4 Tz 8/2007

4 Tz 8/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27.

června 2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a

soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení

zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch

obviněného Ing. V. P. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. 4 To 760/2005, ve věci vedené u Okresního soudu v

Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 T 165/2004, a podle § 268 odst. 2, § 269

odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. 4

To 760/2005, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1,

§ 256 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 196 odst. 1 a § 202

odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného Ing. V. P.

Napadené usnesení s e z r u š u j e. Dále se zrušuje rozsudek Okresního

soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2005 sp. zn. 29 T 165/2004.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. a) tr. ř. se obviněný Ing. V. P. z p r o š ť u j

e o b ž a l o b y státního zástupce Okresního státního

zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. Zt 729/2002,

pro skutek spočívající v tom, že

dne 18. 5. 2002 v době kolem 01.45 hodin v Č. B., v ulici K. Ch., vyšel před

dům , kde s pistolí zn. ČZ 75 Luger, čekal na K. L., L. L., I. L., a M. Č.,

kteří přicházeli k domu ve směru od hráze rybníka u obce Z. a hlučeli,

přičemž touto pistolí mířil nejprve na K. L., které vyhrožoval zastřelením a

slovně ji napadal hrubými výrazy uvedenými ve spise, poté mířil i na ostatní

přítomné, které slovně napadal, a kterým také vyhrožoval zastřelením, přičemž

vystřelil z pistole do vzduchu, když se mu L. L., I. L. a M. Č. snažili

zabránit v jeho dalším jednání a útěku z místa před příjezdem hlídky Policie

ČR, čímž v přítomných osobách vyvolal vážné obavy o život a zdraví,

neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2005 sp. zn. 29

T 165/2004 byl obviněný Ing. V. P. uznán vinným trestnými činy násilí proti

skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. a

výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 18.

5. 2002 v době kolem 01.45 hodin v Č. B., v ulici K. Ch., reagujíc na hluk

blížící se skupiny osob, vyšel před dům, a to až do prostoru v blízkosti uličky

vedoucí mezi zahradami ve zdejší zahrádkářské kolonii, kde s pistolí značky ČZ

75 Luger, vyčkal příchodu K. L., L. L., I. L. a M. Č., kteří přicházeli k domu

ve směru od hráze rybníka u obce Z. a hlučeli, přičemž zmíněnou pistolí mířil

nejprve na K. L., které vyhrožoval zastřelením a slovně ji napadal hrubými

výrazy uvedenými ve spise, po té mířil i na ostatní přítomné, které rovněž

slovně napadal a kterým také vyhrožoval zastřelením, a v důsledku takovéhoto

jednání v přítomných osobách vyvolal obavy o život a zdraví, kdy tito posléze

na místo přivolali hlídku Policie ČR.

Za to byl obviněný podle § 202 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák.

odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč. Podle § 54 odst.

3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že nebude ve stanovené lhůtě peněžitý

trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Dále

byl obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen i trest propadnutí

věci, a to jednoho ks pistole ČZ 75 Luger, ráže 9 mm a 5 ks nábojů ráže 9 mm

Luger.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Českých

Budějovicích jako soud odvolací podané odvolání podle § 256 tr. ř. usnesením ze

dne 6. 10. 2005 sp. zn. 4 To 760/2005 zamítl, jako nedůvodné.

Na základě podaného dovolání obviněného ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který

je svým usnesením ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. 8 Tdo 259/2006, podle § 265i

odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Obviněný Ing. V. P. poté v této věci podal ústavní stížnost, o níž Ústavní soud

rozhodl dne 31. 7. 2006 usnesením sp. zn. IV. ÚS. 396/06 tak, že ji odmítl.

Je třeba zmínit, že výše uvedené soudní řízení ve věci obviněného Ing. V. P.

bylo již druhým v pořadí, když předchozí rozhodnutí okresního i krajského soudu

byla Nejvyšším soudem zrušena a věc byla vrácena do stadia přípravného řízení.

Původně byl obviněný Ing. V. P. rozsudkem Okresního soudu v Českých

Budějovicích ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. 6 T 90/2002 uznán vinným trestnými činy

násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák.

a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 18.

5. 2002 v době kolem 01.45 hodin v Č. B., v ulici K. Ch. vyšel před dům, kde s

pistolí ČZ 75 Luger, čekal na K. L., L. L., I. L., a M. Č., kteří

přicházeli k domu ve směru od hráze rybníka u obce Z. a hlučeli, přičemž touto

pistolí mířil nejprve na K. L., které vyhrožoval zastřelením a slovně ji

napadal hrubými výrazy uvedenými ve spise, poté mířil i na ostatní přítomné,

které slovně napadal a kterým také vyhrožoval zastřelením, přičemž vystřelil z

pistole do vzduchu, když se mu L. L., I. L. a M. Č. snažili zabránit v jeho

dalším jednání a útěku z místa před příjezdem hlídky Policie ČR, čímž v

přítomných osobách vyvolal vážné obavy o život a zdraví. Za to mu byl uložen

úhrnný peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč a pro případ, že by nebyl peněžitý

trest vykonán náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců a dále trest

propadnutí věci, a to 1 ks pistole ČZ 75 Luger, ráže 9 mm a 5 ks nábojů ráže 9

mm Luger. Tento rozsudek byl na základě odvolání podaných, jak obviněným, tak

státním zástupcem, přezkoumán Krajským soudem v Českých Budějovicích, jako

soudem odvolacím, který usnesením ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. 4 To 162/2003 obě

podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost

pro porušení zákona ve prospěch obviněného. O této rozhodl dne 6. 4. 2004

Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 4 Tz 1/2004 tak, že vyslovil, že usnesením

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. 4 To

162/2003 byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a v

řízení, které mu předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch

obviněného Ing. V. P. Napadené usnesení a přecházející rozsudek Okresního soudu

v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. 6 T 90/2002 zrušil. Dále

zrušil všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují,

pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc poté

přikázal okresnímu státnímu zástupci v Českých Budějovicích, aby ji v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní státní zástupce po

provedeném došetření podal na obviněného dne 13. 10. 2004 obžalobu pro stejně

koncipovaný skutek se stejnou právní kvalifikací, jako v předchozím případě. O

té pak rozhodl dne 17. 6. 2005 Okresní soud v Českých Budějovicích již výše

uvedeným rozsudkem sp. zn. 29 T 165/2004.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2005 sp.

zn. 4 To 760/2005 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř.

stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. V. P. Tímto usnesením

byl podle jeho názoru v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 254

odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, které vydání tohoto rozhodnutí

předcházelo též v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na

skutečnost, že Nejvyšší soud již jednou v dané věci ke stížnosti pro porušení

zákona podané ve prospěch obviněného rozhodl a věc vrátil zpět do přípravného

řízení, přičemž státnímu zástupci bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl. Přitom specifikoval jaké důkazy je třeba provést,

aby bylo možné dovodit, která z verzí uváděných jednotlivými osobami je

pravdivá a zda lze vůbec obviněného uznat vinným z vyjmenovaných trestných

činů. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že jestliže by i poté

celková důkazní situace obviněného nepochybně neusvědčovala z jednání, pro

které je stíhán, soud by musel mít na zřeteli zásadu in dubio pro reo, podle

níž by v takovém případě byl povinen rozhodnout ve prospěch obviněného.

Stěžovatel dále uvedl, že v zásadě lze připustit, že okresní státní zástupce a

poté i okresní soud vyhověli požadavkům na doplnění dokazování ve věci.

Pochybnosti však vzbuzuje kvalita provedení tohoto doplněného dokazování i

hodnocení ve věci pořízených důkazů. Posouzení trpí i nadále logickými rozpory,

jež za současného stavu dokazování, který již ztěží může být doplňován,

jednoznačně nesvědčí o vině obviněného Ing. V. P. Okresní soud v Českých

Budějovicích ve svém rozsudku setrval na skutkových zjištěních, ke kterým

dospěl v předchozím řízení. Obhajoba obviněného byla podle názoru okresního

soudu vyvrácena výpověďmi všech slyšených svědků, s přihlédnutím k doplněnému

dokazování. Navíc obhajoba obviněného postrádá i nadále logiku a věrohodnost

již ve vylíčení začátku incidentu, pokud jde o motiv, kdy obviněný v 01.45

hodin, oblečen do pyžama, se pohyboval venku před domem s ostře nabitou pistolí

ráže 9 m. Žádné jím tvrzené volání o pomoc ale nikdo jiný neslyšel. Naopak, za

důvod zásahu obviněného okresní soud považoval jeho rozčílení nad tím, že

venku se pohybovala velmi hlučně skupina lidí, a to jej obtěžovalo a rozčílilo

natolik, že se rozhodl proti nim zakročit. Míra ovlivnění poškozených alkoholem

nemohla být s ohledem na odstup času ani přibližně zjištěna a jedinými

skutečnostmi, které ohledně tohoto faktu byly zjištěny, bylo to, že se

poškození zdržovali v restauraci po dobu přibližně pěti hodin. Zasahující

policista přivolaný na místo činu, svědek M., uváděl, že z poškozených cítil

alkohol a pro jejich ovlivnění alkoholem bylo jejich vytěžení odloženo na

pozdější dobu. Oproti tomu poškození sami tvrdí, že vypili maximálně tři piva.

V důsledku požadavku Nejvyššího soudu byly provedeny další důkazy a vyslechnuti

svědkové. Byla provedena rekonstrukce podle verze poškozených a podle verze

obviněného, byl pořízen protokol o ohledání místa činu a fotodokumentace.

Svědek M. popsal, jak zakročoval poté, co byl na místo činu vyslán a uvedl,

že nejdříve došlo k uklidnění situace, zajištění zbraně, poté komunikoval s

oznamovatelem. Oznamovatel ukázal svědkovi místo, kudy šli a kde je měl

obviněný ohrožovat pistolí. Svědek M. vypověděl, že oznamovatele k tomu

vyslechl a dále vyslechl další na místě přítomné osoby, tedy další poškozené a

dotázal se jich na průběh událostí, který shodně popsaly. Obviněný pouze

odevzdal zbraň, ale odmítl s policií komunikovat. Měli snahu jej vyslechnout,

ale obviněný sdělil, že vypovídat bude až na policejní stanici. Na místě činu

se nijak nehájil tím, že by šel někoho zachraňovat, nebo že by měl pocit, že

venku dochází k přepadení či k znásilnění. Svědek M., v době činu operační

důstojník operačního střediska Okresního ředitelství Policie ČR, uvedl, že v

01.35 hodin dne 18. 5. 2002 volal na linku 158 muž, který oznamoval, že v ulici

R. u výměníku je nějaký muž v pyžamu s pistolí. Proto svědek vyslal na místo

činu hlídkové vozy a velitele směny. Pokud se týče obsahu záznamu, pak zapsal

základní věci, tedy o co se jedná a kde se událost stala. Vzpomíná si pouze, že

oznamovatel byl spíš naštvaný než vyděšený. Nebyl ale schopen uvést, zda mu

oznamovatel sdělil, že by muž s pistolí již střílel. Vyjádřil však přesvědčení,

že tuto skutečnost by zřejmě do protokolu zapsal. Svědek si nevybavil, zda v

souvislosti s touto událostí volal ještě někdo jiný a pokud by tomu tak bylo,

toto oznámení by již pro duplicitu nezapisoval.

Dalším novým důkazem byl znalecký posudek na obviněného z odvětví psychologie,

ze kterého bylo zjištěno, že u jeho osobnosti nejsou shledány rysy

nezdrženlivosti. Jednání obviněného je naopak vedeno zralými volními

vlastnostmi i dominující racionalitou, nebyly shledány sklony k agresivitě, byl

shledán sklon k fabulacím, fantazii a dobrodružství. Tento sklon je však

dostatečně korigován racionalitou. Fabulační schopnosti jsou spíše kreativní a

v důsledku motivačního charakteru v osobnostní struktuře obviněného byla

prokázána zralá sociální složka zodpovědná za sociální cítění, potřeba

kontaktu se sociálním okolím i potřeba sociální spravedlnosti. Nelze vyloučit,

že tyto osobnostní charakteristiky byly aktuální motivací vyšetřované události.

Nalézací soud při hodnocení důkazů vycházel z výpovědí poškozených, neboť

dospěl k závěru o jejich věrohodnosti. Naopak jako nevěrohodnou vyhodnotil

verzi podávanou obviněným. Odvolací soud se ztotožnil s postupem nalézacího

soudu. Výslovně uvedl, že bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný nevyšel z

domu proto, že hodlal pomoci nějaké ženě v nesnázích. Poškození totiž všichni

shodně uvedli, že v jejich skupině nikdo o pomoc nevolal. Jiná skupina se v

místě nepohybovala a uváděl-li obviněný, že takové volání měl někdo ze svědků

připustit, z obsahu spisu taková informace nevyplývá. Volání o pomoc pak

neregistroval žádný jiný svědek, přičemž svědci připustili, že slyšeli hluk.

Dalším momentem pro potvrzení motivu obviněného, který se neslučuje s jeho

verzí, bylo jednání obviněného v průběhu rekonstrukce, kdy výslovně uvedl, že

vůči skupině pronášel slova „neřvěte tu, odejděte, rušíte tady lidi, lidi spí,

jestli si to neuvědomujete, buďte zticha a pokračujte v cestě“. Dále soud

vyslovil názor, že pokud by obviněný dospěl k závěru o ohrožení nějaké ženy,

která by venku volala o pomoc, adekvátní reakcí by bylo přivolat policii. Pokud

však obviněný nekomunikoval s policií ani po příjezdu na místo činu, je zřejmé,

že jeho výpověď není pravdivá, neboť zřejmě šel ukáznit hlučící osoby. Krajský

soud v Českých Budějovicích za správné posoudil rozfázování incidentu na fázi

jedna, kdy obviněný vyhrožoval poškozeným usmrcením se zbraní v ruce a fázi

dvě, kdy poškození bránili obviněnému odejít z místa činu do příjezdu policie,

aby proti němu mohly být vyvozeny odpovídající důsledky a mohl být odzbrojen.

Krajský soud v Českých Budějovicích rovněž podpořil závěr nalézacího soudu o

tom, že svědek M. Č. zavolal na policii v době před výstřelem obviněného,

neboť se cítil jeho jednáním zaskočen.

Stěžovatel následně vyslovuje, že uvedené hodnocení důkazů neodpovídá obsahu

důkazů tak, jak bylo provedeno, a v určitém směru odporuje i zásadám formální

logiky. Poukazuje na rozdílnou výpověď svědka I. L., který uvedl, že poprvé

sledoval obviněného v situaci, kdy tento stál, měl pistoli svěšenu dolů, začal

jim nadávat, že dělají bordel a obtěžují sestru a následně namířil zbraň,

zatímco svědkové K. L., M. Č. a L. L. vypověděli, že obviněný na svědkyni L.

mířil ihned a zároveň nadával. Stěžovatel pak z této výpovědi dovozuje, že

obhajoba obviněného, že šel ven zasahovat, protože se domníval, že je nějaká

žena v ohrožení, je pravdivá. Obviněný jednal ve skutkovém omylu, neboť se

domníval, že jde zasahovat proti násilníkům. Proto vyšel ven ozbrojen a to, že

situaci řešil sám bez přivolání policie, odpovídá jeho osobnostnímu nastavení.

Nejeví se pravděpodobným, že by obviněný vzhledem k nezjištěné agresivitě a

nereálnému vyhodnocování souvislostí reagoval nepřiměřeně tak, že by se zbraní

v ruce ohrožoval skupinku hlučících podnapilých osob. Pokud jde o moment, kdy

obviněný vystřelil, a kdy byla kontaktována policie, svědek M. Č. uvedl, že

obviněný vystřelil poté, co on přivolal policii, když některý z bratrů L.

obviněnému řekl, aby vystřelil. Skutečnost, že obviněný střílel až po kontaktu

policie, byla potvrzována I. L.

Pokud jde o hodnocení rekonstrukce, stěžovatel zdůraznil, že ani provedenou

rekonstrukcí, ani prověrkou na místě činu nemohlo být dosaženo optimálních

výsledků, neboť tyto úkony byly prováděny ve dne (když k nim fakticky došlo v

noci), za přítomnosti všech svědků poškozených, kteří v podstatě kolektivně

vytvářeli zpětně obraz o tom, jak skutek proběhl. Takový způsob provedení

rekonstrukce však zpochybňuje vážnost jejích výsledků a to zejména proto, že

byla provedena v podstatě na základě kolektivní výpovědi poškozených. Jako

zarážející stěžovatel hodnotil, že zasahující policista (svědek M.) zpočátku

vypověděl, že oznamovatelé byli v kritickou dobu pod vlivem alkoholických

nápojů, a proto nebyli schopni výpovědi a posléze uvedl, že tyto oznamovatele

vyslýchal odděleně, kdy se na podstatných okolnostech průběhu konfliktu shodli.

Stěžovatel pak činí závěr, že výpověď obviněného i nadále nelze považovat za

vyvrácenou, protože neexistuje žádný přímý svědek s výjimkou poškozených, který

by vnímal konflikt od počátku, a nebyla spolehlivě zpochybněna jeho obhajoba o

tom, že zasahoval proti poškozeným ozbrojen, neboť se domníval, že je venku

ubližováno nějaké ženě. Jeho výpověď je přímo podporována výpovědí poškozeného

I. L. a obdobný, ovšem pouze sluchový vjem měla svědkyně A. K. Uvedené by

odpovídalo tomu, že obviněný jednal ve skutkovém omylu vůči podnapilým osobám,

jejichž vnímání reality bylo ovlivněno množstvím zkonzumovaného alkoholu, které

se nepodařilo přesně specifikovat, avšak lze usuzovat, že bylo vyšší než je

samotnými poškozenými uváděno. Poškození se samozřejmě mohli cítit v právu

poté, co obviněný Ing. V. P. omylem vůči nim zasáhl, pokud na místo přivolali

policii, aby proti obviněnému zakročila. Poškození poté velmi razantním

způsobem zasahovali proti obviněnému, napadali jej, chtěli vidět pistoli a

odebrat mu ji, což bylo prokázáno i svědeckými výpověďmi A. K. a syna a

manželky obviněného. Svědkyně K. přitom uvedla, že ze strany obviněného

neslyšela žádné hrubé výrazy, že obviněný jednal naprosto klidně.

Vysvětlitelný je podle stěžovatele i moment, kdy obviněný nekomunikoval po

příjezdu s policií, neboť se mohl cítit dotčen tím, že policie od počátku

jednala jako s poškozeným s oznamovatelem, z jehož strany a ze strany dalších

jeho přátel se cítil být ohrožen.

Stěžovatel vyslovuje, že ani nadále celá důkazní situace obviněného nepochybně

neusvědčuje z jednání, pro které je stíhán. Důkazy, které byly ve věci

pořízeny byly nesprávně interpretovány a zhodnoceny. V předmětné trestní věci

byly provedeny veškeré dostupné a v úvahu přicházející důkazy, a přesto

přetrvávají důvodné pochybnosti o vině obviněného. Zjištěný skutkový stav věci

neumožňuje v této části bez pochybností rozhodnout a současně již patrně

není možné opatřit důkazy další, které by jakékoli pochybnosti vyvrátily.

Proto bylo při řešení otázky viny obviněného na místě postupovat podle zásady

in dubio pro reo, což se následně mělo odrazit i ve výroku o vině.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby

Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. 4 To 760/2005 byl v

neprospěch obviněného Ing. V. P. porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1, §

256 tr. ř. a v řízení, jež vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, byl porušen

zákon též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud

podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, rovněž zrušil

předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6.

2005 sp. zn. 29 T 165/2004 a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a

dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v

Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost

výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v

rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí

předcházející a zjistil následující.

Napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně

představují pro obviněného v pořadí druhé odsouzení, když prvé odsouzení bylo

zrušeno Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení zákona a věc byla

vrácena do přípravného řízení.

Státní zástupce a Policie ČR provedli došetření věci a opatřili nové důkazní

prostředky. Byl pořízen náčrt místa činu se zakreslením bodů významných pro

posuzovaný skutkový děj. Byla pořízena fotodokumentace místa činu. Policejní

orgán provedl s poškozenými a obviněným rekonstrukci činu, a to ve verzi podle

poškozených a ve verzi podle obviněného. Tato rekonstrukce je zaznamenána na

videokazetách, a některé záběry z ní rovněž na fotografiích. Soudní znalkyně z

oboru školství a kultura odvětví psychologie vypracovala psychologický posudek

na obviněného.

V řízení před okresním soudem v rámci výslechu poškozených byly položeny

každému z nich dotazy týkající se vlastního skutkového děje, postavení

jednotlivých zúčastněných na místě činu a dalších okolností. Byly provedeny

konfrontace obviněného s poškozenými. Bylo provedeno i ohledání místa činu. Byl

vyslechnut policista V. M. zasahující na místě činu a operační důstojník F. M.

Státní zástupce předložil zápis z přijatého volání na linku 158.

Jak výše uvedeno, Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona již

jednou rozhodnutí, jak soudu odvolacího, tak soudu nalézacího zrušil a vrátil

věc do přípravného řízení s tím, že je třeba důkazy doplnit. Přitom

konstatoval, že pokud by na obviněného byla ve věci opět podána obžaloba, tak

procesní soud s ohledem na důkazy opatřené v přípravném řízení zváží

potřebnost konfrontací mezi obviněným a poškozenými. Jestliže by i poté

celková důkazní situace obviněného nepochybně neusvědčovala z jednání, pro

které je stíhán, soud by musel mít na zřeteli zásadu in dubio pro reo, podle

níž by v takovém případě byl povinen rozhodnout ve prospěch Ing. V. P.

Nejvyšší soud přezkoumal nově vyslovené závěry obou soudů nižších stupňů na

pozadí všech ve věci provedených důkazů a dospěl k následujícím poznatkům.

V posuzované věci i přes doplněné dokazování přetrvávají nejasnosti ohledně

rozhodujících skutkových zjištění. Stále se ve věci vyskytují dvě verze, v

nichž přetrvávají nejasná a sporná místa, přičemž jak poškození, tak obviněný

setrvávají na svých tvrzeních.

Základní vylíčení průběhu konfliktu ze strany poškozených v hrubých rysech

zní, že se vraceli v pozdních nočních hodinách z restaurace a poškozený oděn v

pyžamu a s pistolí v ruce proti nim vystoupil v jimi specifikovaném místě,

použil proti nim hrubé neslušné výrazy, mezi nimiž byla výhrůžka zastřelením, a

mířil na ně přitom střelnou zbraní a vyvolal v nich tak obavu o život a

zdraví. Zavolali proto linku tísňového volání 158. Obviněný skutečně použil

zbraň, a to tak, že vystřelil do vzduchu a snažil se uniknout. Poškození jej

zadrželi do příjezdu policie, přičemž za ním postupovali od prvotního místa

střetu k vchodu domu K. Ch., kde mu zabránili v odchodu do domu. Jeho motivem

bylo, že poškození hlučeli a tak je obviněný neadekvátním způsobem šel utišit.

Základní vylíčení průběhu konfliktu ze strany obviněného je ve své podstatě

takové, že zaslechl v pozdních nočních hodinách ze svého bytu ženský hlas

volající o pomoc a vyšel z domu, v němž bydlí, oděn v pyžamu a s pistolí,

kterou si vzal na svou případnou obranu. Zastavil se v jím specifikovaném místě

a ze tmy k němu přišli poškození, kteří byli pod vlivem alkoholu a začali jej

napadat slovně i fyzicky strkáním a zatlačovat před sebou a sahat mu po zbrani,

kdy on v obraně před jejich napadáním vystřelil do vzduchu. Poškození nato

zavolali policii, přičemž ho až do jejího příjezdu obklopovali a blokovali.

Motivem jeho jednání bylo, že slyšel volání napadené ženy a vyšel jí na pomoc a

teprve následně zjistil, že tomu tak nebylo.

Rozhodujícím je, že na místě a

v čase, kde a kdy střet mezi obviněným a poškozenými započal, nikdo jiný než

aktéři střetu nebyl přítomen, ani jej nesledoval. Respektive se takovou osobu

nepodařilo v řízení nalézt. Takovou osobou není svědkyně A. K., neboť tato

svědkyně neviděla počátek konfliktu a její svědectví o počátku konfliktu

nevypovídá a ani vypovídat nemůže. Za takové svědky nelze pokládat ani M. P.

(manželku obviněného) a J. P. (syna obviněného). Nebyly nalezeny podpůrné stopy

(v terénu či jiné), které by bylo možno použít k podpoře či vyvrácení výpovědí

jednotlivých účastníků konfliktu. V úvahu zde přicházelo zejména zajištění

vystřelené nábojnice.

Jako základní je poté v posuzované věci nutno

vyhodnocovat výpovědi jednotlivých aktérů konfliktu ve vztahu k výpovědím

ostatních svědků a jiným ve věci opatřeným důkazům, přičemž je nezbytné

důsledně posoudit nejen hodnotu a věrohodnost výpovědí poškozených a

obviněného, ale rovněž hodnotu výpovědí ostatních svědků a jiných důkazů.

Novým důkazem je mj. náčrtek místa činu pořízený Policií ČR, v němž jsou

zakresleny body významné z hlediska skutkového posouzení. Nutno však uvést a

zároveň vytknout, že tento náčrtek neobsahuje veškeré významné a potřebné body. Je v něm totiž pominut prostor severovýchodně od panelového domu K. Ch., v

němž se nachází hřiště, (o němž hovoří svědkyně K.) a kde stojí dvě další

pouliční lampy. Problematické je, že u žádné z lamp nebyl v řízení zjišťován

jejich dosvit a nebyly tak objektivizovány světelné podmínky v prostoru místa

činu. Dále řada vzrostlých stromů - dubů je zakreslena pouze svými kmeny, aniž

by bylo z náčrtu patrno, jaký prostor zabírají jejich koruny a jaký umožňují

výhled. Dále v náčrtu není zakresleno okno, z něhož sledovala svědkyně K. část

konfliktu a kromě rozměrů uličky (pěšiny) mezi zahradami a vzdálenosti jejího

vyústění od nejbližšího rohu panelového domu K. Ch. a vzdálenosti lampy před

vchodem do domu chybí jiná určení vzdáleností. Tyto situační podmínky a jiné

údaje lze pak určovat, či v některých případech odhadovat, až z dalšího

dodatečně opatřeného důkazu, tj. z nově pořízené fotodokumentace, neboť teprve

z jednotlivých fotografií je patrná existence na náčrtu nezakreslených bodů a

jiné významné podrobnosti. Např. existence a poloha veřejného osvětlení

severovýchodně od domu K. Ch. Je zde však nedostatek spočívající v tom, že

kromě fotografií pořízených v denní době nebyly pořízeny žádné fotografie v

době noční, tak aby byly zjištěny výhledové poměry na místě samém v noci

(notabene vliv pouličního osvětlení) a v tom, že fotografie byly pořizovány

jako jednotlivé záběry významných míst, avšak často jsou foceny pouze z

jediného úhlu a nikoli z více úhlů pohledu. Např. ve fotodokumentaci

rekonstrukce podle verze poškozených snímek č. 3 č. l. 176 zachycuje pohled na

figuranta představujícího obviněného, jak stojí u stromu a míří v počátku

konfliktu na poškozenou K. L., přičemž v pozadí snímku v blíže neurčené

vzdálenosti jsou v uličce mezi zahradami stojící bratři L. a jejich úhel

pohledu na tuto situaci není fotograficky zachycen. Tudíž není objektivizováno,

co mohli bratři L. ze svého prvotního postavení (dříve než dorazili ke své

sestře) vidět, když se mezi nimi a mířícím obviněným nacházel kmen vzrostlého

dubu a na tuto otázku mohla poskytnout přesnou odpověď fotografie pořízená z

úhlu pohledu bratrů L. Dále na náčrtu jsou kovové poklopy podzemního vedení

inženýrských sítí (kanalizační poklopy) zakresleny souběžně s rohem domu K. Ch. a v odůvodnění (č. l. 291) nalézacího rozsudku sp. zn. 29 T 165/2004 je soud

umisťuje před dům pod okna obviněného či svědkyně A. K., přičemž fotografie č. 2 č. l. 185 a č. 4 č. l. 185 str. 2 ukazují odchylnou situaci, tj. že

kanalizační poklopy se nenacházejí před průčelím domu K. Ch., ale až vedle

domu, za hranicí tvořenou jeho severozápadním rohem, tj. jsou o něco dále, než

jak je presentováno v rozhodnutí. Nutno podotknout, že tyto poklopy jsou

významnou markantou při posuzování případu. Svědek Č. stojící na fotografii č. 4 č. l.

Další nový důkaz

představuje znalecký posudek vypracovaný znalkyní z odvětví psychologie, který

byl zaměřen na zjištění, zda je obviněný osobou nezdrženlivou s agresivními či

s fabulačními sklony. Ze znaleckého zkoumání mimo jiné vyplynulo, že obviněný

není osobou s rysy nezdrženlivosti, naopak jeho jednání je vedeno zralými

volními vlastnostmi i dominující racionalitou. V osobnostní struktuře

obviněného nejsou přítomny sklony k verbální a i brachiální agresivitě,

podobné reaktivity jsou obviněným vnímány a hodnoceny jako výrazně negativní a

takové jednání je jím zcela zamítáno na rovině vědomé i podvědomé. Skon k

fabulacím, fantazii a dobrodružství je potvrzen, je však dostatečně korigován

racionalitou.

Zároveň z daného posudku vyplynulo, že obviněný je osobou

akcentující řád ve společnosti, kdy obviněný jako svá přání uvedl: „ … aby to,

co je zákon, platilo, aby se podle toho postupovalo, aby nemusel řešit

malicherné věci …“, osobou energickou, vitalistní síly, se schopností zacílit

se rychle na venkovní situace. Pomocí intelektových funkcí a jejich

kvalitního využívání, za pomoci logiky i vnitřních principů v prožívání je

preferovaná každá hodnota, která má posílit jeho vlastní pozici, akcentuje ve

zdravé míře posilování svého jáství zejména přes hodnoty vzdělávání se,

racionality apod. Při výpovědi v hlavním líčení pak znalkyně uvedla, že u

obviněného je zvýšené vědomí potřeby spravedlnosti a tendence černobílého

vidění, to se netýká reaktivity, to se týká vnímání. Vnímání věcí je buď černé

nebo bílé a málo mezi.

Z daného lze usoudit, že osobnostní rysy obviněného

neobsahují vysvětlení výhrůžek zastřelením a míření zbraní na poškozené, dobře

však jej charakterizují jako osobu, která je schopna a ochotna vyjít v noci na

základě neplánovaného podnětu a zasáhnout zde na místě, což odpovídá tomu, že

obviněný vyšel na základě sluchového podnětu oděn pouze v pyžamu ven v nočních

hodinách. K tomuto důkazu lze říci, že z něj lze dovodit, že obviněný mohl jít

uklidnit hlučící osoby, avšak nedává podporu proto, že by tak činil za použití

slovních výhrůžek smrti zastřelením a za současného míření střelnou zbraní.

Jako další důkaz byla pořízena rekonstrukce. Její faktické provedení však

snižuje její důkazní hodnotu a neodstraňuje pochybnosti, k jejichž odstranění

měla rekonstrukce přispět. V prvé řadě k činu došlo v době mezi jednou a druhou

hodinou ranní, tedy v noční době, kdy prostor, kde se poškození a obviněný

pohybovali, byl osvětlován pouze pouličním osvětlením. Pro úplnost by bylo

možno teoreticky připustit dopad světla z oken přilehlých panelových domů,

pokud by se v tuto dobu ještě v bytech svítilo, ale význam takového světla by

byl zanedbatelný. Rekonstrukce však byla provedena za plného denního světla,

tedy za naprosto jiných světelných podmínek, než které v prostoru místa činu

byly v době činu. Přitom nebylo v průběhu řízení zjištěno, jaké výhledové

podmínky na místě činu v noci panují, tj. jak je osvětleno ústí uličky mezi

zahradami, jaký je dosvit lampy nacházející se před vchodem do domu, jaký je

dosvit lamp stojících na vyvýšeném místě u hřiště, jaký je vliv korun řady

stromů – dubů, jaký stín vrhá stěna panelového domu K. Ch.

Dalším

nedostatkem je to, že rekonstrukce podle verze poškozených byla prováděna

takzvaně kolektivně za současné přítomnosti všech poškozených. Navíc je ze

záznamu rekonstrukce zachyceného na videokazetě patrno, že hlavním a v podstatě

jediným vypovídajícím při rekonstrukci byl svědek M. Č. a ostatní poškození zde

působí jako statisté řídící se jeho pokyny, což úkon provádějícímu policejnímu

orgánu nikterak nevadilo. Rekonstrukce je specifickým důkazním prostředkem –

výpovědí na místě samém s předvedením postavení pohybů, poloh apod. při činu

ve vztahu k okolním předmětům a osobám, z níž je možno lépe než ze samotné

výpovědi učiněné orgánu činnému v trestním řízení na služebně zjistit okolnosti

významné pro posouzení činu. Jejím smyslem je opětovné vytvoření co možná

nejvěrnější situace na místě činu při opakování postavení jednotlivých osob,

jejich jednání a v časové posloupnosti. Tedy pokud byla rekonstrukce prováděna

za jiných světelných podmínek, než se stal skutek, což je v daném případě

okolnost pro případ podstatná, měla být tato skutečnost brána na zřetel jako

jedna ze základních odlišností od rekonstruované události. Pokud nebylo možné z

technických důvodů nafilmovat rekonstrukci v noci, měly být skutečnosti v

rekonstrukci obsažené minimálně alespoň prověřeny v noci orgány policie. tj.

zejména, co, jaké detaily mohli účastníci konfliktu v noci v předmětném

prostoru vidět, na jakou vzdálenost mohli rozpoznat pistoli v rukou či v ruce

obviněného, obdobně jaké detaily mohla rozpoznat svědkyně K., zda jsou na místě

pro osobu hledící ze 4. patra identifikovatelné osoby. Nejvyšší soud je nucen

konstatovat, že viditelnost v předmětném prostoru se mu jeví jako podstatná

okolnost a pokud by byly vyšetřované verze prověřeny vzhledem k nočním

světelným podmínkám, mohl důkaz na místě samém získat vyšší míru věrohodnosti a

přesvědčivosti.

K vlastnímu průběhu rekonstrukce je třeba ještě

zdůraznit, že jednotliví poškození samostatně nepředvedli, jak vnímali ze

svých pozic jednání obviněného, které činil, nýbrž jakoby bez vlastní vůle

stáli a pohybovali se po předmětném prostoru a většinu informací v průběhu

rekonstrukce poskytoval svědek M. Č., zatímco ostatní poškození mlčeli. Jako

významné je nutné poukázat zejména na popis počátku konfliktu podle svědectví

poškozených. Podle jejich výpovědí svědek M. Č. vystoupil prvý z uličky mezi

zahradami a zde odbočil ke stromu a započal močit. K. L., která šla předmětnou

uličkou druhá se ocitla prvou v pořadí a stanula tak vůči obviněnému a ten měl

prvotní útok směřovat proti její osobě. Přitom při rekonstrukci K. L. stojí na

místě, před ní stojí figurant představující obviněného a celou situaci popisuje

M. Č., který měl podle své vlastní výpovědi v daném okamžiku zůstat vzadu a

močit. Obdobně pak pokud obviněný uváděl, že poškození zejména I. a L. L. do

něj strkali a on před nimi couval, což poškození připustili a potvrzovala to i

svědkyně A. K., tato skutečnost z rekonstrukce provedené podle verze

poškozených nevyplývá, když I. a L. L. postupují za obviněným v nekontaktní

vzdálenosti.

Část skutkového děje sledovala z okna svědkyně A. K. Tato

svědkyně však nebyla k rekonstrukci přizvána a nevyslovila se tak k tomu, zda

se účastníci konfliktu pohybují ve stejných drahách a nacházejí ve stejných

pozicích v jakých je ona sledovala a činí stejná gesta a úkony. Přitom její

svědectví i přesto, že neviděla počátek děje, je jediným popisem od osoby,

která nemá přímý vztah k účastníkům konfliktu.

V novém hlavním líčení byl

opakovaně vyslechnut na místě zasahující policista V. M. Nutno však

konstatovat, že z jeho výslechu vyplynula další skutečnost, která nenapomáhá

vyjasnění stavu věci, naopak jej zamlžuje. Svědek M. totiž nejprve vypověděl,

že poškození byli pod vlivem alkoholu a nebyli tak schopni výslechu (č. l.

79). Naproti tomu při dalším výslechu vypověděl, že jednotlivé poškozené

samostatně vyslechl.

Dalším novým důkazem byl výslech policisty F. M., který

předmětné noci přijímal hovory na operačním středisku Okresního ředitelství

Policie ČR v Českých Budějovicích na lince 158 a předložení výpisu hovorů z

této linky z předmětné noci. (č. l. 197). Ve výpisu je uvedeno: přijato v 01.35

hodin R. ul., u výměníku, nějaký muž v pyžamu s pistolí. Svědek M. vypověděl

(č. l. 257 an.), že volal mladý muž ve věku asi 30 let, jeho hlas zněl spíše

naštvaně než vyděšeně. Protože tam byla pistole, svědek poslal na místo

všechny hlídky, které měl k dispozici, neboť to bral jako vážné oznámení.

Oznamovatel spíše uváděl, že je tam někdo prohání, nešlo o život.

Jako další

doplnění důkazů předložil soud obviněnému, svědkyni A. K. a všem poškozeným

kopii náčrtu místa incidentu a na základě jejich výpovědí zakreslil do

jednotlivých náčrtů postavení účastníků v průběhu konfliktu a jiné údaje a

všem poškozeným při výslechu položil stejné dotazy.

Posledním doplněním

důkazů bylo provedení konfrontace obviněného s poškozenými, které však do věci

nové podstatné skutečnosti nevneslo, účastníci setrvali na svých tvrzeních.

Při posouzení věci Nejvyšší soud nemohl nepoukázat na skutečnosti, které

vyplývají ze spisového materiálu.

V prvé řadě stále není nepochybně určeno

místo počátku konfliktu, tj. místo činu. Poškození uvádí, že vyšli z uličky

mezi zahradami ohraničené ploty, u níž se nalézá severní konec řady stromů –

vzrostlých dubů (stromořadí, park). Zde u vyústění z této uličky údajně stál

obviněný, který tak podle verze poškozených musel přijít od vchodu z panelového

domu K. Ch. až sem, tj. do místa přibližně vzdáleného 50 m od domu K. Ch. a zde

započal konflikt. Obviněný toto popírá a tvrdí, že v takové vzdálenosti od

domu K. Ch. vůbec nebyl. Jako maximální vzdálenost, kam od domu došel, uvádí

místo specifikované kanalizačními poklopy nacházejícími se u asfaltového

chodníku vinoucího se okolo domu. Svědek V. M., policista zasahující na místě,

pak v hlavním líčení sdělil, že přesně neví, ale že mu oznamovatel označil jako

místo počátku střetu asi 20 m od domu. Domníval se že oznamovatel označoval

prostor u stromů jakoby před nimi, nikoli mezi stromy. Dále se pak v průběhu

konfliktu všichni dostali před vchod do domu K. Ch. K určení místa počátku

konfliktu soud položil všem poškozeným v hlavním líčení dotaz na určení

tohoto místa. Všichni poškození označili na náčrtu místa činu body, které jsou

zakresleny a označeny čísly. Nalézací soud ve svém rozhodnutí naznal, že místa

označená poškozenými se shodují. S tímto názorem však Nejvyšší soud nemůže

souhlasit.

K obsahu výpovědí je nejprve nutno zjistit polohopis a významné

body charakterizující prostor konfliktu a označení jednotlivých markant. Místem

konfliktu je relativně volný prostor na sídlišti u panelových domů. V prostoru,

kde se udál předmětný konflikt, se nachází travnatá plocha. Její západní stranu

tvoří řada vzrostlých dubů orientovaná severojižně (stromořadí, park). Na jejím

severním konci severozápadně od domu K. Ch. je 1,2 m široká a 44 m dlouhá

západovýchodní ulička mezi zahradami. Z této uličky poškození vyšli. Jižní

stranu ohraničuje boční severní

stěna panelového domu K. Ch., jehož pro děj relevantní část je orientována

severojižně. Tato boční severní stěna domu je bez oken. Východní stranu

prostoru ohraničuje v blíže neurčené vzdálenosti hřiště v mírném svahu. Severní

stranu ohraničuje nezpevněná vyšlapaná pěšina vedoucí západovýchodně a

navazující na ústí uličky mezi ploty zahrádek. U této pěšiny se v blíže

neurčené vzdálenosti od ústí uličky mezi zahradami nachází lampa veřejného

osvětlení. Z ústí této uličky vycházejí dvě ramena – dvě pěšiny. Prvé rameno je

již popsaná západovýchodní pěšina. Druhé rameno se vine severojižně okolo

popsaného dubového stromořadí a napojuje se na asfaltovou část

betonovo-asfaltového chodníku u domu K. Ch. Okolo domu K. Ch. se vine

betonovo-asfaltový chodník, který zčásti prochází severojižně kolem západního

průčelí domu, na severním konci se zalamuje (tvoří ohyb, zátočinu)

severovýchodně okolo severozápadního rohu domu, kdy část ohybu se nachází před

západním průčelím domu a část před severní boční stěnou domu a před severní

boční stěnou domu pokračuje západovýchodně k dalším panelovým domům. V této

části chodníku se nachází poklop zřejmě kanalizační vpusti a vedle ní v

trávníku další dva kovové poklopy malých rozměrů, které obviněný označuje jako

nejzazší bod svého pohybu. Pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že z

pořízené dokumentace obsažené ve spise není možno rozpoznat, zda také dva malé

kovové poklopy jsou rovněž poklopy podzemní kanalizační sítě, neboť bližší

záběr na ně není ve spise obsažen, zřejmě nebyl vyhotoven. Nicméně tento

nedostatek lze v dané věci pominout, neboť zásadní pro posuzovaný případ je

jejich umístění. Obecně jsou paušálně označovány jako „kanály“ resp.

kanalizační poklopy. V blíže neurčené vzdálenosti od severovýchodního rohu

domu K. Ch. se nachází lampa veřejného osvětlení. Na západním průčelí domu K.

Ch. se nachází vchod, u něhož skončil konflikt mezi poškozenými a obviněným.

Před vchodem se pak nachází lampa veřejného osvětlení.

M. Č. situoval

počátek konfliktu do místa několik metrů východně od východu z uličky až za

úrovní stromů (bod č. 3, č. l. 253). Svědek I. L. pak jako místo v prostoru

mezi stromy a plotem jižně od ústí uličky (bod č. 6, č. l. 253). Soud mylně v

odůvodnění uvedl, že svědek I. L. určil místo počátku střetu jako místo pod č.

7. Pod číslem 7 je v protokolu z hlavního líčení označeno postavení svědka I.

L. L. L. označil jako místo kde poprvé spatřil obviněného bezprostředně vedle

východu z uličky (bod č. 9 č. l. 253). Svědkyně K. L., která byla podle

výpovědí poškozených prvou osobou, která se s obviněným střetla, určila

předmětné místo malý kousek od východu z uličky mezi zahradami (bod č. 1, č. l.

253), což je navíc v rozporu s místem, kde K. L. stojí na záznamu rekonstrukce.

Vzhledem k těmto uváděným skutečnostem by její označení předmětného místa mělo

být nejpřesnější. Samotná svědkyně však označuje dvě různá místa. Svědkyně

navíc uvedla, že prošli parčíkem a když přicházeli do toho místa, z ničeho nic

proti ní obviněný vystoupil zpoza keře (č. l. 18, 231). Kde se ale nachází

svědkyní uvedený keř, nebylo určeno. Oproti tomu svědek I. L. vypověděl, že

obviněný vystoupil zpoza stromu (č. l. 24). Navíc M. Č. ve své prvé výpovědi

učiněné v přípravném řízení (č. l. 21) hovořil o tom, že poté co K. L. opustila

pěšinu a vstoupila na trávník u chodníku, řekla, že tam je nějaký úchyl. Jaký

chodník měl M. Č. na mysli, nebylo nikterak zjišťováno. V prostoru střetu se

nachází pouze betonovo-asfaltový chodník vedoucí okolo domu K. Ch. Ten však

není u východu z uličky mezi zahradami, odkud poškození vyšli, nýbrž u tohoto

domu. Svědek Č. v přípravném řízení vypověděl, že odbočil močit ke stromu,

avšak při rekonstrukci nestojí u stromu, ale u plotu – fotografie č. 3 č. l.

176. Nadto není jasné, u kterého ze stromů svědek Č. konal malou potřebu a

tudíž jaké byly jeho výhledové poměry a jaká vzdálenost ho dělila od obviněného

a svědkyně L.

Pokud nalézací soud pominul uváděné rozpory a navíc zaměnil v

předmětném náčrtu č. 3 (č. l. 253) bod č. 6 a bod č. 7, kdy postavení

poškozeného I. L. vydává ve svém odůvodnění za místo počátku střetu s

obviněným, nelze závěru, že místo střetu bylo shodně určeno, přisvědčit.

Obdobná situace nastává s určením místa výstřelu. Toto místo bylo rovněž podle

jednotlivých výpovědí poškozených zakresleno do náčrtu č. 3 na č. l. 253.

Opětovně jsou tato místa rozličná, body označující výstřel jsou jak na

trávníku, na chodníku, tak zasahují do pěšiny okolo dubů. Je nesporné, že

obviněný v průběhu konfliktu vystřelil. Nábojnici se však nepodařilo nalézt.

Přitom určení místa výstřelu by vytvořilo pevný bod v předmětném prostoru a

napomohlo určení, kde se vlastně obviněný a poškození nacházeli a zda je

pravdivá verze, že obviněný došel až k východu z uličky na vzdálenějším

severním konci řady dubů, či zda došel pouze na bližší jižní konec řady dubů,

tj. do míst, kde se nacházejí předmětné kanalizační poklopy. Na č. l. 19 K. L.

vypověděla, že v době výstřelu stála přímo u té lampy a obviněný stál kousek od

ní. Jak daleko ale říci nedokázala. Nikdo se již ale této svědkyně nedotázal,

kterou pouliční lampu má na mysli. Pouze z rekonstrukce plyne, že v průběhu

děje, když byl obviněný obklopen přítomnými muži, ustoupila K. L. do pozadí na

východ od nich.

Stejně tak lze nalézt rozpory v situaci před vchodem do

domu K. Ch. V přípravném řízení M. Č. (č. l. 22) a I. L. (č. l. 25) i L. L. (č.

l. 29) uvedli, že M. Č. se postavil ke vchodu před zámek dveří aby zabránil

obviněnému v otevření dveří a odejití do domu. Naproti tomu při rekonstrukci

(č. l. 176 fotografie č. 6) dveře blokuje L. L. a M. Č. stojí o 2-3 metry

dále, dveře neblokuje a v pravé ruce zřejmě drží zapálenou cigaretu, o níž lze

důvodně pochybovat, že by dne 18. 5. 2002 v průběhu konfliktu, když poškození

zadržovali obviněného, v tu chvíli kouřil a cigareta tak patřila do

rekonstruovaného děje.

Jestliže stále existují nejasnosti v polohopisném

určení průběhu konfliktu, tak přetrvávají i pochybnosti o správném určení

času. Ve skutkové větě je obsaženo, že obviněný, reagujíc na hluk blížící se

skupiny osob, vyšel před dům v době kolem 01.45 hod. V policejním záznamu,

který byl předložen v hlavním líčení jako důkaz, je uvedeno, že telefonát na

tísňovou linku 158 byl přijat v 01.35 hod. Nalézací soud si nepovšiml, že

vyjití z domu předcházející spáchání činu klade do doby, kdy již byl čin

spáchán, neboť za trestný čin klade obviněnému to, co bylo dokonáno již před

telefonátem na policii. Tento nedostatek nezhojuje ani použití slova kolem,

neboť z provedeného dokazování je nepochybné, že jestliže hovor byl přijat v

01.35, musel obviněný již na místě činu konat a nemohl teprve vycházet z

domu. Časový rozdíl je zde poměrně malý, avšak vzhledem k celkové důkazní

situaci vypovídá o pozornosti, se kterou nalézací soud hodnotil důkazy.

Dalším nejasným bodem je role alkoholu v celé věci. Obviněný byl střízlivý, což

bylo prokázáno dechovou zkouškou provedenou na místě samém policií. Jinak je

tomu u poškozených. Poškození uvedli, že v době před konfliktem pobývali v

restauraci, kde muži konzumovali pivo. Jeho množství udávali v rozsahu 2-3

půllitry piva na osobu. Sami popírají, že by byli pod vlivem alkoholu. Zcela

jinak jejich stav popisuje obviněný, který je hodnotí jako osoby pod výrazným

vlivem alkoholu, agresivní a hlučící, narušující veřejný pořádek. Zásadní vadou

zde je, že na rozdíl od obviněného, u něhož byl jeho stav střízlivosti

prokázán, nebyl nikdo z poškozených zkoušce na alkohol podroben a množství

alkoholu v jejich krvi zůstalo nezjištěno. Nebyl ani proveden v době krátce po

činu výslech obsluhy restaurace, která v tehdejší době mohla poskytnout alespoň

podpůrné vyjádření o množství poškozenými zkonzumovaného alkoholu. Jako velmi

problematická je pak v tomto bodu výpověď zasahujícího policisty V. M., který

nejprve uvedl, že poškozené nevyslýchal, protože byli pod vlivem alkoholu a

nebyli schopni výslechu (č. l. 79). Naopak následně uvedl, že každého z mužů,

jakož i K. L. jednotlivě vyslýchal, dotazoval se jich na průběh události (č. l.

271) a oni naprosto normálně komunikovali (č. l. 272). Ovlivnění poškozených

alkoholem tak zůstalo neobjektivizováno. V této souvislosti lze poukázat na

údaje soudního lékařství, kdy 1 půllitr piva obsahuje v průměru 18-25 g

alkoholu (MUDr. Z. M., www.alkoholik.cz, obsah alkoholu v alkoholických

nápojích, 2003-2007) a obvinění požili podle jejich výpovědí 2-3 půllitry

piva. Již při 0,2 až 0,5 promile alkoholu v krvi se kromě veselosti dostavuje

mimo jiné nepřiměřená sebedůvěra, pocit sebejistoty, sklon přeceňovat se a

zhoršený odhad vzdálenosti (prim. MUDr. K. N., CSc. pro B., tabulka ovlivnění

osoby alkoholem, publikováno na Auto.idnes.cz, 30. 6. 2006 in: Alkohol mění

chování řidičů).

Ve výpovědích zejména poškozené K. L. se objevuje informace,

že byla obviněným vyzývána, aby šla k lampě, že stála u lampy (je zmíněno již

výše). Přesto nebyla věnována pozornost tomu, kterou lampu má svědkyně na

mysli, zvláště když je na č. l. 233 v jejím výslechu zaprotokolováno, že

svědkyně lampou nemyslí lampu stojící před domem.

Rovněž tak se nepodařilo

dosáhnout jistoty ohledně doby telefonátu na linku 158 ve vztahu k výstřelu.

Obviněný setrvává na tom, že poškozený M. Č. volal na policii teprve poté, co

obviněný vystřelil do vzduchu. Poškození nejprve uváděli, že obviněný vystřelil

až poté, co M. Č. zavolal na policii. Posléze v hlavním líčení konaném dne 11.

3. 2005 poškození uvedli, že k volání došlo (výpovědi na č. l. 232, 240) nebo

mohlo dojít až po výstřelu (výpověď č. l. 236). Tato informace by byla

významnou při určení, zda výstřel byl důvodem pro telefonát nebo zda obviněný

vzbuzoval v poškozených obavy o život a zdraví již dříve.

Jasno do tohoto

nevnesl ani písemný záznam z tísňové linky 158 (č. l. 197), kdy z něho je

patrno, že se na místě samém pohybuje ozbrojený muž v pyžamu, avšak, zda došlo

k výstřelu ze záznamu neplyne. Zvukový záznam tísňového volání v dané věci

neexistuje. Pouze z logiky věci v návaznosti na výpověď operačního důstojníka

M. lze za pravděpodobnější pokládat to, že M. Č. volal na policii již před

výstřelem, neboť operační důstojník zapisuje do záznamu podstatné informace

plynoucí ze sdělení oznamovatele a informaci o výstřelu by zřejmě do záznamu

zapsal. Uvedená úvaha však není důkazem, že tomu tak skutečně bylo. Není

vyloučeno ani to, že M. Č. jako oznamovatel při hovoru s operačním důstojníkem

jasně nesdělil, zda došlo k výstřelu či nikoli. Opětovně je tedy nutno

konstatovat, že sporný údaj se nepodařilo objektivizovat.

V neposlední řadě

na č. l. 285 sám soud ve vztahu k tomu, že ostatní poškození vypověděli, že

obviněný zbraní mířil a vyhrožoval zastřelením ihned od počátku, v odůvodnění

píše, že výpověď svědka I. L. byla shledána ve vztahu k ostatním jako výpověď

odlišná, neboť tento svědek sledoval obviněného poprvé v situaci, kdy tento

stál, držel v ruce pistoli, kterou měl ale svěšenou dolů. Obviněný potom vytáhl

zbraň, přišel blíže ke K. L. a mířil jí na hlavu. Tato výpověď tedy vykazuje

významnou odlišnost od výpovědí ostatních poškozených. Z odůvodnění je zřejmé,

že soudu její existence je známa, ale již zde chybí adekvátní rozbor k ní,

jak na ni soud nahlíží, jak ji komplexně hodnotí.

Na tomto místě lze

podotknout, že rozpory ve výpovědích byly i na konci celého děje. Nesporné

bylo, že po příjezdu policie zajistila policie u obviněného předmětnou pistoli.

Průběh tohoto zajištění však popisovaly obě strany konfliktu rozdílně. M. Č. a

L. L. tento moment popisovali tak, že policie obviněného odzbrojila. M. Č.

dokonce uvedl, že policisté obviněného namáčkli na stěnu a zbraň mu odebrali.

Naopak obviněný líčil, že zbraň dobrovolně odevzdal. V hlavním líčení policista

V. M. vypověděl, že obviněný zbraň bez problémů odevzdal (č. l. 271).

K

možnému motivu činu poškození uvádějí, že při cestě (zejm. v části cesty na

hrázi rybníka) hlučeli. Co se týče intenzity jimi vydávaného hluku,

připouštějí, že během cesty zpívali, avšak intenzitu jimi vydávaného hluku

popisují jako nízkou. Co se týče zmíněného místa na hrázi rybníka, není známo,

jak je toto místo vzdáleno od vchodu do domu K. Ch. a jakou musí mít hluk

intenzitu, aby dolehl z tohoto místa do domu K. Ch. Naopak obviněný kromě

toho, že tvrdí, že šel na pomoc napadené ženě, rovněž uvádí, že poškození

velmi hlučeli. Tedy na rozdíl od poškozených vnímá intenzitu jimi vydávaného

hluku jako vysokou. Zvukový vjem ať již šlo o volání o pomoc nebo o hluk rušící

noční klid zde byl tím impulsem, který vedl obviněného k vyjití z bytu a

posléze z domu. Zvukový vjem přitom musel být natolik silný, aby obviněného v

této noční hodině k takové reakci přiměl. Obhajobu obviněného, že šel na pomoc

ženě, která křičela, „nechte mne, nechte toho, pomoc“ (č. l. 10) považuje

Nejvyšší soud za neprůkaznou. Ani verze, že se tak mělo stát bez vážně míněného

úmyslu, kdy ostatní poškození by atakovali K. L. pouze v žertu, se nejeví

příliš věrohodná. V takovém případě obviněný, u něhož byla racionalita

uvažování potvrzena psychologickým posudkem, v okamžiku, kdy zjistil, že se

nejedná o reálný útok, by zřejmě odešel zpět do domu. V tomto případě by rovněž

bylo zvláštní, že by se obviněný v roli zachránce, který jde na pomoc napadené

ženě, zastavil v místech kanalizačních poklopů, jak sám ve své výpovědi uvádí.

Znamenalo by to tedy, že najednou ztratil odvahu pomoci napadené ženě? Naproti

tomu při motivu zklidnit hlučící osoby rušící noční klid, o jejichž počtu mu

nebylo nic známo, se jeví rozumným nevcházet do zastíněného prostoru pod

korunami vzrostlých dubů a naopak zůstat na volném, nezastíněném a osvětleném

prostoru (kde se obviněný podle svého tvrzení zastavil).

Nejvyšší soud má

za to, že intenzita hluku vydávaná poškozenými byla v míře vyšší, než jsou

poškození ochotni připustit. Z výpovědi policisty F. M. (č. l. 259) – „na M. to

vidím jako hrůzu, to se nedá nic dělat, oznámení z M. přichází tak třikrát do

hodiny během noční služby ….“- je nepochybné, že sídliště M., na kterém se

konflikt odehrál, je hlučným místem, kde rušení nočního klidu je běžnou věcí.

Tento úsudek podporuje též novinový článek předložený obviněným na č. l. 311,

který poukazuje na neutěšenou situaci na sídlišti a zmiňuje, že výjezdy policie

jsou zde každodenní záležitostí. Pokud by tedy zvukový vjem, který vnímal

obviněný, byl obvyklý, a to zejména co do jeho intenzity, nestal by se pro něj

impulsem pro vyjití z domu v pyžamu.

V přípravném řízení a posléze i v

řízení před soudem poškození vypověděli, že obviněný je ohrožoval střelnou

zbraní spolu s výhrůžkou zastřelení a vzbudil v nich tak obavu o život a

zdraví. U hlavního líčení konaného dne 11. 3. 2005 nalézací soud položil

poškozeným dotaz, proč se svědci přesunuli přibližně 50 m od místa jimi

udávaného střetu s obviněným až před vchod do domu. Z jejich odpovědí plyne, že

obviněného chtěli na místě činu zadržet, dokud nepřijede policie. Nalézací

soud se s tímto spokojil, aniž by nějak vysvětlil rozpor v tom, že poškození

byli přímo ohroženi namířenou střelnou zbraní a však zároveň dokázali sami ne

ozbrojeni útočníka na místě zadržet, a to pouze jeho blokováním (např. bez

použití lsti). Naskýtá se otázka, jak to sami neozbrojeni dokázali. V této

souvislosti nelze nezmínit i další část výpovědi poškozených, kterou převzal

soud do svého rozhodnutí. Poškození uvedli, že obviněného nijak fyzicky

nenapadli a přímo fyzicky (držením) mu v pohybu nebránili. Připustili, že

obviněného, který couval ke vchodu pronásledovali a obklopovali jej a tlačili k

domu K. Ch. K tomuto nalézací soud pomíjí výpověď svědkyně A. K., která

výslovně uvedla, že poškození obviněného napadali jak slovně, a to hrubě

neslušnými výrazy, tak i fyzicky, a to strkáním do něj.

Nepřehlédnutelným v

tomto kontextu je také to, že poškození vypovídají, že obviněný chtěl utéci z

místa činu do domu K. Ch. Z čeho jim bylo známo, že obviněný chce právě do domu

K. Ch. Bylo-li místem činu vyústění uličky mezi zahradami, tak dům K. Ch. je

vzdálen cca 50 m a není zcela automatické, že útočník pochází právě odtamtud,

zvláště, kdy místo činu se nachází na panelovém sídlišti.

Podobně poškozený

M. Č. v hlavním líčení konaném dne 11. 3. 2005 uvedl, že neví, jak obviněnému

zabránil v odchodu do panelového domu „jestli nějak nohama“ (č. l. 237). Toto

je v rozporu s jeho předchozí výpovědí z přípravného řízení i s provedenou

rekonstrukcí. V přípravném řízení tento poškozený uvedl, že si stoupl přímo

před vchodové dveře do domu před jejich zámek, čímž dveře zablokoval a

znemožnil obviněnému vstup. Při rekonstrukci, ale dveře blokoval poškozený L.

a poškozený Č. stál mimo nich (č. l. 176, fotografie č. 6). Není tedy jasné,

kdo bránil obviněnému ve vejití do dveří a jakým způsobem tak činil.

Nalézací soud podrobně přepisuje svědeckou výpověď zasahujícího policisty V.

M., který popsal zásah na místě a uváděl, že vyslechl oznamovatele činu a

jednotlivě další poškozené, dotázal se jich na průběh konfliktu. V. M. k těmto

osobám taktéž uvedl, že na něho působili docela v pohodě, byli trochu

rozjaření, neboť šli ze zábavy. Byli také trochu rozčíleni, protože na ně byla

vytáhnuta zbraň. Zde nelze soudu nevytknout pochybení spočívající v tom, že se

nevypořádal s jeho předchozí výpovědí, v níž svědek uvedl, že poškození nebyli

vyslýcháni, protože v důsledku požití alkoholu nebyli schopni výslechu.

Jiný

nedostatek spočívá v tom, že nalézací soud jednoznačně usuzuje, že se poškození

jednáním obviněného od počátku cítili jednoznačně ohroženi. Tento závěr se ale

jeví jako nelogický, neboť poškození obviněného vzápětí atakovali nejen slovně

ale i fyzicky, což vyplývá i z výpovědi svědkyně K. Je snad logická úvaha o

tom, že civilní osoba beze zbraně napadá útočníka, který na ni krátce předtím z

bezprostřední blízkosti mířil střelnou zbraní a vyhrožoval jí zastřelením a

riskuje tak, že na ní bude vystřeleno? Vyzývá běžně taková osoba v dané situaci

zmíněného útočníka slovním projevem, „máš pistoli, tak ji ukaž, tak vystřel“ a

dotírá na něj tak, že údajný útočník ze strachu vystřelí varovný výstřel do

vzduchu?

Nalézací soud si vyžádal výpisy z rejstříku trestů poškozených a z

nich zjistil, že žádný v nich nemá záznam. Vyslovil tak závěr, že jejich

obecná věrohodnost jako svědků není nijak dotčena. Avšak již nezmiňuje, že

totožný závěr v tomto duchu pak musí učinit i u obviněného, jehož trestní

rejstřík v předmětné době neobsahoval taktéž žádný záznam.

Nakonec ve světle

výše popisovaných nejasností jsou nastoleny meritorní otázky, které je nutno

zodpovědět, aby bylo možno vyslovit, zda byly naplněny skutkové podstaty

trestných činů, za jejichž spáchání byl obviněný odsouzen. Meritem souzeného

činu je, že obviněný ihned poté co přistoupil k poškozené K. L., započal s

hrubými nadávkami, mířením střelnou zbraní pistolí a vyhrůžkou zastřelením

vůči ní a ostatním poškozeným.

Skutkovou podstatu násilí proti skupině

obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. naplní ten, kdo

vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého

rozsahu. Skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.

zák. naplní ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném

hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. V posuzované věci zde stojí proti sobě

tvrzení poškozených, že obviněný na ně mířil střelnou zbraní, vyhrožoval jim

zastřelením a zároveň jim nadával hrubými výrazy. Obviněný toto popírá. Na

místě samém nebyl nikdo třetí, kdo by slova řečená na počátku konfliktu

zaznamenal. Jak již bylo řečeno, svědkyně K. vnímala teprve následující fázi

konfliktu a uvedla, že ze strany obviněného hrubá slova, jak jsou zmiňována

poškozenými neslyšela. Naopak vypovídala o tom, že obviněný mluvil klidným

hlasem, že neviděla, že by na někoho mířil zbraní a za slovně i fyzicky útočící

osoby označovala poškozené (č. l. 228). V tomto smyslu vypovídali i svědkové

M. a J. P., kteří rovněž počátek konfliktu neviděli.

Nejvyšší soud pokládá za

reálné, že obviněný na počátku konfliktu vyslovoval vůči poškozeným silnější

výrazy. Přitom nepomíjí skutečnost, že poškození (minimálně muži, kdy poškozená

K. L. požití alkoholu popírá) požili předtím alkoholické nápoje, i když jejich

množství není přesně určeno a tudíž jejich vnímání reality tím bylo ovlivněno.

Poškození s jistým zdráháním připouštějí, že obviněnému hrubá slova opláceli

(M. Č. na č. l. 173 uvádí, že se vzájemně častovali nadávkami ve stylu: „jak

on, tak my“). S přihlédnutím ke zjištěným okolnostem a k vyhodnocení osobnosti

obviněného ve znaleckému posudku si ale je nutné položit otázku, jaký motiv by

obviněného vedl k tomu, aby poškozeným zároveň vyhrožoval tak závažným

následkem, jako je způsobení smrti (zastřelením) za současného okamžitého

míření nabitou střelnou zbraní.

Tato část děje je klíčová pro posouzení, zda

se skutek opravdu stal tak, jak byl popsán v odsuzujícím rozsudku. Pravdivost

tvrzení jednotlivých aktérů předmětného konfliktu lze posuzovat pouze z toho,

zda i v ostatních bodech svých výpovědí uvádí logické údaje, prokázané i

dalšími důkazy, či nikoli. Pokud byl učiněn závěr, že stále přetrvávají

nejasnosti a rozpory ve výpovědích ohledně předchozích popisovaných okolností a

těchto nejasností je celá řada, tak je obtížné vyslovit kategorický závěr o

tom, že tato výhrůžka smrtí doprovázená hrubými výrazy byla učiněna a byla

podpořena mířením zbraně.

Nesporných momentů je v posuzovaném případu poměrně

málo.

Za nesporné lze označit, že poškození šli v pozdních nočních hodinách z

restaurace, kde muži požili alkohol. Nakolik jím ale byli ovlivněni není

objektivizováno. V prostoru mezi východem z uličky mezi ploty vzdáleném cca 50

m od rohu domu K. Ch. a vchodem do domu K. Ch. se střetli s obviněným oděným v

pyžamu, který měl pistoli. Kde však tento střet započal, se nepodařilo bez

pochyb zjistit. Výpovědi nejsou jednotné a jakékoli pomocné stopy v terénu

(zejm. trasologické) na místě samém zajištěny nebyly. Padl varovný výstřel a

jeden z poškozených (M. Č.) volal na policii. Není jisté místo, v němž výstřel

padl, ani časový vztah, zda telefonát byl uskutečněn před či po výstřelu.

Nábojnice, která by určila místo výstřelu nebyla nalezena a zvukový záznam

tísňového volání nebyl zajištěn. Z písemného záznamu pak informace o tom, zda

výstřel padl před telefonátem či až po něm neplyne. Posléze to, jak se choval

obviněný a jak poškození je prezentováno stále ve dvou odlišných verzích, tj.

ve verzi poškozených a ve verzi obviněného, kdy v obou variantách zůstávají

rozporná a nelogická místa včetně toho, jaké hrubé výrazy obviněný použil a v

jaké pozici měl v tom okamžiku pistoli. Poškození fyzicky zabránili obviněnému

ve vstupu do domu. Následně se na místo dostavila Policie ČR, čímž došlo k

ukončení konfliktu.

Nejvyšší soud je toho názoru, že nalézací soud sice

vyčerpal možné důkazní prostředky v dané věci, provedl všechny důkazy, které

byly dostupné. Při rozhodování o věci se však dopustil některých nepřesností

či chyb, které nelze zvláště za tak nejednoduchého stavu dokazování považovat

za pominutelné. V odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je třeba poukázat

zejména na tyto nedostatky.

Okresní soud na č. l. 285 uvádí, že všichni

svědci soudu označili místo počátku střetu a že se na tomto místě v zásadě

shodli, a že toto místo je na náčrtu č. 3 označeno čísly 1 (údaj K. L.), 3

(údaj M. Č.), 7 (údaj I. L.) a 9 (údaj L. L.). Kromě toho, že závěr soudu, že

se svědkové v zásadě shodli je zkreslující, což již bylo popsáno výše, okresní

soud uvádí i chybný údaj. Číslo 7 totiž neoznačuje místo počátku konfliktu

podle svědka I. L., ale naopak místo, kde stál sám svědek I. L. (č. l. 239).

Na č. l. 286 nejprve soud uvedl, že svědkem M. Č. zvažovaná trasa byla do

náčrtu označena číslem 4 a poté na stejné straně níže uvedl, že místo výstřelu

uvedené svědkem I. L. je na daném náčrtu vyznačeno pod č. 4., což je chybný

údaj. Číslo 4 správně označuje trasu zvažovanou M. Č.

Soud vyšel z pozdější

výpovědi policisty M., aniž by si ji zkonfrontoval s výpovědí předchozí a

neodstranil tak rozpor v jednotlivých tvrzeních tohoto svědka ohledně stavu

poškozených po požití alkoholu.

Pro podporu výchozí teze, že obviněný došel

za poškozenými až do prostoru u vyústění uličky mezi zahradami vzal soud

výpověď svědkyně A. K., která však obviněného v tomto místě neviděla a její

výpověď hovoří poněkud odlišně, než jak ji vykládá nalézací soud. Na č. l. 291

soud uvádí, že svědkyně K. připustila, že skupina tvořená poškozenými, ale i

obžalovaným se do prostoru před jejími okny přesunula z prostoru zátočiny

(míněno z prostoru zahrádek nacházejících se z pohledu svědkyně vpravo před

panelovým domem). Soud zde mění slova ze zátočiny na slova z prostoru

zahrádek, což jsou zcela jiná místa. Nikde ve výpovědích svědkyně není

zaprotokolováno, že by svědkyně vyslovila „z prostoru zahrádek“.

Ohledně

výpovědi svědkyně K. je nezbytné pozorně srovnat terénní situaci u domu, jinak

lze výpověď svědkyně pochopit nesprávně. Pro to je významné zrekapitulovat tyto

poznatky. Před vchod vede betonový chodník. Na tento chodník je dodatečně

šikmo připojen chodník asfaltový, který takto zešikma probíhá (zatáčí se) kolem

domu za jeho severozápadní roh a v těchto místech se opět šikmo lomí a

pokračuje pak rovnoběžně s boční severní stěnou domu K. Ch. východně směrem k

panelovému domu K. Š. Na boční stěně panelového domu K. Ch. se žádná okna

nenacházejí (viz fotodokumentace). Okno, ze kterého sledovala svědkyně konflikt

je na čelní západní stěně domu. Z fotografií č. 2, 4 na č. l. 185 je patrno,

že kanalizační poklopy se nacházejí v zalomené části asfaltového chodníku až za

úrovní rohu panelového domu. Zalomená asfaltová část chodníku tak vytváří

jakousi zátočinu, která se nachází jak před čelní stěnou domu tak i za rohem

domu, kam již nemohla svědkyně vidět. Zahrádky se pak nalézají na severozápadě

prostoru, kde se konflikt odehrál, prochází jimi předmětná 1,2 m široká

ulička.

V této souvislosti není také bez důležitosti, že soud položil

svědkyni K. otázku ke zjištění, jak daleko ze svého okna vidí prostor na

předmětném asfaltovém chodníku a tuto vzdálenost vyznačil do plánku č. 2 jako

bod č. 1, (č. l. 252). Tento záznam v nákresu je však zřetelně nesprávný, neboť

zachycuje místo v polovině západovýchodní části asfaltového chodníku až za

rohem panelového domu K. Ch. vůči oknu, z něhož A. K. děj sledovala, a které je

na průčelí domu. Čili do těchto míst svědkyně rozhodně vidět nemohla.

Svědkyně

vypovídá o tom, že se probudila v době, kdy účastníci konfliktu přicházeli jako

od toho hřiště, a že tam je takový chodníček, oni šli po chodníku a tam je (na

tom chodníku) viděla. V hlavním líčení pak uvedla, že účastníky konfliktu

viděla přicházet ze zátočiny a zastavili se před vchodem do domu. Z její

výpovědi tedy plyne to, že osoby viděla až na chodníku vinoucím se okolo domu,

a to na jeho zalomené části. Tomu odpovídají i výhledové poměry z jejího okna. Důležité je také to, že účastníci konfliktu netvořili nějaký pevný semknutý

útvar, naopak jednotliví účastníci byli nepravidelně rozmístěni, přitom se

pohybovali. Sami poškození vypověděli, že poškozená K. L. se nacházela v

pozadí, že M. Č. nebyl v bezprostředním kontaktu s obviněným, byl rovněž

několik metrů od něj, obviněný stál vůči poškozeným čelem. Navíc se toto

postavení osob v průběhu času měnilo, pozice a vzdálenosti mezi nimi nebyly

konstantní. Vzhledem k poměrům na místě, tj. při podrobném zhodnocení terénní

situace - zalomení chodníku, umístění kanalizačních poklopů podle fotografií,

nikoli podle náčrtu, faktu, že účastníci konfliktu byli nepravidelně rozmístěni

a krátké době, po kterou měla svědkyně prvý zrakový vjem, (kdy hned nato

odběhla k telefonu a pak se vrátila) lze dovozovat, že některé z osob mohly

být v okamžiku, kdy je svědkyně spatřila na chodníku v jeho části před čelem

domu a některé o něco dále na rohu či za rohem domu, avšak stále v zalomené

části chodníku, tj. v zátočině. Tudíž její výpověď neumožňuje vyslovení názoru

učiněného okresním soudem, že obviněný došel až k východu z uličky mezi ploty. Taktéž ale nepotvrzuje ani tvrzení obviněného, že se zastavil jako na nejzazším

přesně určeném bodu na kanálových poklopech a nepokročil dále ani o krok. Takové kategorické vymezení svého postavení obviněným za okolností, kdy, kde a

jak se konflikt odehrál působí též nepřesvědčivě. V každém případě ale závěr,

že obviněný přešel za poškozenými až do prostoru ústí uličky mezi ploty na

severním konci stromořadí dubů, nelze rozhodně z tohoto svědectví A. K. učinit. Jediným pevným závěrem ze svědectví plynoucím je, že skupina účastníků

konfliktu byla spatřena na chodníku v jeho zalomené části. Úsudek, určující na

základě tohoto svědectví postavení obviněného v pozici u ústí z uličky mezi

ploty a čekajícího zde na přicházející poškozené se jeví nepodloženým a

zároveň nelogickým. V této souvislosti je nezbytné poznamenat, že pokud by

obviněný měl dojít až do prostoru, kde vyúsťuje ulička mezi ploty a zde stát,

očekávajíc skupinu poškozených, musel by sem dojít s dostatečným časovým

předstihem. To by současně znamenalo, že poškození museli vydávat cestou do

tohoto prostoru podstatně větší míru hluku, než v celém průběhu řízení

připouštěli, neboť pouze tenkrát by je mohl obviněný ve svém bytě uslyšet a

současně by jej to vyprovokovalo k opuštění bytu. Musel by mít také dostatek

času na to, aby se až na ono místo k ústí uličky mezi ploty přesunul.

Zároveň

by musel již dopředu vědět ( či jinak vytušit ), že poškození půjdou právě

touto předmětnou uličkou, když bezpochyby dopředu nevěděl o koho se jedná a

zda, případně kde na sídlišti bydlí. Tedy jinými slovy, nemusel se poškozených

vůbec dočkat, protože zmíněná cestička nebyla jedinou možnou cestou v daném

místě a poškození do této uličky nemuseli vůbec vkročit.

Nejvyšší soud

konstatuje, že pokud soud z výpovědi svědkyně K. dovodil, že její výpověď

popírá tvrzení obviněného, že nebyl u východu z uličky mezi ploty tj. 50 m od

rohu panelového domu, nelze tomuto závěru při použití logického i gramatického

výkladu přisvědčit.

Výpověď svědkyně K. (č. l. 15-16, 227 an.) mimo těchto

místopisných informací obsahuje i další údaje, kterým soud v odůvodnění

rozsudku nevěnoval patři

čnou pozornost. Její svědectví je jednoznačné v tom směru, že svědkyně

sledovala agresivitu ze strany poškozených, když křičeli „máš pistoli, tak ji

ukaž!, co machruješ, tak vystřel!“ a k tomu vyslovovali nadávky, které

svědkyně označila za hrubé termíny používané v hospodách, obklopovali jej,

poškození obviněného provokovali. Vyzývali obviněného, „máš pistoli, tak ji

ukaž, tak vystřel!“. Nějak ho utlačovali, vrhli se na něj. Pak svědkyně

spatřila, že obviněný dal ruku do vzduchu a vystřelil. Vypověděla: „Ten člověk

stál, vůbec se nebránil, oni na něho pořád dotírali, byli jako nalepení“. Tato

část výpovědi uvedené svědkyně není v odůvodnění podrobně rozebrána a není tedy

zjevné, nakolik se jí nalézací soud zabýval a jaký na ní kladl důraz. Naopak

nalézací soud tuto situaci vyhodnocuje, jako že se poškození snažili obviněného

na místě zajistit. To i přes to, že je podle jejich výpovědí ohrožoval střelnou

zbraní. Jestliže je A. K. označena za důvěryhodného svědka, pak tato část její

výpovědi vypovídá o situaci, kdy obviněný je v pozici obranné a poškození

vystupují jako útočníci. Pokud je k tomuto svědeckému popisu části děje hledáno

vysvětlení ve výpovědích poškozených, lze zjistit, že se tomuto poškození spíše

vyhýbají. Při rekonstrukci provedené podle jejich verze pak dokonce postupují

za couvajícím figurantem představujícím obviněného bez jakéhokoli náznaku

agrese slovní či fyzické.

Navzdory výše konstatované rozporné důkazní

situaci nalézací soud provedené důkazy vyhodnotil jako natolik přesvědčivé, že

podle jeho názoru bylo možné vyslovit v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6

tr. ř., že je naplněn požadavek zjištění skutkového stavu bez důvodných

pochybností. Je však třeba prohlásit, že nejasná místa soud buď pominul, nebo

je bagatelizoval a závěry, které vyvodil, ačkoli se mohou jevit bez důkladného

přezkumu propracovanými, v řadě ohledů při pečlivém detailním zkoumání trpí

logickými mezerami a zůstávají tudíž nepřesvědčivé. Jak již bylo mnohokrát v

rozhodnutích Nejvyššího soudu vysloveno, hodnotit důkazy je základním právem

soudu prvního stupně. V dané věci však jím byly důkazy zhodnoceny tak, že v

řadě hodnotících postupů a tím i přijatých závěrů nelze se soudem prvního

stupně souhlasit. Důkazy shromážděnými v posuzované věci se totiž nepodařilo

utvořit onen uzavřený souvislý řetězec, na jehož základě by bylo možno

rozhodnout, že se obviněný bezpochyby dopustil jednání, jímž byl uznán vinným.

Dne 6. 10. 2005 ve veřejném zasedání přezkoumal na základě odvolání obviněného

prvostupňové rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud

odvolací. V předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení

zákona Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud nepřezkoumal dostatečně

správnost a úplnost skutkových zjištění prvostupňového soudu v situaci, kdy

proti sobě stály výpovědi obviněného a poškozených. Nyní je Nejvyšší soud nucen

toto konstatování vyslovit opětovně, s poukazem na shora uvedené, když výše

byly popsány mezery a nedostatky v důkazech a ve vyvozených skutkových i

právních závěrech. K závěrům učiněným odvolacím soudem Nejvyšší soud

poznamenává následující.

K námitce odvolatele, že rekonstrukce byla

provedena za denního světla, ačkoliv posuzovaný děj se udál v noci, odvolací

soud naznal, že není potřeba doplňovat dokazování opakováním rekonstrukce za

stejných výhledových poměrů, za jakých se měl skutek stát. Pokud odvolací soud

vyslovil, že není potřeba dokazování doplňovat za stejných výhledových poměrů,

opominul jeden ze základních principů rekonstrukce, totiž že se vytváří stejná

situace, jaká byla na místě činu při jeho spáchání. Stejně je tomu i s

provedenou prověrkou na místě. Pokud též odvolací soud vyslovil, že pokyn

Nejvyššího soudu na provedení rekonstrukce lze vyložit i tak, že budou

prověřovány pouze 2 verze, což nelze mít za nelogické, tak ve svém důsledku

zaštítil postup, kdy rekonstrukcí nebyl prověřen děj na místě, jak ho vnímali

jednotliví poškození. Tím bylo vycházeno při hodnocení jednotlivých verzí

vzešlých z provedených rekonstrukcí z verze poškozených, jež vznikla na základě

jakési kolektivní paměti, když ve skutečnosti průběh celé rekonstrukce určoval

téměř výhradně M. Č. Ostatní poškození představovali na místě samém spíše

statisty než svědky, kteří mají předvést, jak se celá událost odehrála.

Okrajově lze poznamenat, že není ani jasné, jakou intenzitu osvětlení na místě

má odvolací soud na mysli, pokud hodnotí, že ke konfliktu došlo v prostoru, kde

určitý osvit je vytvářený nejen veřejným osvětlením v bezprostřední blízkosti,

ale celkovým zářením z ostatních světelných zdrojů ve městě.

Stejně tak se

nelze ztotožnit, s tím, že rozpory ve výpovědích se týkají detailního umístění

či přesných výrazů pronášených jednotlivými aktéry. Při hlubším prozkoumání

polohopisu, vzdáleností, výpovědí a fotografií, zákresů významných věcí a bodů

na místě činu, nelze tyto rozdíly brát na lehkou váhu a označovat je jako

detaily, zvláště když skutkový děj, za který byl obviněný odsouzen je opřen

výhradně o výpovědi poškozených. Jiné stopy zajištěny nebyly a předmětná místa

a body jsou základem pro ověření pravdivosti výpovědí a tím pro zjištění viny.

Výrazy pronášené jednotlivými aktéry jsou naprosto stěžejní proto, aby bylo

možno dovodit, která z uváděných verzí je věrohodnější a tedy i to, zda došlo k

naplnění skutkových podstat obou trestných činů, za něž byl obviněný odsouzen.

Podobně jako prvostupňový soud, tak i soud odvolací posoudil napadání

obviněného poškozenými, které popsala svědkyně K., za součást úkonů

směřujících k zabránění útěku obviněného a vyslovil, že z tohoto nelze

dovozovat bezvýhradnou nevěrohodnost poškozených. I když konstatoval určitý

posun v hodnocení, kdy zmínil myšlenku, že obviněný mohl mít obavu z

poškozených, přesto je zde stále postrádáno vysvětlení děje s ohledem na

výpověď A. K., že obviněný tam stál, nebránil se a poškození na něj dotírali.

Z odůvodnění odvolacího rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud nenalezl výše

popsané chyby v označování významných bodů na náčrtech pořízených policejním

orgánem a nezhodnotil tak odchylky z toho plynoucí. Pokud vyslovil názor, že

poškození se nepohybovali po přesně kotované oblasti a nejsou v jejich pohybu

opěrné body, tak lze opáčit, že obviněný svým tvrzením o stání na kanalizačních

poklopech takový bod vytvořil.

Ovšem již ze samotného spisu existence

takových markant plyne. Nebyly však většinou v řízení zjištěny či přesně

určeny. Prvou takovou markantou je keř podle výpovědi K. L., u kterého měl

obviněný stát. Pozice tohoto keře (resp. jeho existence, neboť tato byla

zpochybněna) není určena. Druhou markantou je lampa, ke které měla K. L. jít.

Která z lamp na místě nacházejících je tou myšlenou lampou není určeno. Třetí

markantou je strom, u kterého měl poškozený Č. konat malou potřebu. Opět není

určen. Další markantou jsou místa, kde navazuje nezpevněná vyšlapaná pěšina na

asfaltovou část betonovo-asfaltového chodníku, úsek asfaltového chodníku od

jeho zalomení po kanalizační poklop, místo napojení asfaltového chodníku na

betonový chodník. Nakonec je to místo varovného výstřelu.

Pokud pak odvolací

soud rozebírá výpovědi policisty M., nelze mu nevytknout, že opět vynechává to,

že policista M. nejprve vypověděl, že poškození nebyli schopni výslechu a

posléze vypověděl, že poškozené vyslýchal.

Co se týče výpovědi svědkyně

K., zde je výrazným pochybením, že odvolací soud automaticky převzal, že

svědkyně vypověděla, že skupina se přesunula z lokality od zahrádek. Jak bylo

výše poukázáno, tato slova svědkyně nikdy nevyslovila, což by odvolací soud

zjistil, kdyby řádně přezkoumal její výpověď.

Ve světle těchto zjištění nelze

vyslovit než to, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanoveními § 254

odst. 1 a § 256 tr. ř.

Následně byl předmětný případ posuzován v dovolacím

řízení (sp. zn. 8 Tdo 259/2006). O vydaném rozhodnutí o dovolání je nutné

zdůraznit v prvé řadě to, že dovolací řízení je striktně omezeno ustanoveními

§ 265a až 265s trestního řádu a dovolací soud je vázán ve své přezkumné

činnosti dovolacími důvody tam stanovenými. S odkazem na rozsáhlou judikaturu v

této oblasti lze pouze konstatovat, že dovolací soud není druhou odvolací

instancí a neprovádí přezkum skutkového stavu věci, který je určen soudu

odvolacímu.

V těchto intencích pak dovolací soud posuzoval podané dovolání,

přičemž vyslovil, že dovolatelem vytýkané vady mají výlučnou povahu vad

skutkových event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Tyto však

nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Posuzoval i námitku

dovolatele, že v jeho případě skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů

zcela zjevně vybočují ze zákonných mezí. Konstatoval, že zásada, s níž

dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit

bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení

má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních

požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené praxe Ústavního soudu lze

vymezit podmínky, za kterých má nesprávná realizace důkazního řízení za

následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů

spravedlivého procesu. Za tyto případy se považují tyto skupiny: Opomenuté

důkazy, důkazy získané nepřípustným způsobem a případy, kdy z odůvodnění

rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení

důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé resp. případy, kdy v

soudním rozhodnutí jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s

provedenými důkazy. Dovolací soud je pak povolán (stejně jako Ústavní soud)

korigovat pouze nejextrémnější excesy.

Dovolací soud pak při hodnocení

námitek dovolatele pochybení naplňující v předchozím, odstavci popisované

skupiny případů neshledal.

Konečně byla tato věc posuzována Ústavním soudem v

řízení o ústavní stížnosti (sp. zn. IV.ÚS 396/06). Sám Ústavní soud

konstatoval, že není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních

garancí. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na

splnění jistých podmínek (Viz nález III.ÚS. 23/93). Stěžovatel sice tvrdí, že

důkazy byly hodnoceny nepřípustným způsobem, tento závěr však Ústavní soud

neshledal a tudíž ústavní stížnost odmítl.

Závěrem lze uvést, že nalézací

soud své rozhodnutí (které následně potvrdil i odvolací soud) založil na

pravdivosti výpovědí poškozených. Hodnotil v řízení řadu důkazů, vyslovil i

to, co vzal za prokázané a jakými úvahami se řídil. Avšak veškerou tuto

činnost devalvoval tím, že přehlédl řadu detailů a nejasností, které na první

pohled nevypadají jako důležité, ale ve svém souhrnu v tomto konkrétním případě

nabyly takových rozměrů, že zpochybňují zjištěný skutkový stav a tudíž i logiku

učiněných závěrů. Odvolací soud pak rozhodnutí nalézacího soudu přezkoumal sice

zeširoka avšak nikoli do hloubky, takže některé jeho vyslovené závěry stojí na

závěrech a úvahách soudu nalézacího, nikoli na obsahu spisu.

Odůvodnění soudu

prvního stupně svým rozsahem a obsaženými popisnými i úvahovými pasážemi

vytváří dojem, že skutkový stav, tak jak byl včleněn do skutkové věty

spolehlivě odráží obsah provedených důkazů. Ve skutečnosti v daném případě i

přes doplnění dokazování přetrvala řada nepřesností, přehlédnutí či pominutí

skutečností, které narušují podstatným způsobem celistvost důkazní mozaiky.

Při posouzení výše uváděných skutečností, rozsahu skutečností, které byly

postaveny na jisto oproti množství skutečností, o nichž i přes rozsáhlé

doplněné dokazování stále panují zásadní pochybnosti, nutno při právním

posouzení vycházet ze stavu, kdy se řetězec důkazů proti obviněnému nepodařilo

uzavřít bez důvodných pochybností. Zároveň již nelze dost dobře předpokládat,

že by se dalším dokazováním podařilo tento stav změnit. Tudíž za daného stavu

věci a to i s ohledem na dobu, po kterou trestní stíhání obviněného probíhá,

nelze jinak, než aplikovat právní zásadu in dubio pro reo. K tomu, aby bylo

možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával

důvodné pochybnosti; pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch

obviněného. (viz nález Ústavního soudu ČR IV. ÚS. 438/2000 ze dne 28. 8. 2001,

publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 128/2001).

Ustanovení čl. 8

odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod, s nímž koresponduje, resp.

jej rozvádí čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a

politických právech a jemuž odpovídá i čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod, zaručuje, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven

svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Toto ustanovení

představuje zejména ochranu proti svévoli (především) výkonné moci, avšak i

proti libovůli moci soudní, a jeho odrazem je i ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř.,

které představuje jednu z hlavních zásad trestního řízení. Jde o formulaci

principu presumpce neviny, z něhož se odvíjí subprincip in dubio pro reo, jemuž

odpovídá důvod pro zproštění obžaloby [§ 226 písm. a) a c) tr. ř.]. Dále se z

tohoto principu odvíjí další subprincip, podle kterého obžalovanému musí být

vina bez rozumných pochybností prokázána. Podle § 125 odst. 1 tr. ř. v

odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a

o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při

hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z toho

vyplývá, že zejména za situace, kdy stojí proti sobě dvě vzájemně si odporující

tvrzení, je nutné, aby věrohodnost výpovědi svědka, která je v protikladu k

výpovědi pachatele trestného činu, byla vyhodnocena vyčerpávajícím způsobem.

Pokud tedy mezi jednotlivými důkazy existují rozpory, je povinností soudu

zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s

ostatními důkazy, což nesmí být činěno v obecné rovině, ale vždy ve vztahu ke

konkrétní skutečnosti. Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant

skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady „in dubio

pro reo“ zvolit variantu pro obžalovaného nejpříznivější (viz nález Ústavního

soudu ČR I. ÚS. 429/2003 ze dne 4. 12. 2003, publikováno ve Sbírce nálezů a

usnesení ÚS pod č. 141/2003).

Lze tedy shrnout, že v posuzované věci existují

i nadále nejasnosti, které jsou podstatné pro posouzení věci a které již není

možno spolehlivě odstranit důkazy novými (nejsou k dispozici), případně

opakováním důkazů stávajících. Důkazy, které byly ve věci provedeny, a to i

přes jejich rozsah, výše nastíněné rozpory nevyvrátily, některé z nich je spíše

podpořily. Důkazní situace tak zůstala v poloze, kdy i nadále přetrvávají

výrazné pochybnosti, které neumožňují dospět k závěru, že skutkový stav byl

zjištěn natolik jistě, aby bylo možno na jeho základě uznat Ing. V. P. vinným z

jednání, pro něž byl stíhán a současně dospět ke spolehlivému závěru o spáchání

trestného činu z jeho strany. S ohledem na tyto skutečnosti aplikoval Nejvyšší

soud v dané věci výše uvedenou právní zásadu.

Na základě shora uvedených

zjištění Nejvyšší soud podle 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 4 To

760/2005, byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1, § 256 tr. ř., a v

řízení předcházejícím v ustanoveních § 196 odst. 1 a § 202 odst. 1 tr. zák., v

neprospěch obviněného Ing. V. P. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud

napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích i jemu

předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6.

2005 sp. zn. 29 T 165/2004 zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu. Protože v dané věci již nebylo účelné vést další řízení k

případnému opatření nových důkazů, event. k opakování důkazů již jedenkrát

provedených, a též s ohledem na dobu dosavadního řízení Nejvyššímu soudu

nezbylo než meritorně rozhodnout postupem podle § 271 odst. 1 tr. ř., a to na

základě existujícího důkazního stavu. Nejvyšší soud podle trestně právní zásady

in dubio pro reo rozhodl tak, že obviněného Ing. V. P. zprostil podle § 226

písm. a) tr. ř. obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v

Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. Zt 729/2002, protože nebylo

prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán.

P o u č e n í : Proti

tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. června

2007

Předseda senátu :

JUDr. František H r a b e c