ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci
žalobce R. P. narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielem Volákem,
advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, proti žalované České republice
– Národnímu bezpečnostnímu úřadu, identifikační číslo osoby 68403569, se sídlem
v Praze 5, Na Popelce 2/16, o náhradu škody ve výši 329 058 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 172/2019,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č.
j. 68 Co 231/2020-106, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2.
2020, č. j. 26 C 172/2019-87, t a k t o:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
12. 2. 2020, č. j. 26 C 172/2019-87, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020,
č. j. 68 Co 231/2020-106, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 329 058 Kč z titulu
náhrady škody, představované rozdílem mezi vyplacenou výsluhou a platem, který
by žalobci náležel jako náčelníku vojenské kanceláře prezidenta republiky. Žalobci byla dne 8. 3. 2016 doručena rozhodnutí ředitele Národního
bezpečnostního úřadu (dále jen “NBÚ”) ze dne 7. 3. 2016, č. j. 46/2016-NBÚ/
07-OP a č. j. 47/2016-NBÚ/07-OP, kterými ředitel NBÚ rozhodl tak, že rozklad
proti rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120973/2016-NBÚ/P, o nevydání
osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení přísně tajné a rozklad proti
rozhodnutí NBP ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120974/2015-NBÚ/P, se zamítá a
napadená rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120973/2015-NBÚ/P a č. j. 120974/2015-NBÚ/P, se potvrzují. S těmito rozhodnutími žalobce nesouhlasil a
podal proti oběma správní žaloby, přičemž v obou řízeních byl úspěšný, neboť
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 10 A
60/2016-44, o žalobě proti rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 7. 3. 2016, č. j. 46/2016-NBÚ/07-OP, tak, že rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 7. 3. 2016, č. j. 46/2016-NBÚ/07-OP a rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120974/2015-NBÚ/
P, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (a dále rozhodl o povinnosti
žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení). O druhé podané žalobě pak
Městský soud v Praze rozhodl obdobně, když rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 10 A 61/2016-47, o žalobě proti rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 7. 3. 2016, č. j. 47/2016-NBÚ/07-OP a rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120973/2015-NBÚ/P, tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení (a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení). Důvodem pro zrušení obou napadených rozhodnutí byla nepřezkoumatelnost
pro nedostatek skutkových důvodů, nezákonnost a jiné vady v řízení před
správním orgánem. Žalobce dne 14. 4. 2016 vzhledem k rozhodnutím, která byla
později zrušena, požádal svého zaměstnavatele o zkrácení doby trvání služebního
poměru ve funkci náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky o 32 měsíců. Na základě této skutečnosti zahájil prezident republiky řízení ve věci změny
doby trvání služebního poměru a dne 14. 4. 2016 provedl se žalobcem záznam o
pohovoru při žádosti o změnu doby závazku ke službě. Na základě pohovoru bylo
vydáno rozhodnutí o změně doby trvání služebního poměru ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 3/2016, spolu se kterým bylo žalobci předáno i oficiální odvolání z funkce
náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Vzhledem k tomu, že se
žalobce prokazatelně vzdal funkce náčelníka vojenské kanceláře prezidenta
republiky pod tíhou nesprávných rozhodnutí NBÚ, má za to, že mu přísluší
náhrada služebního platu, neboť v období od 1. 5. 2016 do 31. 12. 2018 nemohl
vykonávat funkci, kterou byl nucen ukončit, a zároveň neměl možnost vykonávat
jinou pozici odpovídající jeho kvalifikaci. Ve služebním poměru měl žalobce ve
funkci náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky služební plat podle §
66 odst. 1 a násl. zákona č.
221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění
pozdějších předpisů. Namísto služebního platu však žalobce pobíral pouze
výsluhu. Žalobce se dne 6. 2. 2019 obrátil na Ministerstvo obrany ČR s žádostí
o náhradu služebního platu – škody. Ministerstvo tuto žádost v březnu 2019
postoupilo NBÚ. Žádosti následně nebylo vyhověno sdělením ředitele NBÚ
doručeným dne 24. 4. 2019 s odkazem na to, že nelze dovodit příčinnou
souvislosti mezi vzniklou škodou a rozhodnutími NBÚ. Na základě shora uvedeného
tedy žalobce v tomto řízení požaduje vyplacení rozdílu mezi svým kalkulovaným
služebním platem ve výši 2 193 575 Kč po odečtení výsluhy ve výši 1 864 517 Kč,
což činí 329 058 Kč, tedy žalovanou částku. Žalobce uvádí, že to, že služební
poměr neskončil odvoláním, nicméně na žádost žalobce, není rozhodující pro
příčinnou souvislost mezi rozhodnutími NBÚ a jeho ukončení služebního poměru ve
funkci náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Rozhodující
skutečností je fakt, že k ukončení služebního poměru na předmětné pozici by bez
rozhodnutí NBÚ nedošlo. Právě shora uvedená nezákonná rozhodnutí NBÚ jsou
jediným faktorem, který vedl k ukončení funkce žalobce. Žalobce neskončil svůj
služební poměr z vlastní vůle, ale na základě rozkladových rozhodnutí
doručených dne 8. 3. 2016. Důvodem pro ukončení služebního poměru žalobce byl
právě a pouze fakt, že mu byla nezákonným rozhodnutím odebrána bezpečnostní
prověrka pro stupeň přísně tajné, a žalobce tak nemohl vykonávat zastávanou
funkci. Zároveň žalobce požaduje zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši ode
dne zaslání žádosti o náhradu škody.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 26 C
172/2019-87, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna do 3 dnů od právní moci
rozsudku zaplatit žalobci částku 329 058 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení
ve výši 9 % ročně z částky 329 058 Kč za dobu od 6. 2. 2019 do zaplacení (výrok
I. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2020, č. j. 68 Co
231/2020-106, k odvolání žalobce rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost
zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce byl od 6. 1. 2015 ve služebním poměru na pozici náčelníka Vojenské
kanceláře prezidenta republiky. Od roku 2010 byl držitelem osvědčení fyzické
osoby pro stupeň utajení přísně tajné, přičemž dne 23. 2. 2015 požádal o vydání
nového osvědčení, resp. obnovení stávajícího osvědčení fyzické osoby pro stupeň
utajení přísně tajné. Rozhodnutími NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120874/2015-NBÚ/P a č. j. 120973/2015-NBÚ/P, bylo žalobci zrušeno stávající
osvědčení a bylo rozhodnuto o nevydání nového osvědčení. Proti těmto
rozhodnutím podal žalobce rozklady. Rozhodnutími ředitele NBÚ ze dne 7. 3. 2016, č. j. 46/2016-NBÚ/07-OP a č. j. 47/2016-NBÚ/07-OP, byla potvrzena
napadená rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120874/2015-NBÚ/P a č. j. 120973/2015-NBÚ/P, a podané rozklady byly zamítnuty. Proti těmto správním
rozhodnutím podal žalobce dvě správní žaloby k Městskému soudu v Praze
projednávané pod sp. zn. 10 A 60/2016 a pod sp. zn. 10 A 61/2016. Městský soud
v Praze svým rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 10 A 60/2016-44 rozhodl
výrokem I., že se rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 7. 3. 2016, č. j. 46/2016-NBÚ/
07-OP, a rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120974/2015-NBÚ/P zrušují a
věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, přičemž rozsudek nabyl právní moci
dne 26. 4. 2018. Žalobce jako náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky
podáním ze dne 14. 4. 2016 adresovaným prezidentu republiky podle § 5 odst. 4
zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, požádal o zkrácení doby trvání
služebního poměru ke dni 30. 4. 2016 ze závažných osobních důvodů. S touto
žádostí vyslovil prezident souhlas a svým rozhodnutím o změně doby trvání
služebního poměru ze dne 14. 4. 2016 zkrátil služební poměr žalobce do 30. 4. 2016 z původní délky do 31. 12. 2018. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí
vyplývá, že služební poměr byl zkrácen na základě žádosti žalobce. Před vydáním
rozhodnutí mezi žalobcem a prezidentem republiky proběhl pohovor, v rámci něhož
žalobce odůvodnil svou žádost závažnými osobními důvody. Dnem 14. 4. 2016 byl
žalobce prezidentem republiky z funkce náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta
republiky odvolán. Žalobce následně požádal ministra obrany o náhradu
služebního platu s odůvodněním, že v období od 1. 5. 2016 do 31. 12. 2018
nemohl vykonávat funkci, na kterou byl nucen rezignovat, neměl možnost
vykonávat jinou funkci, a tudíž požadoval vyplacení částky 329 058 Kč. K této
žádosti bylo žalobci sděleno, že Ministerstvo obrany ani žádný služební orgán
není příslušný k vyřízení žádosti, neboť žalobce nebyl v uvedeném období
vojákem z povolání, a rozhodnutí, na základě kterého zanikl služební poměr
žalobce, je platné a účinné. Současně byl žalobce poučen, že o odškodnění je
příslušný rozhodnout NBÚ podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem (dále též jako „OdpŠk“). Dále bylo žalobci sděleno,
že žádost byla z pověření ministra obrany postoupena NBÚ.
Ředitel NBÚ žalobci
dopisem sdělil, že pro poskytnutí náhrady škody musí být splněny podmínky
odpovědnosti za škodu stanovené v OdpŠk, kterými jsou nezákonné rozhodnutí nebo
nesprávný úřední postup, vznik škody a vzájemná příčinná souvislost, přičemž
příčinná souvislost z doložených důkazů nebyla prokázána, neboť služební orgán
změnil dobu trvání služebního poměru na základě vlastní žádosti žalobce.
5. Odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje s právním hodnocením věci,
které učinil soud prvního stupně. Ve věci není dána příčinná souvislost mezi
nezákonným rozhodnutím NBÚ a tvrzenou škodou, neboť došlo k jejímu přetržení v
důsledku žalobcovy žádosti ze dne 14. 4. 2016, kterou žalobce požádal
prezidenta republiky o zkrácení služebního poměru. Právě a jen na základě této
žádosti učiněné na základě svobodné vůle žalobce (jakkoli pohnutkou mohla být
rozhodnutí NBÚ o odnětí bezpečnostní prověrky žalobci a jejím opětovném
neudělení), došlo k rozhodnutí prezidenta republiky o požadovaném zkrácení
služebního poměru a k následnému odvolání žalobce z funkce náčelníka Vojenské
kanceláře prezidenta republiky. Pro tento závěr byla zjištění soudu prvního
stupně zcela dostatečná, a tento tedy nepochybil, pokud neprovedl další
žalobcem navržené důkazy. Již jen pro nenaplnění jednoho ze tří zákonných
předpokladů odpovědnosti státu dle OdpŠk z titulu nezákonného rozhodnutí lze
učinit závěr o tom, že není dán základ nároku a že tak stát není odpovědný za
tvrzenou škodu. Odvolací soud nad tento rámec zmínil, že podmínku existence
nezákonného rozhodnutí by měl ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9.
2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, uveřejněného pod číslem 35/2020 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, za naplněnou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (ve spojení s rozsudkem soudu prvního
stupně) podal žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovolání, přičemž přípustnost
dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní
otázky přetržení příčinné souvislosti způsobené nezákonným rozhodnutím NBÚ,
která dosud nebyla dovolacím soudem řešena a která je v obdobných případech
řešena odlišně.
7. Dovolatel konkrétně namítá, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k jím
tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, které předmětný případ specifikují a
dělají jej do jisté míry jedinečným. Dovolatel tvrdil a byl v řízení připraven
prokázat, že požádat svého zaměstnavatele o zkrácení doby trvání služebního
poměru ve funkci náčelníka Vojenské kanceláře o 32 měsíců byl nucen až na
základě nezákonných rozhodnutí NBÚ. Výlučně na základě této skutečnosti zahájil
prezident republiky řízení ve věci změny doby trvání služebního poměru a dne
14. 4. 2016 provedl s dovolatelem záznam o pohovoru při žádosti o změnu doby
závazku ke službě, přičemž vylíčen byl jediný relevantní důvod žádosti, a to
ztráta bezpečnostní prověrky. Následně bylo vydáno rozhodnutí o změně doby
trvání služebního poměru ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 3/2016, spolu s kterým
bylo dovolateli předáno i oficiální odvolání z funkce náčelníka Vojenské
kanceláře prezidenta republiky. Pokud by se dovolatel nezachoval uvedeným
způsobem, musel by být pro ztrátu a nezískání bezpečnostní prověrky pro stupeň
utajení přísně tajné z předmětné funkce potupně prezidentem republiky odvolán,
o čemž informovala též média. Dovolatel (jako dlouholetý voják z povolání)
takovou možnost nemohl akceptovat. Jelikož se své funkce vzdal výhradně pod
tíhou nezákonných rozhodnutí a jiný důvod ke svému jednání neměl, příčinná
souvislost přetržena nebyla. V této souvislosti dovolání poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011, podle nějž k
přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost
působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na
původní škodní událost. Dovolatel má za to, že k přerušení příčinné souvislosti
by došlo pouze v případě, pokud by požádal o ukončení služebního poměru z
důvodů nezávislých a neodvozených od nezákonných rozhodnutí NBÚ. Zmíněná
rozhodnutí představují conditio sine qua non a vlastní jednání dovolatele již
nemohlo přerušit příčinnou souvislost mezi prvotní příčinou (nezákonnými
rozhodnutími NBÚ) a vznikem škody. Dovolatel poukázal též na § 11 odst. 1
zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní
způsobilosti, a uvedl, že ode dne, kdy se stala rozhodnutí NBÚ pravomocnými,
byl povinen danou skutečnost oznámit prezidentu republiky. Dovolatel tak učinil
a již od té doby byl omezen ve výkonu své funkce, neboť neměl plný přístup do
své kanceláře a ke svému počítači, nesměl se seznámit s utajovanými
skutečnostmi, do improvizovaného pracoviště byl denně eskortován a nesměl se
volně pohybovat po budově, což pro něj bylo dehonestující. Dovolatel v
písemných podáních označil osoby, jejichž svědecké výpovědi pokládá za
nezbytné, a ačkoliv návrhy zopakoval před oběma soudy nižších stupňů, žádný ze
svědků nebyl vyslechnut a nebylo odůvodněno, proč tyto důkazy nebyly provedeny.
8. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3.
14. Otázka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem
škody není otázkou právní, ale otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje,
zda škodná událost (nezákonné rozhodnutí) a vznik škody na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2787/2010). Právní posouzení příčinné
souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její
existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25
Cdo 818/2005).
15. Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není
dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 12. 2. 2020, č. j. 26 C 172/2019-87, zastavil podle § 104 odst.
1 o. s. ř.
16. Pokud se jedná o dovolání v části, v níž směřuje proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 68 Co 231/2020-106, je
dovolání přípustné pro řešení právní otázky týkající se otázky vyloučení
příčinné souvislosti v důsledku vlastního jednání poškozeného.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle § 7 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda (odst. 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo
jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení
jednáno být mělo.
18. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán
(odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez
ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno
nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o
případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem
stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k
ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný
prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný
procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení
soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení
exekuce (odst. 3).
19. Tuzemská právní praxe shrnuje základní východiska ohledně příčinné
souvislosti následovně: „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li
škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve
vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt
protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná
skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové
protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí
sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na
nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu
podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo
následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci
příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a
následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina
bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně
příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou
souvislost se vznikem škodlivého následku“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003) a dále: „Je běžné, že se
kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi
takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu
vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev
má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty
příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti
podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu
je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu
ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby
prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta
případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová
okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody
bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou
skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy,
jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností
adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí
prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) –
srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05,
uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm
označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné
souvislosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo
237/2013).
20. Pokud se jedná o otázku přetržení řetězce příčinné souvislosti,
dovolací soud např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015,
dostatečně zřetelně vyjádřil názor, že jednání svobodně uvažujících osob (byť
bylo do určité míry ovlivněno nezákonným rozhodnutím) řetězec příčinné
souvislosti přetrhává. Uvedený závěr je souladný s poznatky právní vědy (viz
např. DOLEŽAL, Adam – DOLEŽAL, Tomáš. Kauzalita v civilním právu se zaměřením
na medicínskoprávní spory. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016, 262 s. ISBN
978-80-87439-27-2, s. 48). Je třeba ovšem podotknout, že nikoliv každé svobodné
volní jednání řetězec příčinné souvislosti přetrhává.
21. Již s ohledem na žalobní tvrzení nevzniká pochybnost ohledně
skutečnosti, že dovolatelovo jednání vycházelo ze svobodné vůle, která mohla
být toliko ovlivněna nezákonnými rozhodnutími NBÚ. Dovolatel k motivaci svého
jednání uvedl, že pokud by jej neučinil, byl by potupně odvolán, z čehož plyne
jeho obava týkající se poškození osobní cti. Byť dovolací soud plně akceptuje,
že čest je bezesporu hodnotou hodnou ochrany, nelze přehlédnout, že stupeň
dehonestace plynoucí ze samotného odvolání, byť prezidentem republiky, je spíše
nízký. Pokud se jedná o dovolatele v postavení vysoce postaveného vojáka z
povolání, z nějž plyne individuální vyšší zájem na zachování cti, lze (na
stranu druhou) připomenout, že od osoby v dovolatelově tehdejším postavení lze
stejně tak očekávat vysokou osobní odolnost, schopnost a odhodlání hájit svůj
postoj i při nepříznivém vývoji situace. K otázce nedostatku svobody vůle lze
odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo
2250/2018, uveřejněný pod číslem 79/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dovolací soud je toho názoru, že dovolatel ovšem nemínil ani tak
tvrdit vyloučení svobody své vůle, jako poukázat na okolnost, že měl
srozumitelný zájem zasáhnout konkrétním způsobem do děje, který by tak jako tak
vedl k ukončení jeho služebního poměru, a tedy ke vzniku škody, přičemž svým
jednáním se toliko ochránil před hrozící dehonestací.
22. Ačkoliv dovolací soud neshledává ničeho závadného na postupu soudu,
který z důvodu patrné existence okolnosti přetrhávající tvrzenou příčinnou
souvislost zamítne žalobu na náhradu škody, v daném případě, který je po
stránce kauzálních úvah nepochybně složitější, je uvedený postup nedokonalý.
Není pochyb o reálném řetězení, jež lze ve stručnosti popsat takto: jednání
dovolatele (podání žádosti o zkrácení doby trvání služebního poměru) vyvolalo
ukončení jeho služebního poměru, v důsledku kterého žalobci vznikla škoda (ušel
zisk). Dovolatelovo tvrzení obsahuje též hypotetickou část, a jím popsané
řetězení zní ve stručnosti takto: jednání dovolatele (podání žádosti o zkrácení
doby trvání služebního poměru) vyvolalo ukončení jeho služebního poměru, v
důsledku kterého žalobci vznikla škoda (ušel zisk), neboť pokud by uvedeným
způsobem nejednal (nepodal žádost o zkrácení doby trvání služebního poměru),
došlo by k ukončení jeho služebního poměru v důsledku nezákonného rozhodnutí a
dovolateli by škoda vznikla (ušel by zisk) rovněž, přičemž by ukončení
služebního poměru mělo další nepříznivé důsledky. K uvedenému by ovšem bylo
třeba dodat i tu podmínku (obsaženou v žalobních tvrzeních, ovšem v řízení
neprověřenou dokazováním), že nebýt reálné škodné události, žalobce by ke svému
jednání nepřistoupil (byť – jak již bylo uvedeno – škodní událost nenutila
žalobce jednat uvedeným způsobem). Ke kurzívou označené (hypotetické) části
tvrzení o řetězení příčin soudy neučinily jakýkoliv závěr, ačkoliv žalobce
evidentně mínil v řízení prokazovat, že tato jeho úvaha je správná a takovýto
by byl průběh událostí. Zejména vzhledem k závěrům obsaženým v nálezu Ústavního
soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3170/2021, lze soudům nižších stupňů vytknout,
že se posouzení příčinné souvislosti nevěnovaly komplexně, ale nalezly pouze
skutkovou okolnost (jednání dovolatele), již označily za přetrhávající řetězec
příčinné souvislosti.
23. V dosavadním řízení ovšem byla opomenuta podstatná skutečnost, že o
ukončení služebního poměru dovolatele bylo rozhodnuto prezidentem republiky
rozhodnutím o změně doby trvání služebního poměru, tedy v řízení ve věcech
služebního poměru. Z výše citovaného § 7 OdpŠk, který je úpravou speciální,
plyne, že odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je vázána na
takové nezákonné rozhodnutí, z něhož škoda vznikla. V zásadě tedy podmínky
nezákonnosti rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk musí splňovat to rozhodnutí, které
má se vznikem škody nejužší vztah. Úprava odpovědnosti za škodu podle OdpŠk
vychází z presumpce správnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci, a nelze tedy v
zásadě akceptovat, aby vedle rozhodnutí, které nebylo odklizeno, a stanovuje
tak stav právní (v daném případě o změně doby trvání služebního poměru),
existovalo rozhodnutí, jež by tento stav hodnotilo jako protiprávní a
dovozovalo z něj vznik škody (v podobě ušlého služebního platu). Nevzniká
pochybnost, že žalobce byl účastníkem řízení ve věcech služebního poměru,
kterému svědčily též opravné prostředky proti rozhodnutí v řízení vydanému.
Jestliže žalobou byla předestřena právní konstrukce, podle níž škodu mělo
vyvolat nezákonné rozhodnutí NBÚ, této právní úprava nesvědčí.
24. Jak vyplývá z výše uvedeného, na základě žalobních tvrzení nebylo
možné dospět k oprávněnosti dovolatelova žalobního žádání, a rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, je
správné. Dovolací soud tedy v souladu s § 243d odst. 1 písm. a) dovolání
zamítl.
25. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal. Patří připomenout, že pokud
dovolatel poukazoval na opomenuté důkazy, a dovolací soud výše připustil, že
zjištění soudů nebyla ve vztahu k jejich závěru o přerušení příčinné
souvislosti dostatečná, nemá daná okolnost vliv na správnost rozhodnutí o věci,
neboť i kdyby byla prokázána veškerá žalobní tvrzení, žaloba by nemohla být
úspěšná.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §
243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu