K nutnosti provádět dokazování při objasňování dopravních přestupků podle procesních řádů
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 1. listopadu 2001 v senátě, ve věci ústavní stížnosti MUDr. E. P., za účasti Policie České republiky - Správy západočeského kraje, Krajského dopravního inspektorátu, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. prosince 2000, č.j. 30 C 151/2000-31, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:
Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. prosince 2000, č. j. 30 C 151/2000-31, se zrušuje.
Odůvodnění
2001, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. prosince 2000, č. j. 30 C 151/2000-31, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v základním právu na veřejnost jednání a základním právu vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, plynoucím z čl. 38 odst. 2 Listiny. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 30 C 151/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:
Stěžovatelka se žalobou dle části páté hlavy druhé o. s. ř. domáhala před obecným soudem zrušení rozhodnutí Policie České republiky - Správy západočeského kraje, krajského dopravního inspektorátu, ze dne 18. dubna 2000, č. j. PZC-408/DP-2000, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Okresního ředitelství Policie České republiky, dopravního inspektorátu v Domažlicích ze dne 8. března 2000, č. j. ORDO-838-200/DI-SR-99, kterým byla uznána vinou z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. b) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) téhož zákona, jichž se měla dopustit porušením ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) a c) zák. č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 15 odst. 5 písm. a) a c) vyhl.
č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, za což jí byla podle § 22 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 12 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve výši 4.000,-Kč. V žalobě stěžovatelka namítala zejména podstatné vady v řízení před správními orgány, když tyto použily jako důkazy svědeckou výpovědí zápisy o podaném vysvětlení podle zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Dle jejího přesvědčení tyto záznamy nutno považovat za záznamy úkonů předprocesního stadia a nelze je využívat jako důkazy. V důsledku neprovedení důkazů svědeckou výpovědí před správním orgánem v průběhu ústního jednání se stěžovatelka, takto navrhovatelka v řízení před obecným soudem, cítí zkrácena v právu účastnit se jednání a klást svědkům otázky. Stěžovatelka dále v žalobě považuje za nedostatečnou reakci odvolacího správního orgánu, jenž k námitkám obsaženým v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I.
stupně hodnotil znalecký posudek jako nadbytečný a přihlédl k němu pouze jako k podpůrnému listinnému důkazu. Poté, co obecný soud provedl srovnání ustanovení § 12 odst. 2 zák. č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 35 zák. č.
71/1967 Sb., o správním řízení, jež upravuje náležitosti poučení osoby podávající vysvětlení podle zákona o Policii České republiky, a osoby, která je v postavení svědka ve správním řízení, dospěl k závěru, dle něhož k porušení zákonnosti ve správním řízení nedošlo, byť správní orgán měl osoby podávající vysvětlení poučit podle správního řádu. Soud dále konstatoval, že při ústním jednání před správním orgánem byly protokoly o podání vysvětlení čteny a stěžovatelce bylo umožněno k nim se vyjádřit.
Ohledně námitky týkající se znaleckého posudku soud v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí uvedl, že v dané věci byl znalec ve správním řízení ustanoven na základě návrhu stěžovatelky, přičemž tato měla možnost se k jeho obsahu vyjádřit. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje argumentaci obsaženou v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, zejména namítá porušení § 34 a § 35 odst. 5 správního řádu, tj. použití nezákonného důkazu ve správním řízení, a tím dotčení v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl.
36 odst. 1 Listiny, jakož i v základním právu na veřejnost jednání a základním právu vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, plynoucím z čl. 38 odst. 2 Listiny. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 18. června 2001 Okresní soud Plzeň-město k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 30 C plně odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí soudu.
práv a svobod se skládá z několika komponentů (
,
III. ÚS 114/94,
III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 142/98 ,
III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení § 12 odst. 2 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, § 34, § 35 a § 36 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a § 250i odst. 3 o. s. ř. Dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o Policii České republiky je policista oprávněn požadovat potřebná vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku a jeho pachatele, jakož i pro vypátrání hledaných nebo pohřešovaných osob a věcí, a v případě potřeby ji vyzvat, aby se ve stanovenou dobu dostavila na určené místo k sepsání protokolu o podání vysvětlení.
Dle § 34 odst. 1, 2 správního řádu k dokazování je možné použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci a které jsou v souladu s právními předpisy, přičemž důkazy jsou zejména výslech svědků, znalecké posudky, listiny a ohledání. Ustanovení § 35 správního řádu pak upravuje povinnost svědčit, zákaz výslechu svědka, podmínky odepření svědecké výpovědi jakož i poučení svědka.
Je-li k odbornému posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí třeba znaleckého posudku, dle § 36 správního řádu správní orgán ustanoví znalce podle příslušných právních předpisů. Dle § 250i odst. 3 o. s. ř. k vadám řízení před správním orgánem soud přihlédne, jen jestliže vzniklé vady mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Policie České republiky plní úkoly, vymezené v ustanovení § 2 zák. č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k čemuž ji uvedený zákon svěřuje oprávnění, zakotvená v § 12 až 25. Mezi tato je zařazen i právní institut podávání vysvětlení, jenž slouží Policii české republiky, jako správnímu orgánu, ke zvážení, zda v daném případě došlo ke spáchání přestupku a zda osoba, která takové vysvětlení podala, bude vyslechnuta jako svědek. Uvedená oprávnění nejsou součástí ani trestního ani správního řízení, jejich smyslem a účelem ve vztahu k těmto řízením je umožnit policii efektivní zahájení správního, resp. trestního řízení.
Procesní řády v právním systému České republiky tvoří od sebe oddělené procesní soustavy, jejichž vzájemné propojení, resp. propojení s jinými zákony z pohledu požadavků určitosti a předvídatelnosti procesních pravidel musí být procesním zákonem výslovně upraveno. Příkladem v této souvislosti je § 39 odst. 1 správního řádu, § 135 o. s. ř., § 112 odst. 2 tr. řádu, nebo § 63 zákona o Ústavním soudu.
Pro důkazní řízení z uvedené zásady plyne maxima, dle níž důkazem může být toliko ten prostředek, jímž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci, jenž je předvídán příslušným procesním řádem a jenž je dle tohoto řádu proveden. Tyto požadavky, tj. určitost a předvídatelnost procesních pravidel, jakož i jejich promítnutí do důkazního řízení, nutno podřadit pod kautely, vyžadované čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podřazením skutkových okolností věci, jež jsou mezi účastníky řízení nesporné, pod naznačený normativní rámec v rovině jednoduchého i ústavního práva nelze než konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresní soud Plzeň-město porušil ustanovení § 250i o. s. ř. a § 34 a 35 správního řádu, když uznal jako důkaz svědeckou výpovědí v správním řízení vysvětlení podané dle § 12 zákona o Policii České republiky, a v důsledku toho nedostál kautelám plynoucím pro řádný proces z čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěr obdobný nutno vyjádřit i v souvislosti s nedodržením podmínek ustanovení znalce správním orgánem I. stupně, když na uvedené procesní pochybení odvolací správní orgán i obecný soud reagovaly akceptací "znaleckého posudku" v podobě listinného důkazu. Svým postupem tímto v oblasti důkazního práva umožnily obejít procesní podmínky provedení určitého typu důkazu a tím i smysl a účel, jenž s ním právní úprava spojuje.
Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. prosince 2000, č. j. 30 C 151/2000-31, zrušil [§ 82 odst.1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. listopadu 2001