30 Cdo 190/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobců a) V. H., a b) V. H., zastoupených JUDr. Viliamem Kováčikem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Průmyslová 1200/4a, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení částky 320.051,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 282/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. 7. 2012, č. j. 51 Co 203/2012 - 72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2012, č. j. 51 Co 203/2012 - 72,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 2. 2012, č. j. 15 C 282/2011
- 52, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 300.000,- Kč s příslušenstvím a v
navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se
dovolání odmítá.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 17. 2. 2012, č. j. 15 C 282/2011 - 52, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody v
částce 320.051,- Kč. Škoda měla žalobcům vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze a velkého senátu Nejvyššího soudu v řízení vedeném o žalobě, jíž se
domáhali vyloučení jejich nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty. Na základě
těchto rozhodnutí byli nuceni složit do konkursní podstaty cenu zástavy ve výši
300.000,- Kč, aby zabránili prodeji svých nemovitostí. Dále vynaložili částku
20.051,- Kč na náklady řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že dne 18. 1. 2002 podali žalobci žalobu na vyloučení svých nemovitostí ze soupisu konkursní
podstaty úpadce P. P. Ty byly zapsány do konkursní podstaty úpadce z titulu
zástavního práva zřízeného k zajištění úvěru úpadce. Rozsudkem Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 43 Cm 9/2002, byly nemovitosti ze
soupisu konkursní podstaty vyloučeny. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne
24. 8. 2006, sp. zn. 4 Cmo 157/2005, byl rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové změněn tak, že se žaloba zamítá. Následné dovolání žalobců bylo
zamítnuto rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007. Ústavní soud nálezem ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09,
rozsudek Nejvyššího soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno základní právo
žalobců garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na základě
tohoto nálezu vydal velký senát Nejvyššího soudu dne 8. 12. 2010 nový rozsudek,
č. j. 31 Cdo 3620/2010 - 178, kterým zrušil rozsudky Vrchního soudu v Praze i
Krajského soudu v Hradci Králové a současně řízení o vyloučení věcí ze soupisu
konkursní podstaty zastavil, neboť konkurs byl v průběhu dovolacího řízení z
důvodu úmrtí úpadce zrušen. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že pro posouzení, zda je dán
nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, je zásadní srovnání výsledku vyplývajícího ze zrušeného nezákonného
rozhodnutí s výsledkem, jímž skončilo řízení po zrušení rozhodnutí. Ztotožnil
se s názorem soudu prvního stupně, který dovodil, že ve věci nedošlo k vydání
nezákonného rozhodnutí, neboť po zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního
soudu v Praze věc nedospěla k novému meritornímu rozhodnutí pro neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení (úmrtí úpadce). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že vyplacení částky
300.000,- Kč na základě výzvy správce konkursní podstaty záleželo na úvaze
žalobců a neplynulo z nezákonných rozhodnutí, nebyla proto dána příčinná
souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a vzniklou škodou.
Ani v případě
nákladů na soudní řízení nebyly podle odvolacího soudu splněny podmínky pro
vznik odpovědnosti státu za škodu. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. V něm rozporují závěr
odvolacího soudu, podle něhož by bylo možné jejich nárok posoudit pouze, pokud
by na základě zrušujícího rozhodnutí bylo vydáno nové pravomocné rozhodnutí. Podle žalobců je v jejich případě v nálezu Ústavního soudu jednoznačně
deklarováno, v čem je spatřována protiústavnost rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze i velkého senátu Nejvyššího soudu. Žalobci se neztotožňují ani se závěrem soudů nižších stupňů, že záleželo na
jejich úvaze, zda správci konkursní podstaty vyplatí či nevyplatí částku
300.000,- Kč jako protihodnotu oproti zástavě předmětných nemovitostí. Správce
konkursní podstaty totiž výzvu učinil na základě tehdy pravomocného (ale
nesprávného) rozsudku Vrchního soudu v Praze. Nesplnění této výzvy by vystavilo
žalobce dalším sankcím v podobě exekuce na jejich majetek. Proto navrhují, aby
Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pokud dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být dovolání podle § 237 odst. 1
o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech
100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Žalobci vedle nároku na náhradu škody ve výši 300.000,- Kč uplatnili další
nároky se samostatnými skutkovými základy, z nichž ovšem žádný nepřevyšuje
50.000,- Kč. Proto Nejvyšší soud dovolání ohledně těchto nároků odmítl podle §
243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; všechna
rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na
www.nsoud.cz). Dovolání ohledně nároku na náhradu škody ve výši 300.000,- Kč je podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud v napadeném
rozsudku odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. K otázce, zda je nezbytným předpokladem zjištění nezákonného rozhodnutí ve
smyslu § 8 OdpŠk, aby bylo po jeho zrušení vydáno nové rozhodnutí ve věci, se
Nejvyšší soud již vyjádřil. V rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn.
25 Cdo 4379/2007, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že „[p]odmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna
bez ohledu na výsledek dalšího řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny byla
nezákonnost předmětného rozhodnutí“. Stejný názor vyslovil Nejvyšší soud v
rozsudcích ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1110/2010 a sp. zn. 28 Cdo
3742/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013. Nezákonné rozhodnutí
ve smyslu § 8 OdpŠk je pravomocné (případně bez ohledu na právní moc
vykonatelné) rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro
nezákonnost (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). V posuzovaném případě byly požadované podmínky splněny. Rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo
135/2007, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS
34/09. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zrušen rozsudkem velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, pro rozpor se
závazným právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve výše uvedeném nálezu ze
dne 7. 9. 2010. Z nálezu Ústavního soudu plyne, že nezákonnost rozhodnutí
obecných soudů spočívala v tom, že neposkytly ochranu vlastnickému právu
žalobců (viz zejm. odst. 29). Podmínka vydání nového meritorního rozhodnutí ve
věci není § 8 OdpŠk vyžadována a neplyne ani z výše uvedené judikatury
Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí
a jedna z podmínek vzniku odpovědnosti státu byla splněna. V některých případech je podle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu třeba
zohlednit konečný výsledek řízení, a to především tam, kde škodu představuje
přímo uložená povinnost (například uložení pokuty či odnětí věci). Jde o
situace, kdy se zrušené rozhodnutí přes jeho nezákonnost ve výsledku ukáže být
po věcné stránce správným – pokud bylo takové rozhodnutí zrušeno, ale jeho
výrok byl totožný s výrokem konečného rozhodnutí ve věci. Například ve věci
rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo
917/2007, bylo nejprve rozhodnutí městského úřadu o odebrání týraných zvířat
zrušeno jako nezákonné z důvodu nedostatečného odůvodnění, nezahájeného
správního řízení a nepříslušnosti městského úřadu. Již věcně i místně
příslušným úřadem pak bylo opět rozhodnuto o odebrání zvířat. V takovém případě
pak žalobci nemohla vzniknout škoda spočívající ve snížení jeho majetkového
stavu o hodnotu těchto zvířat, neboť jejich odebrání bylo posléze příslušným
úřadem legalizováno (dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 3742/2010). O takovou situace se v nyní posuzované věci nejedná. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani velkého senátu Nejvyššího soudu takto
„legalizována“ nikterak nebyla, naopak Ústavní soud shledal nezákonnost obou
rozhodnutí nikoli v procesních pochybeních, ale v tom, že jimi nebyla
poskytnuta ochrana vlastnického práva žalobců; jinými slovy žalobě na vyloučení
nemovitostí mělo být vyhověno.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že otázka dalšího vývoje řízení může být relevantní
pro zjišťování vzniku škody, eventuálně příčinné souvislosti, zpravidla nikoli
již z hlediska existence nezákonného rozhodnutí. Byť se tedy může ukázat
nezákonné rozhodnutí v dalším řízení jako věcně správné, na jeho nezákonnosti
ve smyslu § 8 OdpŠk to nic nemění – například zmíněné rozhodnutí nepříslušného
městského úřadu zůstává z pohledu § 8 OdpŠk nezákonným. Novým rozhodnutím, v
němž se již příslušný úřad s původním rozhodnutím po věcné stránce ztotožnil,
došlo k „legalizaci“ následku tohoto rozhodnutí (odebrání zvířat), nikoli
rozhodnutí jako takového, a mezi tvrzenou škodou a nezákonností daného
rozhodnutí nemůže být proto dán poměr příčiny a následku. Odvolací soud dále dovodil, že vyplacení částky 300.000,- Kč do konkursní
podstaty úpadce bylo čistě osobní rozhodnutí žalobců a neplynulo z nezákonných
rozsudků Vrchního soudu v Praze a velkého senátu Nejvyššího soudu. Žalobci
namítají, že je správce konkursní podstaty vyzval k plnění na základě
nezákonného, ale tehdy pravomocného, rozsudku Vrchního soudu v Praze. Pokud se
tedy nechtěli vystavit riziku exekuce, museli plnit. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je
otázkou skutkovou, nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá
ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence
zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2300/2011, nebo ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3082/2012).
Podstata námitky žalobců spočívá v přesvědčení, že odvolací soud pochybil, když
– namísto nezákonného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze – spatřoval příčinu
vzniku škody v počínání žalobců, kteří správci konkursní podstaty částku
300.000,- Kč vydali. Jedná se tak o námitku chybného posouzení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, tedy
otázku právní.
Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku
škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní
příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž
každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba
sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít
o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci
kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a
následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení
prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého
následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek
příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti
dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina,
která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li
původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná
souvislost se nepřerušuje.
Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy,
jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností
adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí
prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (condition sine qua non)
– srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05,
uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm
označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní
soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti
rozvedl, že „[v] řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny
stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o
příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují
právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto
kritérií na konkrétní případ.“ Viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1.
2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
Při aplikaci uvedených obecných východisek na projednávanou věc je třeba v prvé
řadě odmítnout závěr obou soudů nižších stupňů, že vyplacení částky 300.000,-
Kč správci konkursní podstaty záviselo na úvaze žalobců, a bylo tak v zásadě
jejich svobodným rozhodnutím. Nemovitost žalobců byla podle § 27 odst. 5 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zapsána do konkursní podstaty úpadce z
titulu zástavního práva zřízeného k zajištění úvěru úpadce. Pokud se chtěli
žalobci zpeněžení své nemovitosti vyhnout, neměli jinou možnost než předmětnou
částku vyplatit. Soudy nižších stupňů přehlédly, že vyplacení peněz správci
konkursní podstaty bylo pouze nutným důsledkem toho, že rozhodnutími Vrchního
soudu v Praze a Nejvyššího soudu nebyla žalobcům poskytnuta ochrana, která jim
poskytnuta být měla (viz zejména odst. 29 nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9.
2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09; dostupný na nalus.usoud.cz). Kdyby totiž bylo
jejich žalobě na vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty těmito
rozhodnutími vyhověno, správce konkursní podstaty by po nich nemohl požadovat
vyplacení částky 300.000,- Kč a škoda by jim nevznikla. Proto je nutno
uzavřít, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť spatřoval
příčinu škody v jednání žalobců a nezabýval se existencí příčinné souvislosti
mezi vznikem škody a nezákonnými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a
Nejvyššího soudu, v nichž spatřují příčinu vzniklé škody žalobci.
Vzhledem k tomu, že neobstál ani jeden ze dvou důvodů, na nichž založil
odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku, Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo dovolání shledáno přípustným,
zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.), a to včetně
navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Protože je na totožných důvodech založeno i rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu i je a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. dubna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu