Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Antonín B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Danielem Volákem, advokátem, sídlem Jiráskova 413, Litvínov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2022 č. j. 30 Cdo 711/2021-129 a Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 68 Co 231/2020-106, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Národního bezpečnostního úřadu, sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práva svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 26 C 172/2019, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") ze dne 7. 3. 2016 č. j. X a č. j. X byly zamítnuty rozklady stěžovatele proti rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015 č. j. X o zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby č. X pro stupeň utajení přísně tajné a rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015 č. j. X o nevydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení přísně tajné, a citovaná rozhodnutí NBÚ byla potvrzena.
3. Stěžovatel podal proti oběma rozhodnutím NBÚ správní žaloby, kterým Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vyhověl, a rozsudkem ze dne 25. 4. 2018 č. j. 10 A 60/2016-44 rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 7. 3. 2016 č. j. X a rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015 č. j. X zrušil a věc vrátil NBÚ k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 25. 4. 2018 č. j. 10 A 61/2016-47 městský soud zrušil taktéž rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 7. 3. 2016 č. j. X a rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015 č. j. X a věc vrátil NBÚ k dalšímu řízení.
4. Dne 14. 4. 2016 požádal stěžovatel prezidenta republiky o zkrácení doby trvání služebního poměru ke dni 30. 4. 2016 ze závažných osobních důvodů. Téhož dne 14. 4. 2016 provedl prezident republiky se stěžovatelem pohovor a poté vydal rozhodnutí o změně doby trvání služebního poměru ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. 3/2016, kterým zkrátil dříve stanovenou dobu trvání služebního poměru stěžovatele do 31. 12. 2018 o 32 měsíců, tedy do 30. 4. 2016. Současně prezident republiky odvolal stěžovatele z funkce X.
5. Vzhledem k tomu, že městský soud stěžovatelem napadená rozhodnutí ředitele NBÚ i rozhodnutí NBÚ zrušil jako nepřezkoumatelná pro nedostatek skutkových důvodů, pro nezákonnost a pro jiné vady řízení před správním orgánem, domáhal se stěžovatel žalobou ze dne 22. 5. 2019 v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 26 C 172/2019 po vedlejší účastnici zaplacení částky 329 058 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody představované rozdílem mezi vyplacenou výsluhou a platem, který by stěžovateli náležel jako X. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že se vzdal funkce X pod tíhou nesprávných rozhodnutí NBÚ, a proto mu přísluší náhrada služebního platu, neboť v období od 1. 5. 2016 do 31. 12. 2018 nemohl vykonávat funkci, kterou byl nucen ukončit, a zároveň neměl možnost vykonávat jinou pozici odpovídající jeho kvalifikaci.
6. Obvodní soud rozsudkem ze dne 12. 2. 2020 č. j. 26 C 172/2019-87 žalobu zamítl s odůvodněním, že služební poměr byl stěžovateli zkrácen na základě jeho žádosti. Městský soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2020 č. j. 68 Co 231/2020-106 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním závěrem obvodního a městského soudu, že jednání stěžovatele vycházelo z jeho svobodné vůle, která mohla být toliko ovlivněna nezákonnými rozhodnutími NBÚ.
Nejvyšší soud současně konstatoval, že v dosavadním řízení byla opomenuta skutečnost, že o ukončení služebního poměru stěžovatele bylo rozhodnuto prezidentem republiky rozhodnutím o změně doby trvání služebního poměru. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je vázána na takové nezákonné rozhodnutí, z něhož škoda vznikla, podmínky nezákonnosti rozhodnutí musí splňovat to rozhodnutí, které má se vznikem škody nejužší vztah. Ve věci stěžovatele je takovým rozhodnutím rozhodnutí o zkrácení doby trvání služebního poměru, proti kterému svědčily stěžovateli opravné prostředky, takže žalobou předestřená právní konstrukce, podle níž škodu měla vyvolat nezákonná rozhodnutí NBÚ, proto nemůže obstát.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ke vzniku škody došlo rozhodnutími NBÚ, nikoli až čistě formálním rozhodnutím X o změně doby trvání služebního poměru, opravné prostředky proti tomuto rozhodnutí proto nemohly vést k nápravě nezákonnosti způsobené NBÚ. Stěžovatel je přesvědčen, že mu nelze klást k tíži, že zachoval dekorum vojenské a veřejné kultury a jen a pouze z důvodu ztráty bezpečnostní prověrky se rozhodl svůj služební poměr ukončit, když již druhý den po ztrátě bezpečnostní prověrky mu byl znemožněn výkon funkce, byla mu odebrána rozhodovací pravomoc, byl mu odepřen přístup ke služebnímu počítači a bylo mu zamezeno v přístupu do jeho kanceláře. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že měl setrvat ve funkci a o případné ukončení svého služebního poměru se soudit, a že za způsobenou škodu by měla odpovídat X, proti jejímuž rozhodnutí se měl bránit. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 4293/18 a vyjadřuje své přesvědčení, že je v souladu jak s politickou, tak vojenskou kulturou, aby v případě ztráty prověrky přistoupil k ukončení své funkce okamžitě a na vlastní žádost. Takový postup nelze stěžovateli přičítat k tíži, naopak opačný postup by byl s ohledem na důvěru v demokratické hodnoty nežádoucí.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
11. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ve věci není dána příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími NBÚ a tvrzenou škodou, neboť došlo k jejímu přetržení v důsledku žádosti stěžovatele prezidentu republiky ze dne 14. 4. 2016 o zkrácení doby trvání služebního poměru. Pouze na základě této žádosti učiněné ze svobodné vůle stěžovatele došlo k rozhodnutí prezidenta republiky o stěžovatelem požadovaném zkrácení doby služebního poměru a k následnému odvolání stěžovatele z funkce X, jakkoli pohnutkou mohla být rozhodnutí NBÚ o odnětí bezpečnostní prověrky stěžovateli a jejím opětovném neudělení.
12. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu, jenž se všemi námitkami stěžovatele vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť městský soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
13. Ústavní soud zejména nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že mu bylo kladeno k tíži, že "zachoval dekorum vojenské a veřejné kultury a jen a pouze z důvodu ztráty bezpečnostní prověrky se rozhodl svůj služební poměru ukončit". Takový postoj stěžovatele by byl naopak s ohledem na jeho vysokou vojenskou hodnost pochopitelný a z pohledu závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 4293/18 by mohl být důvodem pro vyhovění nároku stěžovatele na náhradu škody. Z provedeného dokazování, jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu, je však zřejmé, že stěžovatel, ať již jeho skutečné pohnutky byly jakékoliv, požádal písemně dne 14.
4. 2016 prezidenta republiky o zkrácení doby trvání služebního poměru dopisem založeným na č. l. 53 spisu následujícího znění: "Vážený pane prezidente, podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, si Vás dovoluji požádat o zkrácení doby trvání mého služebního poměru ke dni 30. 4. 2016 ze závažných osobních důvodů". Na č. l. 50 spisu je pak založen Záznam o pohovoru se stěžovatelem při žádosti o změnu doby závazku ke službě, v němž se uvádí, že stěžovatel při pohovoru s prezidentem republiky odůvodnil svou žádost závažnými osobními důvody.
Podpisem záznamu pohovoru stěžovatel podle tam uvedeného poučení "vzal všechny uvedené skutečnosti s jejich pochopením souhlasně na vědomí" a k pohovoru neměl žádných námitek ani dalších připomínek.
14. Vzhledem k výše popsanému nesouhlasí Ústavní soud s názorem Nejvyššího soudu, že se soudy nižších stupňů nevěnovaly posouzení příčinné souvislosti komplexně, ale nalezly pouze skutkovou okolnost (jednání stěžovatele), již označily za přetrhávající řetězec příčinné souvislosti. Podle Nejvyššího soudu soudy neučinily jakýkoliv závěr ohledně tvrzení stěžovatele, že nepodal-li by žádost o zkrácení doby trvání služebního poměru, došlo by k ukončení jeho služebního poměru v důsledku nezákonného rozhodnutí a stěžovateli by taktéž vznikla škoda, přičemž by ukončení služebního poměru mělo další nepříznivé důsledky.
Ústavní soud má za to, že za situace, kdy stěžovatel zcela jednoznačně požádal o zkrácení doby trvání služebního poměru písemnou žádostí ze dne 14. 4. 2016 ze závažných osobních důvodů a tentýž důvod uvedl při pohovoru s prezidentem republiky, nemůže v řízení o náhradě škody úspěšně tvrdit, že důvody ve skutečnosti spočívaly ve vydání nezákonných rozhodnutí NBÚ. Provedené dokazování k objasnění skutečnosti, jaké následky by způsobila ve sféře služebního poměru stěžovatele sama o sobě nezákonná rozhodnutí NBÚ, nepodal-li by stěžovatel žádost o zkrácení doby služebního poměru (ať by již byl výsledek takového provádění důkazů jakýkoliv), by přitom nemohlo ničeho změnit na tom, že ke zkrácení doby služebního poměru došlo na vlastní žádost stěžovatele, který si musel být vědom právních následků takového svého jednání.
15. Taktéž tvrzení stěžovatele, že nechtěl "potupně" vyčkat, až bude prezidentem republiky odvolán a proto podal žádost o zkrácení doby trvání služebního poměru, nemění nic na skutečnosti, že do své žádosti uvedl, že ji podává ze závažných osobních důvodů. Jakkoli lze uvažovat o tom, že "závažné osobní důvody" jsou širokým pojmem, a právě proto, že jde o důvody osobní, nejsou tyto blíže v žádosti stěžovatele ani v záznamu o pohovoru s prezidentem republiky specifikovány, nelze, a to i s přihlédnutím k tomu, že vydání předmětných rozhodnutí NBÚ zasáhlo citelně do osobní sféry stěžovatele, označit takový důvod (zrušení platnosti osvědčení) za závažný osobní důvod.
Tím, že stěžovatel, ať již k tomu měl jakoukoliv motivaci, dříve uvedl, že podává žádost ze závažných osobních důvodů, ačkoli v řízení před obecnými soudy i nyní trvá na tom, že šlo o důvody, které měly původ ve skutečnosti, že mu nebylo umožněno řádně vykonávat jeho služební poměr, ocitl se v procesní situaci, kdy se snaží prokázat, že jím původně uplatněné důvody nebyly uvedeny pravdivě. Stěžovateli přitom nic nebránilo, aby ve své žádosti o zkrácení doby trvání služebního poměru či při následném pohovoru s prezidentem republiky uvedl důvod, který uvedl v řízení před obecnými soudy, tedy že mu po ztrátě bezpečnostní prověrky nebylo umožněno řádně vykonávat jeho funkci X.
Nelze proto než přisvědčit městskému soudu, že pro věc byla zcela dostačující zjištění obvodního soudu plynoucí z provedených listinných důkazů, a že obvodní soud nepochybil, neprovedl-li další stěžovatelem navržené důkazy.
16. Naopak za extrémně formalistický považuje Ústavní soud závěr Nejvyššího soudu, že případná škoda měla vzniknout stěžovateli nikoli v důsledku nezákonných rozhodnutí NBÚ, nýbrž rozhodnutím, které má se vznikem škody nejužší vztah, tedy rozhodnutím X ze dne 14. 4. 2016, kterým byla stěžovateli zkrácena doba trvání služebního poměru do 30. 4. 2016 z původní délky do 31. 12. 2018. Takový závěr navíc neodráží realitu skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly na základě žalobních tvrzení stěžovatele a jím předložených listinných důkazů.
17. Ve sporném řízení je to především žalobce, kdo vymezuje jeho procesní mantinely a je odpovědný za výsledek řízení, proto je podle § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, povinen vylíčit rozhodující skutečnosti, označit k provedení navržené důkazy a uvést, čeho se domáhá. V nyní posuzované věci stěžovatel netvrdí, že mu škoda vznikla postupem X, která na jeho žádost zkrátila dobu trvání služebního poměru, nýbrž v důsledku nezákonných rozhodnutí NBÚ ze dne 27.
11. 2015, kterými bylo stěžovateli zrušeno stávající osvědčení pro stupeň utajení přísně tajné a bylo rozhodnuto o nevydání nového osvědčení. Je nepochybné, že uvedenými rozhodnutími NBÚ, které byly později zrušeny městským soudem pro nepřezkoumatelnost, nezákonnost a jiné vady v řízení před správním orgánem, mohlo dojít ke vzniku nemajetkové i majetkové újmy stěžovatele mající původ v oblasti např. dopadu na psychiku stěžovatele, jeho rodinný život, společenské postavení, majetkové poměry apod. Za situace, kdy však stěžovatel učinil předmětem žaloby výlučně jednoznačně vymezený nárok na náhradu služebního platu (resp. rozdíl mezi svým kalkulovaným služebním platem ve výši 2 193 575 Kč a výsluhy ve výši 1 864 517 Kč) s odůvodněním, že v období od 1.
5. 2016 do 31. 12. 2018 nemohl vykonávat funkci X, je ze shora uvedených důvodů ústavně souladný závěr městského soudu, že jde-li o služební poměr stěžovatele, ten byl zkrácen na jeho vlastní žádost ze závažných osobních důvodů, proto není dána příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími NBÚ a stěžovatelem tvrzenou vzniklou škodou ve výši 329 058 Kč s příslušenstvím.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu