrušenou část těchto rozhodnutí obsahově navazují,
pokud tím pozbyla svého podkladu. Nejvyšší soud poté podle § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
To znamená, že okresní soud bude muset v novém hlavním líčení důkladněji
přezkoumat verzi obviněného P. K. o jeho přítomnosti na rybářském výletu v době
inkriminovaného jednání. K tomu bude nutné předvolat jako svědky M. J. a V. K.
a tyto vyslechnout v hlavním líčení, případně i svědky další, pokud to bude
potřeba z hlediska dodržení podmínek § 2 odst. 5 tr. ř. Rovněž bude třeba
podrobněji vyslechnout samotného obviněného K. a pokud to bude potřeba, v
podstatných rozporech ve vztahu k jeho výpovědi z přípravného řízení postupovat
podle § 207 odst. 2 tr. ř.
Při hodnocení průkaznosti usvědčující výpovědi svědkyně R. D. bude okresní soud
muset též vzít v potaz okolnosti, za kterých byla provedena rekognice ke
ztotožnění spolupachatele – P. K., na něž Nejvyšší soud výše upozornil. Jelikož
je výpověď svědkyně D. de facto jediným usvědčujícím důkazem, bude s ohledem na
obsah i formu této výpovědi třeba tuto podrobit při konfrontaci s ostatními
provedenými důkazy mimořádné důkladnosti, a to jak v otázce rozporů v její
svědecké výpovědi samotné, tak i vůči důkazům ostatním. Ještě před tím ale bude
v této souvislosti třeba provést znalecké psychologické zkoumání osobnosti této
svědkyně, zejména z hlediska její věrohodnosti a schopnosti si zapamatovat
podstatné znaky důležité pro identifikaci osob. Za tím účelem okresní soud
přibere znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie k získání takového
posudku, přičemž následně zváží, zda znalce bude třeba v hlavním líčení
vyslechnout, či zda bude postačovat za splnění podmínek trestního řádu (§ 211
odst. 5) znalecký posudek pouze přečíst.
Po výše naznačeném doplnění dokazování v uvedených směrech a novém vyhodnocení
všech provedených důkazů pak okresní soud znovu rozhodne o případné vině
(trestu) obviněného P. K. Podle § 265s odst. 1, 2 tr. ř. je okresní soud vázán
právním názorem Nejvyššího soudu a současně je povinen provést úkony a
doplnění, které nařídil. V novém řízení pak nemůže dojít ke změně rozhodnutí v
neprospěch obviněného. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil při splnění
podmínek podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu