ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce K. T., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Lazarská 1719/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
zaplacení 50 703 916 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 23 C 119/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 68 Co 98/2021-370, takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j.
68 Co 98/2021-370, v části potvrzující zamítnutí žaloby co do částky 15 106 716
Kč s příslušenstvím, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11.
2020, č. j. 23 C 119/2019-277, v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba
v rozsahu částky 15 106 716 Kč s příslušenstvím, a věc se v uvedeném rozsahu
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobce se domáhá náhrady škody a nemajetkové újmy, které mu měly
vzniknout v důsledku trestního stíhání, jež bylo následně zastaveno. Žalobce
konkrétně požaduje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 16 000
000 Kč s příslušenstvím, náhradu ušlého výdělku po dobu trestního stíhání ve
výši 15 106 716 Kč s příslušenstvím a náhradu budoucího výdělku ve výši 19 597
200 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
24. 11. 2020, č. j. 23 C 119/2019-277, zastavil řízení v části, v níž se
žalobce domáhal po žalované zaplacení úroku z prodlení z částky 19 574 094 Kč
od 13. 5. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, že je žalovaná povinna
zaplatit žalobci částku 50 703 916 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil
žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 800 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ad II), pokud jím bylo
rozhodnuto o částce 34 703 916 Kč s příslušenstvím, potvrdil, a pokud jím bylo
rozhodnuto o částce 16 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě
nákladů řízení (ad III), rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v rozsahu
tomu odpovídajícím vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne
21. 7. 2014 bylo vydáno usnesení Policie České republiky, útvaru pro odhalování
korupce a finanční kriminality SKPV, odboru závažné hospodářské trestné
činnosti, II. oddělení, č. j. OKFK-2799-655/TČ-2012-251102, kterým bylo
zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání trestných činů porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 255 odst. 1 a 3
trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a porušování závazných pravidel
hospodářského styku podle ustanovení § 127 odst. 1 trestního zákona účinného do
31. 12. 2009, kterých se měl žalobce dopustit ve spolupachatelství. Trestní
stíhání žalobce bylo zastaveno usnesením Vrchního státního zastupitelství v
Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 25. 5. 2018,
č. j. VZV 28/2014-493, které bylo obhájci žalobce doručeno dne 28. 5. 2018 s
tím, že skutek není trestným činem. Dne 29. 7. 2014 převzali usnesení o
zahájení trestního stíhání spoluobvinění, od kterých se žalobce dozvěděl, že má
být také trestně stíhán. Dne 31. 7. 2014 došlo k ukončení pracovního poměru
žalobce v Evropskoruské bance, a. s., dohodou, z důvodu zahájení šetření vůči
jeho osobě. Dne 3. 8. 2014 bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání
žalobci v místě bydliště. Podstatou usnesení o zastavení trestního stíhání byla
skutečnost, že nevznikla žádná škoda. Žalobce požaduje úhradu ušlého výdělku z
důvodu, že v důsledku zahájení šetření vůči jeho osobě byl nucen ukončit
pracovní poměr ke dni 31. 7. 2014 v Evropskoruské bance, a. s., a rovněž v
důsledku zahájení trestního stíhání neměl, a ani nemá, možnost zaměstnat se v
jakékoliv bance v řídící funkci. V měsíci srpnu 2014 byl žalobce bez
zaměstnání. Povedlo se mu najít zaměstnání od 1. 9. 2014 u Artesa, spořitelní
družstvo. Žalobce si nechal zpracovat znalecký posudek znaleckým ústavem Grant
Thornton Voluations, a. s. Žalobcův hrubý průměrný výdělek v uvedeném období
činil podle znaleckého posudku 440 424 Kč měsíčně. Žalobcův hrubý výdělek u
Artesy činil 113 804 Kč, což žalobce dokládá evidenčním listem důchodového
pojištění. Rozdíl tedy činí částku 326 620 Kč. Žalobce na ušlém výdělku za dobu
trestního stíhání požaduje za srpen částku 440 424 Kč, za září 2014 až duben
2018 částku 14 371 280 Kč a za období květen 2018 částku ve výši 295 012 Kč,
celkem tedy požaduje částku 15 106 716 Kč. Dále žalobce požaduje ušlý zisk do
budoucna v důsledku nemožnosti uplatnit se v oboru bankovnictví, a to v částce
326 620 Kč měsíčně po dobu pěti let, celkem tedy požaduje částku 19 597 200 Kč,
když každá banka má povinnost zajistit, aby byl člen představenstva osobou
bezúhonnou. Podmínkou je nejen bezúhonnost, nýbrž i dobrá pověst a tyto
skutečnosti jsou banky povinny přezkoumávat u všech dotčených osob. Dále
žalobce požaduje náhradu nemajetkové újmy, když mu hrozil trest odnětí svobody
v rozmezí dvou až osmi let a bylo reálné očekávat uložení trestu v horní
polovině zákonné sazby na úrovni šesti let.
Žalobce předpokládá, že jeho
společenské uplatnění v profesním životě bude omezeno po předpokládanou dobu
třiceti čtyř let. Žalobce považuje za přiměřenou výši odškodnění nemajetkové
újmy částku 80 000 000 Kč, ale je si vědom nereálnosti vyplacení takto vysokého
vyčísleného odškodnění, tedy požaduje 20 % z uvedené částky, tj. 16 000 000 Kč. Podáním ze dne 5. 10. 2020 vzal žalobce žalobu o úrok z prodlení z částky 19
574 094 Kč od 13. 5. 2019 do zaplacení zpět a žalovaná se zastavením řízení v
této části souhlasila, soud prvního stupně tedy řízení v rozsahu zpětvzetí
zastavil. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobce dne 12. 11. 2018 uplatnil
nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku ve výši 6 622 422 Kč a 8 507
400 Kč a nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 16 000 000 Kč. Dále pak
doplnil žádost dne 22. 5. 2019, kdy rozšířil svůj nárok na ušlý zisk na částku
15 106 716 Kč a 19 597 200 Kč. Dále mezi účastníky není sporu o tom, že dne 8. 7. 2019 žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné
rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (dále jen „OdpŠk“).
5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, vycházeje rovněž ze
shodných tvrzení účastníků a po citaci ustanovení § 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8
odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk a § 2952
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nejprve shledal, že v předmětném
trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, neboť trestní stíhání žalobce
neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Je tak dán odpovědnostní titul v
podobě nezákonného rozhodnutí, za které je s ohledem na výsledek trestního
stíhání považováno usnesení o zahájení trestního stíhání. K majetkové újmě
spočívající v ušlém zisku soud prvního stupně uvedl, že nemá za prokázanou
příčinnou souvislost mezi vznikem škody v podobě ušlého zisku a odpovědnostním
titulem v podobě nezákonného rozhodnutí, jinými slovy nemá za prokázanou
příčinnou souvislost mezi ukončením pracovního poměru žalobce a trestním
stíháním, neboť na prvním místě absentuje časová souvislost. Je tomu tak podle
soudu prvního stupně proto, že pracovní poměr žalobce byl ukončen dohodou ke
dni 31. 7. 2014, přičemž jakkoliv bylo trestní stíhání žalobce zahájeno
usnesením Policie ČR ze dne 21. 7. 2014, tak to bylo žalobci doručeno až dne 3. 8. 2014, kdy na žalobce mohly důsledky usnesení o zahájení trestního stíhání
působit až ode dne 3. 8. 2014. Nadto se žalobce podle soudu prvního stupně
rozhodl ukončit pracovní poměr, když se se svým zaměstnavatelem na ukončení
pracovního poměru dohodl a učinil tak na základě svého rozhodnutí. Bezprostřední příčinou žalobcem tvrzeného ušlého zisku tak je podle soudu
prvního stupně skončení pracovního poměru související s osobním rozhodnutím
žalobce skončit v zaměstnání. Příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a
vzniklou škodou byla přerušena, když nastala nová okolnost, která působila jako
výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní
škodní událost. Soud prvního stupně rovněž poukázal na to, že Nejvyšším
kontrolním úřadem, Českou národní bankou a státním zastupitelstvím samotné
zjištěné pochybení představenstva České exportní banky, a. s., jehož byl
žalobce členem, při poskytnutí úvěru třetí osobě, mělo vliv na pověst žalobce. Stran žalobcem požadovaného nároku na náhradu ušlého zisku soud prvního stupně
uzavřel, že důkazní návrhy ohledně výše škody posoudil vzhledem ke shora
uvedeným závěrům jako nadbytečné, stejně tak i důkazní návrhy ohledně tvrzení
žalobce, že mu spoluobvinění o trestním stíhání telefonovali dříve. Z uvedených
důvodů soud prvního stupně žalobu v části požadující náhradu ušlého zisku
zamítl. K požadavku žalobce na poskytnutí zadostiučinění z titulu nezákonného
trestního stíhání soud prvního stupně nejprve uvedl, že při stanovení formy
zadostiučinění, případně výše, se vychází především z povahy trestní věci, z
délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry
poškozené osoby, přičemž se přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové
újmě došlo.
Soud prvního stupně zhodnotil všechna uvedená kritéria a uzavřel,
že žalobci vznikla nemajetková újma ztotožnitelná se subjektivními pocity obav
z případně uloženého trestu, nicméně nebyla v řízení prokázána nemajetková újma
taková, aby bylo namístě její odškodnění v penězích; poskytnutí konstatování
porušení práva a omluvy je tak podle soudu prvního stupně i s ohledem na to, za
jakých okolností újma vznikla, zadostiučiněním dostačujícím.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud nejprve uvádí, že zcela souhlasí s hodnocením soudu prvního
stupně, že nárok na náhradu škody (nemajetkové újmy) způsobené zahájením
trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je třeba posoudit
jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, přičemž ani mezi
účastníky nebyl rozdílný náhled na existenci tohoto odpovědnostního titulu. Odvolací soud dále uvádí, že i závěr soudu prvního stupně o tom, že trestní
stíhání nebylo důvodem vzniku ušlého zisku spočívajícího ve ztrátě zaměstnání,
respektive ztrátě příjmu z něj, shledal správným. V dané věci odvolací soud
vzal jako stěžejní nikoliv jen druh právního úkonu, jenž vedl ke skončení
dosavadního zaměstnání žalobce v bankovním ústavu, kdy soud prvního stupně i z
toho, že byla uzavřena dohoda mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem, dovodil
absenci příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a škodou, respektive její
přerušení (uzavření dohody jako volního právního jednání ze strany žalobce),
ale zejména časové okolnosti případu. Tyto odvolací soud shledává v tom, že k
uzavření dohody o skončení pracovního poměru došlo dne 31. 7. 2014, nicméně
usnesení o zahájení trestního stíhání bylo žalobci doručeno až poté, a to dne
3. 8. 2014, kdy tak teprve proti němu bylo účinně zahájeno trestní stíhání a
negativní účinky trestního stíhání jeho osoby se vůči němu mohly začít
projevovat. Pak úvahy soudu prvního stupně o přerušení příčinné souvislosti či
zjevně úvahy žalobce o řetězení příčin s tím, že prvotní stěžejní příčinou, bez
níž by ke škodě nedošlo, bylo právě zahájení trestního stíhání žalobce, jsou
dle odvolacího soudu již bez významu, neboť uzavření dohody o skončení
pracovního poměru předcházelo právním účinkům usnesení o zahájení trestního
stíhání jakožto nezákonného rozhodnutí. V takovém případě je správný závěr
soudu prvního stupně, že příčinou žalobcem tvrzené škody je vlastní uzavření
dohody o skončení pracovního poměru žalobcem, kdy k tomuto úkonu žalobce jeho
pozdější trestní stíhání (ve smyslu jeho účinků) nenutilo. Odvolací soud tak
výtky žalobce neshledává důvodnými právě s ohledem na zdůrazněný závěr o tom,
že otázka příčinné souvislosti jako jeden ze tří podstatných atributů
odpovědnostního vztahu musí být prokázána (nestačí připuštění možnosti či úvahy
o jakékoliv pravděpodobnosti), přičemž v posuzovaném případě dokonce bylo
postaveno najisto, že byla žalobcem tvrzená příčina vzniku škody vyloučena. Pak
je dle odvolacího soudu zřejmé, že soud prvního stupně správně neprováděl další
dokazování, a to včetně důkazů, jež měly prokázat neformální informování
žalobce ze strany dalších obviněných, když zaujal správný závěr o její absenci,
kdy tato absence je dána časovou posloupností jednotlivých okolností. Z
uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
stran nároků na náhradu ušlého zisku podle § 219 občanského soudního řádu
potvrdil.
K nároku žalobce na poskytnutí zadostiučinění z titulu jeho trestního
stíhání odvolací soud uvádí, že zde bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
hodnoceno jako nepřezkoumatelné za situace, kdy soud prvního stupně hodnotil
tři základní kritéria (povaha věci, délka trestního stíhání, dopady v
osobnostní sféře) a přihlédl i k tvrzeným zásahům v osobnostní sféře žalobce
jakožto poškozeného, nicméně stran zásahu v jeho rodinné sféře uvedl, že
žalobce přes výzvu učiněnou postupem podle § 118a občanského soudního řádu
neprokázal zásahy do rodinného života v tom smyslu, že by se jeho rodina od něj
odvracela, že by došlo k přetrhání rodinných či jiných osobních vztahů, přičemž
nemajetkovou újmu členů rodiny žalobce přitom nelze zohledňovat. Žalobce však
již v žalobě v jejím bodě č. 25 uvedl i následky v soukromém životě, kdy jeho
děti měly být s jeho trestním stíháním konfrontovány ve smyslu dotazů ze strany
spolužáků a kamarádů, stejně tak i jeho manželka ze strany nadřízených a
kolegů, kdy nadto byla i ze strany zaměstnavatele podrobována prověřování, kdy
tuto skutečnost žalobce zjevně dával do souvislosti se svým trestním stíháním. Soud prvního stupně se těmito dopady v rodinné sféře podle odvolacího soudu
nezabýval, proto odvolací soud neměl možnost věcně přezkoumat rozsudek soudu
prvního stupně stran nároku žalobce na poskytnutí zadostiučinění. Odvolacímu
soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek soudu prvního stupně stran nároku na
poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu zrušit z důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a věc vrátit soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v potvrzující části výroku
rozsudku odvolacího soudu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací
důvody.
8. K ušlému výdělku za dobu trestního stíhání žalobce uvádí, že
nesouhlasí s názorem nižších soudů, že by dobrovolným uzavřením dohody o
skončení pracovního poměru došlo k přetržení příčinné souvislosti. Žalobce
zdůrazňuje, že jakmile se hodnověrně dozvěděl o tom, že vůči němu bylo zahájeno
trestní stíhání, jako zaměstnanec banky v řídící funkci podléhající posuzování
a schválení Českou národní bankou pro výkon funkce kontaktoval svého
zaměstnavatele a tuto informaci mu sdělil, neboť již v tu chvíli věděl, že již
nesplňuje podmínky pro výkon své funkce. V tomto okamžiku měl také dle svého
názoru s ohledem na zákonné požadavky výkonu své funkce povinnost svého
zaměstnavatele o zahájení trestního stíhání informovat. V této souvislosti
žalobce odkázal na Obecné pokyny k posuzování vhodnosti členů řídícího orgánu a
osob v klíčových funkcích, vydávané Evropským orgánem pro bankovnictví, podle
kterých je každá banka povinna zajistit, aby členem jejího statutárního orgánu
či osobou v řídící funkci nebyla osoba, která je trestně stíhána za trestný čin
související s bankovnictvím. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje
žalobce v tom, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od judikatury
dovolacího a Ústavního soudu.
9. K abstraktnímu ušlému výdělku žalobce uvádí, že nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu o tom, že není-li dán odpovědnostní titul pro ušlý výdělek za
dobu trestního stíhání, nemůže být dán ani za dobu budoucí. Podle žalobce se
jedná o nárok, který stojí na úplně jiných okolnostech a nikoli na tom, zda
dovolateli bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání před ukončením
pracovního poměru, nebo tři dny poté. Názor Městského soudu v Praze je lichý, a
protože se soudy tomuto nároku nijak blíže nevěnovaly, nepovažuje za nutné k
této otázce uvádět cokoli dalšího.
10. Předmětem dovolání jsou tedy jen dva nároky na náhradu škody (nárok
na náhradu ušlého výdělku za dobu trestního stíhání a abstraktního budoucího
ušlého výdělku), neboť ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy byl rozsudek
soudu prvního stupně zrušen a řízení tak dále pokračuje.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
14. Pokud se týče nároku na náhradu škody za budoucí ušlý zisk ve výši
19 597 200 Kč s příslušenstvím, žalobce v dovolání řádně nevymezil žádný
dovolací důvod, a proto ani podmínky přípustnosti. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý
dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§
241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani
citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
15. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod
samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu
(zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání
u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní
právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
3023/2014).
16. Jinak řečeno, prostým konstatováním, že se soudy danému nároku
nevěnovaly, a proto dovolatel nepovažuje za nutné k této otázce uvádět cokoli
dalšího, vyloučil možnost přezkumu tohoto nároku Nejvyšším soudem.
17. Dovolání tak v části týkající se nároku na náhradu škody za budoucí
ušlý zisk v částce 19 597 200 Kč s příslušenstvím trpí vadami, pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud tak v daném rozsahu dovolání
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
18. Ohledně nároku na náhradu škody v podobě ušlého výdělku za dobu
trestního stíhání žalobce v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části obsahuje všechny
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Dovolání je tak přípustné pro posouzení otázky, mezi jakými
skutečnostmi má být zjišťován poměr příčiny a následku ve vztahu k nároku
žalobce na náhradu ušlého zisku po dobu trestního stíhání, neboť tu vyřešil
odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má každý právo
na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního
orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
24. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
25. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto
zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském
soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo
v řízení trestním.
26. Podle § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se hradí
skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
27. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se nárok na náhradu škody
způsobené zahájením a vedením trestního stíhání posuzuje podle ustanovení § 5
písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990,
sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 35/1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1487/2001). Jde o objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se
nelze zprostit, která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné
rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného
rozhodnutí a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení
bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění
některé z nich.
28. Příčinná souvislost, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem
škody ve vztahu příčiny a následku, je tak nezbytným předpokladem odpovědnosti
státu za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp.
zn. 25 Cdo 1802/2002). Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda
podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem
protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této
příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009). Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z
příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to
příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit,
zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž
škodlivému následku, nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007).
29. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou
událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3077/2013).
Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a
jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V předmětné věci jde právě o otázku právní, neboť je třeba stanovit, mezi
kterými skutečnostmi má být poměr příčiny a následku zjišťován, tj. která
okolnost způsobila vznik žalobcem tvrzeného ušlého zisku.
30. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které
vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat
právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné
souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného
jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za
škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo.
Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících
příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z
působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem
škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala
jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné
souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná
příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost.
Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku
nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, nebo ze dne 29. 4. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
31. Pro posouzení odpovědnosti státu za škodu vzniklou žalobci v
důsledku ušlého zisku po skončení jeho pracovního poměru v Evropskoruské bance,
a. s., je, mimo jiné, podstatné, že k vydání usnesení o zahájení trestního
stíhání žalobce došlo dne 21. 7. 2014, tedy předtím, než žalobce uzavřel dohodu
o skončení svého pracovního poměru.
32. Trestní stíhání je zahájeno usnesením vydaným podle § 160 zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), které se stává podle §
140 odst. 2 trestního řádu vykonatelným okamžikem, kdy je vydáno, neboť zákon
sice proti němu připouští v § 160 odst. 7 trestního řádu stížnost, ale
nepřiznává jí odkladný účinek (§ 141 odst. 4 trestního řádu). Jakkoli do doby,
než bylo dané usnesení žalobci doručeno, nemělo proti němu právní účinky v tom
smyslu, že jej nebylo možno považovat za obviněného (§ 32 trestního řádu),
nelze existenci vykonatelného usnesení o zahájení trestního stíhání při
posouzení odpovědnosti státu za žalovanou škodu zcela pominout. Otázkou však
zůstává, zda lze dané usnesení považovat za příčinu ušlého zisku žalobce v
návaznosti na uzavření dohody o skončení jeho pracovního poměru.
33. Okolnost, že dohoda o skončení pracovního poměru časově předcházela
okamžiku, kdy nabylo usnesení o zahájení trestního stíhání účinky vůči žalobci,
nemusí být pro posouzení nároku žalobce na náhradu ušlého zisku určující.
Obecně je třeba souhlasit s odvolacím soudem v tom, že následek nemůže
předcházet příčinu, tj. má-li trestní stíhání zapříčinit skončení pracovního
poměru žalobce, musí jeho zahájení časově předcházet okamžiku uzavření dohody o
skončení pracovního poměru. K tomu ale právě v této věci došlo, neboť usnesení
o zahájení trestního stíhání se stalo vykonatelným (tj. trestní stíhání žalobce
bylo zahájeno) před tím, než měl žalobce dohodu o skončení pracovního poměru
uzavřít. Okolnost, že vůči žalobci nastaly účinky zahájení trestního stíhání až
poté, co uvedenou dohodu uzavřel, nemusí být při prokázání tvrzení žalobce
právně významná. Žalobce se měl totiž dle svých tvrzení o zahájení trestního
stíhání před uzavřením dohody o skončení pracovního poměru dozvědět a tato
okolnost měla být motivem pro její uzavření, neboť jeho pracovní poměr nemohl
údajně po zahájení trestního stíhání z důvodu ztráty bezúhonnosti pokračovat (k
motivaci poškozeného důvodně rezignovat na budoucí příjem v důsledku trestního
stíhání a příčinnou souvislostí mezi trestním stíháním a ušlým ziskem srov.
nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18).
34. S odvolacím soudem, který se neodklonil od dále uvedeného názoru
vyjádřeného soudem prvního stupně, lze souhlasit i v tom, že dohoda o skončení
pracovního poměru typicky přerušuje příčinnou souvislost mezi trestním stíháním
a ušlým výdělkem z takto skončeného pracovního poměru, neboť jde o volní projev
poškozeného, ke kterému nebývá nucen právně relevantními okolnostmi při vědomí
platnosti principu presumpce neviny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015). V této věci je však otázkou, nakolik byla
vůle žalobce při uzavření dohody o skončení pracovního poměru svobodná, a to s
přihlédnutím k jeho tvrzené vědomosti o tom, že je proti němu trestní stíhání
vedeno, z jakých důvodů, a současně s přihlédnutím k právním důsledkům
případného trestního stíhání na možnost žalobce nadále svou práci vykonávat.
Pokud totiž skutečně byla důvodem uzavření dohody o skončení pracovního poměru
okolnost trestního stíhání žalobce, která by mu s přihlédnutím k relevantní
právní úpravě znemožňovala nadále vykonávat pracovní poměr v Evropskoruské
bance, a. s., přičemž motivací žalobce pro skončení pracovního poměru mělo být
zachování dobrého jména jeho zaměstnavatele, nelze uvažovat o tom, že by
uzavření dohody o skončení pracovního poměru bylo ze strany žalobce svobodné a
nevynucené trestním stíháním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4.
2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
35. Výše uvedenými okolnostmi, které žalobce tvrdil již v žalobě, se
odvolací soud nezabýval, a proto je jeho právní posouzení nároku žalobce na
náhradu ušlého zisku za dobu trestního stíhání neúplné a tudíž nesprávné.
36. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v části potvrzující zamítnutí
žaloby co do nároku na náhradu škody v podobě ušlého výdělku po dobu trestního
stíhání ve výši 15 106 716 Kč s příslušenstvím zrušil. Protože se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu
prvního stupně v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky
15 106 716 Kč s příslušenstvím, a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu dovolání Nejvyšší soud odmítl, jak
je vysvětleno výše.
37. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu