Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I.H., právně zastoupené Mgr. Irenou Döményovou, advokátkou AK se sídlem Vítkovická 2, 702 00 Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2012 č. j. 57 Co 62/2012-107 a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2011 č. j. 84 C 123/2010-87, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2012 č. j. 57 Co 62/2012-107 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2011 č. j. 84 C 123/2010-87 v napadených výrocích pod body I a II, kterými bylo žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") se zpětnou účinností odňato osvobození od soudních poplatků (výrok pod bodem I) a advokátka Mgr. Irena Döményová byla zproštěna zastupování žalobkyně a dále bylo rozhodnuto, že žalobkyni se jiný zástupce neustanovuje (výrok pod bodem II).
Stěžovatelka uvádí, že je pro ni prakticky nemožné, aby finanční prostředky jak na zaplacení soudních poplatků, tak i na právní zastupování získala zpeněžením vlastních nemovitostí. Pokud stěžovatelka nemá dostatečný příjem nebo jiné disponibilní finanční prostředky a vlastní pouze nemovitosti, které z různých důvodů nemůže zpeněžit, mohou pro ni shora napadená rozhodnutí znamenat značnou překážku při uplatňování jejích práv u soudu nebo dokonce znemožnění přístupu k soudu. U Okresního soudu v Ostravě totiž vede stěžovatelka proti žalovanému a žalovaný proti stěžovatelce více sporů, v jejichž rámci žalovaný uvedl obdobné informace o majetkových poměrech stěžovatelky, takže i v těchto dalších sporech bylo stěžovatelce odejmuto se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků za současného zproštění zástupce z řad advokátů k ochraně jejích práv a zájmů.
Stěžovatelka poukazuje na to, že posouzení podmínek pro osvobození od soudních poplatků je otázkou vysoce individuální. Kategorický závěr o tom, že je-li účastník vlastníkem nemovitostí, nepřísluší mu nárok na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce k ochraně jeho práv a zájmů z řad advokátů, není na místě. Vlastnictví nemovitostí samo o sobě ještě nemůže být dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek a náklady právního zastoupení. Tak by tomu mohlo být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi, či za účelem jejich pronájmu. Plní-li však nemovitost jiný účel, ať již bydlení či rekreaci, nelze po účastníku řízení spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitost kvůli zaplacení poplatku. Dle názoru stěžovatelky se krajský soud nevypořádal s jejími námitkami obsaženými v jejím odvolání, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné a v konečném důsledku v rozporu s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V usnesení
sp. zn. IV. ÚS 271/2000
Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly.
Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále je "o. s. ř.") lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2 cit. ust.).
Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat. Změní-li se se poměry účastníka (vedlejšího účastníka), které byly rozhodné pro přiznání osvobození od soudních poplatků, takovým způsobem, že již osvobození neodůvodňují, nebo jestliže soud dodatečně zjistí, že skutečné poměry účastníka osvobození od soudních poplatků neodůvodňovaly již v době, kdy bylo přiznáno, je soud povinen účastníku (vedlejšímu účastníku) osvobození od soudních poplatků odejmout. Takovéto opatření má zpětnou účinnost jen tehdy, jestliže tak soud výslovně rozhodne.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 788/09
, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození, jak již bylo shora naznačeno, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem v žalobě, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nálezy
sp. zn. I. ÚS 13/98
,
sp. zn. II. ÚS 13/98
,
sp. zn. IV. ÚS 13/98
) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz nález
sp. zn. IV. ÚS 289/03
). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (viz nález
sp. zn. IV. ÚS 121/11
). Podobná situace v projednávaném případě nenastala.
V souzené věci obecné soudy po došetření poměrů žalobkyně shodně dospěly k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků nebyly dány, neboť stěžovatelka jako žalobkyně ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedla zcela zřejmě nepravdivé údaje ohledně svého vlastnictví nemovitého majetku.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Výsledek posouzení naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, dané situaci přiměřený. Zhodnocení věci obecnými soudy nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů.
Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu