8 Tdo 259/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2006 o
dovolání obviněného Ing. V. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 4 To 760/2005, který rozhodl jako
odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 29 T 165/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. P. o d m í
t á .
Obviněný Ing. V. P. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2005, sp.
zn. 4 To 760/2005, jímž bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho
odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6.
2005, sp. zn. 29 T 165/2004. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestnými činy
násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák.
a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 202 odst. 1 tr.
zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč,
podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že nebude ve stanovené lhůtě
peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce;
podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl uložen trest propadnutí věci, a to
jednoho ks pistole ČZ 75 Luger, ráže 9 mm a 5 ks nábojů ráže 9 mm Luger.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů
dopustil tím, že dne 18. 5. 2002 v době kolem 01.45 hodin v Č. B., v ulici K.
Ch., reaguje na hluk blížících se osob, vyšel před dům, a to až do prostoru v
blízkosti uličky vedoucí mezi zahradami ve zdejší zahrádkářské kolonii, kde s
pistolí značky ČZ 75 Luger, vyčkal příchodu K. L., L. L., I. L. a M. Č., kteří
přicházeli k domu ve směru od hráze rybníka u obce Z. a hlučeli, přičemž
zmíněnou pistolí mířil nejprve na K. L., které vyhrožoval zastřelením a slovně
ji napadal hrubými výrazy uvedenými ve spise, poté mířil i na ostatní přítomné,
které slovně napadal a kterým také vyhrožoval zastřelením, a v důsledku
takovéhoto jednání v přítomných osobách vyvolal obavy o život a zdraví, a na
místo byla posléze přivolána hlídka Policie ČR.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v
něm na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Namítl, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto
o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí. Předeslal, že stávající judikatura Nejvyššího soudu
související s posuzováním námitek směřujících proti skutkovým zjištěním a
hodnocení důkazů, která je mu známa, nemůže obstát, poněvadž tato rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu se ocitá v rozporu s ústavním pořádkem ČR, konkrétně čl.
36 a násl. Listiny základních práv a svobod a též čl. 90 a násl. Ústavy ČR.
Vytkl, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, neboť důkazy, které měly
zpochybnit či vyvrátit hodnověrnost důkazů usvědčujících bez náležitých
zdůvodnění odmítl, důkazy provedené a rozpory z nich vyplývající hodnotil v
jeho neprospěch; pokud se jednalo o rozpory v usvědčujících důkazech, ty buď
zcela pomíjel nebo bagatelizoval. Podle něj nedošlo ani v doplněném dokazování
k odstranění pochybností o jeho vině. Nebyl objasněn stupeň opilosti
poškozených ani jejich osoby z hlediska možné věrohodnosti, nebyla zjištěna
viditelnost na místě činu, časové souvislosti a obsah telefonátu poškozených na
tísňovou linku Policie ČR a ani motiv jeho jednání. Dovolatel upozornil, že
důkazy, kterými měl být usvědčován, byly získávány nestandardním způsobem, bylo
jimi účelově manipulováno a rozhodující usvědčující důkaz v podobě rekognice
byl proveden v rozporu s trestním řádem. Zdůraznil, že naopak bylo prokázáno,
že je člověkem sociálně adaptovaným, neagresivním, u něhož nelze předpokládat,
že by bez zjevného důvodu v nočních hodinách vyvolával konflikty s partou
opilých osob. Uvedl rovněž, že patřičná pozornost nebyla věnována zejména
stupni nebezpečnosti jeho jednání pro společnost. Poznamenal, že činu se měl
dopustit sice na místě veřejnosti přístupném, avšak v nočních hodinách, bez
přítomnosti dalších osob a motivem jeho jednání rozhodně nebylo ztropit
jakoukoliv výtržnost; ani výhrůžky usmrcení nemohly podle něj u poškozených
vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, když stačili mezi sebou
konverzovat a telefonovat o pomoc. Vyvozoval, že pro absenci potřebného stupně
nebezpečnosti činu pro společnost se proto trestných činů násilí proti skupině
obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. ani výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák. nedopustil.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného
zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
S poukazem na § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný však neuvedl nic, co
by tento dovolací důvod naplňovalo; z dovolání není zřejmé, jaký výrok by měl v
napadeném usnesení chybět či být neúplný.
Jestliže obviněný argumentoval tím, že „nebyly splněny zákonné podmínky pro
zamítnutí jeho odvolání“, vyplývá ze smyslu jeho námitek, že obviněný patrně
přehlédl změnu, kterou ve vymezení dovolacích důvodů založil zákon č. 200/2002
Sb. (účinný od 24. 5. 2002), a ve skutečnosti měl na mysli dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zákona č. 200/2002 Sb.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj.
podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na
daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je
vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě
meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v
tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy
skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to
především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil především námitky,
které směřovaly proti zákonnosti dokazování, způsobu hodnocení důkazů a ve
svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou
stupňů. V podstatě vytkl, že soud prvního stupně nepostupoval důsledně v
souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neodstranil pochybnosti o jeho
vině ani nedostatky řízení, na něž v předchozím rozhodnutí upozorňoval Nejvyšší
soud; vytkl, že rekognice nebyla provedena zákonným způsobem, že nebyly
objasněny stupeň opilosti poškozených ani jejich věrohodnost, časové
souvislosti a obsah telefonátu poškozených na tísňovou linku Policie ČR, že
nebyla zjištěna viditelnost na místě činu ani motiv jeho jednání a že provedené
důkazy byly hodnoceny tendenčně v jeho neprospěch, aniž byla respektována
zásada in dubio pro reo.
Se zřetelem na povahu dovolatelem takto vytýkaných vad je evidentní, že
vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních,
nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05
aj.).
Obviněný však namítl, že v jeho případě skutková zjištění a způsob hodnocení
provedených důkazů zcela zjevně vybočují ze zákonných mezí.
V ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení
skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že
nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle
některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném
prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a
tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení
o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o
procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu,
přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění
zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních
rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná
či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se
dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění
meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení
jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a
hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94,
III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01,
II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená,
není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní
procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v
kontrapozici k předchozímu \"opomenut\") z předmětu úvah směřujících ke
zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III.
ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o
ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná
skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS
84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on
je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III.
ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty
zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu
připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby
mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy
věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu
povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro
dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze
jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Pokud se týče polemiky dovolatele s hodnocením důkazů provedeným ze strany
odvolacího soudu, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané
věci dovolací soud neshledal.
Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně
podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu a učinil skutková zjištění, která lze též akceptovat. Z odůvodnění jeho
rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými
úvahami byl veden, neuvěřil-li jí. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za
prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil
při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů (strany 12 – 15 rozsudku).
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a sám podrobně
reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání. V tomto ohledu je napadené
usnesení odvolacího soudu pečlivě a racionálně logickým způsobem odůvodněno (§
125 odst. 1 tr. ř.). Nelze přehlédnout, že dovolací námitky označené jako
námitky skutkové jsou shodné s těmi, jimiž se zabýval i odvolací soud. Odvolací
soud přisvědčil námitkám obviněného, že jistým nedostatkem co do úplnosti
dokazování je, že nebyl bez pochybností objasněn stupeň ovlivnění alkoholem
poškozených, že nebyly zajištěny záznamy o telefonátech na Policii ČR,
upozornil však současně, že takové informace již nebylo objektivně možné pro
časový odstup získat. Vypořádal se též s námitkou zákonnosti prováděné
rekonstrukce, ani v tomto směru nelze jeho závěrům nic vytknout, ostatně
opakování rekonstrukce (zásadně pokládané za úkon neopakovatelný) jen pro
objasnění výhledových poměrů nemůže přinést pro objasnění věci žádný nový
poznatek; v tomto směru soudy opodstatněně poukázaly na další shromážděné
důkazy, především výpověď svědkyně A. K. Odvolací soud zevrubně reagoval též na
námitku týkající se věrohodnosti poškozených a vyváženě hodnotil i poznatky
charakterizující osobu obviněného, jež se podávaly ze znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychologie i příslušných listin (strany 5 – 12
napadeného usnesení).
V hodnotících úvahách soudů obou stupňů Nejvyšší soud nezaznamenal postupy, jež
by jednostranně preferovaly jednu z verzí, jak se vyprofilovaly od samého
počátku trestního stíhání, jež by pomíjely či bagatelizovaly rozpory v
usvědčujících důkazech, důkazy hodnotily v neprospěch obviněného (jak namítl
dovolatel) či jež by zjevně odporovaly zásadám formální logiky.
S odkazem na konkrétní výsledky dokazování i odvolací soud konstatoval, že
obhajobě obviněného, že vyšel z domu proto, aby pomohl ženě v nesnázích
volající o pomoc, uvěřit nelze. Obhajoba obviněného není podle názoru soudů
potvrzována žádným jiným důkazem; volání ženy o pomoc jiný svědek neslyšel a
pokud svědci A. K., M. P. či J. P. připustili, že slyšeli hluk, připisovali ho
skupině opilců (svědci M. P. a J. P.) nebo dojem o ohrožení vyvozovali spíše s
ohledem na dobu, kdy ke křiku docházelo (svědkyně A. K.). Podle zjištění
policejních orgánů řada ostatních obyvatel však hluk nevnímala vůbec nebo jej
vnímala jako běžný nepořádek, k němuž nebylo třeba volat policii či jakkoliv
zasahovat. Nepřehlédnutelným argumentem pro zjištění, že obviněný nevyšel ven
pomoci ženě volající o pomoc, je podle odvolacího soudu i jeho vlastní
vyjádření v rámci rekonstrukce. Obviněný zde mimo jiné uvedl, že ze svého místa
volal směrem do tmy, odkud přicházely hlasy „neřvěte tu, odejděte“ (č. l. 182)
a toto vyjádření potvrdil i v hlavním líčení, když dodal, že poškozené oslovil
jako první a sdělil jim „rušíte tady lidi, lidi spí, jestli si to
neuvědomujete, buďte zticha a pokračujte v cestě“ (č. l. 226, 225). Toto
sdělení adresované poškozeným podle odvolacího soudu vyvrací, že obviněný
jednal jako člověk, který jde na pomoc ženě v nesnázích. Soudům obou stupňů
nelze vytknout nedůslednost či jednostrannost argumentace ani v dalších
úvahách. Správně zdůraznily, že ve prospěch obhajoby obviněného nesvědčí
konkrétní projevy jeho chování potud, že mohl-li mít důvodně za to, že venku je
vážně ohrožena žena, neodpovídá vážnosti vnímání takové situace (ale ani
logicky a rozumově utvářené osobnostní struktuře obviněného), že se rozhodl
zasáhnout sám, aniž by přivolal kvalifikovanou policejní pomoc, třebaže
nejednal pod bezprostředním tlakem času, neboť podle svých slov jednak svoji
údajnou pomoc zvažoval a další čas si vyžádalo přemístění před dům. Odvolací
soud přiléhavě upozornil, že proti verzi obviněného stojí též popis jeho
chování svědkem V. M., podle něhož obviněný po příjezdu policistů na místo činu
po odevzdání zbraně odmítl komunikovat, důvod svého počínání nevysvětlil. Soudy
se přesvědčivě vypořádaly i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví psychologie, znalkyně PhDr. P. A. Odvolací soud nezpochybnil, že jeho
závěry byl obviněný hodnocen jako člověk nikoliv nezdrženlivý, sociálně
adaptovaný, neagresivní, věcně ovšem zaznamenal a nepřehlédl též jiné jeho
osobnostní charakteristiky. Odvolatelem zdůrazňovaná potřeba spravedlnosti v
kombinaci s tendencemi k černobílému vidění v souvislosti s poznatky znalkyně o
tom, že v jeho prožívání je pomocí intelektových funkcí a jejich kvalitního
využívání za pomoci logiky i vnitřních principů preferovaná každá hodnota,
která má posílit jeho vlastní pozici, podle něj naopak dobře vysvětluje důvody,
pro které obviněný vůči poškozeným zasahoval.
Přiléhavě rozvedl, že právě
zvýšená potřeba spravedlnosti v kombinaci se shledanými charakteristikami
(které nejsou nikterak patologické) tvoří logické vysvětlení pro motivaci
obviněného prosazovat své přesvědčení o spravedlnosti tím, že jako spořádaný
člověk jde umravnit hlučící občany, kteří ruší ostatní a stěží akceptuje, jsa
přesvědčen, že „jeho pravdu“ budou ctít i ostatní, že tomu tak není.
Dovolatel se závěry soudů obou stupňů nesouhlasil a tvrdil, že šlo o případ,
kdy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Takový závěr však nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě
svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Nebyl zjištěn žádný relevantní poznatek o tom, že by usvědčující důkazy byly
získávány nestandardním způsobem, či že by jimi bylo manipulováno, jak uváděl
obviněný. Bylo již vyloženo, že i podle Ústavního soudu musí jít o případ
svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného
racionálního logického základu, a o to v posuzovaném případě nešlo.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že jeho čin nedosahuje potřebného
stupně nebezpečnosti pro společnost, a není proto trestným činem.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů
a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že skupině
obyvatelů vyhrožoval usmrcením, a znaky trestného činu výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že se dopustil veřejně a na místě
veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.
Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění,
která zákonné znaky těchto trestných činů spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich,
že obviněný v nočních hodinách kritického dne v Č. B. před domem v ul. K. Ch.
(tedy na místě veřejnosti přístupném) s pistolí zn. ČZ 75 Luger vyčkal příchodu
čtyř hlučících poškozených [tj. veřejně ve smyslu § 89 odst. 4 písm. b) tr.
zák.], pistolí mířil nejdříve na poškozenou K. L., které vyhrožoval zastřelením
a slovně ji napadal hrubými výrazy, a poté mířil i na ostatní přítomné, které
rovněž slovně napadal a vyhrožoval jim zastřelením takovým způsobem, že to u
nich vyvolalo obavy o život a zdraví. Obviněný ostatně relevantní námitku proti
naplnění formálních znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, ani
neuplatnil.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však též vyplývá, že znaky trestných
činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr.
zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. byly naplněny i po stránce
materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je vyšší
než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován
zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení
činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele,
mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je
nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové
podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících
případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než
nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění
formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň
nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se
vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996
Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněného však nejde.
Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni
nebezpečnosti činu pro společnost, se soudy obou stupňů zabývaly a jejich
závěry jsou přesvědčivé (strana 16 rozsudku soudu prvního stupně, strana 13
napadeného usnesení). Neopomněly vzít v úvahu ty faktory, na něž obviněný
konkrétně odkazuje, tj. okolnosti, za kterých byl čin spáchán, míru jeho
zavinění i jeho pohnutku, jíž byla nevhodnými prostředky projevená snaha
zakročit vůči osobám rušícím noční klid a zjednat nápravu. Odvolací soud
upozornil, že zacházení se střelnou zbraní je jednáním, které vyžaduje
mimořádnou míru obezřetnosti, a užití zbraně k umravňování osob, o kterých je
její uživatel přesvědčen, že je nutno je ukáznit, v kombinaci s verbalizací
pohrůžek o použití zbraně, nelze bagatelizovat, poněvadž taková situace může
hrozit eskalací vzájemných reakcí každé ze stran konfliktu. Vypořádal se
důsledně i s výhradou obviněného, že způsob chování poškozených nesvědčil pro
závěr, že měli obavy o svůj život a zdraví, a správně připomněl, že reálnost
původní obavy poškozených nemůže být zpochybněna jen v důsledku toho, že
později usoudili, že obviněný proti nim zbraň nepoužije. Ze závěrů odvolacího
soudu plyne, že čin obviněného nebylo proto možné tolerovat a jeho nebezpečnost
podceňovat, jak naznačoval svým postojem k němu obviněný. Nebylo přiléhavé a
věcně správné hodnotit ho pouze jako přestupek, neboť jde o čin, jehož stupeň
nebezpečnosti je vyšší než nepatrný, třebaže nikterak zásadně tuto hranici
nepřesáhl. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že těmito
závěry o trestní odpovědnosti obviněného není nikterak zpochybňována úvaha o
tom, že protiprávního jednání se mohli současně dopustit i poškození; to však
předmětem tohoto trestního stíhání v relevantní poloze není.
Trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196
odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. byly tedy jednáním
obviněného naplněny jak co do znaků formálních, tak i materiálních.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková